YFH - 12. kapitola

 Překlad: Lucianna

Jak bude probíhat tenhle výlet po Callie velkém zhroucení? Může s Tannerem po tom všem ještě vůbec mluvit? A co Jo a Tatum? Mají šanci i přes složitou situaci mezi všemi? Nebo je to jen další příběh nešťastné lásky? Dozvíte se v příštích kapitolách...

„Musím jít zavolat Patovi. Určitě jsi v pořádku?“ zeptá se Jo a dívá se na mě. „Může to chvíli trvat. Je jak osina v zadku.“

Přikývnu, sedíc na kraji postele levného hotelu, který jsme si zaplatili na noc. Naštěstí Jo a já máme jeden pokoj dohromady a jsme pryč od mužů, protože se s nimi nemůžu vypořádávat ani o vteřinu déle. „Jo,“ řeknu. „Jsem v pohodě. Půjdu najít něco k jídlu a sehnat led.“

Pohlédne na mou ruku, která pulzuje a stále není vyčistěná z cesty. Jen jsem ji umyla, ale vím, že nejspíš potřebuji najít lékárničku a nějako antiseptickou mast.

„Měla by sis to vyčistit,“ dodá, jako by četla mé myšlenky.

„Právě jsem to měla v plánu,“ řeknu jí. „Běž zavolat Patovi, já jsem pořádku.“

Přikývne a zmizí z místnosti. Postavím se a protáhnu si bolavé nohy. Mám hlad, a potřebuju se taky projít. Vezmu si bundu a kabelku a opustím pokoj, a pak projdu dlouhou chodbou k východu z motelu. Rozhlédnu se doprava a doleva a vidím svítit nápis Bistro, pár bloků dál. Otočím se a vyrazím k němu, s kručícím žaludkem. Nejedla jsem celý den, od mého malého zhroucení. Ethan se snažil, ale odmítla jsem.

Prostě jen chci mít tohle za sebou, abych mohla jít domů a konečně pokročit se svým životem.

Dojdu k restauraci a vejdu dovnitř, rozhlížejíc se kolem. Je to čisté a skvěle to tu voní. Je tu docela dost lidí, tak se rozhlížím po prázdném stole. Všimnu si Tannera, sedícího o samotě a zírajícího do hrnku s kávou. Jeho tvář je už samá modřina z bitky s Tatumem minulý večer, takže jsem tomu jen přidala. Asi to bolí; vím to, protože mě moje ruka zabíjí.

Jdu opačným směrem a najdu prázdný stůl a srdce mě bolí způsobem, kterým by nemělo. Můj mozek by měl začít něco dělat a říct mému srdci, aby se přestalo cítit tak těžké ohledně toho všeho, ale bohužel, můj mozek si vzal poslední dobou malou dovolenou.

Sednu si a přijde servírka. Je zářivá, veselá a hezká. Usměje se a blýskne po mě řadou perfektně bílých zubů, a zeptá se, „Co ti můžu dnes večer přinést, drahoušku?“

Uff.

Drahoušku.

Nesnáším to slovo.

Ale je super přátelská, tak nebudu soudit.

„Kávu a burger, prosím. Moc děkuji.“

„Bez problému, nebude to trvat dlouho. Zatímco budeš čekat, támhle je pro tebe nějaká pěkná pastva pro oči, na které si můžeš pochutnat.“ Usměje se a kývne směrem k Tannerovi.

Správně.

Sociopatická pastva pro oči.

„Ach, ano,“ řeknu a dívám se na Tannera, který právě vzhlédne a podívá se mým směrem.

„Dívá se sem,“ začervená se. „Tohle je skvělý večer.“

Zmizí a já bojuji s nutkáním protočit oči. Nedívám se na Tannera, ani mu nedám žádnou známku toho, že bych ho chtěla tady, ale o pár chvil později, stojí u mého stolu. Vezme židli a vytáhne ji, takže mě přinutí se na něj podívat.

„Nepozvala jsem tě sem,“ řeknu ostrým hlasem.

„To je mi fuk. Musíme si promluvit.“

„Nemusíme dělat vůbec nic,“ zamumlám. „Vyjasnila jsem, jak se cítím, všechno o co žádám, je abys ses ode mě držel dál. Najdeme Chase, vypořádáme se s tím vším a budeme pokračovat ve svých životech.“

Ignorujíc mé prohlášení, řekne, „Máš bolavou ruku.“

„Nekecej, máš tvrdý obličej.“

Dívám se na jeho tvář, ve snaze vidět, jestli tam je nějaká nová modřina, která by mi možná pomohla se cítit o trochu líp.

„Bolí to jak čert, jestli se budeš cítit líp.“

Věnuji mu sarkastický úsměv. „Opravdu ano.“

„Vím, že mě nenávidíš, Callie…“

Utnu ho zvednutou rukou. „Ne, Tannere, necítím k tobě nenávist. No, alespoň jsem necítila. Teď si nejsem jistá. Víš, když jsem zjistila, co děláte, upřímně jsem tomu nemohla uvěřit. Já prostě… neviděla jsem to přicházet. Opravdu jsem věřila, že jsem potkala dobré lidi, skutečné lidi, ale ukázalo se, že to tak nebylo ani zdaleka.“

„Nevíš o mě nic,“ zavrčí.

„Vím, že jsi lhář, manipulátor, že jsi nejspíš nějaký druh psychopata, a nestaráš se o city jiných lidí. To je vše, co potřebuji vědět.“

Napne čelist a já vím, že jsem ho naštvala.

Jako by mi to nebylo jedno.

„To je muž, kterého vidíš, protože ses rozhodla na to dívat jen ze svého pohledu a nikoho jiného. Je to všechno o tobě, Callie, ne? Jak se cítíš? Jak tě to ovlivnilo? Zastavila ses někdy a pomyslela na to, jak to ovlivnilo nás? Jak se cítíme my? Samozřejmě, že ne, protože jsi stejně zkurvně sobecká, jako já.“

Otevřu pusu a jeho slova jsou jako facka do tváře. Sobecká? Já? Dělá si srandu? Je… Počkat… jsem sobecká?

Zavrtím hlavou.

Nežádala jsem o své týrání, nežádala jsem o to, abych srazila Celii, nežádala jsem o nic z toho.

Ale ani on, abych byla fér.

Možná jsem nezvážila, jaký to byl přesně pocit pro ně, ztratit Celii. V tom má pravdu. Neznám jeho příběh, nevím nic o něm,  o Celii, o jeho rodině. Chci říct, znám základ, ale nevím, detaily. Nevím, jaký byl jejich život, když vyrůstali, věci které společně zažili. Nevím ani kolik přítelkyň Tanner měl. Nevím nic z toho.

Sakra.

Teď o sobě pochybuji.

„Máš pravdu,“ řeknu, stále naštvaným hlasem. „Nevím, jaký to byl pro tebe pocit. Nevím, jak moc bolela ztráta Celie, ale dokážu si to představit. Nevím, čím jste si prošli. Ale vím, že ses rozhodl ublížit jiné lidské bytosti. Neměl jsi to dělat. Neměl jsi mi udělat ty věci, takže možná jsem sobecká, ale stejně tak ty, Tannere Yatesi.“

Oči mu zaplanou, ale nic víc neřekne, protože se objeví servírka se dvěma objednávkami. Pohlédne na Tannera a řekne, „Ty teď sedíš tady?“

„Ano,“ řekne Tanner, když já řeknu, „Ne.“

Pohlédne mezi námi a pak se podivně zahihňá a postaví naši kávu před nás a tam naskládá i burgery. Tanner vezme kávu, drží můj pohled, skoro jako by mě vyzýval a nalije si šálek. Vím, co dělá, vyzývá mě, abych s ním bojovala, abych udělala scénu. Má horkou hlavu jako já, ale zapomíná, že jsem chytrá.

Podívám se na své jídlo a začnu jíst. Ruka mi pulzuje, ale snažím se ji používat normálně, jak jen to je možné. Nechci k ní přitahovat pozornost, sakra, nechci si znovu přehrávat moment, kdy jsem se dneska zhroutila. Nikdy v životě jsem se takhle nezhroutila a to jsem si toho prošla hodně, ale dneska, to prostě bylo příliš moc. Všechno se prostě stalo příliš ohromujícím.

Jakmile dojíme jídlo, hodím nějaké peníze se spropitným na stůl a postavím se, naprosto ignorujíc Tannera, a jdu ven z restaurace. Jsem v půlce cesty k motelu, když ho uslyším za sebou, jeho těžké kroky, ale držící si odstup. Hlavu mám sklopenou, srdce mi buší a mířím do svého pokoje.

„Počkej,“ řekne Tanner, než dojdu ke dveřím. „Nech mě spravit tvou ruku.“

Otočím se k němu, ruku stále na klice dveří, klíč připravený. „Ne, díky, jsem v pohodě.“

„Chceš dostat infekci? Protože to vypadá dost špatně.“

Nepodívám se na svou ruku, i když přirozený instinkt je podívat se. Má ale pravdu, nevypadá to nejlíp. Potřebuji pořádné vyčištění, nejspíš led a obvaz. I tak, dokážu si sehnat tyhle věci sama. Myslím. Podívám se k recepci, ale vidím, že je už zavřená. Sakra, měla jsem požádat o lékárničku předtím, než jsem šla na večeři.

„Mám něco v autě,“ řekne Tanner, čtouc mi myšlenky.

„Řekla jsem ne, děkuji,“ zamumlám.

„Chceš pokračovat v téhle cestě? Postavit se Chasovi? Nebo chceš dostat infekci a skončit v nemocnici? Nechám tě rozhodnout se, co je důležitější.“

Jde do svého pokoje, který je hned vedle našeho a otevře dveře.

Pak vejde dovnitř a zavře je.

Sakra.

Má pravdu.

Kurva.

Vydechnu a přejdu ke dveřím, zaklepu.

K čertu s tebou, osude.

Hraješ se mnou teď hry.

 

*****

 

Dívám se, a snažím se ignorovat své třepotající se srdce, jak Tanner čistí mou ruku teplou, slanou vodou. Smývá špínu, která se zachytila během dne a pak čistí praskliny na mých kloubech od toho, jak jsem ho tolikrát praštila. Když to má hotové, začne na ně nanášet něco, co je silně cítit a pálí to jako čert, takže bez pochyby je to pro mě dobré.

„Byla zábavná,“ řekne najednou, hlavu sklopenou, jak pokračuje v mazání mé ruky.

Mám pocit, že se mi srdce zaseklo v krku.

Mluví o Celii.

On… mi vypráví.

Zavřu pevně oči, protože velká část mě chce říct ne, nemůžu o tom mluvit, nemůžeme se nad tímhle ani sblížit, kvůli tomu, co jsi udělal, a další část si vzpomíná na jeho slova o tom, že nevím nic o něm, o jeho rodině, a mám pocit, že si aspoň zasloužím ho za to vyslechnout.

Takže, neřeknu nic, prostě ho nechám mluvit.

„Byla světlo, vždycky všechno zlepšila. Když to bylo těžké s rodiči, stále dokázala udělat každý den trochu světlejší. Pamatuji si, když se narodila,“ pokračuje a jeho hlas je napjatý a zastřený. „Nechtěl jsem sestru, už jsem jednu měl. Ale když jsem ji uviděl, něco se změnilo. Byla tam ochrana, kterou jsem s Andreou nikdy necítil, a v tu chvíli jsem věděl, že je výjimečná.“

Ach, Bože.

Moje srdce.

Mé ubohé srdce.

„Dál jsem ji ochraňoval, když vyrůstala. K čertu, když si odřela koleno, byl jsem tam. Někdo si na ni zasedla já je během pěti vteřin srazil na zadek. Nikdo neubližoval mé sestře, ona měla tu křehkou, citlivou stránku, která mě nutila posílit tu moji ochranitelskou. Vzhlížela ke mně. Chodila si pro rady. Věřila mi.“

Polknu a bojuji se slzami, když mi začne obvazovat ruku obvazem.

„Akorát že jsem nakonec nevěděl, že trpěla. Nevěděl jsem kurva, že moje sestra prožívá bolest. Strávil jsem život tím, že jsem ji chránil, a když mě potřebovala nejvíc, nebyl jsem tam. Zklamal jsem ji. Procházel jsem si vlastními sračkami, ošklivými sračkami, a tak jsem se soustředil na sebe, že jsem se přestal soustředit na ni. Byla sama, vystrašená, a já tam nebyl.“

Zavřu oči a zhluboka a roztřeseně se nadechnu.

„Byla pro mě celým zkurveným světem. Můj život bez ní už nikdy nebyl stejný. Andrea má pravdu, cítím se provinile. Tak zkurveně provinile. Je pryč a já ji nemůžu přivést zpátky, nemůžu to přehrát znova, nemůžu nic změnit. Nemám naprosto žádnou kontrolu. Je pryč, protože jsem  tam pro ni nebyl.“

V tom se ovšem mýlí.

Je pryč, protože tam pro ni nebyl Chase.

„Mýlíš se,“ řeknu hlasem, plným zlomených emocí. „Není tvoje chyba, že se cítila tak, že nemohla pokračovat, to je na Chasovi. Je to kvůli němu, protože ji neochránil, a místo aby se tomu postavil čelem, tak utekl. On je ten, kdo se má zodpovídat za Celiinu smrt, ne ty.“

Vzhlédne ke mně skelnýma očima.

Ach, Bože.

Moje srdce.

Mohu vidět ty neprolité slzy za jeho tvrdým zevnějškem a je velmi, velmi těžké ho nenávidět. Tak zkurveně těžké.

Nemůžu to vydržet.

Chci ho vtáhnout do náruče a říct mu, že je to v pořádku. Nesnáším vidět lidi v takovém stupni bolesti. Nesnáším to a to je moje slabost. To je důvod, proč jsem za ním šla ten večer, co to zjistil, protože to nemám v sobě, sledovat jak někdo trpí. Možná si myslím, že jsem silná, ale nejsem krutá. Vidět Tannera tak rozrušeného, mě bolí. Opravdu.

„Měl jsem vědět, že něco bylo špatně.“

„Lidé jsou dobří ve skrývání věcí, když nechtějí, aby to někdo věděl, to bys měl vědět líp, než kdokoliv jiný.“

Cukne sebou trochu, jako bych mu dala facku.

Cítím se špatně kvůli těm slovům, jakmile opustí má ústa.

„Nikdy se nedostaneš přes to, co jsem ti udělal, že ne?“

Odvrátím pohled a oči mě také pálí neprolitými slzami.

„Byl jsi první člověk, kterému jsem věřila, když jsem se dostala z toho místa. Upřímně jsem ti věřila a vědět… že to celou dobu byla lež…“

Postavím se.

Nemůžu tu být.

Nemůžu tohle dělat.

Ne s ním.

Ne po tom všem.

„Musím jít,“ řeknu a spěchám ke dveřím, než může říct něco dalšího. „Díky.“

Vykročím ven a zavřu za sebou, ruce se mi třesou, kolena mám slabá. Rychle dojdu ke svému pokoji a vběhnu dovnitř, zavřu a zamknu dveře. Teprve tehdy se přitisknu zády na dveře a hluboce a rozervaně se nadechnu. Plíce mě pálí.

„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptá se Jo, když vyjde ze sprchy, omotaná ručníkem.

„Jsem tak zmatená. Tak zatraceně zmatená.“

„Sedni si,“ řekne mi a ukáže na postel. „Obléknu se a promluvíme si.“

Sednu si a čekám, až se oblékne. Když je hotová, přijde a posadí se vedle mě na postel. Očima přejde k mé ruce. „Máš ošetřenou ruku.“

„Tanner to udělal,“ řeknu a podívám se na ni, cítím se hloupě a idiotsky.

„Byla jsi s Tannerem?“ zeptá se zmateně.

„Prosím, nesuď mě. Už se sama odsuzuji dost.“

„Nesoudím tě, zlato. Řekni mi, co se stalo.“

Řeknu jí všechno, od večeře k tomu co se právě stalo v jeho pokoji. Jakmile skončím, sedí chvíli v tichosti a její výraz je hluboce zamyšlený.

„Otevírá se ti, pomáhá ti, což vypadá naprosto v rozporu s tím jeho malým komentářem o tom, že všechno byla lež. Myslím, si, že Tanner je vyděšený, zmatený a zraněný. Nemyslím si, že právě teď ví, co dělá.“

„Já to vím,“ řeknu jí, „ale proč mě prostě nemůže nechat být? Proč se k čertu nemůže držet dál, protože jsem z něj stejně zmatená.“

„Řekla jsi mu to?“

Přikývnu. „Samozřejmě, že řekla. Řekla jsem mu, aby mě nechal být.“

„V té restauraci jsi se mohla postavit, odejít, mohla sis vzít lékárničku z jeho auta a ošetřit se sama. Nemyslím si, že jsi sama k sobě upřímná, Callie.“

Dám si hlavu do dlaní a zasténám. „Proč musíš vždycky poukazovat na to, co je tak strašně zřejmé?“

Zasměje se. „Protože jsem tvoje nejlepší kamarádka, je to moje práce. Cítíš něco k Tannerovi?“

Pohlédnu na ni. „Jsem zmatená, to je pravda. Než jsem zjistila, co dělá, ano, cítila jsem k němu něco. Velmi silně. Myslela jsem…“

„Myslela sis, že bys ho mohla milovat?“

Přikývnu. „Ale pak jsem zjistila co udělal a všechno se zamračilo. Od té doby, to byl prostě jen mix pocitu lítosti k němu a vzteku, pak viny, že je mi ho líto a tolik věcí, že nemůžu najít smysl ve své vlastní hlavě. Dneska večer, když se otevřel ohledně Celie, skoro bych ospravedlnila to, co dělal. Pak jsem se cítila hloupě za ty myšlenky, protože není v pořádku, co udělal.“

„Ne,“ souhlasí Jo. „Není to v pořádku, ale jestli to něco znamená, myslím si, že Tanner věřil v tu dobu, že dělá správnou věc. Myslel si, že jsi mu něco vzala. Právě nyní, musí žít se skutečností, že v tom čemu věřil tak dlouho, se mýlil. Musí nyní čelit vlastní vině, nemluvě o noční můře vědomí, co se stalo jeho sestře. Drží se dobře, ale je na tom špatně, Callie. Je lidské s ním cítit. Nejsi netvor.“

„Ne,“ zašeptám. „Ale on byl netvor ke mně. Nemůžu to prostě jen tak přehlédnout.“

„Ne, to nemůžeš. Máš v tom pravdu, ale to neznamená, že bys měla být naštvaná na pocity, které máš.“

„Řekl mi dneska večer, že jsem sobecká,“ řeknu jí. „Řekl, že jsem se tak soustředila na sebe a na to, co se stalo mě, že jsem se ani jednou nezastavila a nepomyslela na to, jak se cítí oni a čím si prošli. Myslíš, že je to pravda? Myslíš si, že jsem sobecká.“

„Ne,“ řekne Jo. „Myslím si, že sis prošla peklem tam a zpátky za zločin, který nebyl zcela tvoje chyba a ztratila jsi své nejlepší roky kvůli tomu. Pak jsi vyšla ven, někomu věřila a ten někdo ti ublížil tím nejhorším způsobem. Myslím, že jsi obezřetná. Ne sobecká.“

„Jo,“ řeknu tichým šepotem. „Jo, možná.“

„Podívej, měla jsi dlouhý den, odpočiň si trochu. Zkus moc nemyslet na to, co se stalo dneska večer. Pravda je, že ty i Tanner, si právě teď něčím procházíte, nechte to oba zpracovat.“

Usměji se na ni a postavím se. „Půjdu se osprchovat. Děkuji, zlatíčko.“

Přikývne a já zmizím v koupelně. Zavřu dveře, opřu se o ně a vydechnu.

Má pravdu ona?

Má pravdu on?

Mám pravdu já?

Nebo, máme pravdu všichni svým vlastním způsobem?

Prostě už vůbec nevím.