RK - 58. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

Vzduch je plný šoku a vzrušení, když Rytíři skórují vítězným touchdownem.

Dokázali to. Skáču nahoru a dolů u postranní čáry, jak mi v těle proudí vzrušení.

Vím, jak tvrdě pro to všichni pracovali, a zaslouží si vychutnat každou vteřinu.

"Do prdele," zamumlá Bianca těsně předtím, než se spolu se zbytkem roztleskávaček rozběhne k hřišti.

Sleduji, jak se kroutí a natřásá boky o duši, přičemž provádí Caseyiny pohyby ještě lépe než Casey.

Jsem nervózní, když přijde čas na velké salto, ale stejně jako všechno ostatní ho zvládne na jedničku.

Jsem tak rozptýlená, že málem přehlédnu signál, abych se k nim přidala.

Držím se Izzyho velké hlavy a pohnu zadkem.

Vzhledem k tomu, že je to poslední zápas, dám do svého pověstného tanečku vše, co mám. Pracuji boky a ohýbám záda.

Dav ztrácí rozum a skanduje Izzymu i zbytku Rytířů.

Cítím se odvážně, nasávám energii a začnu vrtět zadkem.

Dokud neucítím pár pronikavých zelených očí, které mě pozorují.

Jeho pohled je tak intenzivní, že mi ukradne dech přímo z plic.

Bez varování vykročí po hřišti jako muž na misi. Jeho dlouhé kroky pohltí vzdálenost mezi námi v rekordním čase.

A pak stojí přede mnou ... padajíc na mě jako zatmění.

Krevní tlak se mi zrychlí a proteče mnou panika, když strhne Izzymu hlavu a odhodí ji na zem.

Dav lidí kolem nás zalapá po dechu.

"Co-"

Zpanikařím z úplně jiného důvodu, když mi sevře obličej v dlaních a zachraptí: „Buď moje holka.“

V hlavě mi víří myšlenky a já ze sebe vychrlím první věc, která mě napadne. "Ty – to je vtip?"

"Ne. Tohle je skutečné. " Velké ruce mi sevřou obličej. "Tak zatraceně skutečné."

Začnou mi slzet oči a zrak se mi zakalí.

Je tolik důvodů, proč bych ho měla sestřelit.

Tolik důvodů, proč to mezi námi nebude fungovat.

Tolik důvodů, proč se otočit a utéct.

Ale orgán, který mi buší v hrudi, se o žádný z nich nezajímá.

Záleží mu jen na něm.

"An-"

Nestihnu to doříct, protože mi přitiskne ústa na moje.

Je to polibek, který mě připraví o vzduch a všechno roztočí.

Polibek, kterým mě prohlašuje za svou.

Polibek plný omluv za minulost, slibu, že se v budoucnu polepší, a přísahy, že za nás bude vždycky bojovat.

Polibek, který všechno změní.

Jeho ruce mi sjíždějí k pasu a drží mě u sebe, zatímco se jazykem dotýká mého.

Po páteři mi přeběhne mráz a já otevřu ústa víc, čímž ho začnu dráždit.

Vplétá mi prsty do vlasů, usmívá se na mé rty a vydává hluboké zasténání.

"Hm ... haló? To tady budete stát a vysávat si navzájem obličeje celou noc? " Zvolá Bianca. "Někteří z nás potřebují odvézt domů."

Ignorujeme ji.

Ignorujeme vše kolem nás.

Protože na ničem z toho nezáleží.

Záleží jen na tom, co se děje právě teď.

Protože je to skutečné.