BTB - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

NÁHLED DO BUDOUCNA 1

Poznámka autorky: Náhledy do budoucna jsou obvykle události, které se odehrávají po poslední kapitole poslední knihy, Thin Lives, ale před skutečným epilogem, protože ten se odehrává po dvaceti letech od poslední kapitoly. Nejedná se o smazané scény, ale spíše o události, o které čtenáři projevili zájem, a jako takové byly napsány výhradně pro tuto kolekci a doplněk Behind the Bloodlines.     - Kris

 

Princ Donati

Calisto sledoval, jak se na druhé straně za jeho stolem pohupují Crossovy tmavé kadeře nahoru a dolů. Dvouleté batole mělo po celé tátově kanceláři rozházené autíčka, náklaďáky i vláčky. Calisto by se měl soustředit na dokumenty ohledně jedné firmy, které ještě musel projít, zatímco uvažoval o její koupi, ale Crossova zábava a hluk ho udržovaly rozptýlené.

I když ne, že by to Calistovi ve skutečnosti vadilo.

Jeho syn - ačkoli pro vnější svět se jednalo o jeho synovce - byl jeho pýchou.

Jeho největší hrdostí.

A to byly chlapci teprve dva roky.

Calisto si mohl jen představovat, jaký bude Cross jako mladý muž. Takže prozatím dělal to nejlepší, jak jen si u sebe mohl Crosse držet ve své blízkosti, věnovat mu svůj čas, náklonnost a lásku, na kterou by mohl vzpomínat ještě dlouho poté, co už na své dětské roky dávno zapomene.

Čas, láska a náklonnost, které byly natolik odlišné od toho, co dostával v době, kdy vyrůstal s mužem, který pro něj byl otcovskou figurou. Vzpomínal si, že jako chlapec Affonsa zbožňoval, jistě, ale to teď bylo poskvrněné všemi lži, tajemstvími a s tím spojenými manipulacemi.

Calisto nechtěl, aby to za dvacet let či tak nějak, až se jeho chlapec ohlédne zpátky na svůj život s mužem, který ho vychoval, bylo mezi ním a Crossem podobné.

„Vrum, vrum, vrum, vrum!“ křičel Cross a poháněl auto svou vlastní silou. Pak hračky a batole narazily do vzdálené zdi. „Bum.“

Cross to slovo zamumlal v tom samém okamžiku, kdy narazil do zdi. Calisto se musel vší silou držet, aby potlačil smích.

Krátce zapřemýšlel, zda si při tom Cross neublížil, ale netrvalo to nijak dlouho. Cross zasténal, pak se převalil, popadl svá autíčka a znovu začal se svou hrou. Dokonale v bezpečí, zcela bez úhony.

Jako obvykle.

Calisto se snažil svého syna nevychovávat příliš jako ve vatičce. Byla to smutná skutečnost jejich života, ale až bude jeho chlapec starší, nikdo nebude Crossovi hlídat záda nebo stát vedle něj a zvedat ho na nohy, když do něčeho narazí nebo se spálí. Cross, stejně tak jako Calisto, se bude muset nakonec naučit dělat tyhle věci sám na vlastní pěst.

I když s tím Caliso tak moc bojoval a cítil se rozervaný, i když ho občas zabíjelo vidět pokaždé, když Cross spadl, zakopl nebo se mu hra trochu vymkla z ruky, v jeho očích slzy, držel se zpátky.

Dokud netekla krev, nebyly žádné zlomené kosti ani žádné viditelné boule, Calisto nechal Crosse, aby se naučit uklidnit se a postarat se o sebe sám.

Ani nešlo o to, že kluci jsou zkrátka kluci.

Pro Calista se mnohem spíš jednalo o to, že tenhle chlapec se musí naučit, že věci může zvládnout a napravit sám, na svou vlastní pěst.

Calisto občas taky selhal.

Někdy jednoduše zareagoval na náhlý křik svého dvouletého syna, jen aby našel, jak chlapec uvízl prstem, zatímco se snažil vyplížit se sušenkou. Nebo dokonce i když byl Cross vytočený, protože mu pes jeho mámy ukradl jeho hračku.

Ale myslel si, dokonce i v těch okamžicích, že Cross věděl naprosto přesně, co dělal. Podíval se na Calista s vědoucím úsměvem a opravdovou radostí, kterou mohlo mít jen batole. V těchto okamžicích si představoval, že Cross přemýšlel: Vidíš, tati, věděl jsem, že přijdeš.

Občas stačil jen správný pláč.

Občas něco hlasitějšího než běžná rána.

Občas to byl prostě jen Crossův dětský, chlapecký chichot a jeho hlas, kterým zavolal: „Ta!“

Calisto běžel.

Cross čekal.

„Ta,“ ozval se dětský hlas u jeho nohou.

Calisto se vytrhl ze svého omámení. Uviděl Crosse sedět na zemi, autíčko zvedal nahoru. Bylo červené s jasně žlutým závodním pruhem.

Crossovo oblíbené autíčko.

„Ta,“ zopakoval Cross a nabízel mu hračku. „Hraj, Ta.“

Calisto pomyslel, že svého syna opraví tak jako obvykle, když kolem byli další lidé, že nebyl tátou. I když Crosse legálně adoptoval, všichni ostatní ho znali jako chlapcova strýce a bylo to tak bezpečnější. Často opravoval chlapce, aby mu říkal Zio, a ne Ta nebo Tati, což byla oslovení, kterým dával Cross přednost.

Calista to také zabíjelo.

Ale teď tam nikdo nebyl, každopádně nikdo, na kom by záleželo.

Calisto nic neopravil.

Dával přednost Ta nebo Tati.

„Hrát?“ zeptal se Cross znovu. „Prosím, Ta.“

Měl práci.

Bylo dobře kolem sedmé a jeho syn měl jít do postele.

Calista to nezajímalo.

Sedl si v kanceláři na zem a hrál se svým synem, dokud mu Cross nevlezl do klína, s autíčkem v ruce, a neusnul v něm.

Tohle byly okamžiky, které doufal, že si bude Cross pamatoval nejvíc.

Přesně tyhle.

Calisto si neuvědomoval, jak dlouho tak zůstal a držel na zemi svého spícího syna, než dorazila domů jeho žena a neobjevila se ve dveřích kanceláře. Emma si nevycházela ven s přáteli příliš často, takže když to udělala, Calisto na to nic neřekl, prostě ji jen nechal jít a užít si trochu legrace.

Byla láskou jeho života.

Také tou nejlepší matkou.

„Proč jsi ho nedal do postele?“ zeptala se.

Calisto pokrčil rameny. „Protože.“

„Protože proč?“

„Protože jednoho dne bude starší, Emmy. Nebude si chtít hrát na zemi a rozhodně si nebude chtít hrát se mnou.“

Protože to se stane, když malí princové vyrostou a stanou se z nich králové.