TSP - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Henry

Probudím se obklopen vůní tak nádhernou, že ji nedokážu zařadit. Bylo to, jako bych byl zpátky v horách, na louce začátkem podzimu, obklopen vůní čerstvého vzduchu, bohatého cedru a borovice.

Na rameni mi přistane ruka a najednou mnou Sebastian třese, aby mě probudil.

„Snídaně je připravena,“ shlíží na mě s úsměvem a já se zamrkáním otevřu oči. Uvědomím si, že ta vůně byla jeho kolínská a jemná vůně vycházející z jeho kůže. Vždycky jsem nesnášel kolínské, ale jeho musela pravděpodobně stát majlant, takže musela stát za to.

Přejedu si rukama po obličeji. „Kolik je?“

„Devět.“ Už je čerstvě vysprchovaný a oblečený v perfektně padnoucím obleku.

Zasténám a přetočím se na posteli. „Jak to, že vypadáš tak zatraceně svěže a připravený začít svůj den? Copak princové nemají žádný respekt ke kocovině?“

Nadechne se a sedne si na okraj postele poblíž mě. „Obvykle vstávám v sedm. Jdu si zacvičit a přečtu si noviny. Pak se setkám s Genoveve.“

„Ty už jsi cvičil?“

Usměje se na mě a prohrábne mi vlasy rukou. „Můžeš se tu vysprchovat. Buď rychlý. Švestkové koláčky jsou čerstvé, právě vytažené z trouby.“

Zavřu oči, zatímco mě hladí ve vlasech.

„Nebo prostě můžeš tohle dělat celé ráno,“ zamumlám. „A já budu v nebi.“

Zabrouká a pak mi přejede palcem po tváři. „To bych si přál.“

Odhodím deku na stranu, posadím se, přehodím nohy přes hranu postele. „Omlouvám se, že jsem včera odpadl.“ Srdce mě bolí při pomyšlení, že jsem promarnil tolik času, kdy jsem mohl být s ním. Jakmile se dostal do postele, dostihlo nás vyčerpání a oba jsme usnuli vedle toho druhého.

„Neomlouvej se. Bylo to… neuvěřitelné.“

„Jsem si jistý, že by ses místo toho, abys mě nechal jen hrát si s tvými vlasy, dokud jsme neodpadli, radši udělal.“

Obejme mě a políbí na rameno. „Miloval jsem to přesně takové, jaké to bylo. Ne, že bych se dnes ráno neudělal ve sprše při představě, že tě kouřím.“

„Mmm,“ zamručím a zabořím mu ruku do vlasů. „Bože, místo toho jsi mě měl probudit svým ptákem.“

„Ježíši,“ zašeptá. „Snažíš se, abych znovu ztvrdnul, než budu muset jít dolů na snídani?“

„To je výzva?“

Nakloní se a pomalu a lehce mě políbí. „Ukážu ti koupelnu.“

„Mmm,“ zabručím na protest, chytnu ho za přední stranu košile a znovu si ho k sobě přitáhnu. Opětuji polibek. „Jen, když se vysprchuješ se mnou.“

„Já už se bohužel sprchoval. Tak pojď.“

Vezme mě za ruku a vytáhne do stoje. Neochotně jdu za ním.

„Máš štěstí, že tě nestáhnu do postele a nestrhám z tebe ty nóbl hadry.“

Podívá se na mě s malým úsměvem. „Jak jistě víš, já jsem princ. Mohl bych na tebe přivolat několik strážných.“

„Ach ne, a to mě má jako vyděsit? Protože díky tomu to chci udělat ještě víc.“

Tiše se zasměje. „Kdybys tu byl po celou dobu, vážně bych se k ničemu nedostal, že?“

„A stálo by to za to.“

Srdce mě bolí při pomyšlení, že bych byl pořád okolo Sebastiana. Zdá se to nemožné a je rozhodně pravda, že by od sebe musel neustále odhánět má ústa, ruce nebo ptáka.

Prošli jsme kolem místnosti s hedvábím a pokoje s vínem do další úzké chodby. Ta vede k dalším pokojům, které je možné popsat jen jako lázně.

„Takovou koupelnu jsem ještě nikdy neviděl.“

Stěny jsou z přírodního kamene, ale samotná sprcha je spíš jako malá místnost obklopená sklem. Ze stropu visí borovicové větvičky a z oken je vidět na zasněžený horský převis. Několik elegantních sprchových hlavic lemuje skleněnou stěnu.

Sebastian pro mě jednu z nich zapne a prohlédne si mě. Můj pták pod jeho pohledem začne tvrdnout.

„Jsi si jistý, že nemáš čas se se mnou vysprchovat?“

„Bohužel, už mě čekají, ale máme pro tebe u snídaně volné místo, až budeš připravený.“

Políbí mě, než zmizí v chodbě.

Už teď mi chybí kouzlo minulé noci. Sebastian vypadá neuvěřitelně, jak odchází a už mě neodstrkuje, což je menší zázrak, ale teď už je zase v módu prince.

Snažím se ignorovat malou, ale neustálou kouli obav hluboko uvnitř sebe. Kouli, která říká, že dělám obrovskou chybu, když nechávám Sebastiana znovu vstoupit do svého života a srdce. Chci mu věřit. Chtěl bych věřit, že je způsob, jak bych mohl zůstat součástí jeho života, přestože v královském světě pro mě není místo, ale strávil jsem jedenáct let uzavíráním se před ním. A bez ohledu, jak je riskantní se mu teď otevřít, nechci přestat.

Dosprchuju se v hloupě luxusní koupelně, vejdu do vedlejšího z pokojů, kde je pro mě už připraven oblek. Obléknu si ho a vyrazím ze Sebastianových komnat.

Stále mi buší v hlavě. V těchto dnech cítím, jako by mě mohl Sebastian snadno přepít. Už uběhla dlouhá doba od noci, kdy jsme prakticky vyzunkli levný, sladký pomerančový likér.

„Pane! Henry,“ objeví se Genoveve na konci chodby. Při pohledu na ni nadskočím a trochu se mi zatočí hlava.

„Sakra, ty jsi na mě čekala? Omlouvám se Genoveve.“

„V pohodě, Sebastian si myslel, že by ses mohl po cestě na snídani ztratit.“

Usměju se na ni. „V tom měl Sebastian úplnou pravdu.“

Vede mě několika chodbami a schodišti, dokud nenarazíme na velký otevřený pokoj se spoustou přirozeného slunečního světla. Je zcela odlišný od jídelny, kde jsme jedli tehdy večer. Tato místnost je stejně grandiózní, ale odlehčenější. Méně středověká.

„Henry, tady jsi,“ stoupne si Sebastian s úsměvem. Sluneční svit ho ozařuje z boku a vypadá, jako by měl svatozář. Je zvláštní ho vidět tak optimistického. Vypadá méně vystresovaně, úzkostně a téměř… šťastně.

Nesnáším, že mi připadá tak vzácné vidět muže, kterého miluju šťastného. Zaslouží si to každý den svého života.

„Henry Denton,“ řekne ženský hlas z čela stolu. Srdce se mi téměř zastaví.

Ohlédnu se a uvidím královnu Charlotte Ambrose, jak na mě zírá. Její oči jsou stejně ledově modré, jako před jedenácti lety. Nikdy nezapomenu ten pohled, jako by přímo na mě vrhaly ledové rampouchy. Vlasy má stažené do pečlivě upraveného drdolu a před sebou na stole svírá ruce.

Jen z pohledu na ni se mi bolest hlavy zdesetinásobila.

„Máma se právě včera vrátila ze své cesty do Belorie,“ řekne Sebastian a pozoruje mě přes pokoj. Poznal na mě, jak jsem šokovaný.

Sebastian velmi záměrně pomlčel, že se snídaně  zúčastní také  královna. Věděl, že bych se jinak neukázal. Ani za milion posraných let.

Sebastian na mě mávne, ať si sednu vedle něj. „Pojď si sednout.“

„Není to Emmyino místo?“

„Je zpátky doma. Rád bych, abys teď seděl po mém boku.“

„Jela na pár týdnů zpět do Belorie,“ oznámí královna a zatímco jdu ke svému místu, je její pohled po celou dobu upřený na mě. Je strašidelná a bez života jako ledová socha. „Princezna Emma se samozřejmě vrátí na svátky. Se Sebastianem jsou si velmi blízcí.“

„Správně.“ Řeknu.

Posadím se vedle Sebastiana a podívám se na stůl na řadu neuvěřitelných jídel před námi. Okamžitě přišel sluha, který mi začal lžicí nabízet ovoce, koláčky, francouzský toast a další jídla, jež ani neznám.

Od chvíle, kdy jsem uviděl královnu, se má chuť k jídlu drasticky snížila.

„Bylo mi líto, když jsem slyšela, že vaše matka zemřela,“ řekne královna. Když mě sleduje jíst koláč, má ústa stažená do přísné linky.

„Šlo o smrt ve spánku.“

„To je dobře. A ty jsi teď zdědil její majetek?“

Vybuchnu smíchy. „Majetek? Jo, teď opravuju její dům a pravděpodobně prodám její auto na náhradní díly, žádný jiný majetek, než tento není.“

„Jsem si jistá, že někdo bude mít radost, že bude moct mít takovou chatku jako domek v Berrydale,“ řekne královna a napije se. „Jakmile bude čistý, samozřejmě.“

Ucítím hřejivou ruku na stehně. Podívám se dolů, jak mě Sebastian pod stolem tře po stehně. Hladí mě nahoru a dolu a ani se nesnaží být nenápadný. Je částečně krytý, ale královna je jako nějaká super mocná čarodějnice. Viděla všechno, takže není možné, že by neviděla tohle.

Jedná se o něco, z čeho by Sebastian obvykle úplně vyšiloval, ale dělá to, aniž by se staral. A já to zatraceně miluju.

„Henry odvádí na domě skvělou práci.“ Řekne Sebastian matce, než se napije pomerančového džusu. „Doporučil jsem mu nějaké zhotovitele, se kterými jsme pracovali. Jeden z nich pracoval na mé sprše. Dokonce se zdálo, že ji Henry schvaluje.“

„Henry byl ve tvé sprše?“ Zeptá se královna.

„Samozřejmě, matko, nenechám ho přece přijít na snídani, aniž by se nejdřív umyl, ne?“

V jejích očích vidím záblesk nevíry a cítím ho i ve svých kostech. Sdílejí pohled, který nedokážu přečíst a když se podívám přes stůl na Genoveve, tak ta zírá do talíře.

„A kam zamíříte Henry, jakmile znovu opustíte město?“

Zhluboka se nadechnu. „Nejsem si jistý.“

„Nemáte žádné cíle?“

„V tuto chvíli nemůžu říct, že bych nějaké měl.“

„Dobrá tedy,“ řekne úsečně.

Na další minutu naplní místnost ticho, jako by všichni u stolu tajili dech.

„A co vy?“ Zeptám se nakonec s vědomím, že popichovat zvíře je špatný nápad.

Znovu se na mě podívá, jako bych byl obtížný hmyz, který se nějak dostal na stůl.

„Co se mnou?“

„Nějaké cestovní plány v nejbližší budoucnosti?“ Otřu si ústa směšně měkkým ubrouskem a položím ho před sebe.

„Ano,“ zvedne bradu. „Se Sebastianem za třináct dní odcestujeme do Belorie. Sebastian doufá, že během návštěvy navrhne sňatek princezně Emmě.“

Snažím se skrýt šok. Nechci dát královně pocit zadostiučinění. Řekla to, aby mě vyprovokovala a já to věděl.

„Nic takového nebylo domluveno,“ řekne tiše Sebastian. Odtáhne ruku z mého stehna a okamžitě mi chybí jeho teplo.

„Nebylo to domluvené, ale je na to, samozřejmě, perfektní doba.“

„Perfektní doba, aby se oženil, nebo ideální čas pro vás ho donutit?“

S lehkým cinknutím odloží vidličku.

„Pane Dentone, už jste nám sdělil, že pro svoji budoucnost nemáte plány, ale Sebastian má před sebou jeden velmi jasný.“

„Matko –“

„Já vím, že má. Alespoň jedna osoba u tohoto stolu si ji zaslouží.“

Dívá se na mě, jako by bažila po krvi. Věděl jsem, že mé prohlášení se rovná velezradě, když naznačím, že královna před sebou nemá zářnou budoucnost.

Ale už jsem kurva skončil. Skončil jsem s jejími kecy. Jestli Sebastian musí tolerovat královnu, protože je rodina, může, ale já nemusím.

Královna Charlotte rychle vstane ze židle, až dřevo zaskřípe o podlahu. Odloží ubrousek, přikývne na muže, který je jeden z jejích komorníků nebo asistentů.

„Pane Dentone, prosím, doprovoďte královnu do místnosti na konci chodby.“

„Ne. Nevezmeš ho do válečné komnaty,“ zaprotestuje Sebastian.

„Pojďte rychle, prosím, Henry,“ řekne královna.

„Nechoď,“ řekne Sebastian.

„Ne. Půjdu. Jak královna žádá.“

Cítím, jak se každý sval v mém těle napíná, jak ji sleduju odcházet. Jestli mě kurva chce vzít do válečné komnaty, abychom si promluvili, budu více než rád, když jí sdělím svůj názor.

„Nemusíš to dělat,“ chytí mě za zápěstí, když odstrčím židli od stolu.

„Přesto půjdu.“

Jak královna zatočí za roh, Sebastian se postaví a přitáhne si mě k sobě.

Předkloní se a pevně přitiskne ústa na moje.

Při jeho dotyku zalapám po dechu. Na pár sekund nechá rty na mých, než se hluboce nadechne, odtáhne je a podívá se mi do očí.

„Jestli opravdu musíš,“ pustí mě. „Ale pamatuj, nemá nad tebou žádnou moc.“

Genoveve na nás zírá. Dva služební z kuchyně na nás zírají. Stejně tak královnin asistent a další dva lidé, o nichž předpokládám, že jsou vysoko v managementu hradu. Sedí u stolu s očima vykulenýma tak, že jim možná vypadnou z důlků.

Posledních dvacet čtyři hodin – ne posledních pár týdnů – mám pocit, jako bych vstoupil do jiné úrovně své existence, ale když mě Sebastian líbá před lidmi na hradě? To tomu dává úplně jiný rozměr.

„Tak do toho,“ řekne s lehce zčervenalými tvářemi. „Já… mám pár věcí, které musím zařídit.“

Zhluboka se nadechnu a zamířím chodbou, dokud nedojdu do toho samého pokoje, kde jsem byl posledně.

Královna už sedí uvnitř na jedné z malých křesel.

„Dobře,“ řekne, když se objevím. Dveře se za mnou zavřou. Věděl jsem, že to udělal jeden ze zaměstnanců, který šel za mnou, přesto mám strašidelný pocit, jako bych byl zavřený ve vězeňské cele.

Stojím tu se zkříženýma rukama a opírám se o chladnou kamennou zeď.

„Můžeš si sednout, víš?“

„Raději ne.“

 Podívá se na podlahu a promluví. „Můj syn tě má rád. Vždycky tě měl docela rád.“

Nevěděl jsem, zda čeká odpověď, ale já jí žádnou nedal.

„Můj syn má také mnoho povinností. Nesnáší je. Vždycky to tak bylo, ale důležité je, že své povinnosti respektuje, i když při tom kolem sebe kope a křičí. Vždycky plní své povinnosti.“

„Jo, v tom je Sebastian dobrý.“

„Ano,“ řekne královna a pozvedne obočí, ačkoli zbytek tváře zůstane naplněný záští vůči mně. „Naučila jsem ho to velmi dobře.“

„Nebo to byla jen šťastná náhoda.“

 Chová se, jako by pro ni má slova nic neznamenala. „Chápu, že dočasně žijete v Berrydale, ale tato vaše návštěva nijak neovlivní směr života mého syna.“

„Ne?“

„Jeho života jako prince a jednoho dne jako krále.“

„Dobře znám Sebastianovy tituly.“

„A víte, že musí mít dědice?“

„Vím, že je to celé královská dohoda, ano.“

„Chce se oženit, předat svůj odkaz. Záleží mu na tom, i když ne vždy to ukazuje. A rozptýlení je nepřijatelné.“

Při slově rozptýlení vágně mávne mým směrem. Jako bych byl smítko prachu, které chce odstranit.

„Uvědomujete si, že nade mnou nemáte žádnou moc, že? Je vám jasné, že můžu odejít z této místnosti, tohoto hradu, kdykoli budu chtít.“

„Och, samozřejmě.“

„Dobře.“

Přikývne. „A ty si uvědomuješ, že znám každou důležitou osobu v Berrydale a Deercrestu, Blenethu, Aldwicku i Tildenu?“

Zívnu a trochu nahraju své chování.

„A že nikdy neopravíš, neprodáš ani neuděláš nic jiného s domem, když nebudu chtít?“

Zatnu zuby a napnu čelist.

„Ne, že bych měla v úmyslu zasahovat, samozřejmě. To by naštvalo mého syna.“

„Ani svého syna neznáte,“ zamumlám.

„Jak se opovažuješ?“ Vyplivne.

„Odcházím. Děkuju za vaše chutné koláčky a doufám, že budete mýt příjemnou cestu do Belorie.“

Otevřu velké dřevěné dveře a vyrazím chodbou ven. Srdce mi v hrudi buší jako buben a během chvilky se ztratím v chodbách. Jsem si jistý, že pokud bych šel dost daleko, našel bych nějaký povědomý pokoj nebo nějakého zaměstnance, který mi ochotně ukáže, jak se dostat ven.

Jdu dál a dál, hlava se mi točí, jak se proplétám chodbami nahoru a dolu. Dojdu až na nádvoří s řadou oblouků, odkud vidím malou travnatou plochu a spoustu vinné révy. Zahnu za roh a konečně uvidím Sebastiana. Má telefon u ucha a vypadá omámeně.

„Tady jsi. Pojď se mnou.“

„Ne, já odtud kurva padám, a –“

„Jo, odcházíš. My odcházíme.“

„Sebastiane, vím, že máš práci.“

„Věř mi, bude lepší, když dnes v hradu nebudu.“ Těká pohledem kolem a já se začínám bát, že za tím je možná něco jiného.

„Sebastiane? Jsi v pořádku?“

„Můžeme dojít touto chodbou pro sloužící až k mému Ferrari.“

„Pořád mám zaparkované auto u terasy. A co Xavier –“

„Odvezu nás. Zítra vyzvedneme tvůj náklaďáček. Něco mi říká, že už k mému řidiči nebudu mít o moc déle přístup.“

Zamračím se.

Co to má sakra znamenat? Sebastian je princ a bude mít přístup ke všemu po zbytek svého zatraceného života.

Za dalších pár minut jsem připoutaný na sedadle spolujezdce Sebastianova elegantního černého Ferrari.

Z hory až do Berrydale jede jako naprostý šílenec. Držím se sedadla, zatímco řeže zatáčky.

„Sebastiane, oceňuji, že se mě snažíš zachránit od matky, ale tohle je šílené.“

V okamžiku, kdy zastavíme před domem mé matky, uvědomím si, že Sebastian vůbec nevypadá vysíleně, zpanikařeně nebo pochmurně.

Ve skutečnosti, když se ke mně otočí, se usmívá.

„Co to s tebou je?“

„Možná si budeš chtít zkontrolovat zprávy na mobilu,“ řekne prostě, než vyleze z auta.

Nechal jsem si web místních novin v záložce, takže ho rychle najdu.

Skoro se zadusím, když uvidím titulek nejnovější zprávy.

 

Princ Sebastian Nigel Fairleigh Ambrose z Frostmontu vydává šokující prohlášení: „JSEM Gay“ oznamuje budoucí král!

 

Šokovaný pohlédnu čelním sklem ven. Sebastian obchází auto, otevře dveře spolujezdce a usměje se na mě, jako by se jednalo o den jako každý jiný.