BTB - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

SMAZANÁ SCÉNA 2

Unikání

 

Poznámka autorky: Tato scéna byla odstraněna ze závěru druhé knížky, Thin lines, kdy jsem měla pocit, že je lepší ukončit knihu tak, jak jsem ji ukončila, a nového Calista nechat poprvé promluvit až na začátku třetí knihy.

 

Když Calisto uviděl manželku svého strýce sedět v knihovně před velkolepým klavírem, překvapilo ho to. Na ten nástroj nehrála, spíše přejížděla prsty po klávesách.

Do knihovny chodila jen zřídka, to věděl, protože tam trávil devadesát procent svého času. Dobře, pokud nebyl na schůzce s lékařem, nebo na dalším kole terapie.

Knihovna a klavír byly pro Calista jistým druhem záchrany. Tam nemusel myslet na své roztříštěné rameno, na svou zlomenou stehenní kost, na invalidní vozík, ke kterému byl neustále připoutaný, ani na zmatek ve své hlavě.

Na vzpomínky, které… chyběly.

Myslel si - možná – že by mu nezáleželo na zbytku svých zranění nebo problémů, pokud by jeho mysl znovu správně fungovala. Kdyby si jen vzpomněl na všechno, co se mu ztratilo.

Calisto byl vděčný za svého strýce a za to, jak ho Affonso přivedl do svého domu, aby se zotavil z nehody. Ale nic mu nepřišlo úplně správně. Občas měl pocit, jako by bylo všechno prostě vypnuto. I když se na něj všichni usmívali, Calisto měl pocit, jako by mu nějak lhali.

Nesmysly, pomyslel si. Nebo spíš to bylo to, co mu bylo často řečeno. Kdykoli se svému strýci zmínil o svých podivných pocitech, Affonso to zlehčil a prohlásil, že se nejednalo o nic jiného, než to, že Calisův nedostatek vzpomínek si s jeho vlastní hlavou pohrával a šálil ho. Možná, že se jednalo o trauma z nehody a o to, co si sám v hlavě vytvořil, zatímco v bezvědomí krvácel do mozku.

Calisto nesnášel, jak to dávalo smysl; dokonce nenáviděl, jak se držel té myšlenky a chtěl, aby to byla pravda.

A ani nechápal, proč to tak cítil.

Neměl žádný důvod, proč nedůvěřovat lidem kolem sebe, zejména svému strýci. Přesto tady však byly tyto myšlenky a pocity stále velmi přítomné.

Neustálé.

Přetrvávající.

Dožadující se.

Calista z vězení, kterým se staly jeho myšlenky, vytrhl povzdech. Zabralo mu deset vteřin znovu si uvědomit, kde se ocitl, co tam dělal a co se dělo kolem něho.

Byl ve dveřích do knihovny, uvízlý ve svém invalidním vozíku. Našel Emmu, která seděla u klavíru, ale nehrála na něj.

Nic nebylo špatně.

Všechno bylo v pořádku.

Uklidni se, řekl sám sobě.

Ta podivná zóna mimo se stala až příliš běžnou a z toho důvodu i problémem. Calisto mohl dělat cokoli, v jakoukoli denní nebo noční dobu, ale najednou se jeho myšlenky z ničeho nic zmizely, ztracené do podoby transu jeho vlastní mysli. Lékaři říkali, že vzhledem k traumatickému zranění jeho mozku to bylo normální, a následný stres z amnézie tomu rozhodně nepomáhal. Jako by jeho mozek zablokoval všechen nepotřebný hluk v pozadí a prostě se soustředil jen na to, co bylo okamžitě po ruce.

Calistovi bylo jedno, proč.

Jen chtěl, aby to přestalo.

Calisto byl naštvaný tím, že se znovu ocitl ve své zóně, takže za vytržení ze svého omámení byl vděčný. Emma stále seděla u klavíru, stejně tak, jako ji tam našel poprvé, zdánlivě nevědomá si jeho přítomnosti za sebou.

Ve stínu jejího profilu bylo něco, emoce, kterou nedokázala zcela skrýt.

Touha.

A smutek.

Bylo tam oboje.

Za to, že ji špehoval, se cítil hrozně. Koneckonců, on byl tím, kdo na ni před chvíli vyštěkl, protože se kolem plížila, zatímco byl na přesně tom samém místě.

Calisto se rozhodl dát o své přítomnosti vědět. „Hraješ, Emmo?“

Calisto by přísahal, že na zlomek vteřiny spatřil v Emminých zádech napětí. Přes rameno po něm střelila pohledem. Z rysů jí zmizely smutek a touha, jejich místo zaujalo falešné štěstí.

Calisto usoudil, že se mohla usmívat, jak jen chtěla, ale bylo jasné, že někde uvnitř byla Emma Donati hluboce nešťastná.

„Ano,“ odpověděla Emma, „ale ani zdaleka ne tak dobře, jako ty “

Calisto se ušlíbl, ale zároveň i usmál. „To nemůže být pravda.“

Vjel dovnitř místnosti.

Emma se otočila zpátky ke klavíru. „Ach, je to pravda. Technicky mám nacvičeno, ale když na hraní nemám ten správný sluch, nic to neznamená.“

Calisto kupodivu pochopil, co tím myslela.

„No, musíš mít hraní dost ráda. Rozhodně se díváš na klavír tak, jako by v sobě držel všechna tvá tajemství.“

Emma se znovu napjala. „Možná, že ano. Kdo ví?“

Věřil, že ona to věděla.

Zcela.

„Chceš se o jedno z nich podělit?“ zeptal se Calisto.

Když Calistův invalidní vozík zastavil vedle sedátka u klavíru, oči Emmy se rozšířily.

„Podělit se o co?“

„O tajemství.“

Z jejích růžových rtů unikl nervózní výbuch smíchu. „Teď jsi tak legrační. Kde je Affonso? Neměl jsi s ním jít na tu večeři?“

Calisto pokrčil rameny. „To bylo před dvěma hodinami. Změnil jsem názor.“

„Aha.“

„A ty se teď utíkáš od tématu.“

Emma odvrátila pohled. „Měl bys lidem nechat mít svá tajemství, Cale. Obvykle pro ně mají dobrý důvod.“

„Možná, že ano.“

„Slyším v tom ale.“

„Ale,“ řekl Calisto s úšklebkem, „mohla bys ke mně být shovívavá a podělit se.“

„Velice zajímavý způsob, jak mě přesvědčit.“

Kývl ke svému vozíku, svému jedinému trvalému společníkovi a nepříteli. „Ano, být shovívavá. Tohle je pro mě jediná zábava, kterou za den dostanu – přejíždět z jedné místnosti do druhé. Kromě toho,“ dodal Calisto, „se navzájem příliš neznáme. Tohle by mohlo pomoci.“

Viděl, jak se Emmě při jeho slovech v očích objevil záblesk smutku, ale dřív, než o tom mohl až příliš dlouho přemýšlet, zmizel.

„Nemám tajemství,“ řekla Emma.

„Kecy.“

Ústa se jí slyšitelně otevřela. „Prosím?“

„Sračkoidní kecy, Emmo. Každý má svá tajemství. Je to součástí toho být člověkem. A nemůžeš mi tvrdit, že žena tvého věku, která se ocitla v domluveném manželství s mužem ve věku mého strýce, v sobě nemá pevně uzavřeno alespoň jedno tajemství.“

Emma pevně sevřela rty, jako by se snažila zadržet svá slova. „Tak tedy fajn. Nemám žádná tajemství, o které jsem ochotna se podělit.“

„To není žádná zábava.“

„Měl jsi to moc dobře vědět, než aby ses zeptal, Cale.“

„Možná, ale pokud to nezkusím, nikdy nezjistím, co když.“

Emma pokrčila jedno rameno. „Nemám dovoleno mít žádná tajemství. Ne v tomto životě, kdy žiji v tomto domě a jsem provdaná za toho muže. Tajemství jsou nebezpečná.“

Calisto přikývl. Alespoň to pochopil. „Měla bys vědět, Emmo, že pro to, abys vyzradila svá tajemství, občas nemusíš promluvit. Tvoje tvář řekne druhým vše. Jen pro případ, že bys to už nevěděla.“

Usmála se, ale byl na to smutný pohled. „Je to tak?“

„Ano, alespoň když si myslíš, že se lidé nedívají. Pak máš své emoce vidět ve tváři jasně vepsány, stejně tak, jako máš srdce doslova na dlani. Zejména neštěstí.“

Emma při Calistově prohlášení nevypadala překvapeně. „Kdysi mi to už někdo řekl. Myslím, že můžeš říct, že by bylo lepší, abych ten problém napravila.“

„Opravdu má tvůj problém řešení?“

„Hm?“

„Tvoje neštěstí, které se snažíš skrýt,“ vysvětlil Calisto. „Jde tvůj problém napravit, pokud ty nejsi jeho příčinou?“

Emma se zasmála. „Calisto, já jsem vždycky tím, kdo je nakonec ta příčina mého vlastního neštěstí.“

„Co by tě udělalo šťastnou?“

Když se k němu Emma otočila, tentokrát byl její úsměv jasný a upřímný. „Právě teď by bylo skvělé slyšet tě, jak hraješ na klavír.“

To by Calisto mohl udělat.

A pokud by to pomohlo přimět Emmu vypadat o trochu méně smutně, bral by to pro sebe jako vítězství.

Emma se zvedla ze sedátka a odsunula ho stranou, aby ke klavíru mohl zajet Calisto a zaujmout tam správnou pozici. Když seděl za klavírem a zvedl víko z kláves, znovu našel své klidné a příjemné místo plné útěchy. Malý kousek jeho života, kterým si byl jistý a byl pro něj dokonale známým. Možná proto se den po dni stále vracel ke klavíru a bez ohledu na svou náladu hrál.

Emma se posadila stranou a na sedátku trpělivě čekala, až začne. Ruce měla položené na malé oblině svého bříška, v koutcích úst se jí objevil úsměv.

„Připravena?“ zeptal se Calisto.

„Vždycky, Cale.“

Jak často pro ni před svou nehodou hrál?

Calisto se rozhodl, nezeptat se.

Místo toho se ztratil v pohodlí a pocitu klidu, který mu klavír poskytoval. Následující půl hodinu svými prsty tvořil na klávesách klavíru melodii, která pomáhala jeho mysli. Emma za celou dobu ani jednou nepromluvila.

Teprve, když Calisto přestal hrát a podíval se na Emmu, uviděl, jak Emma při pohledu na své bříško doslova zářila. Ruce měla položené na bříšku a prsty poklepávala do rytmu.

„Má to rád,“ řekla Emma.

„On?“

„Dítě. Myslím, že má rád hudbu.“

Calistův pohled znovu klesl na Emmino tělo a v těle pocítil to nejpodivnější nutkání. Chtěl se jejího zvětšeného bříška dotknout a cítit pohyb dítěte, o kterém s takovou láskou mluvila, a pochopit tu jedinou věc, která ji zjevně dělala tak šťastnou. Zvlášť, když vypadala, že ji jen máloco dokázalo poskytnout trochu radosti.

„Nevěděl jsem, že dítě je chlapec,“ řekl Calisto.

Emma pokrčila rameny. „V rané fázi jsem byla na několika testech. Součástí genetiky bylo zjištění pohlaví.“

Dřív, než Calisto tušil, co se stalo nebo než se mohl zastavit, se s vozíkem otočil a přejel k Emmě blíž. Váhavě natáhl ruku.

„Smím?“

Emma o tom ani na okamžik nepřemýšlela, jednoduše vzala jeho ruku a položila ji tam, kde měla na svém bříšku předtím tu svoji. Uběhla vteřina, aniž by došlo k nějakému pohybu, a pak pár dalších. Calisto si byl jistý, že přišel o možnost cítit pohyb nenarozeného dítěte, jak se pohybovalo díky jeho hudbě.

Ale potom to ucítil.

Něco mu jemně zaklepalo proti prstům. Pak to zmizelo. Možná, že zaklepání nebylo tím správným slovem. Jako by spíš šlo o bublinu, která praskla přímo pod napjatou kůží Emmina bříška.

A pak se to stalo znovu.

A znovu.

Calisto vydechl. „Páni.“

„Je to ta nejúžasnější -“

Emma slova byla přerušena zabouchnutím dveří. Vstupní dveře. Emma se rychlostí blesku zvedla z lavičky, odstrčila Calistovu ruku pryč a zadívala se na dveře knihovny.

„Ještě jedno tajemství z toho pekla,“ řekla Emma, „ale tentokrát ho můžeme sdílet oba.“

„Hm?“ Calisto se na ni podíval.

Emmina tvář už byla zcela kamenná, nebylo v ní žádné neštěstí, ale ani žádné emoce.

„Tohle se nikdy nestalo.“

Calisto nedostal možnost odpovědět.

Emma už ho nechala za svými zády.

Co mu unikalo?