FSD - 17. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Cesta na jih byla noční můrou. Neridia měla málokdy předtím možnost cestovat mimo Skotsko a za normálních okolností by byla přilepená k oknu vlaku, fascinovaná pohledem na neznámá místa a životy jiných lidí. Ale teď se jí při pomalé změně scenérie z krásné divočiny Vysočiny do průmyslových měst na severu Anglie jen zastesklo po domově. Každá minuta, každý kilometr ji vzdaloval od všeho, co kdy znala.

Možná se už nikdy nevrátím domů.

Její starý život byl kouřící ruinou za ní. Velitel hasičů Ash jí řekl, že se postará o nahlášení „incidentu“, jak se vyjádřil, policii a že ona se v této záležitosti nemusí angažovat. Netušila, jak hodlá vysvětlit vyhořelou chatu obklopenou mrtvými těly, ale cosi v jeho klidném vystupování a jeho autorita jí nedovolily pochybovat, že to udělá.

Kéž by i za mě vyřídil mého šéfa.

Měla neblahý pocit, že už nebude mít práci poté, co její šéf dostal poněkud neurčitou hlasovou zprávu o „rodinné nouzi“. Jak její šéf často a rád připomínal svým zaměstnancům, na jakékoli volné místo v památkové péči stojí dlouhá fronta lidí lačnících po práci.

Už neměla domov. Pravděpodobně neměla ani práci. Měla jen hubený obsah svého bankovního účtu, perlu na krku a těch pár kousků oblečení, které se jim podařilo zachránit ze spáleniště.

A Johna.

On byl to jediné, co jí umožňovalo čelit děsivé cestě do neznáma a stále stavět jednu nohu před druhou. Celý její život mohl lehnout popelem, ale kdykoli se na něj podívala, tichý, tajný hlásek v její duši šeptal: Ano. Upínala se k tomu zvláštnímu pocitu jistoty a snažila se věřit, že dokud budou spolu, bude všechno v pořádku.

Nejraději by se k němu přitiskla, nebo ho alespoň držela za ruku, ale on byl neustále v pohybu – hlídal vagón, nebo si našel nějakou potřebu poradit se s kolegy hasiči, nebo si jen tak pohrával s rukojetí svého meče zabaleného v dece. Pouto druhů mezi nimi bylo jako napjaté lano, které prozrazovalo jeho hluboké napětí. Byl v nejvyšší pohotovosti, všechny smysly napjaté kvůli jakémukoli náznaku dalšího útoku.

Ačkoli věděla, že ho povinnost nutí držet neustálou ostražitost, nemohla si pomoct a přála si, aby si prostě u ní sedl. Aby ji objal kolem ramen, přitiskl k sobě a pošeptal jí, že všechno bude v pořádku.

V hloubi duše toužila jen po tom, aby ji ujistil, že nezáleží na tom, jestli se nikdy nepromění, jestli se nikdy nebude moci vrátit na Atlantidu, jestli se nikdy nestane císařovnou. Že ať se stane cokoli, vyřeší to spolu.

Ale on byl rytíř. Měl slib, že bude mluvit pravdu.

Kousla se tedy do jazyka, pevně sepjala ruce v klíně a nežádala ho, aby jí říkal uklidňující lži.

Londýn a hordy lidí; stovky pohledů a údivů a nepříliš šeptaných poznámek, když se prodírali davem. Neviděla jedinou ženu, která by se alespoň blížila její výšce, a John se samozřejmě tyčil nad všemi. Nejedna skupinka turistů si je otevřeně fotila a zírala na ně, jako by byli zvířata v zoo.

John to všechno bral s nadhledem a zdálo se, že si blesků fotoaparátů a ukazování prstem ani nevšímá. Ona se snažila schovat v jeho stínu, ale zřejmě ani dvoumetrový modro-vlasý kus s vizáží čirého chlapského modelu nebyl dostatečným rozptýlením, aby mohla projít bez povšimnutí.

Než se konečně dostali do vlaku do Brightonu, cítila se fyzicky zmožená tíhou tolika očí. S úlevou se schoulila v další soukromé kabině první třídy a zavřela oči v úplném vyčerpání.

Připadalo jí, že to byl jen okamžik, než jí John jemně zatřásl ramenem. „Už zbývá pouhý kousek, družko. Ještě krátký čas měj odvahu.“

Neridia se za ním omámeně potácela se srdcem a bolestí v každém svalu z dlouhé, otřesné cesty. Krátkou cestu taxíkem z nádraží sotva zaregistrovala. Tupě zírala z okna a nevnímala světla budov, která se míhala kolem. Byl už večer a jí připadalo, že cestují celou věčnost.

„Tady, má paní.“ John jí otevřel dveře taxíku a natáhl k ní ruku. „Jsme zde, u cíle.“

Když vystoupila z taxíku, trochu se jí zvedla nálada. Ve vzduchu byla cítit ostrá, čistá příchuť, která jí pročistila zamlženou hlavu. Nebylo to nic podobného sladké vůni Vysočiny, ale přesto v ní bylo něco podivně povědomého. Na chvíli zavřela oči a zhluboka dýchala.

Nějak… to tu voní jako doma.

Když otevřela oči, zjistila, že ji John pozoruje, jeho vlastní modrý pohled byl hluboký a jasný. „To je vůně moře, má paní,“ řekl tiše. „Jsme mu tady velmi blízko. Opravdu jsi ho ještě nikdy nenavštívila?“

Zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem u moře nebyla. Můj otec se vodě tak důsledně vyhýbal, že mě nikdy nenapadlo jet sama, dokonce ani po smrti mých rodičů.“

Vedl ji k malému viktoriánskému měšťanskému domu, ale teď zaváhal s jednou nohou na předním schodu. „Myslel jsem, že si pro dnešek odpočineme tady na souši, ale jestli už se nemůžeš dočkat, až uvidíš svůj pravý domov…?“

„Ach bože, ne.“ Zachvěla se při pomyšlení, že by si k tomuto vyčerpávajícímu dni měla přidat další stres. Nesdílela jeho neochvějnou jistotu, že oceán konečně odemkne její dračí podobu. „Já nespěchám. Raději bych si prohlédla tvůj dům. Je to on?“

„Ano má paní.“ Odemkl vchodové dveře a při vstupu sklonil hlavu. „Mé území jest poměrně skromné, má paní. Ale je od této chvíle vaše.“

Nedělal si legraci o té skromné části. Dům byl dokonale čistý a také strašlivě prázdný. Na stěnách nebyl jediný obraz ani malba, ačkoli na místech, kde kdysi visely obrazy, byly díry. Promáčkliny v opotřebovaném koberci naznačovaly, že v předním pokoji mohla být kdysi pohovka a křesla, ale teď tam byla jen jediná tvrdá židle s rovným opěradlem a bedna plná otlučených knih.

Bylo to asi nejdál, jak se jen dalo dostat od jejího vlastního barevného, uměním naplněného domova. Kdyby nevěděla, že tu bydlí John, přísahala by, že se někdo právě odstěhoval a dům je prázdný.

„To je…“ Snažila se skrýt zděšení. „Je to tu velmi… no, je tu určitě hodně místa.“

„Bývalo to obydlí mého přísežného bratra Griffa. Velkoryse se se mnou podělil o své území, když jsem poprvé přišel do země a potřeboval se někde ubytovat. Od té doby se ovšem odstěhoval pryč, se svou družkou.“ John se omluvně rozhlédl po prázdné místnosti. „Velmi se obávám, že většina nábytku odešla s ním. Necítil jsem nijak potřebu ho nahradit. Lidské příbytky působí na člověka zvyklého na otevřený oceán velmi klaustrofobicky.“

Neridia nahlédla do krabice s knihami. Byl to různorodý sortiment, všechno od zamilovaných románů po učebnice dějepisu. Vypadalo to, jako by John právě sebral z regálů charitativního obchodu náhodný výběr a všechno to koupil.

„Myslela jsem, že jsi říkal, že mořští draci nemají knihy,“ řekla.

„My ovšemže pod mořem papír nemáme, ale učím se číst a psát vaším lidským jazykem.“ John při řeči vymotal meč z úkrytu v přikrývce. „Musím se přiznat, že během pobytu na souši jsem si knihy oblíbil. Lidská mysl je nekonečně vynalézavá, i když často poněkud záhadná. Z lidské literatury se toho převelice mnoho mohu naučit.“

Všimla si, že John právě čte Padesát odstínů šedi. Rozhodla se, že se raději nebude ptát, co se učí právě z této knihy. Přesto ji tato eklektická sbírka podivně uklidňovala. Byl to drobný dotek normálnosti v jeho jinak cizím životním stylu.

John pověsil svůj meč na dva háčky umístěné tam, kde by běžný člověk mohl mít televizi. „Máš hlad, má družko. Připravím jídlo.“

„Jídlo zní dobře.“ Následovala ho do kuchyně. „Co pro tebe mohu udělat?“

„Můžeš si odpočinout,“ řekl pevně a vystrčil ji zpátky ven. „Dovol mi, abych se postaral o tento úkol. Jdi, zabydli se na tvém území. Byl to dlouhý den a já cítím tvé vyčerpání.“

Nejraději by mu pomohla s vařením, ale tušila, že o její společnost momentálně nestojí. Její pocit z něj, z partnerského pouta, byl podivně neuchopitelný, jako by se od ní snažil udržet si odstup jak psychicky, tak fyzicky.

I pro něj to byl dlouhý den, říkala si a potlačovala vlastní pocity odmítnutí. Nejspíš jen potřebuje trochu prostoru, aby se odreagoval.

Nechala ho na pokoji a vydala se nahoru. Horní patro domu bylo stejně pusté jako pokoje dole. Hlavní ložnice byla úplně prázdná, dokonce i skříň. Hádala, že to musel být Griffův pokoj. Podle toho, jak to zde vypadalo, místnost John od té doby, co se jeho bývalý spolubydlící odstěhoval, vůbec nenavštívil.

K její úlevě se ve druhé ložnici skutečně nacházela postel. Už se začínala obávat, že John spí na podlaze, pokud tedy vůbec spí na zemi. Alespoň tady nebyl úplný asketa. Postel dominovala malé místnosti, zjevně vyrobená na míru jeho obrovským rozměrům.

Spousta místa i pro dva.

Navzdory únavě a stesku po domově v ní to pomyšlení vyvolalo vzrušení. Přejela prsty po měkkém přehozu, sotva si dokázala představit, že se pod ním dnes v noci schoulí. S ním.

Snad se mořští draci nepáří jen ve vodě.

Vzduch rozčíslo houkání a srdce jí poskočilo až do krku. Divoce se rozhlížela po nějaké zbrani, ale v dohledu nebylo nic ostřejšího než polštář.

S prázdnýma rukama se rozběhla ke schodům. „Johne! Co…?“

Pekelný zvuk náhle ustal. John se na ni z chodby ostýchavě podíval a spustil ruku z detektoru kouře na stropě.

„Omlouvám se, že jsem tě nejspíše vylekal.“ Kolem hlavy se mu stočily štiplavé výpary, které se linuly od kuchyňských dveří. „Teď už je to jistě pod kontrolou.“

„Takhle by večeře vonět určitě nemela.“ Nakrčila nos a prošla kolem něj do kuchyně. Ať už se snažil uvařit cokoli, bylo to naprosto neidentifikovatelné, jen černá kaše přiškvařená ke dnu pánve. „Co se stalo?“

John se truchlivě zadíval na zpopelněné zbytky. „Toť jistě mou nešikovností. Pod mořem nemáme oheň ani vaření. Můj přísežný bratr se mě snažil naučit základy, ale musím přiznat, že s technikou stále zápasím.“

„Mořští draci nevaří?“ Nedůvěřivě se zeptala. „A co jíš obvykle?“

„Hlavně ryby.“ Upustil zničenou pánev do dřezu. „Nebo chobotnice. Jako pochoutku žraloka nebo krakena. Lovíme a jíme v dračí podobě. Potěšení z jídla pro nás spočívá spíš v jeho ulovení než v konzumaci.“

Zrovna když si myslím, že už nemůže být divnější…

„Zkusím to znovu.“ Pokrčil odhodlaně rameny, jako by stál proti zabijákům, a otevřel ledničku. „Tentokrát to půjde lépe, to tě ujišťuji.“

„Tentokrát budu pomáhat já,“ řekla pevně. „Co tam máš?“

John se přehraboval v lednici, jako by doufal, že se v ní během posledních deseti minut zázračně objevilo něco nového. „Mám… slepičí vejce, různé části rostlin, máslo a překvapivě tuhé kravské mléko. Dá se z toho dohromady něco sníst?“

„Z toho můžeme udělat omelety.“ Neridia se zbavila krabice mléka, která se prakticky chystalo samo odejít. „Ovšem bez mléka.“

Byl to dobrý pocit převzít odpovědnost, konečně mít něco, co mohla udělat. Známé pohyby při krájení zeleniny a šlehání vajec uklidňovaly její pocuchané nervy. John sledoval každý pohyb s fascinovaným soustředěním někoho, kdo se snaží přijít na záhadný kouzelníkův trik.

Když si konečně sedli ke konečnému výsledku, jeho potěšené překvapení z prvního ochutnání zajiskřilo po poutu druhů. Zvýšilo to její vlastní ocenění chutí, jako by i ona tohle jídlo ochutnávala poprvé.

„Jak vzácnými schopnostmi vládneš,“ pronesl užasle a zíral na jednoduché omelety, jako by proměnila olovo ve zlato.

Snaha vysvětlit pojem kořenění se zvrhla v širší diskusi o bylinkách, která nějak vyústila v to, že se jí podrobně vyptával na nejlepší jídla, která kdy jedla, a čím byla výjimečná. Poprvé od doby, kdy jí vyhořel dům, zjistila, že se vlastně baví.

„Máš pro tohle umění velkou vášeň,“ řekl, když dojedli. „A jsi v něm opravdová mistryně.“

Hřejivá záře jeho úcty ji naplnila ještě víc než jídlo. „To sotva. Jsem jen amatérka. Ale vždycky jsem ráda vařila.“

Další věc, které se budu muset vzdát, pokud se naučím proměňovat.

Ta myšlenka jí zničila potěšení z tohoto okamžiku a znovu jí napjala ramena. Jeho obočí se trochu stáhlo, když zachytil její změnu nálady. Na vteřinu se jí zdálo, že k ní začal natahovat ruku – ale pak náhle vstal a posbíral talíře.

„Měla by ses pokusit usnout, má paní.“ Stál k ní zády a začal mýt nádobí. „Budeš potřebovat sílu na nadcházející den. Neboj se. Já budu hlídat území, zatímco ty budeš odpočívat.“

Její pocit z něj jí připadal, jako by se opět vzdálil, jako by se stáhl do nějaké hluboké jeskyně ve své mysli. Jeho páteř byla velmi rovná, na zádech mu vystupoval každý sval.

Sebrala odvahu. Přistoupila k němu a nejistě mu sklouzla rukama kolem pasu. Úplně ztuhl.

„Já…“ Neridia si byla jistá, že se červená. „Vím, že bereš své povinnosti jako můj osobní strážce vážně, ale tak trochu jsem doufala, že bys dnes večer mohl brát stejně vážně i některé jiné své povinnosti… Královský choti.“

Cítila, jak se zhluboka a roztřeseně nadechl. Takhle blízko, když jejich kůži byla oddělena jen tenkou látkou košile, před ní nedokázal skrýt své emoce. Vnímala prudký skok jeho touhy… a mučivé úsilí, které ho stálo, aby ji potlačil.

„Johne?“ Zmateně ustoupila. „Proč se přede mnou držíš zpátky? Udělala jsem něco špatně?“

„Ne!“ To slovo mu vyskočilo ze rtů v prudkém akordu, jako výbuch polnice. „To si nikdy nemysli, má ctěná družko. Toto nikterak není tvá vina. Nýbrž má.“

Od té doby, co mluvil s vůdcem svého řádu, byl uzavřený, uvědomila si. „Souvisí to s tím, co říkal ten Rytíř-Velitel? S tím, že mě nepustí na Atlantidu, když se neumím proměnit?“

Jeho ruce se sevřely na okraji umyvadla, klouby mu zbělely. „To ne. Nikterak nepochybuji o tom, že zaujmeš své právoplatné místo na Perlovém trůnu. Ale… ale to není všechno, co řekl.“

Měla neblahý pocit, že je něco špatně, strašně špatně. „Řekni mi to, Johne. Ať je to cokoli, cítím, že tě to uvnitř sžírá. Jsem tvá družka. Prosím, jen mi to řekni.“

Konečně se k ní otočil čelem. „Opravil můj mylný výklad našeho kodexu cti.“

Chvíli ji trvalo, než pochopila, co tím myslí. „Chceš říct, že se zlobí, že jsi porušil slib cudnosti? Vždyť jsi to udělal, abys mi pomohl! Copak jsi mu neřekl, že jsi to udělal jen proto, aby ses mě pokusil naučit proměňovat?“

„Na porušení přísahy se nelze vymlouvat. Teď už to chápu, díky vedení mého rytířského velitele.“ Ačkoli jeho pouto druha křičelo bolestí a žalem, jeho tvář byla naprosto bezvýrazná. „Moje čest byla napjata téměř k prasknutí. Nemám-li ji zcela zničit, musím se striktně držet svých daných slibů.“

Zírala na něj, příliš šokovaná, než aby promluvila.

Sklonil hlavu a indigové vlasy mu zastínily tvář. „Je mi to líto.“ Jeho hlas zněl sotva slyšitelným šepotem. „Je mi to víc než líto, než bych mohl vyjádřit. Jsi má družka, a přesto jsem ti způsobil horší zranění než kterýkoli žralok. Je to všechno pouze moje vina.“

„Ne, není!“ Chytila ho za bradu a přinutila ho, aby se na ni podíval. „Jednal jsi čestně, Johne. O tom jsi předtím nepochyboval, dokud se ti ten tvůj Rytíř-Velitel nedostal do hlavy a nepřekroutil ti myšlenky.“

Ztuhl a uhýbal z její ruky. „Rytíř-Velitel je nejsilnější a nejmoudřejší z nás a jeho čest je nezpochybnitelná. Je srdcem a duší mého řádu. On je Řád první vody. On mi nekroutí myšlenky, jak jsi to nazvala. Poskytuje mi disciplínu, aby mě udržel na cestě cti, když by mě můj vlastní špatný úsudek svedl na scestí.“

„Tohle není kázeň, to je trest!“

„Toto jest milosrdenství.“ Johnova čelist se na okamžik stáhla. „Předepsaným trestem pro ty, kdo porušili přísahu, je smrt.“

„Cože? Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Protože, jak jsi řekla, předtím jsem se nepovažoval za porušitele přísahy. Myslel jsem si, že se řídím požadavky svých vyšších povinností vůči Perlovému trůnu. Ale mýlil jsem se. Máme velké štěstí, že mi milostivě povolil jednu shovívavost. Druhý prohřešek už ale nepřehlédne.“

Cítila se, jako by dostala ránu do břicha. „Takže nemůžeme – už nikdy?“

John zaváhal. „Je to nejspíš známka mé pošramocené cti, že mě to vůbec napadlo, ale je tu jistá naděje.“

„Jak?“ Znala ho už dost na to, aby si byla jistá, že tím nemyslel, že by mohl uvažovat o rezignaci na rytířskou hodnost. „Myslíš, že by rytíř velitel mohl ustoupit?“

„Ne tak docela.“ Prohrábl si oběma rukama vlasy, až zlaté přívěsky zacinkaly. „Musím ti vysvětlit něco z historie. Slib cudnosti byl do Kréda rytířů První vody přidán teprve před pěti sty lety, ještě za vlády třicátého osmého perlového císaře. Jeden z císařových rytířů byl výhrůžkami vůči své družce donucen přimhouřit oko nad spiknutím, které mělo vést k atentátu.“

„Aha. Takže to je důvod toho slibu? Byl zaveden proto, aby už nikdy nemohl být žádný rytíř takto vydírán?“

John přikývl. „Císař přežil pokus o atentát a poté přesvědčil tehdejšího velitele, aby podnítil slib cudnosti. Rytíř velitel propustil rytíře, kteří již měli družky, a následně přijímal pouze nové členy, kteří byli bez družek. V té době to bylo poněkud kontroverzní.“

„To se vsadím.“ Zalapala po dechu, když jí došlo, proč jí to říká. „Počkej, říkal jsi, že slib cudnosti byl císařův nápad?“

Koutek úst se mu mírně zkřivil. „Možná, že to, k čemu císař přesvědčil Rytíře-Velitele, aby zavedl, by císařovna mohla přesvědčit Rytíře-Velitele, aby to zrušil.“

Její srdce pokleslo. „Aha.“

Jeho výraz změkl, když vycítil její zděšení. „Vím, že to zní jako obtížný výkon. Rytíř-Velitel je opatrný, myslí jen na bezpečnost Perlové říše a nedá se snadno přesvědčit, aby změnil naše tradice. Ale bude ti přísahat službu, jakmile nastoupíš na Perlový trůn, a soucit je jedním z našich nejdůležitějších rytířských slibů. Nebude si přát vidět svou císařovnu nešťastnou. Věřím, že nakonec ustoupí.“

„Ale… to všechno se může stát jen tehdy, když usednu na Perlový trůn. Pokud se stanu císařovnou.“

„Ty budeš císařovnou.“ Vzal její ruce a stiskl je ve svých. „Změníš se, má družko. Vezmu tě na moře, kde najdeš svou pravou podobu a společně se vydáme do Atlantidy. Slibuji ti, že se staneš císařovnou.“

Neridia neodpověděla. Dívala se dolů na jejich spojené ruce a nebyla schopná se mu podívat do očí. S jeho naprostou jistotou planoucí po partnerském poutu neexistoval způsob, jak by mohla nahlas vyslovit strašlivou otázku ve svém srdci.

Ale co když nechci být císařovnou?