YFH - 8. kapitola

 Překlad: Lucianna

Joanna zjistí, co plánují Tanner a Tatum. Co s tím Callie udělá? Je to ta chvíle, kdy na Tannera spadne bomba v podobě pravdy? Nechte se překvapit v této kapitole...

„Zaslechla jsem je mluvit dnes ráno, když jsem byla navštívit Tatuma,“ řekne mi Jo, zatímco usrkává kávu a je opřená víc dopředu o stolek v kavárně, aby nás nikdo neslyšel. „Zastavila jsem se. Nebylo to snadné vzhledem k tomu, že jsem musela spolupracovat s jeho zprávami a povídáním v posledních pár dnech, ale musela jsem ho nechat si myslet, že jsem přátelé, protože potřebuji nějaké odpovědi. Takže, když mě tam pozval na kafe, přijala jsem to.“

„Počkat, ty a Tatum spolu kecáte?“ zeptám se a nakrčím nos.

„Říkala jsem ti, že zjistím co budu moct, o Chasovi. Tatum mě má rád, dává to smysl.“

Přimhouřím oči. „Jsi si jistá, že to není víc než to? Ty a Tatum, máte takové to podivné spojení…“

„Jsem vdaná, Callie,“ zamumlá.

Může být vdaná, ale taky je neuvěřitelně nešťastná. Je zmatená a ztracená. Muž jako Tatum by ji mohl velmi snadno přimět si myslet, že našla svou cestu, jen aby se to kolem ní všechno znovu zhroutilo, až si uvědomí, že to všechno je lež. Nechci, aby byla zraněná. Nechci, aby se dostala příliš blízko k muži, jako je tento. Tatum se v tom všem mýlí stejně jako Tanner, jen musím ještě zjistit, jak přesně.

„Jen buď opatrná, zlato. Má tě rád, to je dost jasné a já tě nechci vidět zraněnou. Nemyslím si, že je Tatum úplně špatný člověk, ale vím, že sis prošla opravdu těžkými věcmi s Patem a  může být svůdné, když dostaneš pozornost od někoho tak úžasného, jako je Tatum.“

„Já nejsem podvodnice,“ pokárá mě Jo. „Mrzí mě, že to o mě myslíš.“

Vydechnu. „Ne, ne, chápeš mě špatně. Jen tím chci říct, že když jsi v téhle situaci, tvůj úsudek může být zastřený a můžeš si o někom myslet, že je něčím, čím není, protože hledáš světlo na konci tunelu. Jsi chytrá, Jo. Věřím ti. Jen říkám, abys byla opatrná.“

Přikývne a já se cítím špatně a doufám, že jsem ji nenaštvala. „Budu opatrná,“ řekne. „Každopádně, chceš vědět, co jsem zaslechla?“

Přikývnu a napiju se kávy.

„No, nechala jsem tam kabát, schválně samozřejmě. Chtěla jsem vidět, jestli mohu zachytit nějakou konverzaci, když se otočím a vrátím se zpátky potom, co si budou myslet, že jsem odešla. Byl tam Tanner, stejně jako Andrea a Luka. Rozloučila jsem se a odešla, ale pak se o deset minut později otočila a šla zpátky s tvrzením, že jsem si zapomněla bundu. Vešla jsem dovnitř, jenže oni mě neslyšeli vejít…“

Polknu, vzpomínajíc na Tannerovu návštěvu, vzpomínajíc na věci, které mi řekl, na to jak mě líbal, a přemýšlím, co je s ním k čertu špatně, pokud má stále v plánu dělat mi ty hrozné věci. Má v plánu něco strašného? Zlomí se mi srdce jen při tom pomyšlení.

Jsem tak hloupá.

Nikdy jsem ho neměla políbit.

„Hádali se znovu ohledně Celie. Samozřejmě, Tatum dál trval na tobě, což mě naštvalo, abych byla upřímná. Chci říct, vím že je to proto, že ví co Chase udělal špatně a snaží se to udržet v tajnosti, ale jak se opovažuje to dál zkoušet a soustředit se na tebe. Každopádně Tanner váhal a Andrea také. Podle té konverzace se dá říct, že jsou zmatení. Každopádně, Tanner navrhl získat důkaz. Možná kdyby měli něco, co dokáže, že Celia nespáchala sebevraždu, pak by se cítil líp ohledně toho, co dělají.“

„Jaký důkaz by mohli vůbec získat?“ zamumlám. „Už věří, že to neudělala, co dalšího si myslí, že najdou?“

„Tady to začíná být zajímavé. Pokud lžeš, čemuž část z nich stále věří, říkají si, že bys mohla mít něco, co to dokáže. Možná jsi s někým mluvila, možná máš něco, co ukáže, že lžeš. Hádám, že hledají ospravedlnění toho, co dělají.“

Mám pocit, jako by mi mělo srdce vyskočit z hrudi.

Ruce se mi třesou a tak si je dám na klín, aby to Jo neviděla.

„Tanner navrhl vloupat se k nám a podívat se, jestli najdou odpovědi. Andrea souhlasila a řekla, že nás může dostat z domu, aby to mohli udělat.“

Hlava se mi točí.

Je mi špatně.

Oni se budou k nám vloupat? Prohledávat věci?

Nemůžu soudit, samozřejmě, já udělala to samé jim. Jen stále nemůžu uvěřit, že vážně věří tomu, co se jim zrodilo v hlavách. Těm lžím, kterým se nutí věřit. Teď se budou snažit najít důkaz, jen aby se sami cítili líp ohledně toho, co dělají?

To je tak špatné.

„Cože?“ zaskřehotám.

„Jo, což je důvod, proč jsem ti to musela říct co nejdřív. Tatum taky dokonce souhlasil, což mi přišlo trochu podezřelé, protože pokud nic nenajdou, budou zpátky u toho, že možná říkáš pravdu a to on nechce riskovat.“

Chystá se něco podstrčit.

To naprosto dává smysl. Pokud ke mně něco dá, aby to vypadalo, že lžu, pak tomu všichni budou znovu věřit a budou pokračovat v přikládání na oheň.

Je to geniální, opravdu.

Skvěle, Tatume.

Ty prolhaný hajzle.

„On se chystá k nám něco dát,“ prohlásím.

Jo vykulí oči. „Ach, Bože. To mě nenapadlo.“

„Tohle je zlé, Jo. Tohle je zatraceně zlé. Tatum na mě hodí vinu a oni tomu budou věřit a nikdy nepřestanou. Nikdy se z toho nedostanu. Já už to dál nezvládnu.“

Sevřu si hruď, jak mě začíná ovládat panika a Jo reaguje rychle, postaví se a vezme mě za paži. „Musíme se projít, zlato.  Pojď.“

Spěcháme z kavárny a jdeme po chodníku, já stále na pokraji panického ataku, Jo stále opakující znovu a znovu, že to bude v pořádku.

Nevím, jak by to mohlo být v pořádku.

Tihle lidé, oni jsou tak odhodlaní mě přimět trpět za Celiinu smrt. Tak odhodlaní se ujistit, že prožiju zbytek svých dní, aniž bych zapomněla co jsem udělala.

Víc už nezvládnu.

Nemůžu.

Vydám bolestný zvuk a zastavím se, nakloním se dopředu a pevně sevřu oči.

„Callie, podívej se na mě!“ nařídí Jo, přiměje mě narovnat se a otočí mě tváří k sobě a dá mi ruce na ramena. „Jsi silná. Jsi ta zatraceně nejsilnější žena, jako znám. Už jsem ti tohle říkala dřív, a řeknu ti to znovu, protože je to pravda. Nemůžeš se vzdát, slyšíš mě? Tohle si nezasloužíš a já nebudu sedět a dívat se, jak trpíš. Proto, mám plán.“

„Plán?“ zaskřehotám a hluboce a roztřeseně se nadechnu.

„Ano,“ potvrdí, „plán. Tohle už trvalo dost dlouho. Nebudeme dál hrát tu jejich malou hru. Máme toho dost, dost na to je vyzvat, dost na to, dostat je na kolena pomocí pravdy. Využijeme to.“

„Nemáme dost,“ řeknu frustrovaným hlasem. „Máme pár e-mailů a Chasovo číslo, to je všechno. Stále nevíme co přesně se stalo Celii, a nemůžeme dokázat, že si vzala život sama.“

„Ale to oni neví,“ pokračuje Jo. „Všechno co potřebují vědět je, že my víme, nemusí slyšet víc, než to. Chase na to skočil, můžeme přimět i je. Vytiskneme e-maily, podělíme se o příběh, řekneme jim, že jsme lokalizovaly Chase a řekneme jim, co víme. To bude stačit. Pokud budeme chytré, bude to stačit.“

„Jak to k čertu uděláme? Prostě tam přitancujeme a hodíme to na ně?“

Jo se ušklíbne. „Ne, madam. Chytíme je při činu a pak je přimějeme si přát, aby se s tebou nikdy nezapletli.“

Polknu a nakloním hlavu na stranu, s přimhouřenýma očima. „Pokračuj.“

„Budeme tam, až se budou vloupat.“

Ach, Bože.

Tohle zní nebezpečně.

Ale líbí se mi to.

 

*****

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptám se Jo, když další večer pijeme koktejly v místním baru. „Chci říct, tolik věcí se může pokazit.“

Pohlédnu na telefon, kde se mihne další telefonát od Ethana. Stisknu tlačítko odmítnutí. Nemám co dalšího říct Ethanovi, ani nechci nic slyšet od něj. On se rozhodl a nic co může teď udělat, nezmění jak moc mi jeho rozhodnutí ublížilo.

„Máš pravdu, může se to pokazit, ale jsi ochotná se dál potýkat s tím, s čím se potýkáš? Na pár týdnů se stáhli, ale to nebude trvat věčně. Pokud se rozhodnou následovat skutečnost, že si stále myslí, že jsi vinna, pak tě budou dál týrat, dokud nebudou mít pocit, že jsi trpěla dost. Já tohle nedovolím, takže půjdeme do toho zatraceného domu a hodíme to na ně tak tvrdě, že nebudou vědět, která bije a nebudou to moct popřít.“

Má pravdu. Vím, že má pravdu. Nemůžu to snášet dál. Je to tak, že oni toho nenechají, buď získají odpovědi, nebo ne, ale každopádně jsou příliš vystrašení a příliš zlomení, takže si neodpočinou, dokud mě nepřinutí trpět za tyhle rány. Trpěla jsem už dost. Nepotřebuji trpět víc.

„Stále nejsem stoprocentně přesvědčená, že je to správná cesta. Kéž bych měla trochu víc informací k předložení, kdyby prokoukli náš úskok.“

Váhám následovat Join plán, ačkoliv souhlasím, že musíme něco udělat. Nejsem si jistá, jestli lidé chytří tak, jako oni, uvěří, že mám odpovědi. Jen doufám, že je přimějeme uvěřit, že skutečně víme, co se stalo Celii, i když technicky nevíme. Všechno co víme je, že Chase dovolil, aby se jí něco stalo, něco zlého a že z toho dostala HIV. Pak si změnil jméno a utekl. Hádám, že Tatum mu v tom pomohl.

To opravdu není nic moc solidního.

„Nemyslím si, že to prokouknou. Všechno co musíme udělat, je přimět je pochybovat aspoň na vteřinu o Tatumovi, aby ho začali zpovídat a on neměl na výběr a musel to vyjasnit.“

„Pokud ne, pokud řekne, že lžeme…“

„Pak se ho zeptáme, kde Chase je a pokud nelže, ať ho přivede domů. Znejistí. Vím, že ano.“

„Jsi si jistá, že to je to, co chceš?“ zeptám se jí, protože hluboko uvnitř vím, že má Tatuma ráda. Je z něj zklamaná, jistě, ale Jo se dívá za to špatné v lidech a vím, že se dívá i za to špatné v Tatumovi. Je tam nějaký druh spojení.

Mám pocit, jako by tam toho bylo mnohem víc, než vůbec vím, a přemýšlím, jak moc spolu ve skutečnosti mluvili, než co mi řekla.

Což mi dělá obavy, pro její dobro.

Vím, jak snadné je spadnout, když už jste dole.

„Ano, samozřejmě. Proč bych nebyla? A neříkej Tatum, protože ho sotva znám.“

„Já vím, ale vy dva jste se stali přáteli…“

Pokrčí rameny. „Udělala bych pro tebe cokoliv, Callie. Cokoliv.“

Tohle na ní miluji, skutečně.

Také ale nechci, aby to bylo za cenu jejího štěstí.

„Já vím, že udělala,“ řeknu jí s vděčným úsměvem. „To je důvod, proč tě miluji, ale dokázala bych se s tím vypořádat i sama, jsem dost silná.“

„Myslíš, že to nevím?“ zvedne obočí. „Ale je to tak, že tě to nenechám udělat samotnou, takže na to zapomeň.“

Zasměji se a postavím se. „Přinesu nám další drinky.“

Přikývne. „Vezmi to dvakrát.“

Usměji se a jdu k baru, kde jsem sevřená mezi pár lidmi a mávnu rukou. Mladý barman přijde a vezme mou objednávku, a zatímco čekám, otočím se čelem k davu, dívajíc se na lidi, jak tančí a pijí a hrají kulečník. Propásla jsem tohle všechno. Přišla jsem o opilé tančení v barech v osmnácti, nebo o šílené výlety, nebo táboření s přáteli.

Teď, když jsem venku, stále nežiji způsobem, jak bych měla, kvůli Tannerovi a jeho příšernému malému plánu odplaty.

Jsem víc než připravená začít znovu žít svůj život.

„Nejsi ta holky, co zabila tu dívku?“

Zamrkám a otočím se za zvukem mužského hlasu. Vedle mě stojí muž, nejspíš v Tannerově věku, soudě podle postavy, tmavých vlasů a lehce zestárlé tváře. Každopádně mu už není dvacet, to je jisté. Jeho oříškové oči mě skenují a pak řekne, „Jo, viděl jsem někde fotku.“

„Pardon, my se známe?“ zeptám se.

„Ne, ale vím, kdo jsi. Přejela jsi tu ubohou dívku před lety a odjela. Jak se jen jmenovala? Celia?“

Ach. Bože.

Jak mě ten muž vůbec zná?

„Neznám vás,“ zamumlám. „Netvařte se, že mě znáte. Také jsem nikam neujela. Srovnejte si skutečnosti.“

Dva další lidé se otočí a poslouchají konverzaci, a mé tváře zahoří vztekem do ruda, když si uvědomím, že jsem obklopená a vyslýchaná jako bych byla v zatracené soudní síni. V uších mi začne zvonit a mám pocit, jako by celá místnost začala rezonovat, hluk se smísí do zamlženého zmatku.

„Myslel jsem, že jsi měla být zavřená déle, vzhledem k tomu, že jsi ji zabila. Představ si, jak se musí cítit její ubohá rodina.“

Žaludek se mi stáhne a zavrtím hlavou. „Prosím, nechte mě být.“

„Hej, Joe,“ řekne ten muž a přivolá známého, hlasem, který přehluší hudbu. „Tohle je ta holka, co zabila tu mladou dívku na Jonesově ulici, před těmi roky.“

„Nekecej. Nemůžu uvěřit, že chodí na svobodě. Měli by ji vyhodit. Vražedkyni.“

Srdce mi vynechá úder a hlava se mi začne točit, když se na mě lidé začnou dívat, jejich pohledy odsuzují, jejich výrazy jsou naplněné nenávistí a zlobou. Chci utéct, chci křičet, dostat se pryč, ale nemůžu. Jsem tu zaseknutá, čelím jejich pohledům, jejich výrazům nenávisti a zklamání, dokonce i lítosti. Chtějí zvednou vidle a dát vědět, že našli své monstrum, ale já nikomu z nich nic neudělala.

Nejsem tu, abych byla napadána. Jsem tady, abych zapomněla.

Na pět vteřin, prostě chci zapomenout.

„Měla by ses stydět, přijít sem jako bys sem patřila,“ zavrčí na mě muž, když se otočí zpátky. „Jsi vrah. Měla bys hnít ve vězení.“

„Odcházím,“ řeknu, otočím se bez drinků a snažím se protlačit si cestu davem. Kolena se mi klepou, celé tělo třese, jak se snažím projít kolem lidí, kteří jsou méně než ochotní se kvůli mně pohnout. Někdo mě dokonce zkusí srazit, kdy jdu kolem.

„Vypadni, vrahu!“ ječí za mnou. „Nezasloužíš si být naživu!“

Hrudník se mi stáhne a bolest mi vystřelí tělem, jak mě ovládá stud. Lidé na mě zírají a mumlají si pod vousy. Dojdu k Jo, která už je na nohou a v půli cesty ke mně. Chytne mě za paži a stáhne mě stranou a říká, „Dostaneme tě odtud,“ pak se otočí k davu a zařve, „Měli byste se stydět všichni!“

Spěcháme ven z baru, lidé mě strkají, jak je míjíme a mumlají si pod vousy slova jako vrah a mrcha. Když stoupneme na chodník, zastavím, ohnu se a dám si ruce na kolena, pak lapám po dechu, jak se ho snažím chytit a bolest se mi paprskovitě rozpíná tělem. Až do morku kostí. Bolí to, bolí to tak zatraceně moc. Krk mě pálí, jak se zvratky snaží prodrat nahoru.

„Je to v pořádku, zlato. Dýchej.“

Skrz lapání po dechu zašeptám, „Jak věděli kdo jsem?“

„Víš přesně, jak.“

Vzhlédnu na ni a osamělá slza se mi skoulí po tváři. „Tanner,“ zašeptám.

Přikývne.

Jak mohl? Jak mi mohl udělat něco takového? Nastražil ty lidi, aby říkali ty věci? Zaplatil jim? Zná je? Sledoval mě? Rozhlédnu se kolem, vystrašeně, očima skenuji všechny lidi podél ulice, a dokonce i ty sedící v autech. Nemůžu ho vidět, ale nějak vím, že má Jo pravdu. Tohle mi udělali oni.

Znovu mě mučili.

Nemůžu to už dál snášet.

Nebudu žít takový život navždy.

Otočím se k Jo a roztřeseně zašeptám, „Uděláme to. Zničíme je.“

Usměje se. „Konečně.“

Jo, konečně.