YFH - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

Zachrání Callie a Ethan své přátelství? Pomůže Ethanova zpověď? Také přichází chvíle „zúčtování“ s Tannerem. Přinese to Callie kýžený klid, nebo to bude další zklamání? Těšte se na super emocionální a super dlouhou kapitolu! Těším se na Vaše komentáře!

„Můžu to otočit,“ řekne Jo, když obě koukáme ven předním sklem na Ethana, který čeká na našem chodníku, s pohledem upřeným na nás. „Nemusíš ho vidět po večeru, který jsi měla. Sakra, nejspíš je za tím on.“

„Nemyslím si, že byl,“ řeknu jí a je to pravda. Neznamená to, že jsem na jeho straně, jen si myslím, že nyní toho není součástí. „A dokážu se vypořádat s Ethanem.“

Přikývne a vystoupíme z auta. Jdeme k přední části domu a když Jo dojde k Ethanovi, řekne mu, „Měl by ses za sebe stydět, Ethane. Jsi nejhorší typ muže, jaký existuje. Jestli jí znovu ublížíš, budeš mít co dělat se mnou.“

Pak kolem něj projde a cestou ho strčí do ramene.

Miluji svou nejlepší kamarádku. Miluji ji víc, než svůj život.

Zmizí uvnitř a já se podívám na Ethana a řeknu, „Nemám na tebe dneska večer náladu, Ethane. Opravdu ne.“

Tvář se mu zkroutí, jako by ho moje slova bolela a řekne, „Nech mě s tebou promluvit. Pět minut, to je vše co žádám.“

Zírám na něj. „Víš, co se mi stalo dnes večer?“

Pozoruje mě, doopravdy mě vnímá a výraz mu ztvrdne. „Co udělali?“

„Poslali lidi do baru, kde jsem byla, aby mě nazývali vrahem a jinými hroznými jmény, a trápili mě ohledně Celie, před všemi ostatními. To udělali. Oni se nezastaví, dokud se nerozpadnu. Ale to už víš, ne?“

Zatne vzteky pěsti. „Nemám s tím nic společného, ani s ničím, co ti udělali od té doby, co jsi venku z vězení.“

„Čekáš, že tomu budu věřit?“ odseknu.

„Pokud mě necháš s tebou promluvit, můžu to vysvětlit…“

„Myslíš vysvětlit, jak jsi mě využil, abys jim pomohl s jejich malým šíleným plánem? Jak jsi předstíral, že jsi můj přítel aby mě mohli týrat?“

„Jsem tvůj přítel, Callie,“ namítne.

Nakloním se blízko k němu. „Už přede mnou kurva nikdy znovu nepoužívej to slovo. Neznáš význam slova přítel.“

Vypadá, jako bych mu dala facku, ale je mi to jedno.

Je mi to jedno, protože tak se cítím každou vteřinu každého dne.

„Dej mi pět minut, a pak, pokud se mnou už znovu nebudeš chtít mluvit, nechám tě být.“

Koukám na něj, a vztek ve mně postupuje, jako zatracený hurikán, který se tvoří a čeká, až vybouchne a zničí všechno v cestě.

„Pět minut,“ zamumlám. „Ani o vteřinu déle.“

Přikývne.

Nepohnu se, abych si sedla, nebo šla dovnitř. Stojím přesně tam, kde jsem a čekám. Nevím, jestli jsem připravená slyšet co se mi chystá říct, ale zároveň část mě chce zoufale znát tenhle příběh od chvíle, kdy jsem zjistila, kdo jsou. Chci vědět všechno i když to bolí.

„Vyrostl jsem s Tannerem, Andreou a Celií,“ řekne mi Ethan. „Žil jsem kousek dál a Tanner byl můj nejlepší kamarád ve škole. Celia byla jako malá sestra, kterou jsem nikdy neměl. Měl jsem tvrdou výchovu a někdy to pro mě nebylo snadné, ale ta rodina mi dávala vždycky pocit, že mám domov. Drželi mě nad vodou během doby, kdy jsem neměl nic a myslel si, že se potápím.“

Polknu, ale neřeknu nic, jen držím jeho pohled. Bez emocí.

„Když Celia zemřela, bylo to těžké. Bylo to těžké pro všechny. Tanner byl pryč ve službě a my dva spolu pár měsíců nemluvili, protože jsem nešel s ním. Jejich rodiče si procházeli opravdu těžkým obdobím. Pak ztratili Celii. Tou nejtragičtější cestou. Když se Tanner vrátil domů a zjistil, co se stalo, rozčílil se. Chtěl odplatu. Chtěl, abys trpěla. Vzala jsi jedinou věc na světě, o kterou se Tanner Yates opravdu staral.“

„Proč?“ zeptám se zastřeným hlasem. „Proč se o ni tak moc staral?“

„Protože ji musel chránit. Protože k němu vzhlížela. Protože bez ní nebyl kompletní. Měli neuvěřitelné pouto, pokud si někdo zasedl na Celii, Tanner je zničil jakýmkoliv způsobem, jakým mohl. Když byla Celia nešťastná, šel by Tanner na konec světa, aby ji potěšil. Přinesla mu do života světlo. Měla duši, která byla tak… čistá. Ti dva si byli blízcí, ale jen on by ti mohl do hloubky říct, proč to tak bylo.“

Přikývnu, zkřížím paže a snažím se udržet bariéru mezi námi, i když mě hruď bolí a žaludek svírá.

„Když Celia zemřela, zešílel. Prostě… zešílel. Jak jsem řekl, chtěl abys trpěla. Chtěl abys zaplatila za to, že jsi mu ji vzala. Když jsme zjistili, kde budeš zavřená, viděl to jako šanci pro mě, dostat se tam a vytvořil konečný plán odplaty. Měl jsem být tvůj dozorce. Měl jsem se ujistit, že to nebudeš mít snadné. Až by ses dostala ven, ujistil by se, že nikdy nebudeš prožívat ve svém životě znovu štěstí, abys věděla, jaké to je pro něj, jaké to je pro něj každý den.“

Polknu něco, co se zdá jako obrovský chuchvalec v krku. Zavřu oči a hluboce a roztřeseně se nadechnu, emoce, které nedokážu zpracovat, mi víří tělem.

„Byla to nehoda,“ zašeptám.

„Já vím,“ řekne mi Ethan. „Během pár týdnů kdy jsem tě poznával, jsem mohl vidět, že nejsi osobou, jakou jsi byla vykreslená. Věřil jsem tvému příběhu. Viděl jsem pravdu ve tvých očích. Věděl jsem, že jsi nebyla zlá a že jsi nebyla na vině. Řekl jsem jim, že jim nebudu dál pomáhat a stáhl se. Přísahám ti, přestal jsem. Ujistil jsem se, že jsi byla chráněná. Tanner mě zapudil a přestali jsme mluvit.“

Přejedu si rukama po tváři a zamumlám, „Mohl jsi mi to říct, Ethane. Pokaždé, když jsem ti říkala, co se mi děje, jsi mi to mohl říct. Vybral sis nechat je dál dělat ty věci.“

Ethan přikývne s vážnou tváří. „Jo, já vím. Kvůli tomu, že jsou moje rodina, kvůli tomu že vím, jak zlomený Tanner je, protože jsem si myslel, že to mohu změnit. Nechtěl jsem, aby se kvůli tomu dostali do problémů. Nechtěl jsem, aby ti ublížili. Bylo to podělané.“

„Měla jsem právo být varována. Měla jsem právo vědět, že muž, o kterém jsem si myslela, že s ním chodím, to dělá jen aby mi ublížil.“

„Snažil jsem se ti říct, aby ses od něj držela dál.“

Zavrtím hlavou a hořce se zasměji. „Měl ses snažit trochu víc. Mohl jsi mi prostě říct, co dělají. Dlužil jsi mi to.“

„Jo,“ souhlasí. „Jo, dlužil jsem ti to. Podívej, nikdy jsem nechtěl aby se ti něco stalo. Nikdy jsem ti nechtěl lhát. Tihle lidé, oni mě provedli nejhoršími obdobími mého života a já měl pocit, že jim to dlužím. Měl jsem pocit, že je tím zrazuji, že svou rodinu zklamávám, ale pak ve stejnou chvíli mi na tobě opravdu záleželo… bylo to posrané, Callie. Kdybys měla ponětí, jaké to pro mě bylo…“

„Jaké to bylo pro tebe?“ zašeptám zlomeným hlasem. „Co takhle jaké to bylo pro mě? Věřila jsem ti. Myslela jsem si, že jsi byl jediný skutečný přítel kromě Jo. Myslela jsem si, že jsem se znovu vrátila do života a najdu svou cestu. Místo toho, jsem byla týrána a napadána, a ty jsi to celou tu dobu věděl a neřekl mi to. Stál jsi opodál a sledoval, jak se to děje. Kdybys chtěl, mohl jsi najít způsob.“

Ethan vydechne a zavře oči. „Máš pravdu, měl jsem. Omlouvám se. Musíš vědět, jak moc je mi to líto. Jestli to něco znamená, jsi moje přítelkyně a moc mi na tobě záleží.“

„Ne dost na to, abys byl na mé straně,“ řeknu a cítím jak mě očí pálí neprolitými slzami. „Tvých pět minut skončilo.“

„Callie…“ zavolá, když se otočím a jdu k bytu.

Zastavím se, ale neohlédnu se na něj.

„Nechci tě nemít ve svém životě,“ řekne mi a mé srdce se zkroutí.

Ohlédnu se na něj přes rameno. „Na to jsi měl myslet předtím než jsi udělal to, co jsi udělal. Sbohem, Ethane.“

Jdu po schodech nahoru a po tváři se mi skutálí slza.

Slza pro lži.

Slza pro zradu.

Slza pro nejlepšího přítele, kterého jsem právě ztratila.

*****

„Jsi si tím jistá?“ zeptá se mě Jo, když vezmu list papíru z tiskárny s e-maily, které jsou od Chase Celii, než zemřela.

„Ano,“ řeknu, vezmi tři kopie a postavím se. „Je čas.“

„Jsi si jistá, že dnes je ten večer?“

„Jop,“ řeknu jí. „Andrea mě pozvala ven s holkami a Tanner mi zkoušel volat, což už nedělá. Vím, že je to proto, že se snaží získat přehled o tom, kde budu a kdy. Taky vím, že Tanner a Tatum mají dnes oba večer volno, a Andrea se třikrát ujišťovala, že půjdu, takže nejsem hloupá, plánují to na dnešní večer.“

„Jak se sem dostaneme zpátky? Projdi ten plán, ať mám jasno.“

Přikývnu. „Půjdeme ven, celé nastrojené, protože bez pochyby budou sledovat náš odchod. Objedeme blok, počkáme půl hodiny, napíšeme Andree, že jsme zaseknuté v zácpě, ale že jsme už skoro tam. Také pošleme selfie z taxíku, rozesmáté, aby věřila, že jsme na cestě. Pak se oklikou vrátíme a uvidíme, jestli jsou v bytě. Pokud ne, půjdeme dovnitř, budeme sedět ve tmě a čekat. Pokud tam budou, vejdeme dovnitř, rozsvítíme světla a zatraceně je překvapíme.“

„Jsi si jistá, že to bude fungovat?“ zeptá se Jo a vypadá trochu znepokojeně.

„Tohle byl tvůj nápad, zlato,“ podotknu.

„Ano, já vím, ale ten plán má hodně děr…“

„To má, ale je jediný, který máme. Možná nebude fungovat a pokud ne, najdeme jiný způsob. Chci aby byli v šoku. Chci, aby viděli, že jsme o krok napřed. Chci aby věděli, s kým se zapletli.“

Jo přikývne a pak vydechne. „No, takže, jdeme se připravit na ven.“

Dám e-maily na stůl a pak Jo a já jdeme dovnitř a připravujeme se na večer venku s Andreou. Oblékáme se, děláme make-up a já píšu párkrát Andree, že se připravujeme a jak nadšené jsme. Zdá se natěšená a přehnaně hodná, takže jsem si naprosto jistá, že dnešní večer je rozhodně tím večerem, kdy plánují přijít do našeho bytu a najít cokoliv, co by ospravedlnilo jejich příšerné chování.

Když jsme hotové, dám e-maily do desek a položím je na místo, kde budou snadno k získání a pak se otočím k Jo a dám jí ruce na ramena. „Připravená?“

Přikývne a hlasitě vydechne. „Jop, připravená. Jdeme nakopat zadky.“

Usměji se na ni, potlačím nervozitu a zamíříme ven. Zamknu dveře jako obvykle a ujistíme se, že se smějeme a uděláme malé divadlo, když čekáme na taxík. Jestli se někdo dívá, chci aby viděli, že jsme šťastné a nejsme podezřelé, a míříme ven na holčičí mejdan, nic víc.

Když náš taxík přijede, nastoupíme a nervozita mě zasáhne plnou silou. Musím to však potlačit. Nesmím ukázat emoce. Když dělám to, co se chystám dělat, musím přivést na povrch tu Callie, kterou se ze všech sil snažím potlačit. Tu chladnou, tu která viděla bolest a prožila peklo. Tu, která si nenechá od nikoho líbit žádné sračky. Musím ji pustit. Musím být silná a musím být odhodlaná.

„Čas na selfie?“ zeptám se Jo.

Přikývne a vyfotíme šťastnou selfie fotku a pak asi po deset minutách napíšu Andree, že jsme v taxíku a na cestě. Pošle zpátky nadšenou zprávu a já se nakloním k řidiči a řeknu mu, „Tady je to fajn.“

Zajede ke straně, zaplatíme mu a vystoupíme na náhodném místě. Pak čekáme dalších dvacet minut. Napíšu Andree, že jsme zaseknuté v dopravní zácpě, ale jsme skoro tam. Nevypadá podezřívavě, soudě podle rychlé odpovědi. Jo a já si chytíme další taxík zpátky k nám a když přijdeme, slunce právě zapadá, takže ulice jsou tmavší než obvykle a jen pouliční světla slabě svítí.

„Myslíš, že jsou tam?“ zeptá se Jo potom, co zaplatíme taxi o pár domů dál.

Pomalu jdeme k našemu bytu.

Když přijdeme před něj, všechno vypadá v pořádku. Vypadá to, že je uvnitř tma, a vůbec nic podezřelého se neděje.

Pak uvidím malý záblesk světla, přicházející z okna mé ložnice. Probleskne to tak rychle, že to málem přehlédnu.

Kdyby nebylo toho, že to hledám, nejspíš bych si toho nevšimla.

„Viděla jsi to?“ zašeptám Jo.

„Ano,“ řekne roztřeseným hlasem. „Jsou tam.“

„Jsi připravená?“

Přikývne.

„Pojďme jim ukázat, s kým se zapletli.“

Dojdeme k předním dveřím bytu a Jo velmi tiše odemkne. Zhluboka se nadechnu, s vědomím, že musím být nejsilnější za hodně dlouhou dobu, když projdu těmi dveřmi.

Nesmí vidět slabost.

Nikdy nesmí vidět, co mi udělali, protože pak by poznali, že vyhráli.

Nikdy nemohou vyhrát.

Tiše otevřeme dveře a vidím záblesk světla v kuchyni. Kdokoliv tam je, svítí baterkou naším směrem, když uslyšel dveře. Je to teď, nebo nikdy.

Natáhnu ruku stranou a rozsvítím světla.

A mám před sebou přesně to, co jsem si myslela, že přede mnou bude.

Tanner, Tatum a Garrett. Všichni oblečení v černém, s baterkami v rukou. Garrett zcela jasně právě přišel z chodby, takže hádám, že to byl on, kdo byl v mém pokoji. Tanner má v rukou mé desky, desky které obsahují e-maily. Nevím jestli je otevřel, nebo ne. Tatum je v kuchyni, nemám tušení co si myslel, že tam najde, ale hádám, že prohrabával zásuvky.

Na okamžik, jen na okamžik, je v místnosti mrtvolné ticho.

Je řada na mě.

Konečně je řada na mě.

Promluvit. Mít kontrolu.

Jsem teď ve velení.

„No,“ řeknu, hlas nízký a zastřený, „podívejme se, co tu máme.“

Nikdo nic neřekne.

Udělám krok do místnosti.

Přehrávala jsem si tuhle scénu v hlavě milionkrát, co řeknu, jak hrdá budu, když uvidím výrazy na jejich tvářích s vědomím, že jsem to já, kdo je chytil v jejich malé hře. Teď jsem tady, ovšem, a slova nepřicházejí. Nepřicházejí tak, jak jsem si myslela, že by měla. Takže, prostě řeknu první věc, co mi přijde na mysl. Prostě řeknu jak to je, právě v tuhle chvíli.

Právě teď.

„Opravdu sis nemyslel, že jsem tak hloupá, že nezachytím tvůj malý pláne, že ne Tannere?“

Ten pohled na jeho tvář, když mu přes ní přeběhne poznání, že vím, co dělá, mi dává pocit síly. Je to šokovaný výraz, lehce provinilý, trochu naštvaný, ale hlavně zmatený. Bez pochyby uvažuje, jak jsem to k čertu zjistila. Brzy dostane své odpovědi.

„Callie…“ začne, ale zvednu ruku.

„Bude to teď takhle,“ řeknu tvrdým hlasem. „Pokud nechcete, abych zavolala policii a obvinila vás z vloupání, nemluvě o mém týrání za poslední měsíc, pak si sednete na své zkurvené zadky a poslechnete si, co vám řeknu.“

Tatum pohlédne na Tannera, ale do té doby byly jeho oči na Jo. Proběhla mezi nimi bezeslovná konverzace. Vím, že její výraz bude zklamaný a vím, hluboko v sobě, že ho to trápí. Garrett neřekne ani slovo, jen stojí a sleduje, jak se to celé vyvine. Sleduje pomalé odkrytí pravdy.

„To nebyla možnost výběru,“ zamumlá Jo, její hlas je plný vzteku a zklamání. „Sedněte si zatraceně, nebo zavoláme policajty.“

Tanner zamkne svůj pohled v mém a na okamžik mám pocit, jako bychom byli v místnosti jen my dva. Tolik se toho mezi námi stalo. Tolik bolesti, tolik utrpení a žalu, ale hlavně zrady. Brutální zrady. On teď ví, že já vím a může nyní vidět skutečnou bolest v mých očích, když si uvědomí, jak moc mi ublížil.

„Není nic, co bys mohla říct, co už jsme neslyšeli,“ zavrčí Tatum a zkříží paže. „Jsi vrah. Víš to. My to víme. Všichni to vědí.“

Podívám se na něj a ztiším hlas, když zasyčím, „Jsi si tím jistý, Tatume? Jsi ochotný se vsadit, že nemám co říct, to Tanner možná neslyšel?“

Tatumův obličej budu mít navždy v paměti. Jeho výraz se změní, jen na vteřinu, na nejistý. Vím, že hluboko v sobě přemýšlí, jestli něco vím. Právě prochází každý krok, který udělal, když nechal změnit jméno svého bratra, když mu pomohl zmizet, když lhal svému nejlepšímu příteli. Ujišťuje se, že zakryl všechny stopy. Vím přesně, co se mu právě teď děje v hlavě.

„Tatum má pravdu,“ promluví konečně Tanner, a jeho hlas je tak napjatý emocemi, že je skoro k nepoznání. Z čeho by byl rozrušený? Je zatracené monstrum.

„Tatum je lhář a já ti nedám další šanci. Sedni si a poslechni si, co chci říct, nebo zavolám policii. Tak co to bude, Tannere?“

Napne čelist, ale pohne se ke stolu a sedne si. Tatum se pomalu přesune taky a posadí se.

Když sedí, přejdu k Tannerovi a sednu si tak, abych byla tváří v tvář jim oběma. Jo se stoupne vedle mě. Garrett zkříží ruce, ale neřekne ani slovo.

„Vidím, že jsi našel moje desky,“ řeknu Tannerovi. „Dobře, protože to, co potřebuješ vidět, je uvnitř.“

Tanner pohlédne znovu na Tatuma, otevře desky a podívá se na e-maily, které jsem vytiskla. Čte je znovu a znovu a trvá mu víc než pár minut, než si uvědomí, co v nich je. Zavrtí zmateně hlavou a vzhlédne. „Kde jsi je vzala?“

„Dovol mi to vysvětlit,“ řeknu, opřu se lokty o stůl a nakloním se dopředu. „Uvidíš, že vím, co se stalo tu noc, co jsem srazila Celii Yatesovou svým autem. Vím to, přesto mi nikdo nevěřil. Nikdo kromě Jo, samozřejmě. Když jsem se dostala z vězení, rozhodla jsem se dokázat světu, že se Celia zabila sama. Tak jsem se vloupala do jejího domu. Dokážeš si asi představit, Tannere, co jsem tam našla.“

Tannerův obličej se změní a očima těká vlevo a pak vpravo, zatímco zpracovává, co mu říkám.

„Správně, Tannere Yatesi, už pár týdnů vím, kdo jsi. Věděla jsem, co mi děláš. Mohla jsem ti to říct, ale pak bych si nemohla užít tuhle chvíli, kdy hodím pravdu do té tvé prolhané, podrazácké tváře.“

Otevře pusu, aby něco řekl, ale zvednu ruku a můj hlas je ostrý. „Neotvírej kurva pusu.“

Oči mu zaplanou, ale já pokračuji.

„Rozhodla jsem se dokázat, že jsem nelhala, tak jsem se podívala dál. Kopala jsem hlouběji. Našla jsem tyhle e-maily na Celiině laptopu. Začala jsem si dávat kousky dohromady. Za prvé, Chasovo jméno v e-mailech bylo jiné, než používal ve škole, a dala jsem si dohromady, že Chase je Tatumův bratr, ale to už víš. Celia a Chase byli spolu, ale něco se stalo, něco opravdu zlého, něco co přimělo Celii vzít si život.“

Tanner pohlédne na Tatuma, který vypadá tak zatraceně provinile, že vím, že můj plán bude fungovat. Tatum si myslí, že mám celý příběh, což mohu říct z jeho výrazu, a to je vše, co potřebuji. Má si myslet, že znám celou pravdu.

„Neposlouchej tyhle sračky,“ zavrčí Tatum, odstrčí židli a postaví se. „Zbláznila se, mohla si ty e-maily udělat. Pojďme odtud.“

„Sedni si Tatume,“ řekne Tanner skrz zatnuté zuby. „Hned.“

Tatum pohlédne na Tannera, ale sedne si, pěsti zatnuté. Ví, že teď skončil, ale je čas, aby se postavil tomu, co udělal.

„Dokonči svůj zkurvenej příběh,“ řekne mi Tanner.

„S radostí.“ Hořce se usměji. „Takže potom, co jsem si přečetla tyhle e-maily, byla jsem ještě odhodlanější zjistit, co se Celii stalo. Protože bez ohledu na to, co si myslíš, přemýšlela jsem o ní každičký den od toho hrozného večera. Chtěla jsem pro ni spravedlnost víc, než si dokážeš přestavit. Bez nikoho na své straně, to bylo zatraceně těžké, ale nakonec jsem měla stopu. Navštívila jsem tvou matku,“ řeknu Tatumovi.

Zatne zuby. „Ty zkurvená…“

„Co?“ hodím po něm. „Jak bys mě mohl vůbec nazvat, aniž bys nebyl přesně to samé? Lhářem? Podvodníkem? Manipulátorem? Práskačem? Co, Tatume?“

Naštvaně vydechne a vzteky lapá po dechu.

„Tvoje máma,“ pokračuji ostrým hlasem, „mi řekla, že Chase zmizel po Celiině smrti, měla skvělý příběh o tom, jak nemůže přijet a vidět ji, ale řekla, že jí stále občas volá. Ukradla jsem jeho číslo z jejího telefonu. Když jsi mu změnil jméno, Tatume, měl jsi pravděpodobně myslet i na tohle.“

„O čem to kurva mluvíš?“ zavrčí Tanner.

„Tvůj přítel tady, pomohl Chasovi zmizet. Přemýšlíš proč? No, to je jednoduché. Ví, co jeho malý bráška udělal tvé sestře a věděl, že bys za to chtěl jeho hlavu, tak ho nechal zmizet a vinu svedl na mě. Nepřemýšlel jsi někdy, proč se Chase nikdy nevrátil? Proč není na Facebooku? Proč všechny jeho stopy zmizely?“

Tanner přimhouří oči, jak to zpracovává a jeho mysl nejspíš letí rychlostí sto mil za hodinu. Bez pochyby prochází v hlavě těch šest let a přehrává si chvíle, kdy Chase nebyl poblíž a všechny ty lži, kterými byl krmen, všechny ty příběhy, proč se nevrátil domů.

„Volala jsem Chasovi,“ pokračuji. „Řekla jsem mu, že vím, co udělal Celii a on všechno přiznal. Ale, když jsem mu řekla, že musí jít na policii a říct pravdu, a on zjistil, kdo jsem, zavěsil mi. Tvrdil, že nechtěl, aby se to stalo a že to nebyla jeho chyba.“

Tanner vypadá zmateně a trochu zavrtí hlavou, než se podívá na Tatuma. „Je to pravda?“

Srdce mi buší. Jsem tak vyděšená, tak vystrašená, že mě Tatum  vyzve a zeptá se, co přesně mi Chase řekl, a já nebudu mít na to odpověď, takže zjistí, že vím jen půlku a otočí to proti mně. Je to pravděpodobný scénář a já mohu jen doufat, že jsem byla dost přesvědčivá na to, aby se přiznal.

Zírám, celé tělo v pohotovosti, jak se Tatum podívá na svého nejlepšího přítele a ti dva se na sebe zadívají, a tolik se toho mezi nimi odehraje. Roky lží se pomalu odkrývají přímo před Tatumovýma očima.

„Je to zkurvená pravda, Tatume?“ zařve Tanner a praští pěstí do stolu tak silně, až sebou cuknu a odtáhnu se. Jo vedle mě nadskočí. Tatum sebou cukne a jeho pohled přelétne ke mně, zuřivý a zlostný.

„Nedívej se na mě takhle,“ řeknu tichým naštvaným hlasem. „Neměl jsi problém mě protáhnout peklem, abys zakryl své stopy. Nemáš právo být na mě naštvaný, že jsem obrátila karty na tebe. Vůbec žádné právo. Pomsta je sladká, co, Tatume?“

Zatne čelist a podívá se zpátky na Tannera. „Nezná celý příběh a…“

„Co se stalo mé sestře?“ zasyčí tiše Tanner, tak hluboce a zlostně, že si i já trochu odsunu.

„Tannere, nech mě to vysvětlit a…“

„Co se kurva stalo Celii?“ zařve Tanner a vrhne se přes stůl tak rychle, že jediné co můžu udělat, je odstrčit židli tak rychle, až narazím do Jo.

Tanner chytne Tatuma a oba spadnou na podlahu, převrátí židle a způsobí, že věci sletí ze stolu a spadnou na podlahu. Začnou létat pěsti a já nevím, co dělat. Zírám na ty dva, jak se válí po podlaze, mlátí jeden druhého tak tvrdě, že to zanechá stopy. Garrett přiběhne a snaží se odtáhnout Tannera pryč, ale jeho snaha je marná, je příliš rozčílený.

„Dost!“ zakřičí Jo, ale já ji chytnu za rameno a stáhnu ji zpátky,  když chce udělat krok dopředu.

„Ne,“ řeknu a můj hlas je děsivě klidný. „Ne, nech je být.“

Ti dva bojují, dokud nelapají po dechu, dokud nekape krev, dokud se vztek trochu neuspokojí. Teprve tehdy se Tanner vyškrábe na nohy a dívá se dolů na svého nejlepšího přítele, se zradou v očích. Nebudu lhát, mé srdce, hluboko uvnitř, cítí trochu bolesti, když sleduji tu bolest v jeho očích. Zavrtím hlavou a setřesu ty pocity pryč. Tanner Yates si to zaslouží. Stejně tak Tatum.

Všichni.

„Zeptám se tě znovu, co se stalo Celii?“ vydechne Tanner se zatnutými pěstmi.

Tatum se na něj podívá, krev mu stéká po tváři z rány pod okem.

„Neznám celý příběh,“ zaskřehotá nízkým a zastřeným hlasem. „Všechno co vím, že Chase se dostal do problému, velkého problému. Drogy. Snažil jsem se mu z toho pomoct dostat, ale už byl příliš hluboko. Nebral je, ale prodával je. Dlužil spoustu peněz. Lidi chtěli, aby trpěl. Vzali jeho a Celii, chtěli mu dát lekci. Nadrogovali ho a…“

„A co?“ zavrčí Tanner hrdelním hlasem.

„Znásilnili ji. Osm z nich. Jeden po druhém. Před Chasem. On neudělal nic, nemohl, byl zdrogovaný. Nemohl se hýbat. Miloval ji, Tannere…“

Je mi špatně.

Celé mé tělo se cítí, jako by mělo spadnout na zem.

Tolik myšlenek mi víří v mysli.

Kůže mě štípe.

Žaludek se mi obrací.

Ale moje srdce, ach bože, moje srdce je zlomené. Roztříštěné na tisíc kousků.

Osm z nich.

Osm.

Vydám bolestný zvuk a chytnu se za hruď; je to jako by se celý můj svět při té zprávě rozpadl kolem mě. Ta hrůza, kterou musela ta ubohá dívka prožít, mi dělá špatně od žaludku. Chce se mi křičet, prostě zastavit ty pocity, které mě právě teď mučí. Jak mohla vůbec potom dýchat, to je mi záhadou. Ta ubohá dívka to prožívala úplně sama, nikdo ji neochránil.

Vidím v mysli znovu její tvář, ty zlomené oči, ten lítostivý úsměv, který mi věnovala. Ona nechtěla zemřít. Neměla jinou možnost. Nedokázala sedět sama, vyděšená a nemocná, a uvažovat, jak se sakra dostane z té noční můry, kterou si přehrávala znovu a znovu. Nikdy by se z toho ale nedostala, bez ohledu na cokoliv, nikdy by nebyla znovu šťastná. Myslela si, že byla na konci cesty.

Konec jejího příběhu.

Tanner se nepohne.

Nepromluví.

Prostě tam jen stojí, ruce podél těla a bez pochyby cítí to samé, co právě nyní cítím já.

„Dostala HIV,“ zašeptám si pro sebe, ale dost hlasitě na to, aby Tannerův pohled přelétl ke mně. „Dostala od nich HIV, nejen že prošla nejhorším představitelným peklem, musela by s tím žít po zbytek života. Krátkého života. Ach, Celie…“

Tanner s otočí a podívá se na mě, opravdu se na mě podívá. Očima mě prohlíží a zamumlá tichým hlasem, „Vstoupila ti před auto.“

Není to otázka.

Spíš jako by si konečně uvědomil, že se mýlil. Celou tu dobu.

Mýlil se.

Tak zkurveně se mýlil.

„Ano,“ zašeptám. „Vstoupila.“

Přejede mi pohledem po tváři a pak tiše zamumlá, „Jsi teď šťastná?“

Jeho otázka mě zaskočí.

Šokuje mě.

Jsem teď šťastná?

Myslela jsem si, že budu. Myslela jsem si, že když vytáhnu pravdu na světlo, budu se cítit mnohem lépe.

Ale necítím se lépe.

Cítím se mnohem hůř.

Pravda je dýka, která jen otáčí naší bolestí hlouběji.

„Ne,“ zašeptám.

„Vykládala jsi o tom, jaký jsem netvor kvůli tomu, co jsem udělal. Hádej co, Callie? Právě se z tebe stalo stejné monstrum.“

Jeho slova jsou jako nůž do srdce.

Strašná pravda, které nedokážu čelit.

Ruce si dám na hruď a sevřu pevně, jako by měli udržet mé srdce od toho, aby vyskočilo a roztříštilo se.

Otočí se, projde kolem mě a Jo, přímo ke vchodovým dveřím. Všechno v mém těle křičí, abych šla za ním, pomohla mu, zlepšila to, ale nemůžu. Nemůžu se pohnout. Nemůžu přemýšlet. Tatum za ním volá, ale Garrette do toho vstoupí a zlostně se podívá na muže na zemi. „Nech ho,“ zavrčí tiše. „Nech ho být.“

Tatum se postaví, tvář zakrvácenou, tělo se mu třese vztekem, šokem a nejspíš vinou a bolestí z toho, čím právě svého nejlepšího přítele protáhl. Pak pohledem přeletí k Jo. Ta se na něj dívá, jako by jí to totálně zlomilo srdce, jako by ho doteď neviděla takového, jaký byl.

„Je to můj bratr, Jo,“ zašeptá zlomeným hlasem. „Musel jsem mu pomoct.“

„Nemusel jsi lhát,“ řekne a hlas se jí chvěje. „Nemusel jsi za to nechat zničit moji nejlepší kamarádku. Nemusel jsi pobízet Tannera, aby ji trápil. Nemusel jsi udělat nic z toho, co jsi udělal, Tatume. Ty ses tak rozhodl. Teď vypadni z mého domu. Vypadni. Prosím, vypadni k čertu.“

„Jo…“

„Vypadni!“ zakřičí.

Tatum se podívá na mě a úplně poprvé, vidím skutečnou lítost v jeho očích. „Omlouvám se, Callie.“

Pak oba dva odejdou.

Otočím se k Jo a po tváři ji sklouzne slza.

Přiběhnu k ní a vtáhnu ji do náruče.

„Celia,“ zašeptá.

Zavřu pevně oči a snažím se potlačit bolest, která hrozí vybuchnout.

„Ubohá Celia,“ vzlyká tiše.

Jo.

Ubohá Celia.

Nezasloužila si nic z toho.