HH - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Nellie

Chci sedět u svého stolu a probírat se v mailech doufajíc, že najdu něco, co mě rozptýlí? Ne, ale právě teď je to jediná věc, která mě rozptyluje od přemýšlení o všem, co se stalo ráno. Byla jsem naivní, že jsem si myslela, že žít s Danem bude jednoduché? Že jsem na něj nechtěla skočit v okamžiku, kdy vešel do pokoje? A teď je Brian nasraný, a upřímně ho neviním. Kdyby mi řekl, že bude s někým bydlet, koho jsem nikdy předtím neviděla, a měl našeho syna, reagovala bych stejně. Ale právě teď zůstat u Dana byla jediná má možnost. I když být v jeho přítomnosti ve mně vyvolává pocity, které jsem necítila od té noci, kdy jsme se s Brianem vzali.

„Nellie můžeš přijít na okamžik do mé kanceláře?“ Cherryl, moje šéfka zavolá přes místnost.

Pracuji jako právní asistentka již několik let a i když to není něco, co bych chtěla dělat do konce života, platí mi to účty a je to dobře ohodnocené. Vstoupím do její kanceláře a ona mi pokyne, abych se posadila. Tak učiním a sleduju, jak se nakloní nad stůl a její oči se střetnou s mými.

„Nellie, potřebuju velkou laskavost.“

Nakloním hlavu na stranu a uvažuju, co by ode mě mohla chtít.

„Jak možná víš, Jason minulý týden odešel.“

Potlačím úsměv, protože je to dost diplomatický způsob, jak vyjádřit, že byl propuštěn. Všichni víme, jak odtud oddusal a řval, jak je jeho život nefér. „No ukázalo se, že po sobě zanechal dost nepořádek a existuje spousta spisů, které nebyly zavedeny do systému.“

Zavřu oči, protože přesně vím, co bude následovat.

„Cherryl víš, že kdybych mohla, pomohla bych…“ začnu, ale ona zvedne ruku, aby mě zastavila.

„Proč jsi tu chtěla pracovat?“ Zeptá se mě a já na ni zmateně pohlédnu, a když neřekne ani slovo, zhluboka se nadechnu.

„Potřebovala jsem práci,“ přiznám, odvrátím pohled a podívám se na stěnu, na které jsou všechny ceny a diplomy. „Právě jsem se rozvedla, poprvé ve svém životě jsem se o sebe musela postarat sama a potřebovala jsem stabilitu.“

Přikývne, jako by tuto odpověď čekala. „A proč jsi zůstala?“ Vědomý úsměv hraje na jejích rtech. Opřu se a odvrátím zrak.

„Protože ráda pomáhám lidem.“

Naše pohledy se znovu střetnou a ona pozvedne obočí. Tahle ženská přesně ví, co dělá. Prostě mě přiměla přiznat, že miluju pomáhat lidem, zatímco mě současně žádá o pomoc.

Zatraceně.

„Co přesně potřebuješ, abych udělala, Cherryl?“

Otočí se za stolem, vytáhne hromádku složek, jejichž dokončení mi bude trvat aspoň tři hodiny.

„Tohle jsou všechny složky, co tu po Jasonovi zůstali. Většina z nich měla být v systému před týdnem…“ očividně vidí v mé tváři paniku, protože odsune hromádku na bok a nakloní se dopředu. „Nellie, já vím, že máš Jaxona, takže jestli nemůžeš najít někoho, kdo na něj dohlédne, najdu někoho jiného. Jen vím, že ti můžu věřit, že to zvládneš hned napoprvé. Je odbornicí na vyvolání pocitu viny a to je děsivé. Navíc peníze za přesčas nebudou špatné.

„Můžu si nejdřív zavolat?“

Když souhlasí, zamířím zpět k mému stolu, abych si zavolala. Zabere mi celých pět minut projít si seznam kontaktů, každý z nich je zaneprázdněný, včetně Jenn, která sama pracuje dlouho. Všechny tři z mých obvyklých chův nemají čas, tak procházím seznamem dál, dokud nenarazím na jedno jméno a jen uvažuju, jestli jsem se doopravdy nezbláznila, že to zkouším.

Než ztratím odvahu, vytočím číslo a za chvilku to zvedne.

„Ahoj Dane, potřebuju obrovskou laskavost.“

 

***   

 

Je po osmé a já konečně skončím. Dám všechny složky na stůl Cherrylině asistentky, vypnu počítač a konečně zamířím k autu. Ulice je lemována Vánočními světýlky, každý sloup, každá lampa, každé okno mi připomíná, že Vánoce jsou za týden a já vytrhla svého syna z jeho domova.

Zastavím se za svým autem, rukama se opřu o kufr a po tvářích mi stékají slzy. Vzdouvající se vina, kterou jsem odstrčila za posledních pár dní, ze mě teď proudí jako déšť, která mi prosakuje do mé kůže a vnoří se do každé trhliny v mém povědomí.

Dělám správnou věc? Zničila jsem právě Jaxonovi Vánoce tím, že jsme zůstali u Dana? Setřesu tyhle myšlenky, zhluboka se nadechnu a vyrazím domů. Má hlava je všude jen ne na silnici přede mnou. Čím více se snažím přesvědčit se, že jsem dobrá máma, tím silnější je zlý hlas v zadní části mé mysli.

Ve chvíli, kdy zaparkuju před naší budovou, jsem vyčerpaná. Posledních dvanáct hodin bylo těžkých. Otevřu dveře a zamířím k výtahu. Jak stoupám vzhůru, pocit, že se topím, se mi dostává až do kostí. Co když Dane nevyzvedl Jaxona? Co když se stalo něco špatného, zatímco jsem byla pryč? Setřesu takové myšlenky, protože hluboko uvnitř vím, že by Dane zavolal.

Než otevřu hlavní dveře, zhluboka se nadechnu a připravuju se na nejhorší, ale to, co jsem nečekala, bylo, že když otevřu dveře, udeří do mě vůně čerstvé borovice. Když se mé oči přizpůsobí tmě, rozhlédnu se po místnosti. Je úplně jiná, než jakou jsem ráno opouštěla. Jsou zde třpytivá světélka na každém povrchu. Červená, oranžová, zelená, růžová světélka blikají, když zavírám dveře. Ale to, co mě přiměje zalapat po dechu je stromek v rohu, je to jeden z nejošklivějších stromečků, jaké jsem viděla. Všude jsou na něm vánoční řetězy, a co mě rozesměje je skutečnost, že končí v polovině stromku. Usměju se, vím, že je to proto, že Jaxon výš nedosáhl. Horní část vypadá, jako by ji zdobil dospělý, mezi barevně sladěnými ozdobami jsou dobře umístěné stužky. Teprve, když se přiblížím, krátce se zastavím, si všimnu ručně vyráběných ozdob, které jsem nikdy předtím neviděla.

Nejlepší máma vůbec je napsáno na kulatých kouscích dřeva, namalovaných jako stromeček, věnce nebo cukrové špalky. Slzy mi tiše padají, když prsty obkresluju písmenka, která vím, že nejdřív napsal Dane, aby je mohl Jaxon opsat.

Je to ta nejsladší věc, jakou jsem kdy viděla.

„Požádal mě, abych je pro tebe vyrobil.“

Otočím se a zalapu po dechu při pohledu na něj bez trička jen s pyžamovými kalhotami visícími nízko na bocích, na kterých ulpím pohledem. Zkratuje mi mozek, takže se dál rozhlížím po pokoji.

„Kdy jste…“

Zakření se na mě, jeho oči konečně opustí mé a rozhlédne se po pokoji, vydechnu.

„Když jsem ho vyzvedával ze školy, pořád mluvil o svém strachu, že Santa nebude vědět, kde je a že přijde o Vánoce. Navíc si asi patnáct minut stěžoval, jak je můj byt ne-vánoční, tak jsem to napravil.“ Pokrčí rameny, jako by mi právě řekl, že všechno nezměnil.

„Napravil jsi to,“ zopakuji, snažím se dát dohromady, protože to jediné, co teď chci udělat je obejmout ho a nikdy nepustit.

„Řeknu ti, že věšet ten nápis na tvé dveře už mi přišlo přehnané, ale chlapce to potěšilo.“

Zavrtím nosem, nevím, o čem mluví. Když vycítí můj zmatek, pokyne mi hlavou k chodbě.

Otevřu dveře a uvidím velký červený nápis: Santo, Jaxon je přes chodbu. Nemůžu si pomoct a rozesměju se.

„Řekl mi, abych to tam napsal.“

Otočím se, v očích se mi znovu třpytí slzy a jeho pohled se změní ze šťastného na starostlivý, těsně předtím, než se mu vrhnu do náruče a rty přitisknu k jeho. Netrvá dlouho a začne reagovat, ruce mi ovine kolem pasu a přitáhne blíž.

„Jsi v pořádku?“ Zeptá se poté, co přeruší polibek a náš dech se zklidní. Opřu si hlavu o jeho hruď a on mě objímá.

Když přikývnu, políbí mě na temeno hlavy. „Kde je Jaxon?“ Zeptám se a jeho vůně uklidňuje mé srdce.

„Je ve vaší ložnici, dokonce jsem šel k tobě domů a přinesl mu deku s vesmírnou lodí. Víš, že vypadá tak malá na posteli uprostřed velké postele.“ Oba se zasmějeme, jak se vášeň pomalu vytrácí.

„Děkuji ti.“ Zašeptám. „Děkuju, že ses o něj postaral. Vážně si toho cením.“ Slova mi uvíznou v krku, protože žádat někoho o pomoc není něco, co bych chtěla dělat.

„Cokoli budeš potřebovat, jsem tu.“ Naše oči se spojí a já vím, že to myslí vážně.