YFH - 13. kapitola

 Překlad: Lucianna

„Nebere to,“ řekne Tatum při snídani další den, když všichni sedíme v boxu v restauraci. „Je mi jasné, že je vyděšený.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že je stále tam, kam jsi ho poslal?“ zeptá se Jo. „Možná se už odstěhoval pryč. Schoval se?“

„Možná, ale pochybuji. Zatím ví, že jsem jediný, kdo ví, kde je. Myslím, že prostě zpanikařil a zmizel z radaru. Je možné, že si změnil číslo. Najdeme ho. Mám i další kontakty. Není jediný.“

Tanner zírá dolů na zatnuté pěsti.

Je stále zraněný, tak hluboce zraněný tím, že ho nejlepší přítel na světě zklamal. Vím, jaký je to pocit – je to zatraceně na hovno pocit pro každého.

„Nedělej si kurva starosti,“ zavrčí Tanner. „Najdeme ho.“

„Dal jsi mi slib, Tannere,“ dodá Tatum drsným hlasem. „Já ti řeknu, kde je a ty ho kurva nerozpáráš. Začínám si myslet, že nemůžu věřit tvému slovu.“

Tanner prudce zvedne hlavu. „Ach, jako já nemůžu věřit tvému? Myslím, že jsme na jedné lodi, prostě budeš muset věřit  člověku, kterým jsem. Bůh ví, že já nemůžu věřit člověku, kterým jsi ty.“

„Je to můj zatracenej bratr,“ zasyčí Tatum. „Ty bys neudělal to samé pro Celii? Kdyby to posrala?“

„Ne, pokud by to posrala takhle,“ vyštěkne Tanner.

Všichni v restauraci přestanou jíst a ohlédnou se k našemu stolu.

„Blbost, pomohl bys jí, bez ohledu na cokoliv, a přesto očekáváš, že já to udělám jinak.“

„Mohl jsi mu pomoct bez toho, abys zkurveně zradil všechny, kdo tě milují a nechal nevinnou holku zničit za něco, co nebyla úplně její chyba.“

Ach, bože.

Nazval mě právě nevinnou holkou?

Srdce se mi zatřepotá a jsem zaskočená, naprosto zaskočená.

„Ty máš tak co mluvit,“ zařve Tatum. „Nedávej mi tady kurva morální kázání, Tannere. Ty jsi tu holku trápil; já tě nenutil. Ty jsi se rozhodl a ano, já s tím souhlasil, protože pro mě znamenala hovno a Chase pro mě znamená všechno, tak jsem si ji vybral. Teď toho lituju, ale nechovej se kurva jako bys byl lepší, než já.“

Ach, bože.

„To stačí,“ odsekne Ethan a zavrtí hlavou. „Jsme v restauraci a lidi se dívají. Jak dlouho o tom budete všichni mluvit? Všichni jsme to posrali. Každý člověk u tohohle stolu udělal chybu v jedné, nebo jiné chvíli, my prostě udělali větší, než ostatní. Chcete se tady ohánět tím, kdo je horší? Dělejte to někde jinde. Zklamali jsme lidi, které milujeme, proboha. Už kurva dospějte.“

Postaví se a odejde pryč, a praští dveřmi bistra tak, že zvonek řinčí až příliš dlouho a na několik minut vyšle do bistra cinkavý zvuk. Pohlédnu na Jo a ta zírá na Tatuma, na tváři výraz, který neumím rozluštit. Nejsem si jistá, jestli ho má ráda, nenávidí ho, nebo ho lituje. Hádám, že tomu rozumím. Bez ohledu na to, co Tanner udělal, mě stále bolí srdce, když promluví, dlaně se mi potí, když je blízko a celé tělo mě brní, když se mě dotkne.

Je to těžké, tak zkurveně těžké, nechat ty věci být.

„Dobře,“ řeknu a postavím se. „Myslím, že bychom měli jít.“

Otočím se a jdu ke dveřím, ale Tatumův hlas mě zastaví. „Callie?

Ohlédnu se na něj.

„Neznamená to nic, vůbec nic, vím to, ale omlouvám se. Jestli to za něco málo stojí, je mi to zkurveně líto. Nezasloužila sis, co jsme ti udělali. Teď to chápu víc, než kdy jindy.“

Polknu a držím jeho pohled.

Chce to hodně, kurva hodně, něco takového přiznat. Nic mi nedluží, stejně jako já nedlužím nic jemu, a přesto slyšet to… Znamená to celý svět. Pomáhá to, opravdu to pomáhá.

„Děkuji,“ zašeptám a krk mám stažený. „Oceňuji to.“

Pak vyjdu ven a mám pocit, jako by se mi z ramen zvedla trocha tíhy. Jela jsem na tuhle cestu s touhou je všechny nenávidět, ale pomalu si uvědomuji, že všichni máme své démony a své vlastní chyby. Ethan má pravdu v tom, že nikdo z nás není perfektní, nikdo z nás se nechová celý čas správně. Sakra, všichni jsme to posrali svým vlastním způsobem.

Oceňuji Tatumovu ochotu se za něco takového omluvit.

Nemůžu si pomoct, ale přeji si, aby Tanner udělal to samé. Možná bych si pak odpustila to, jak se cítím, možná pak bych se necítila tolik vinna za to, jak mě stále ovlivňuje. Vydechnu, dojdu do dodávky a nastoupím. Ethan sedí vzadu a oči mu padnou na mě, když nasednu.

„Jak dlouho se mi budeš vyhýbat, Callie?“ zeptá se unaveným hlasem. „Můžeš mluvit s Tannerem, ale se mnou ne? Nemůžeš mi dát kurva šanci, abych to mezi námi vylepšil?“

Držím jeho pohled. „Provedl jsi mě nejhoršími chvílemi mého života. Držel jsi mě, když jsem upřímně myslela, že nemůžu pokračovat. Cítila jsem něco k Tannerovi, to nemůžu popřít, ale neznala jsem ho tak, jako tebe. Bolí mě, co udělal, ale zkurveně mě zabíjí, co jsi udělal ty.“

Ethan zavrtí frustrovaně hlavou. „Posral jsem to jednou, Callie. Pak jsem přestal. Vzdal jsem se celé své zatracené rodiny, abych tě ochránil. Odstrčil jsem je stranou, abych tě mohl udržet v bezpečí. Nechtěl jsem být součástí jejich zkurveného plánu, ale ty to nemůžeš vidět, viď? Nevidíš, že jsi jedinou zatracenou rodinou, která mi zůstala a teď, že nemám ani to.“

Otevře dveře auta a vystoupí.

„Ethane!“ zavolám, ale on bez odpovědi zabouchne dveře.

Jde a nasedne do Tatumova auta.

Srdce mě bolí.

Zatraceně.

Podělala jsem to.

Každým krokem, který udělám, je to víc a víc komplikované.

Nevím, už co dělat.

Nevím, koho milovat a koho nenávidět.

Nevím, kdo mi dovolí být zklamaná a kdo ne.

Jsem ztracená.

Tak zatraceně ztracená.

 

*****

„Řekni mi o Ethanovi,“ řeknu Tannerovi, o pár hodin později na naší tiché cestě.

„Ethanovi?“ zeptá se drsným hlasem.

„Ano, o Ethanovi. Chci o něm vědět, o tom, jak jste se vy dva stali tak blízcí. Chci vědět všechno.“

Tanner zavrtí hlavou. „To není příběh, který bych měl říkat já. Máš problémy s Ethanem, musíš si je vyřešit s ním.“

„Ptám se tebe,“ odseknu.

„Nemám chuť se kurva bavit o Ethanovi!“ zavrčí. „Teď to nech být.“

„Proč?“ tlačím. „Protože jsi to posral i s ním? Čeho se tak zatraceně bojíš, Tannere? Že nakonec zjistím celý příběh, každý drsný detail?“

„Ne,“ zamumlá, „prostě o něm s tebou nechci mluvit. Ty a Ethan si můžete s tou svou zkurvenou záležitostí jít někam jinam.“

Cože?

O čem to mluví?

„Ethan a já jsme byli přátelé, nic víc. Ale zachránil mě na tom místě, což bys věděl, kdyby ses někdy zastavil a zeptal se. Vlastně bys věděl hodně, kdybys využil příležitosti a vyslechl si mou verzi příběhu. Máš vůbec ponětí, jaké to tam pro mě bylo?“

„Víš co, Callie?“ zařve a ruce sevře kolem volantu. „Je mi to u kurva u prdele. Nestarám se kurva o tebe, ani nic jiného. Zavři hubu.“

Jeho hlas vylétne do takové výšky, že sebou cuknu.

Jsem zaskočená.

Šokovaná.

Zmatená.

Zajede autem ke straně a představa včerejšího malého dramatu, mi probleskne hlavou. Otočí se ke mně, když auto zastaví a vyštěkne, „Vypadni kurva z mého auta. Jeď s Tatumem.“

„Tannere…“ řeknu, skutečně zmatená.

„Mám po krk poslouchání těch tvejch ubohejch keců, jestli nás chceš všechny nenávidět, tak do toho. Nejsi jediná, kdo trpí, ale je ti to u prdele. Jsi to jen ty. Vypadni kurva z mého auta!“

Ječí tak hlasitě, že rozepnu rychle pás, vystoupím a mám pocit, jako by mě někdo praštil do hrudi. Přejdu tiše k Tatumovu autu a otevřu zadní dveře a řeknu Garrettovi tlumeným hlasem, „Jeď s Tannerem.“

Bez otázek vystoupí a jde k Tannerově dodávce a nastoupí dovnitř. Já si sednu dozadu s Jo a když se naše pohledy setkají, má v očích obavu. Naznačí mi ústy „Co se stalo?“ ale já zavrtím hlavou.

Nechci o tom mluvit.

Tatum vyjede a jsme zpátky na cestě.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Jo tiše, když pár minut jedeme v tichu.

„Ne,“ zašeptám. „Ne, nejsem.“

„Co se stalo?“

„Zeptala jsem se ho na…“ pohlédnu na Ethana a kývnu, pak pokračuji „… zešílel z toho. Prostě zešílel. Řekl, že o něm nechce mluvit a já udělala tu chybu, že jsem zmínila, jaké to pro mě bylo ve vězení a on se prostě zbláznil. Řekl, že není všechno jen o mě a pak zastavil a řekl mi, abych vypadla.“

Jo přikývne, jako by přesně věděla, o co jde. „Nemyslím si, že to všechno bere tak dobře, jak si myslíš,“ řekne tiše, aby to kluci neslyšeli.

„Já vím, ale…“

Jo zvedne ruku, ne zlým způsobem, jen aby mě zastavila. „Poslouchej, miluju tě strašně moc, ale tohle jde mnohem hlouběji, než jsme si nejdřív myslely. Není to už jen o nás a našem vzteku. Posledních pár dní jsem strávila v tomhle autě, poslouchala Tatuma, poslouchala Ethana, a uvědomila jsem si, že také si toho dost prošli. Mnohem víc, než si nejspíš uvědomujeme. Všichni jsou právě teď zranění. Všichni si dělají o někoho, nebo o něco starosti, a já myslím, že všichni potřebujeme přestat a zvážit city těch ostatních.“

„Mám pocit, jako bych byla trestána za to, že jsem zraněná z toho co mi udělali,“ řeknu tiše.

„Nejsi, protože máš veškeré právo být ublížená kvůli tomu, co udělali. Bylo to špatné na mnoha úrovních. Až bude po všem, nikdy nemusíš nikoho z nich znovu vidět. Všechno co říkám je, že všichni se potýkají s potížemi, takže si myslím, že na téhle cestě to prostě musíme nechat za sebou, protože to nic neusnadňuje a my potřebujeme být schopní držet při sobě.“

„Myslíš, že bych se měla Tannerovi omluvit?“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Jen si myslím, že si musíš uvědomit, že právě teď toho hodně zpracovává a i když to, co ti udělal, bylo hrozné, myslím si, že opravdu věřil, že měl důvod to udělat a teď začíná chápat, že se mýlil a všechno, čemu věřil, bylo špatné a všechno to cítí. Prostě mu dej prostor.“

Přikývnu a slabě se na ni usměji.

Má pravdu, vím, že má pravdu.

Proč to je tak těžké nechat to být? Tak těžké podívat za to, co udělali a zkusit pochopit, že také trpí. Bojuji s tím, to přijmout, a to mi dává pocit, že jsem opravdu špatný člověk, protože vím, že se všichni právě teď vypořádávají se svými osobními démony.

Vydechnu.

Jen si přeji, aby to šlo snadněji.

Ale Jo má pravdu, bude to jen těžší.

Tak zkurveně těžší.

Nejsem si jistá, jestli jsem na to připravená.