TSP - 17. kapitola

Překlad: Lusesita
Kor.: Lenča, Budula

Henry

„Zvládla jsi to.“ Jakmile vejde Tracy velkými předními dveřmi hradu, sevřu ji v pevném objetí.

„Samozřejmě, že ano. Myslíš, že bych zmeškala první otevřený večírek na hradě?“

„Hádám, že dnešní noc je docela velká věc.“

„Navíc, naposledy, co jsem tě viděla, říkal jsi, že jsem ve Frostmontu tvá jediná kamarádka.“

„A bylo ti mě líto.“

„No, jo, trošku,“ odvětí se škádlivým výrazem v očích. „A taky jsem musela přijít do hradu, abych ti řekla, že jsem to říkala.“

„A co přesně jsi mi říkala?“

„Och prosím, Henry.“ Vedu ji velkým vchodem do tanečního sálu, kde právě začíná večírek. „Věděla jsem, že ses sem vrátil kvůli němu.“

Zhluboka se nadechnu. „Hádám, že jo. Prostě jsem si jen nikdy nemyslel, že bych ho mohl mít.“

Kývne za mnou. „Zdá se, že ho máš podle způsobu,  jakým se na tebe dívá, omotaného kolem prstu.“

Otočím se a uvidím Sebastiana, jak si k nám s úsměvem na tváři razí skrze dav cestu.

Vypadá neuvěřitelně. Pro dnešní večer si vybral sytě kobaltový oblek místo obvyklého černého, díky čemuž mu vyniknou oči.

„Tracy, vítej,“ obejme ji.

„Pamatujete si mě, Vaše Výsosti?“

„Samozřejmě, že si tě pamatuju. Vždycky jsi na nás byla tak milá, když jsme byli děti. Kupovala jsi nám skutečné jídlo, když jsme chtěli jen cukrovinky.“

„Byli jste sladká děcka.“ Tvrdě polkne a vůbec poprvé bych přísahal, že vidím Tracy, jak se jí nedostává slov. Obvykle hned vypustila nějaký vtípek, byla tak klidná a rozumná. Ale právě teď vypadá zaskočená.

„Jsi v pořádku Trace?“ Kolem projde číšník s podnosem se šampaňským, jedno popadnu a podám jí ho.

„Jsem za vás dva opravdu ráda.“ Vidím, jak se jí lesknou oči.

To je ten okamžik, kdy jsem si plně uvědomil, že Tracy není jen právník, nebo jen kamarádka.

 Byla někdo, komu na mě nějakým způsobem záleželo, už od chvíle, kdy jsem byl dítě. Možná v mém životě nebyla přítomna pořád, ale vždycky mě brala takového, jaký jsem. A stejně tak Sebastiana, ať už byl z královského rodu, či nikoli.

V mnoha ohledech byla pro mě jako matka, způsobem, jaký má vlastní nikdy nebyla.

A vím, že je to něco, co Sebastian také cítí. Oba jsme měli smůlu, když došlo na rodiče, ale to neznamenalo, že jsme neměli nikoho.

„Moc děkuju,“ řekne Sebastian, natáhne ruku a stiskne její. „Dny, kdy byl hrad uzavřený pro obyvatele Frostmontu jsou u konce. Vážně. Chci toto místo změnit na něco, co tu bude pro každého.“

„To je krásná věc. Něco, co bych si přála, aby existovalo, když jsem byla mladší.“

„Já taky. Začneme tu pořádat hodiny. Kurzy zahradničení, tvorbu ledových soch, bruslení na kluzišti a pak takové nudnější mezinárodní diplomacie a globální vztahy.“

„Kdo to potřebuje?“ Zavtipkuje Tracy.

„Pořád se snažím, aby Sebastian dával hodiny cvičení. Měšťané si zaslouží vidět krále v celé jeho krásné a svalnaté slávě.“

„To se nikdy nestane.“

„Nikdy neříkej nikdy.“

„Peníze daňových poplatníků už nebudou určeny na frivolní výlety a plesy. Všechny tyto třídy budou zdarma, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Hrad by měl být součástí komunity a ne skleněná věž.“

Tracy se zhluboka nadechne. Je očividně na Sebastiana stejně pyšná jako já.

Otočí se ke mně a mrkne. „Říkala jsem ti to.“

Věřila v něj, když jsem si myslel, že jsem jediný. Nahlédli jsme za chladný vnějšek a hluboko uvnitř viděli pravého Sebastiana.

„Půjdu se vmísit do davu,“ řekne Tracy a dívá se na nás. „Ale právě teď vám říkám: ať už dojde k návrhu kdykoli, radši bych se to měla dozvědět jako první.“

Široce se usměju. „Budeš první. Slibuju.“

V průběhu další hodiny se večírek rozjel, protože se objevovalo stále více lidí.

Sebastian věděl, že plné otevření hradu pro veřejnost přiláká mnoho návštěvníků, ale je ohromující vidět takové množství lidí ve společenských šatech, připravených na nástup nové éry Frostmontu.

Jsou tu lidé, kteří fotí nalevo napravo. Narazil jsem na desítky lidí, které jsem znával jako děti a teď už jsou dospělí a někteří z nich mají vlastní děti. Bylo to jako se vnořit do jiného světa, vidět jak je hrad otevřený, vřelý a rušný.

Vážně to vypadalo, jako by byla zrušena kletba a Frostmonte byl znovu živý. Poprvé za… no za dobu, co jsme naživu.

Sebastian je oficiálně králem něco přes čtyřiadvacet hodin, ale už dnes ráno změnil královské dekrety, díky kterým si smí vzít, koho bude chtít. Ráno mi kopii dekretu přinesl do postele a položil ji vedle talíře s čerstvě oloupanou mandarinkou, toustem a čerstvou kávou.

Přesto nemůžu říct, že bych si na královský život zvykl, ale nestěžuju si.

„Pane?“ Uslyším za námi Genoveve. Když se otočíme, je tam s váhavým úsměvem na tváři. „Podívej, kdo se za vámi přijel podívat.“

„Princezno Emmo!“ Na Sebastianově tváři se objeví úsměv. „Nebyl jsem si jistý… nevěděl jsem, jestli budete chtít přijít –“

„Děláš si srandu?“ Řekne princezna Emma svým nádherným přízvukem. Vypadá nejuvolněněji, co jsem jí zatím viděl, jako by se cítila lépe při vědomí, že si nevezme Sebastiana. „Chtěla jsem tu být. Zrušila jsem všechny schůzky, abych sem mohla.“

„To pro mě hodně znamená,“ natáhne se Sebastian po její ruce a stiskne ji. „Omlouvám se, Emmo, za to, jak věci –“

„Jsem šťastná, Sebastiane. Opravdu šťastná.“

„Dobře.“

„A miluju hudebníky, co tu máte,“ ukáže na kvinteto. „Zahrají veškerou klasiku.“

„Speciálně jsem je požádal, aby zahráli píseň od Metallicy, ale nemyslím, že to dopadne dobře.“

Emma se zasměje. „Možná zkusím požádat o punk.“

Kolem projde chlap z cateringu s podnosem plným mini koláčků, každý z nás si jich pár vezme a vyčistíme tak podnos. „Miluju dobré jedlíky. Přinesu další.“

„Všechno to muselo být tak drahé,“ řekne princezna Emma. „Daří se ti ohledně peněz, Sebastiane?“

Na tváři má ustaraný výraz. Je to druh otázky, na kterou se jen super bohatý člověk může zeptat dalšího bohatého člověka. Kdokoli jiný by se bál Sebastiana zeptat na jeho peněžní situaci, ale Emmu to opravdu zajímalo.

„Mám se dobře,“ ujistí ji. „Tato párty je okázalá, ale nedá se srovnávat s výdaji na soukromé lety mé matky za minulý rok.“

Emma se Sebastianem zahájí dlouhý rozhovor o aspektech královského života, které mě nezajímají, a tak jen tiše naslouchám. Užívám si víc, než jsem si myslel, že v tomto hradě můžu. Pomalu na mě začne doléhat šampaňské a já si uvědomím, jak dobře se tu cítím a jak jiné je vidět hrad takto.

Teď, když je Sebastiana a ne královny Charlotte, ho miluju.

„Panebože,“ zamumlá Sebastian o pár minut později. „Je čas.“

„Čas?“ Zeptám se v příjemném oparu způsobeném alkoholem.

Vypadá vystrašeně. „Musím mít proslov.“

„Vždycky ses choval, jako by to bylo strašné a pak byly tvé výstupy perfektní.“

Lehce mě políbí na rty, když kapela utichne a Genoveve vystoupá na malé podium, aby oznámila Sebastianův nadcházející proslov. Sebastian vystoupá na podium a Genoveve ustoupí. Dav zpočátku tleská, pak ho uchváceně sleduje a čeká, až jejich král promluví.

„Děkuji vám, děkuji vám všem.“ Sebastian drží mikrofon neohrabaně, jako by si nebyl jistý, co dělat. Dokonce i pro někoho, kdo byl celý život na očích veřejnosti, na to stále není úplně zvyklý a to je jedna z věcí, které na něm miluju nejvíc.

„Jak někteří z vás víte, nejsem moc na velké proslovy, ale vím, jak je dnešní večer důležitý. Nejprve vám všem musím ze srdce poděkovat za podporu. Bez vás – lidí Frostmontského království – bych tu dnes nestál.“

Místnost propukne v potlesk a jásot. Sebastian pozvedne skleničku směrem k davu a pokračuje.

„Přechod na nový styl královské vlády nemusí být vždycky hladký. Budou tu některá království, která s námi zpřetrhají vazby, ale to je oběť, kterou jsem ochotný podstoupit s vámi všemi po mém boku. Má to cenu. Frostmonte může být symbolem něčeho nového. Něčeho odlišného.“

„A tak se nám to líbí!“ Vykřikne muž uprostřed davu. Setká se s několika souhlasnými povzbuzeními.

„Jsem tak vděčný, že tu s vámi všemi můžu dnes večer stát a slibuji vám, že jako král budu mít vždy na srdci jen vaše nejlepší zájmy. Frostmontský hrad může být centrum komunity, ne něco uzavřeného a odloučeného. Takže dnes oslavujme. Není místo, kde bych to dělal raději, než tady.“

Znovu pozvedne skleničku a všichni ho následují, připijí na Frostmonte, než začnou znovu aplaudovat. Kapela začne hrát a lidé pokračují v tanci, zatímco se Sebastian proplétá davem a cestou ke mně se zdraví s lidmi.

„Miluju tě,“ řeknu mu, když se přiblíží. „Vedl sis skvěle.“

Povzdechne si. „Děkuju ti. Pokaždé, když mám mluvit na veřejnosti, jsem šíleně nervózní.“

Chytnu ho za ruku a zaujmu taneční postavení. Zasměje se s očima doširoka otevřenýma.

„Henry, nevěděl jsem, že se umíš takhle hýbat.“

„Ach ano, mám pohyby, o kterých ještě nevíš.“

„Líbí se mi, jak to zní.“

Přikývnu. „Stále se toho o mně musíš hodně učit. Odteď to bude jen lepší.“

Překvapí mě, když se ke mně nakloní a pevně obejme. „Nevím, jak by to mohlo být ještě lepší.“

„Protože jsme spolu, tak bude,“ řeknu mu tiše do ucha. Nadechnu se vůně jeho vlasů, která voní jako šampón, který jsme dnes použili.

***

Tančili jsme dlouho. Ukázalo se, že královské vesnice opravdu ví, jak oslavovat, když je všechny dostanete na hrad v jediný večer. Nezastaví se před ničím.

Opírám se o vzdálenější stranu sálu, když si Sebastian znovu najde cestu ke mně. Je téměř půlnoc, ale vypadá to, jako by večírek právě začal.

„Tady jsi.“ Popadne mě za klopy obleku a přitáhne k polibku. „Jsi tu úplně sám?“

„Ne, Tracy tu právě byla a znovu do mě šila, kdy dojde k žádosti o ruku. Myslím, že je stejně netrpělivá jako my.“

Sebastianovi se v očích objeví rošťácký výraz. „Ty jsi taky netrpělivý, jo?“

„To bych si neměl připouštět, že?“

„Možná ne, ale jsem rád, že jsi to udělal.“

Za okny začne poletovat sníh. Je to, jako bychom byli v obrovském sněhovém glóbu, hřejivém a šťastném, se všemi poblíž.

„No, kdykoli se tak stane, budu šťastný,“ řeknu a uhladím Sebastianovi vlasy dlaní.

„Kdykoli se zasnoubíme?“

„Ano.“ Zašeptám. „Vím, že tě chci a nikdy se to nezmění, takže… žádost se odehraje, až se odehraje.“

Kousne se do spodního rtu. „Co když to udělám hned teď?“

Ztuhnu na místě. „Co?“

Sáhne do své kapsy a pomalu klesne na jedno koleno. Kapela rychle začne hrát jinou píseň. Okamžitě ji rozpoznám jako tu, kterou jsme milovali jako děti, i když byla krapet kýčovitá. Jedná se o Ain’t No Mountain High Enough.

Srdce mi začne v hrudi prudce bušit, jak sleduju Sebastiana přede mnou.

„Henry Dentone, už jsi mým nejlepším přítelem a doufám, že jím budeš do konce života. Prokážeš mi tu čest a staneš se také mým manželem?“ Otevře krabičku a odhalí stříbrný prsten.

„Do prdele,“ řeknu. Lidé si nás začnou všímat, otáčet se a lapat po dechu. Několik z nich už také nahrává na telefon. Usmívá se na mě a oči se mu třpytí. Přísahám, že v nich můžu vidět odraz sněhu.

„To je dobré 'do prdele', že?“

„To sakra jo,“ chytnu ho za ramena a přitáhnu si ho k polibku. „Sebastiane – jak jsi k čertu – získal prsten tak rychle –“

„Být králem má své výhody,“ zamumlá.

Dav teď zdivočí. Dívky ječí. Sebastian se zasměje a pohlédne na lidi.

Je to poprvé, co na něm vidím, že je šťastný, aniž by to hrál.

„Všichni nás fotí,“ řekne tiše a pohledem přejíždí dav.

„Jo a pro jednou vypadáš, jako by sis to užíval.“

Otočí se ke mně a přijde další pomalý promyšlený polibek pro kamery. Vezme mé tváře do rukou, nemůžu si pomoct a usmívám se, když přitiskne ústa na moje.

„Možná že jo,“ odtáhne se a dívá se jen do mých očí. „Možná se mi líbí být viděn, když mě vidí takového, jaký jsem.“

Přikývnu. „No tak si pojďme zatančit, snoubenče. Dáme lidem, co chtějí.“

„Dej mi, co já chci.“

„Co jsem chtěl celý život,“ souhlasím.