TFT - 14. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

Tannerovy rty jsou jemné, tvrdé a teplé. Jeho tvář škrábe o mou kůži a jeho tělo je tvrdé, přitisknuté k mému. Jsem mu na klíně, kolena na každé jeho straně, zatlačená do pohovky a ruce má na mém zadku, drží mě blízko a tře mě proti sobě. Jsem tak vlhká, tak zatraceně vlhká, až to bolí. Všechno bolí. Mé bradavky. Můj střed. Mé tělo. Všechno.

Chci z něj víc, než mi může v tuhle chvíli dát a přesto si chci uchovat tenhle okamžik a modlím se, aby nikdy neskončil.

Jeho velké ruce zabloudí nahoru po mých zádech pod tričkem a jsou teplé a drsné proti mé kůži. Jeho pták je pode mnou tvrdý, dobývá se do mě přes džíny a nutí nás oba sténat, když se na něm houpu sem a tam, třu se nahoru a dolů po jeho délce. Je to obdivuhodná délka, pokud mohu říct za sebe. Nejsem seznámená s tím, jak velcí normálně jsou, ale jsem si dost jistá, že Tanner si v téhle oblasti vede dobře.

„Měli bychom mluvit o tom, co se dneska večer stalo, ne se tu muchlovat, jako nadržení puberťáci,“ zavrčí Tanner a pak mě štípne do spodního rtu.

Projedu mu rukama husté vlasy a zamumlám, „Ale já si absolutně užívám to muchlování jako nadržení puberťáci, ty ne?“

Zasténá, když cuknu boky proti jeho délce. „Zatraceně mi věř, že ano, ale nejsi v bezpečí a já chci vědět proč. Rád bych pokračoval v tomhle malém tanci až dokud můj pták nebude hluboko v tobě a já neucítím, jak mé koule plácají o tvůj zadek, ale nebylo by to správné.“

„Není nic, co můžeš udělat,“ zašeptám, skloním se a nasaju tu zatraceně neuvěřitelnou mužnou vůni na jeho krku. „Zavolám ráno policii a od toho se odrazíme, dobře?“

„Mám pocit, jako bys mi neříkala všechno, co víš,“ zamumlá.

Vydechnu a odtáhnu se zpátky. „Tannere, prosím, můžeme to nechat?“

Přimhouří oči a najde mou tvář. „Nemám rád, když se mi lže a ty něco skrýváš. Mohu ti to vidět na očích.“

„Někdo má se mnou problém, dobře? Je to dlouhý příběh a já se k němu teď nechci dostávat. Prosím, žádám tě, můžeme to nechat být?“

Možná umím být jemná a poddajná, když potřebuji, ale jsem taky paličatá a umanutá. Nemám ráda, když mi jsou kladeny otázky a Tanner vypadá, že mu vadí, že mu neodpovídám na ty, na které zcela jasně chce odpovědi. Nejsem připravená se s ním vydat tímhle směrem.

„Dobře,“ řekne nízkým a zastřeným hlasem. „Dobře, nechám to být. Ale budu muset jít; musím vyzvednout Andreu a vzít ji domů. Psala mi, že potřebuje odvoz. Nelíbí se mi tě tu nechávat samotnou. Kdy se vrátí domů Joanne?“

„Nevrátí,“ řeknu, „ale budu v pohodě. Zamknu a nechám si telefon po ruce. Bude to v pořádku.“

Vypadá váhavě. „Zavolám Andree a řeknu jí, že nemůžu přijet…“

„Je pozdě, Tannere. Nesežene další odvoz v tuhle noční dobu a to nemluvím o tom, že nepotřebuje, abys jí neodvezl proto, že se poflakuješ s novou holkou. Prosím, budu v pořádku.“

Vydechne a pak přikývne. „Dobře, pokud jsi si jistá. Napíšu ti a chci abys mi odpověděla, jakmile ti to přijde. Cokoliv se stane, cokoliv, zavoláš mi. Je mi jedno v jakou dobu.“

Zatraceně sladký, tenhle muž. „Dobře,“ zašeptám.

„A co se tohoto týká,“ zamumlá, když přejíždí konečky prstů nahoru a dolů po mých stehnech, „nemám čas to dokončit tak, jak bych chtěl, ale dokončím to pro teď.“

Nejsem si zcela jistá, co tím myslí, dokud nechytne džíny a nezačne mi je stahovat dolů. Na chvíli jsem zmatená, pak si uvědomím, že mi je chce sundat. Nechci se hádat, moje tělo je příliš napjaté, takže spolupracuji, slezu mu z klína a stahuji své džíny pomalu, jak jen můžu, abych nezakopla, nebo neudělala něco neuvěřitelně neatraktivního. Pak, když jsem jen v kalhotkách, vylezu mu znova na klín.

„Máš zatraceně krásné tělo, Callie.“

„Taktéž,“ zašeptám.

Jeho prsty cestují nahoru po mých stehnech a když dosáhnou ke kalhotkám, odstrčí je stranou a odhalí tak moji velmi vlhkou kundičku. Projede tam prstem a hluboce zavrčí. „Tak zatraceně mokrá a připravená pro mě. Děláš to tak zatraceně těžké, přestat.“

Kéž by nepřestal.

Bože, kéž by nepřestal.

Také ho ale zatraceně respektuji za to, že si jen nevezme co chce a neskončí s tím; což je opravdu něco. Jsem si jistá, že to je dobrá vlastnost.

Tanner pomalými kroužky tře můj klitoris, jemně ho masíruje. Záblesky potěšení projíždějí mým tělem a já kňourám a svírám ho. Sklouzne tím prstem nahoru a dolů, aby ho navlhčil a použil to k ještě lepšímu pocitu, jak mě dráždí. Zblázním se. Tohle je na hony vzdáleno tápající hororové snaze, kterou jsem prožila, když jsem byla mladší. Tanner ví přesně kde a jak se dotknout.

Sklopím hlavu do ohybu jeho krku, když se slast začne budovat a dostávat se výš a výš, zatímco jeho prst tře ten citlivý hrbolek nervů mezi mýma nohama. Jak se to tvoří, zapomínám kde jsem, zapomínám na všechno, a nechávám své tělo, aby se skutečně ponořilo do toho pocitu.

„Tannere,“ zalapám po dechu do jeho ramene, když se tlak trochu zvětší a už nemůžu orgasmus zadržovat ani o vteřinu déle.

Vykřiknu, jak potěšení projede mým tělem a vezme mě na místa, o kterých jsem netušila, že existují. Celé tělo se mi třese, nohama svírám jeho boky a nemůžu zastavit tiché steny, které mi unikají ze rtů, jak si vychutnávám pocit sžírající mé tělo.

Pomalu se vracím dolů a Tanner nepřestává, dokud se tak nestane. Když ze mě sundá prsty, zvedne je a vklouzne jimi do svých úst. Nikdy jsem neviděla něco tak zatraceně erotického, za celý svůj život. Sleduji ho, jak si je očistí a pak zamumlá, „Nemůžu se dočkat chvíle, až budou moje ústa mezi tvýma nohama.“

Dobrý Bože.

Tenhle muž bude můj konec.

To prostě vím.

*****

„Ahoj,“ řeknu, dívajíc se na dívku přede mnou. Má na sobě zástěru a dívá se na mě, jako by se nudila a čekala až jí dám svou objednávku, aby mohla jít domů. „Ty jsi Amber?“

Přišla jsem sem do téhle kavárny, protože jsem zjistila, že Celiina kamarádka tady pracuje. Dalo to trochu pátrání, abych někoho z nich našla. Musela jsem jít do její staré školy a chovat se, jako bych psala článek na počest sedmého výročí její smrti, které se blíží, což je skutečně pravda.

Google moc informací neposkytl. Zřejmě rodina chtěla chránit své soukromí, což je pochopitelné, takže všude byly jen základní informace. Má mámu a tátu, bratra a sestru, a nikdo z nich není jmenovaný. O jejích rodičích se mluvilo jako o panu a paní Yatesových. Chápu to; prošli si mnohým i bez toho, aby jejich jména létala kolem, všem na očích.

Naštěstí, škola kterou navštěvovala, byla v informacích, které poskytly na její památku vstřícnější.

Takže to byl začátek.

Šla jsem do školy. Mluvila jsem s pár lidmi, a naštěstí pro mě, ředitel byl ten samý, který tam byl před šesti lety. Byl to upovídaný chlapík, a víc než šťastný, že mohl mluvit o Celii a jak skvělou studentkou byla. Zmínila jsem její přátele a on ochotně poskytl nějaká jména; potom je nebylo složité najít. Jsem si jistá, že mi nejspíš neměl dávat jejich jména, ale hej, kdo by si stěžoval?

Potom jsem vystopovala Amber Raysovou. Byla jedinou kamarádkou, která stále žila poblíž. Našla jsem pár lidí toho jména, ale po prohledání Facebooku, jsem zjistila, že ona je ta, která odpovídá Celiinu věku. Naštěstí pro mě, měla ve svých informacích to, kde pracuje – v kavárně asi dvacet minut od mého bydliště. Lidé by se opravdu měli více obávat toho, jak snadno je v této době možné najít jejich informace.

Já bych na Facebook nedala jedinou věc. Sakra že ne. Je tak snadné najít věci, které chcete vědět, i s minimálními schopnostmi. Tyhle věci mě děsí. Radši bych, aby o mě lidé nic nevěděli.

„Ano,“ řekne Amber a přivede mě tak zpátky do současnosti. Je to hezká dívka – malá, ale štíhlá, s dlouhými hnědými vlasy, sepnutými na vršku hlavy a hezkýma hnědýma očima.

„Je možné, že jsi bývala kamarádka Celie Yatesové?“ zeptám se jí.

Tvář jí poklesne a vypadá smutně, což vyvolá bolest v mé hrudi, kterou se snažím zoufale potlačit každý den.

„Neslyšela jsem její jméno už pár let,“ řekne Amber. „Cítím se špatně. Jako… skoro jsem zapomněla.“

Ubohá dívka. Nechtěla jsem jí způsobit špatné pocity.

„Omlouvám se,“ řeknu vážně. „Takže jste byly přítelkyně?“

„Jo,“ řekne mi Amber a pak přimhouří oči. „Proč se ptáš?“

„Jsem také stará kamarádka. No, spíš jako sestřenice, jestli chceš, ale zároveň kamarádka. Dělám památník k jejímu sedmému výročí a chtěla jsem mluvit s kýmkoliv, kdo je stále poblíž a znal ji. Zmiňovala tvé jméno; doufám, že nevadí, že jsem tě vyhledala.“

Nesnáším lhaní. Že obelhávám lidi. Ale chci vědět, co se stalo Celii Yatesové, i kdybych se měla k odpovědím prolhat.

Amber se usměje a řekne, „Promiň, jak se jmenuješ? Přeslechla jsem to.“

„Jmenuji se April.“ Usměji se. „Ráda tě poznávám Amber.“

Vypadá, že se snaží vzpomenou si, jestli Celia někdy zmínila April, ale nevypadá ustaraně dlouho, protože řekne, „Nemyslím, že by zmínila sestřenici, ale jsem ráda, že tě poznávám. Už je to tak dlouho, co jsem mluvila o Celii.“

„Já také,“ přiznám, což je částečně pravda. Ethan byl posledním člověkem, se kterým jsem si sedla a skutečně odhalila, jak se cítím ohledně Celie. Potom jsem už sotva zmínila její jméno. „Nevadilo by ti sejít se, abychom si o ní promluvily a já mohla získat pár věcí do jejího památníku?“

„Jistě. Končím směnu za půl hodiny, jestli chceš počkat?“

„To zní skvěle.“

Sednu si ke stolu a objednám si kávu. Amber dokončí svou směnu a připojí se ke mně, když je hotová. Zapnu si telefon na nahrávání, aby mi nic neuteklo. Musím být opravdu opatrná v tom, co tady řeknu, protože pokud budu vypadat, že hledám jen informace, Amber ty mohla pojmout podezření.

„Jak dlouho jsi tady, April?“ zeptá se mě Amber.

„Pár měsíců. Přistěhovala jsem se zpátky. Doháním čas s někým z Celiiny rodiny, ale většinou se prostě snažím zjistit, kolik jejích přátel je stále tady. Zatím to vypadá, že jsi jediná.“

Amber přikývne. „Jo, pokud vím, Kirsty a Vi, opustily město před pár lety. Stále je sleduji na Facebooku. Jsem si jistá, že by rády pomohly, i když nejsou tady.“

Kirsty a Vi. Udělám si v hlavě poznámku, podívat se Facebook Amber a její přátele, abych viděla, jestli je mohu najít. Čím víc odpovědí dostanu, tím lépe.

„Byla jsi s Celií nejlepší kamarádka?“ zeptám se Amber, usrkávajíc své kafe.

Amber přikývne. „Byly jsme, asi celých pět let, než zemřela. Potkaly jsme se náhodou; je to zábavný příběh, vlastně. Někdo přejel mou kočku, což není zábavné, samozřejmě, a Celia ho našla a byla moc naštvaná. Šla a klepala na každé dveře, dokud nenajde jeho majitele, a byla tak smutná a chtěla se ujistit, že bude mít řádný pohřeb. Byla takhle hodná, opravdu sladká.“

„Jo,“ řeknu tiše. „Pamatuji se.“

„Když přišla k mým dveřím, cítila jsem se kvůli ní tak špatně, že jsme se staly kamarádkami. Pohřbily jsme kocoura společně a bylo to. Byly jsme neoddělitelné.“

„Je mi to opravdu líto, Amber,“ řeknu a myslím to vážně, opravdu vážně. „Muselo to pro tebe být moc smutné, ztratit ji.“

Amber přikývne se smutnýma očima. „Byl to nejhorší den mého života, když jsem dostala ten telefonát. Bez ohledu na to, kolikrát jsem slyšela, co mi moji rodiče říkali, nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla být pryč. Ta nejhorší část byla, že jsme se krátce předtím pohádaly, takže jsem jí nikdy už neřekla, že byla tou nejlepší kamarádkou, jakou jsem kdy měla.“

Bože.

To mě tahá za srdce tak, až si přeji, aby to přestalo.

Jen mi to připomíná, co jsem vzala tomuto světu. Někdy uvažuji, jestli by bylo snazší vědět, že Celia byla hrozný člověk. Nemyslím si ale, protože smrt je stále smrt, ale když přemýšlím o tom, jak hodná a milující zjevně byla, cítím se ještě mnohem hůř.

„Je mi líto, že jste se pohádaly. Jsem si jistá, že věděla, jak moc ti na ni záleží,“ řeknu Amber. „Přátelé se hádají; je to naprosto normální.“

„Tohle ovšem byla zlá hádka. Věděla jsem, že s ní bylo něco špatně. Nasazovala si svou statečnou tvář, pro všechny okolo, ale něco jí zmizelo z očí. Chtěla jsem vědět, co to bylo. Měla jsem podezření, že to má něco společného s jejím přítelem, ale naštvala se na mě, a řekla mi, abych vypadla, že se jen snažím způsobit problémy. Ale tak to nebylo. Dělala jsem si starosti.“

Legrační, že tohle nebylo zmíněno, když jsem se snažila všem říct, že Celia mi vstoupila před auto. Všichni kdo ji znali říkali, že byla šťastná; Amber zjevně nevystoupila a neřekla jim své podezření.

„Ach, to je pravda, zapomněla jsem na něj. Jak že se jmenoval?“ zeptám se a předstírám, že se snažím si vzpomenout.

„Chase.“

Lusknu prsty. „To je pravda! Chase! Víš, nikdy jsem se s ním nepotkala. Jaký byl?“

Amber pokrčí rameny. „Byl to nejhezčí kluk ze školy; víš, takový co s ním chce být každá holka. Celia ho dostala a byla tak šťastná. Myslela si, že byl úžasný. Ale, já nevím, byl namyšlený. Vypadal, že si myslí, že se v jeho světě nemůže stát nic špatného, jako by nikdy nemohl nic pokazit. Nevím, co se stalo mezi nimi. Jen vím, že se něco nepovedlo, protože za zavřenými dveřmi, se Celia potýkala s nějakými potížemi.“

Bože, kéž by Amber promluvila. Ačkoliv teď je příliš pozdě. Všechno co mohu dělat, je pracovat s tím, co dostanu.

„Víš něco o tom, kde je Chase teď?“ zeptám se.

Amber zavrtí hlavou. „Ne, nikdo no neviděl už roky. Bylo to jako by prostě zmizel, potom co zemřela. Vlastně, když o tom přemýšlím, těsně předtím, než zemřela, se ztratil a ona byla opravdu zoufalá. Nevím, jestli s ním mluvila před tou nehodou, nebo ne; bylo to všechno jako v mlze potom… však víš…“

„Jo,“ řeknu tiše. „Jo, vím. Přemýšlím, kde teď Chase je.“

Amber pokrčí rameny. „Tady ti nepomůžu. Vím, že jeho rodiče žili na Planet Avenue, ale nevím, jestli tam stále žijí, nebo ne. Nikdy jsem to nesledovala; prostě jsem se snažila pohnout se dál se svým životem.“

„Byl… na pohřbu?“ zeptám se.

Amber zavrtí hlavou. „Ne, ale zjevně byl zničený, takže tomu možná nemohl čelit… však víš? Nemohu soudit; moje máma mě tak trochu donutila jít. Byla jsem naštvaná. Nemohla jsem to snést. Nepamatuji si, že bych tě tam viděla, ale byla jsem v hrozném stavu. Nepamatuji si toho moc.“

„Je mi to opravdu líto, Amber. Děkuji, že sis se mnou popovídala. Dám ti vědět, až se pohnu dál s tím památníkem.“

Amber se usměje. „Nemáš zač. Je to hezká věc co pro ni děláš, April. Potřebuje  aby si ji lidé pamatovali. Byla jedna z milionu.“

Jsem si jistá, že byla. Ach, jsem si jistá, že byla.

Což je přesně ten důvod, proč mám v plánu zjistit, co se jí stalo.

Celia byla teď zavrtaná v mém srdci. Potřebuji vědět víc. Potřebuji vědět všechno, co je potřeba o ní vědět.

Protože jí někdo ublížil.

A já mám v plánu zjistit kdo to byl.