FWM - 32. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Poté, co se s Natálií rozloučíme, jedu zpátky k Willovi domů a balím si věci. Je čas jít domů.

„Opouštíš mě tak brzy?“ zeptá se Will suše a opře se o zárubeň dveří s rukama zkříženýma na hrudi.

„Je čas jít domů a dát se dohromady.“

„Dobrá volba, ségra.“ Usměje se na mě, ale jeho oči stále vypadají ustaraně.

„Budu v pořádku,“ ujistím ho.

„O tom nepochybuju. Ale kdybys něco potřebovala, jsem tady. My všichni.“

„Já vím.“ Hodím poslední věci do tašky a zapnu ji. „Díky, Wille. Opravdu.“

„Mám své chvilky, víš. Jen to neříkej novinářům.“ Mrkne na mě a já k němu přistoupím a on mě pevně obejme. „Zavoláš mu?“

„Jo, až se vrátím domů.“

„Dobře.“ Políbí mě na hlavu a já se odtáhnu. „Přijď příští týden na večeři. Uvařím.“

„Gag,“ protočím oči. „Já uvařím. Otrávíš mě.“

Will se ušklíbne, zvedne moje kufry a následuje mě k autu.

***

Nebyla jsem doma čtyři dny a je mi dobře, že jsem tady. Vezmu si z ledničky vodu a vybalím si věci s vědomím, že zdržuju. Chci zavolat Nateovi. Chci slyšet jeho sexy hlas. Ale nevím, co říct.

Když je konečně prádlo vyprané a uklizené a není už co dělat, vezmu si iPhone, sednu si na gauč a zírám na něj. Na rychlé volbě vyvolám Nateovo číslo a palec mi visí nad zeleným tlačítkem odeslat, ale pak se rozhodnu, že to neudělám, a vypnu displej.

Tohle se musí vyřídit osobně.

Vystoupám po schodech do ložnice a pečlivě si vyberu oblečení z tmavých džínových džín s širokými nohavicemi, chrpově modré halenky, která mi ladí s očima, a černého pásku, kterým si halenku stáhnu kolem pasu. Přidám své narozeninové diamantové náušnice a černé lodičky Louboutin.

Čistý obličej si nalíčím malým množstvím make-upu, který mi zvýrazní oči a rty, a vlasy si natočím do volných vln rámujících obličej.

Jedu k Nateovi, aniž bych o tom příliš přemýšlela, abych se nevystrašila a vrátila se domů. Jeho auto i motorka stojí na svých parkovacích místech, což mi napovídá, že je doma.

To je dobře.

Využívám své obvyklé parkovací místo a vyjíždím výtahem do jeho patra.

Zastavím se u jeho dveří a žaludek mám najednou zase plný těch zmutovaných motýlů. Bože, co když se rozhodl, že mě nechce vidět?

Místo klepání použiju klíč, který mi Nate, dal před pár týdny, otevřu vstupní dveře a vstoupím dovnitř. V kuchyni a obývacím pokoji se svítí a v krbu plápolá oheň. V celém prostoru je několik kytic růžových růží, na snídaňovém baru, na jídelním stole, u pohovky.

Žádný Nate.

Pak uslyším hlasy.

Vracím se k ložnicím a hlasy jsou stále hlasitější. Vycházejí z Nateovy kanceláře. Zastavím se, těsně mimo dohled, a poslouchám.

„To je ono, Audrey. Tohle je naposledy.“

„Jasně,“ odfrkne si. „Nebudeš se ode mě moct dlouho držet dál, zlato.“

„Po tomhle chci, aby sis změnila jméno.“

„Změnit si jméno?“ zeptá se nedůvěřivě. „Co to kurva je?“

„Nechci, abys ho už měla. Zařídím to, jenom budeš muset podepsat papíry.“

On ji nutí, aby si změnila jméno!

„Jde o tu blonďatou couru, co jsi s ní šukal?“

A… to je všechno.

Otočím se za roh, abych mohla nahlédnout do místnosti, a přenesu se zpátky do Nateovy kanceláře z minulého měsíce. Audrey sedí na jeho stole, on se na ni mračí a ona se mu chystá přejet dokonale pěstěnou rukou po tváři.

„Dotkni se ho a uvidíš, jak rychle tě dostanu na zem,“ upozorním ji tiše.

Oba ke mně překvapeně švihnou hlavou. V Nateově tváři se zračí šok, naděje a pak ostražitost, když si uvědomí, čeho jsem právě byla svědkem.

Audrey se ušklíbne a nechá se dlaní dotknout jeho tváře.

Úsměv opětuji. Nate, couvne před Audreyiným dotykem a rychle vstane.

„Zatraceně, Audrey…“

„Varovala jsem tě,“ zamumlám, když se k ní blížím. Seskočí ze stolu a postaví se mi čelem, její hnědé oči se na mě upírají.

„Já se tě nebojím.“

Usměju se a zakroutím hlavou na stranu. „To bys měla.“

Její oči se na okamžik rozšíří a pak se na mě znovu zadívá. „Nate, tě nechce. Opustila jsi ho, pamatuješ?“

Sklouznu očima k Nateovi právě ve chvíli, kdy zatíná ruce v pěst, jeho rozteklé šedé oči se upírají na moje a já vím.

„Audrey, sakra, drž hubu…“

Otočím se na podpatku dřív, než stihne dokončit větu, a vyrazím do obývacího pokoje.

„Julianne!“ Nateův hlas zní panicky, když mě následuje, ale já ho ignoruju. Slyším, jak Audreyiny podpatky klapou na tvrdém dřevě, když se vydává za Natem.

Vejdu do kuchyně a otevřu ledničku. Čokoládový tvarohový koláč a humr na mě zírají spolu s mým oblíbeným šampaňským. Otočím se a prohlížím si místnost, květiny, oheň a dlouhou chvíli se dívám do Nateových šedých očí.

Audrey se rozplývá, střílí po mně dýkami, pak se toužebně zadívá na Nata a mně je jí skoro líto.

„Já to chápu.“ Řeknu jí to klidně. „Chápu, jak snadné je ho milovat, Audrey.“

Nate, si pod nosem zakleje a prohrábne si rukou vlasy. Audrey se zachvějí rty.

„Ale nic z toho,“ mávnu rukou do pokoje, „není pro tebe. On není tvůj. Doporučuju ti, abys vzala všechno, co ti nabídl, a utíkala s tím, protože to je všechno, co dostaneš.“

Oči se jí zúží a šibalsky se usměje. „Prostě mi nabídl svého ptáka, jako vždycky.“

„Co to kurva je, Audrey!“

Nenuceně k ní přistoupím a podívám se jí přímo do očí. „Jestli se ho ještě někdy dotkneš, vyrvu ti jazyk z té tvé krásné hlavičky.“

Audrey se podívá na Nata. „Tohle chceš?“

„S každým mým nádechem. Vypadni z našeho domova, Audrey.“

Dech mě opouští, když na něj zírám. Náš domov? Dívá se na mě zpátky, čelist má zaťatou a jeho šedé oči hoří potřebou a láskou.

Audrey se na nás oba podívá a ušklíbne se na mě. „Aspoň jsem tě nechala vyhodit.“

„Vypadni, Audrey!“ zařve Nate a ona vyskočí. Popadne kabelku a bundu, náladově dupne ke dveřím a zabouchne je za sebou.

Nemůžu se pohnout. Jen na něm hoduju očima. Má na sobě džíny a černé tričko a ukazuje své krásné tetování. Vlasy má rozpuštěné. Ruce má v pěst u boků a každý sval na jeho nádherném těle je napjatý.

„Ty jsi vážně tady?“ zašeptá.

„Jsem tady,“ zašeptám zpátky.

„Proč?“

Proč?

Jdu k němu a najednou se cítím klidná. Tohle je místo, kde bych měla být. Ale on má ještě co vysvětlovat.

„Protože jsem skončila s útěkem.“

„Jules, co se stalo v pondělí…“

„K tomu se dostaneme. Nejdřív mám otázku.“ Jeho oči se zúží na moje.

„O co jde?“

„Můžeš mi vrátit můj náhrdelník, prosím?“

Nateovo celé tělo se prohne, jak si povzdechne a s úlevou zavře oči. Sáhne do kapsy a vytáhne náhrdelník. „Nosím ho u sebe už čtyři dny.“

Podává mi ho, ale já zavrtím hlavou a otočím se. „Zapneš mi ho, prosím tě?“

Odhrnu mu vlasy z cesty a on mi ten krásný stříbrný přívěsek se srdíčkem připevní na krk, ale nedotkne se mě.

Zatím ne.

A to je v pořádku, protože jakmile začne, nenechám ho přestat a potřebuju slyšet, co se sakra v pondělí stalo.

„Sedneme si.“ Dovede mě k pohovce a posadíme se. Zuju si boty, stáhnu nohy pod sebe a otočím se k němu čelem. On zvedne jednu nohu na polštář a taky se ke mně otočí čelem. Chvíli takhle sedíme, jen se na sebe díváme, až cítím, jak se mi do očí derou slzy.

„Neplač,“ zašeptá. „Nesnáším, když pláčeš.“

Zavrtím hlavou a podívám se na své ruce, pak se zhluboka nadechnu a podívám se na něj zpátky, slzy pod kontrolou.

„Poslouchám.“

„Kam jsi šla?“ zeptá se, hlas má tichý a oči divoké.

„Byla jsem u Willa.“

„Jsi v pořádku?“ zeptá se.

„Už se tam dostávám,“ odpovím.

„Už jsi skončila s utíkáním, Julianne.“ Na okamžik sevře oči a pak se na mě znovu podívá, jeho oči jsou smutné a plné touhy. „Nesnesu, když ode mě utíkáš.“

„Nate, pondělí bylo…“

„Já vím přesně, co bylo pondělí, a ty bys to věděla taky, kdybys mě poslechla.“

„Bolelo to,“ zašeptám. „Potřebovala jsem tě v pondělí odpoledne víc než kdy jindy, a ty jsi tu pro mě nebyl. Nebojoval jsi se mnou, za nás. Připadala jsem si kvůli tomu bezvýznamná a jako by všechno, co jsme měli, bylo nic.“

„Já vím, zlato.“ Jeho hlas se zmírní a natáhne ruku, aby mi přejel klouby po tváři, ale já se stáhnu z dosahu. Cukne sebou. „Jules.“

„Jen mi řekni, co se stalo.“

„Ty mi nedovolíš, abych se tě dotkl? Znamená to, že chceš jen vysvětlení, abys mohla nadobro odejít?“

Ztěžka polknu, podívám se na jeho krásné ruce a pomalu zavrtím hlavou, ale nemůžu mluvit. Ještě ne.

„Pondělí byl průšvih, Julianne.“ Stáhne si ruku z obličeje a najednou vypadá velmi unaveně. „Hned jak jsem přišel do práce, vtáhli mě do Vincentovy kanceláře. Řekl mi, že dostali anonymní telefonát, že s tebou mám poměr. Říkal, že nemají žádný důkaz, takže jsem to nejdřív popřel.“

„Audrey.“ Prohlásím a on přikývne.

„Byla to Audrey. Viděla nás v neděli na trhu.“

„Jak ví o zákazu bratříčkování?“ Ptám se zmateně.

Nate si povzdechne a zavrtí hlavou. „To nevím. Mám pocit, že si nejspíš dala záležet na tom, aby si o mně proklepla skoro všechno. Je to zvědavá ženská.“

„Takže to nebyla Carly?“ Jsem tak zmatená.

„Ne, ale ona byla taky jen tikající časovaná bomba. Poté, co ses na ni na schůzce zeptala, nás Vincent nechal prověřit její počítač a kancelář. Měla o tobě rozsáhlé poznámky, Jules. To ona mi poslala tu neúplnou zprávu z New Yorku. Jenny přiznala, že ji požádala, aby na tvém počítači stiskla tlačítko odeslat, když jsi jí ten den zavolala, a Carly to na tebe ušila. Snažila se přijít na způsob, jak tě nechat vyhodit.“

„Proč?“ Zeptám se.

„Kdo ví?“ pokrčí rameny a zavrtí hlavou. „Aby ve firmě rychleji postoupila, možná ses jí prostě nelíbila, možností je nekonečně mnoho. Když jsme ji konfrontovali, popřela to, ale měli jsme dost důkazů, abychom ji vyhodili.“

„Takže Carly je taky pryč?“

„Ano.“ Zhluboka vydechl.

„Co se to ráno stalo?“ Zeptám se.

„Vincent mi řekl, že tě vyhodí, ať už to přiznám, nebo ne. Řekl, že nepotřebuje důkaz, což je pravda. Tohle je stát bez zavinění. Mohou vyhodit kohokoli z jakéhokoli důvodu. Tak jsem zavolal na personální oddělení, aby byl přítomen zástupce, a řekl jsem jim, že ano, máme spolu vztah.“ Polkne a zavrtí hlavou.

„Pak mi Vincent řekl, že tě tu nechá, když to přeruším a přeložím tě do newyorské kanceláře.“

Zalapám po dechu a cítím, jak se mi rozšířily oči.

„Poslal jsem ho k čertu. Řekl jsem mu, že ve firmě zůstanu, pokud ti nabídne odstupné a proplatí ti nemocenskou i dovolenou.“

„Nate, nešlo o peníze…“

„Ještě jsem neskončil, Julianne.“

Ah, přesně tak, tohle je Nate.

„Dobře.“

„Tak jsem odešel z jeho kanceláře do své a začal jsem obvolávat. V poledne mě požádali, abych šel do zasedačky, aby Vincent mohl s Luisem a se mnou probrat pár věcí ohledně toho, jak budeme řešit účty, když jsi pryč.“

Podívá se mi do očí. „Ubíjelo mě to. Ubíjela mě představa, že tě budu muset propustit, a plánování, jak si rozdělit práci.“

„Na té schůzce jsi vypadal dobře, Nate.“

„Jo, no, vzhled klame. Když tě vtáhli do místnosti, chtěl jsem tě obejmout a chránit. Ale měl jsem plán a nemohl jsem ti dát najevo žádné emoce. Věděl jsem, že budeš silná a že řekneš pravdu, a ty jsi mě nezklamala, zlato.“

„Neměla jsem žádný důvod lhát. Věděla jsem, co dělám, když jsme začínali náš vztah, Nate.“

„Já vím. Oba jsme to věděli. Ale už si s tím nemusíme dělat starosti.“

„Ne, nemusíme.“

„Chci říct, že je toho víc.“ Usměje se na mě, širokým, krásným úsměvem, jako by pro mě měl dar. „Když jsi odešla z budovy, vyřídil jsem ještě pár telefonátů a pak jsem za tebou běžel. Víš, co se pak seběhlo.“

„Jo,“ zašeptám.

„No, následující den jsem podal výpověď.“ Znovu zalapám po dechu a pátrám v jeho tváři. Vypadá šťastně. V klidu.

„Nate, Bože, to jsi nemusel…“

„Jo, to jsem udělal, Jules. Ale tohle je to nejlepší. Víš, že se mi v tomhle oboru daří. Byl jsem chytrý. Jsem velmi, velmi bohatý muž, miláčku.“

„Dobře.“ Zúžím oči na jeho tvář, nejsem si jistá, kam tím míří.

„No, od dnešního rána se díváš na generálního ředitele společnosti McKenna Enterprises, LLC. Máme na palubě klienty a paní Glover jde taky s námi.“

„My?“ Zeptám se šokovaně.

„Samozřejmě, že my. Čeká nás náročný rok, ale vím, že se nebojíš trochu tvrdé práce.“

Ach můj bože.

„Nabízíš mi práci?“ Zeptám se, stále ještě úplně nechápajíc, na co se ptá.

„Ne, lásko, nabízím ti partnerství. Tohle je naše společnost.“

„Do prdele.“

„Takhle chceš přijmout tu pozici?“ zeptá se s úsměvem.

„Žádné bratříčkování?“ Zeptám se.

„Ty nemám rád,“ odpoví.

„To jsi udělal kvůli mně?“ Zašeptám v úžasu.

„Udělal bych pro tebe cokoli, zlato. Kdy na to konečně přijdeš?“ Jeho tvář je tak vážná, tak jistá.

„Ach, Nate.“ Vrhnu se mu do náruče a on si mě přitáhne k sobě, zaboří mi obličej do krku a pevně se mě drží.

„Tak moc tě miluju, Julianne. Už mě neopouštěj. Prosím.“

Vjedu mu prsty do vlasů a nasávám jeho teplo. „Jsem tady.“

Odtáhne se a zadívá se na mě, klouby prstů mi přejede po tváři a políbí mě na čelo. „Máš tak hebkou kůži.“

„Dneska jsme s Natalií měli narozeninovou lázeňskou procedury.“

„Zasloužila sis je.“ Zašeptá.

„Nate?“

„Ano, zlato.“

Stáhnu mu prsty po tváři, tak moc jsem do toho sladkého muže zamilovaná. „Kdy se můžu nastěhovat?“

„Ráno uskutečním pár telefonátů.“