TF - 3. kapitola

 Překlad: Marťa

Vytáhla jsem ze skříně své černé, přiléhavé šaty se zavazováním za krk a kousla se do rtu. Byly sexy a přitom elegantní, dokonce i s rozparkem na stehně a mě se líbily. Ale nikdy předtím jsem před Danem, mým šéfem, nic takového oblečeného neměla. Bylo by to divné.

Pohled mi zabloudil k formálnějším šatům pověšeným na skříni, ale pak jsem si vzpomněla, co mi Dan včera řekl, než jsem odešla z firmy…

Neoblékej se, jako moje osobní asistentka. Vezmi si to, co si bys oblékla na rande, ne to, co by sis vzala na obchodní večeři.

Ohlédla jsem se na černé šaty, které jsem držela a pevně na ně kývla. Ano, to by šlo. Lehce se nalíčím, přidám nějaké šperky, možná si natočím konečky vlasů a bude to. Nejprve jsem se potřebovala osprchovat.

Vydechla jsem a položila si ruku na třepotající se břicho. První rande bylo vždy nervy drásající. Ale tohle nebylo skutečné rande, takže jsem technicky nemusela být nervózní. Nebyl na mě vyvíjený žádný tlak, abych udělala dojem, žádné obavy, že by to mohla být ztráta mého času. Nepotřebovala jsem se stresovat tím, jestli se mé společnosti bude líbit, jak vypadám nebo ne. Navíc to nebyl cizí člověk. Znala jsem ho docela dobře.

A přesto jsem byla uzlíček nervů.

No, nestávalo se každý den, aby dívka šla na falešné rande se svým brzy falešným manželem.

Nevyžadovaly se ode mně žádné herecké schopnosti, abych pro něj byla atraktivní. Jen jsem doufala, že uvěří, že to byl normální čin, protože jsem nechtěla, aby věděl o té malé zamilovanosti, kterou jsem dosud tak úžasně skrývala. A jak jsem věděla, že o tom neměl ponětí? Nenašel si novou osobní asistentku. Dan si kolem sebe nedržel ženy, které by po něm vzdychaly. Doufám, že se mi to podaří stejně dobře skrýt, až spolu budeme bydlet. Bože, opravdu si vezmu Dana? Opravdu s ním budu stát za šest týdnů před oddávajícím? Opravdu budu celý rok jeho falešnou manželkou?

Ano, očividně, to tak bude.

Dvanáct měsíců se zdálo, jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti to uteče. Pokaždé, když se blížily Vánoce, často jsem nemohla uvěřit, že už jsou…

Ozvalo se zaklepání na dveře. Usoudila jsem, že to byla s největší pravděpodobností Ashley, protože mi přes interkom nikdo nezabzučel, tak jsem vyšla z ložnice a vydala se ke dveřím. Ze zvyku jsem se podívala do kukátka. Zalila mě vlna napětí, ale jen jsem se dál dívala. Protože jsem musela mít halucinace. Musela jsem je mít. Neexistovala žádná možnost, že by zjistil, kde bydlím, a pak by sem přišel.

Owen znovu zaklepal a volnou rukou si upravil kravatu.

Ustoupila jsem a prohrábla si prsty vlasy. Nedokázala jsem si představit, co ho sem přivádí, a nebyla jsem si jistá, jestli jsem to chtěla vědět. Mohla jsem ho samozřejmě ignorovat, ale on by se vrátil. Tak byl Owen houževnatý. Odemkla jsem dveře a otevřela je.

Owenova ústa se zkroutila. „Ahoj, Vee.“

„Jak ses dostal do budovy?“ Zeptala jsem se a necítila se vůbec přívětivě.

„Chtěl jsem zazvonit, když někdo otevřel hlavní dveře, když odcházel. Vklouzl jsem dovnitř, než se stačily zavřít.“ Udělal malý krok vpřed. “Doufal jsem, že bychom si mohli promluvit.”

„Promluvit?“

„Můžu dovnitř?“

„Brzy musím někde být.“

„Deset minut. Prosím. Nebo bychom se mohli sejít zítra na oběd.“

Setkat? Oběd? Do prdele. Zdálo se jednodušší zjistit, co ho sem přivedlo. Otevřela jsem dveře víc a ustoupila stranou. „Deset minut.“

Vešel dovnitř, jako by mu to tam patřilo a rozhlédl se. Zvedl se mu koutek úst. „Takže pořád žiješ mezi krámy.“

Počastovala jsem ho danovským „hm“. Ukázala jsem na pohovku a sama si sedla do křesla. „Co pro tebe můžu udělat?“

Posadil se na okraj pohovky a opřel se lokty o stehna. „Já jen…“ Olízl si rty. „Byl to šok, vidět tě onehdy. Neměl jsem tušení, že pracuješ pro o-Verve. Záměrně jsem tě ta léta nevyhledával. Nechtěl jsem vědět, jestli nejsi vdaná.“

„Slyšela jsem, že ty jsi.“

Zachmuřil se. „Tiffany a já jsme vlastně požádali o rozvod. Lidé se mění, jak stárnou. Vyrostli z nás lidé, kteří spolu stále dobře vycházejí, ale jsou spíše spolubydlícími. No, spolubydlící a kolegové - pracujeme ve stejné firmě.“

„Chápu. No, je mi líto, že se budeš rozvádět. Pro vaše dítě to nemůže být snadné.“

„Je trochu ostrá,” řekl a ústa se mu zkroutila do upřímného úsměvu. „Je jí pět, ale je připravená postavit se světu.“ Vytáhl z kapsy telefon a stiskl tlačítko, čímž probudil spořič obrazovky. „To je ona.“

Podívala jsem se na obrázek a cítila jsem, jak se usmívám. S těmi dolíčky a tmavými kadeřemi byla pekelně roztomilá. „Vypadá, jako tvoje máma.“

„Jo,“ souhlasil s očima upřenýma na fotku. „Jmenuje se Vienna. Pojmenoval jsem ji po nejsladší a nejsilnější dívce, jakou jsem kdy potkal.“

Možná jsem se měla cítit dotčená nebo zahanbená. Místo toho mnou prolétl chladný hněv. Tenhle hajzl mě odhodil, zmizel mi ze života, posral celé naše přátelství, kterého jsem si vážila… a pojmenoval své dítě po mně? Co se mu to sakra honilo hlavou?

„Nemyslíš si, že je na hlavu - nemluvě o tom, že je to vážně nespravedlivé vůči ní a její matce - že jsi pojmenoval svou dceru po své bývalé přítelkyni?“ Zeptala jsem se.

„Bývalé snoubence,“ opravil. Promnul si čelo a povzdechl si. „Asi jsem to tak opravdu neviděl. Já jen… Část mého já tě chtěla u sebe. Spousta lidí se mě snažila od toho odradit. Říkali mi, že se nikdy v životě nikam nedostanu. Vždycky jsi mě podporovala a povzbuzovala. Vždycky jsi mi říkala, abych ty kretény ignoroval. Říkala jsi, že můžu dělat a být čím chci. Ani jsi na mě nekřičela, když jsem zrušil zasnoubení.“

Pokrčila jsem rameny. „Přišlo mi, že jsme zasnoubení ani nebyli.“

„Co když se mýlíš? Co když to tak mělo být a já na to na chvíli zapomněl?“

To nemohl myslet vážně. „Owene…“

„Pro mě si to ty, kdo utekl, Vee. Zní to, jako klišé, já vím, ale je to tak. Znovu tě vidět… to všechno vrátilo zpátky. Pořád ke mně něco cítíš. Vím, že ano.“

„Ne, Owene, opravdu ne.“

Usmál se. „Ano, cítíš. A já stále něco cítím k tobě. Ani nevíš, kolikrát jsem si na tebe v průběhu let vzpomněl. Sakra, myslel jsem na tebe i v den své zatracené svatby.“ Zajel si rukou do vlasů. „Neměl jsem zahodit to, co jsme měli. Byla to ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal, a je mi moc líto, že jsem ti ublížil. Už se to nestane. Pokud mi dáš šanci…“

„S někým se vídám,“ vyhrkla jsem.

Ztichl a zamrkal. „Vídáš se s někým?“

„Ano.“ Mohl to být falešný vztah, ale přesto tady byl. A kdybych mu teď neřekla, že s někým chodím a on později slyšel, že chodím s Danem, připadalo by Owenovi divné, že jsem se o tom nezmínila.

Rychle zamrkal. „No, to nemůže být vážné. Nebydlíte spolu. Je sobota večer a ty s ním nejsi.“

„Sejdu se s ním později, a proto opravdu musíš jít.“ Zvedla jsem se na nohy. „Musím se připravit.“

Pomalu vstal a bedlivě pozoroval moji tvář. „Dělá tě šťastnou?“

„Ano.“

„Miluješ ho?“

„Ano.“

Jeho oči se jen nepatrně přimhouřily. „Nemyslím si, že je to pravda. Říkejme tomu vnitřní pocit.“

„Věř si, čemu chceš,“ řekla jsem a přešla ke dveřím. Otevřela jsem dokořán. „Ráda jsem tě viděla, Owene. Opravdu. Ale potřebuji, abys odešel a byla bych raději, kdyby ses nevracel. Minulost je lepší nechat tam, kam patří - daleko za námi.“

Ubíhaly vteřiny, když na mě zíral a nic neříkal. Pak konečně vyšel z bytu. „Nevzdám se, Vee,“ řekl, když jsem se chystala zavřít dveře. „Už jednou jsem to pokazil. Vím, co jsem ztratil. Už to neztratím.“ Pak byl pryč.

Potichu jsem zaklela, zavřela dveře a přála si, aby na to něco odpověděla. Dojalo mě jeho prohlášení? Ne. Ani v nejmenším.

Nebylo to tak, že bych neuměla odpouštět. Necítila jsem zášť ani jsem neodmítala přijmout omluvu. Ale pokud mi někdy někdo naprosto ublížil, bylo to, jako by mezi nás postavil mentální zeď. Nedělala jsem to záměrně. Právě se to stalo. Předpokládala jsem, že to byl mechanismus sebeobrany. Dlouho mě to chránilo před zraňujícími slovy a činy mé nevlastní sestry.

Když Owen zrušil zasnoubení, mezi mnou a Owenem se objevila zeď a pak mluvil, jako bych já byla ten, kdo ho brzdí v jeho lepších možnostech. Řekl, že se musí soustředit na to, aby se pohnul v životě vpřed, jako bych ho zdržovala. A věděla jsem, že ve skutečnosti myslel to, že chce hodit za hlavu ranou část svého života, jako by se chtěl stát někým novým a začít znovu.

Rozuměla jsem tomu, takže jsem ho neobviňovala. Ale nenáviděla jsem, že ve mě vyvolal pocit, že nejsem dost dobrá na to, abych byla součástí budoucnosti, kterou si vysnil, a já se nehodila do žádného nového obrazu, který chtěl vytvořit. Jo, moje obrana se okamžitě vztyčila. A byla jsem za to ráda, protože tlumila bolest a umožnila mi to dostat se přes Owena rychleji, než kdyby to bylo jinak.

Pokud opravdu věřil, že mi na něm stále záleželo, hluboce se mýlil. Nepřála jsem mu nic špatného, ale nechtěla jsem s ním mít nic společného. Vůbec nic. Odhodlaná dostat ho z hlavy jsem se vydala do koupelny. Byl čas připravit se na své falešné rande s mým falešným tajným přítelem.

 

Později jsem vyšla ze svého domu a přešla k elegantnímu, luxusnímu černému autu, které stálo zaparkované u chodníku. Zeširoka jsem se usmála na velkou postavu, která mi otevřela zadní dveře. “Zdravím, Same, jak se máte?” Nic v mém hlase ani výrazu neprozrazovalo, že mi stále drnčely nervy.

„Mám se dobře, slečno Strattonová,“ odpověděl Danův řidič. „A vy?“

„Dobře, děkuji.“ Vklouzla jsem na teplé, máslové, měkké kožené sedadlo a podívala se na vražedně smyslného muže vedle sebe, který se soustředil na svůj telefon - nepochybně odpovídal na pracovní email. Zatajil se mi dech při pohledu na něj v perfektně vypasované košili s černým límečkem a černých kalhotách, které bezpochyby správně obepínaly jeho impozantní zadek. Každý den jsem ho viděla v oblecích na míru, vždy vypadal upravený, jako by mu to nedalo žádnou práci. Úžasně voněl a celkově z něj sálal syrový sex-appeal. Ale nikdy mi to nezevšednělo - pořád mi dokázal zrychlit tep.

„Dane,“ pozdravila jsem jednoduše a lhostejně.

Upřel na mě svůj pronikavý pohled. Kdybych ho tak bedlivě nesledovala, možná bych si nevšimla, jak neznatelně ztuhl. Jeho oči mě přejížděly a viděly všechno od mých rozpuštěných vlasů až po páskové boty na vysokém podpatku. Trochu se zdržel pohledem na odhalené části stehna - bylo to pomalé, do očí bijící, důkladné prostudování. Jeho pohled krátce zajiskřil něčím žhavým, z čeho mě brněla kůže.

Přikývl, jako by hodnotil nějaký předmět, a pak se otočil zpátky k telefonu. Skoro jsem si odfrkla.

„Tak, kam jedeme?“ Zeptala jsem se, když Sam vyjel na silnici.

Jeho palce obratně létaly po displeji jeho telefonu. Dan vyslovil jméno prestižní, známé restaurace. „Hodně lidí, které znám a obchoduji s nimi, tam často chodí. Je to místo, kde nás poznají.“

Ten chlap byl vždycky, jako hodinky. Upřímně jsem nechápala, jak ho ta neustálá pohotovost ještě nepřivedla k šílenství.

Uvědomila jsem si, že jsem vrtěla kotníkem tak, že jsem si ho mohla vymknout a donutila jsem nohu zůstat v klidu. Nebyly to jen nervy, které mě drásaly a znervózňovaly. Pořád jsem se ještě úplně nevzpamatovala z rozmrzelosti, kterou jsem cítila ohledně Owena. Neměl žádné zatracené právo objevit se u mě doma a… Ne, nehodlala jsem na něj myslet. Nehodlala jsem se rozčilovat kvůli věcem, které měl tu odvahu říct.

Otočila jsem se k oknu, položila si volně sepjaté ruce do klína a snažila se ze všech sil odtéct veškerou svou nervozitu.

Jo, nefungovalo to.

„Co tě trápí?“

Při té otázce jsem málem nadskočila. Podívala jsem se na Dana a pokrčila rameny.

„Nic.“

„Něco tě štve. Co?“

„To není důležité.“

„Ale je, protože vypadáš, jako by ses připravovala někoho praštit.“ Schoval telefon do kapsy a stiskl tlačítko, které zvedlo stěnu mezi řidičem a námi a zajistilo nám soukromí.

„Potřebuji, aby byl dnešní večer jen o nás. Tvoje hlava nemůže být někde jinde. Tak mi řekni, co se děje.“

Povzdechla jsem si. „Předtím mě krátce navštívil Owen.“

Do Danova výrazu vklouzlo mírné napětí. „Co chtěl?“

“Promluvit si.” Nechtěla jsem zabíhat do žádných detailů, a tak jsem neurčitě dodala: „Mohl by být problém.“

„Chce tě zpátky,“ hádal Dan a jeho tón byl řízný. „Myslel jsem, že je ženatý.“

„On a jeho žena zřejmě požádali o rozvod. Řekla jsem mu, že se s někým vídám. Neřekla jsem s kým,“ dodala jsem rychle.

„Odradilo ho to?“

„Ne, ale nakonec ustoupí.“

„Pokud na to přijde, vyřídím to s ním.“ Řekl Dan a upravil si manžetový knoflíček.

„Kdo ukončil zasnoubení? Ty nebo on?“

„On,“ přiznala jsem neochotně.

„Proč?“

V duchu jsem zasténala. „Musíme o tom mluvit?“

„To je ten druh věcí, které potřebuji vědět, máme-li náš čin uskutečnit. Žena by normálně svému partnerovi řekla, proč se rozešla se svým bývalým, ne?“

Pravda. „Chtěl začít znovu. To znamená nechat za sebou cokoliv nebo kohokoliv, kdo byl součástí toho starého.“

„Chápu. Vrazila jsi mu jednu?“

„Ne. Popřála jsem mu vše dobré a vyhodila ho.“

Dan svraštil obočí. „Zrušil zasnoubení po telefonu?“

Krátce jsem přikývla. „Jsem si jistá, že teď chápeš, proč jsem nebyla nadšená z toho, že ho v o-Verve uvidím.“

„Má šanci získat tě zpět?“

„Zatraceně, ne.“

Dan na mě upřel svůj pohled. „Musíš si být jistá, Vienno. Nemůžu dopustit, abys za pár měsíců vycouvala a prohlásila, že nemůžeš splnit slib, protože sis uvědomila, že ho stále miluješ.“

„To by se nikdy nestalo ze dvou důvodů. Za prvé, nemiluju ho. Za druhé, nenechala bych tě takhle ve štychu.“

„Jsi v tom až do konce? Mám tvé slovo?“

„Ano. A ty víš, že to nezruším.“

V tu chvíli začalo auto zpomalovat. Podívala jsem se z okna a v blízké vzdálenosti viděla restauraci. Když vůz zastavil, Dan řekl: „V okamžiku, kdy vystoupíme z auta, je…“

„Světla, kamera, akce?“ Dodala jsem.

„Ano. A zůstaneme v roli, až do konce noci. Věřím Samovi, ale ani on nemůže vědět, že to není skutečné. Nemá tvou pokerovou tvář. Kdyby se ho na nás někdo zeptal, jeho lži by prohlédl.“

„Chápu.“

Moje dveře se otevřely. Usmála jsem se na Sama, když jsem vystupovala z auta. Doprovodil mě na druhou stranu, kde čekal Dan. Když jsem se otočila čelem k restauraci, nepřehlédla jsem Danovo rychlé nadechnutí za mnou. Moje záda byla většinou holá, kvůli vkusnému výstřihu do V na šatech.

To mu nezabránilo, aby mi přejel rukou po spodní části mých zad a nesjel dlaní těsně nad můj zadek. Bylo to odvážné a vlastnické a mě se z toho zachvělo v břiše.

Ležérně a sebevědomě mě nasměroval do restaurace. Tlak jeho ruky byl lehký, ale velmi pevný a dominantní, protože v podstatě převzal kontrolu. Když jsme vešli dovnitř a rozhlédla jsem se, zvedla jsem obočí. Nebyla to ledajaká restaurace. Nebyly tam žádné pohodlné kabinky, žádné nástěnné televizory, žádné prázdné stoly zarovnané špinavým nádobím, žádné servírky v minisukních. Nikde jsem také neviděla jediné dítě.

Byla tam spousta elegantně oblečených dam a upravených mužů. Obsluha zde byla stejně elegantně oblečená, jako hosté. Hlasy byly šeptavé. Cinkalo stříbro. V pozadí tiše hrála klasická hudba. Díky drahé výzdobě, závěsným lustrům a křišťálovému nádobí bylo místo okouzlující a elegantní. Tlumené osvětlení a světlo hořících svíček mu také dodaly útulnou, intimní atmosféru a zjemnily jeho snobské hrany.

Vzduch nezaplňovaly vůně různých jídel. Byly to parfémy, kolínská voda, čerstvé květiny a hořící svíčky.

Moje vysoké podpatky cvakaly o mramorovou podlahu, když nás vedli ke stolu poblíž velkého okna. Jednoznačně prvotřídní místo.

Když mi Dan odtáhl židli, lehce mě pohladil po ušním lalůčku a řekl: „Líbí se mi ty náušnice.“

Skoro jsem se lekla toho nenápadně koketního doteku. Byl jemný, to se mu muselo nechat. Vzpomněla jsem si na svoji roli a ujistila se, že můj úsměv byl jen trochu koketní, když jsem odpověděla: „Děkuji.“ Posadila jsem se do polstrované židle, která pak hladce zajela ke stolu.

Sotva se usadil na židli naproti mně, objednal láhev červeného vína. Pravděpodobně si pamatoval, že to byl můj oblíbený nápoj. Všechno si ukládal do toho neuvěřitelně vnímavého mozku.

Číšník nám podal jídelní lístky a zmizel. Dan mírně upravil umístění malých svíček, květinové výzdoby uprostřed a slánku a pepřenku. Byl neklidný. To bylo lepší, než kdyby si dělal nárok na prostor a dělal si z něj svůj.

Prohlédla jsem si jídelní lístek, nepřekvapilo mě, že všechna jídla byla gurmánská. Já bych se spokojila i s žebírky. Upřímně, tohle opravdu nebyla moje scéna. Preferovala jsem italské jídlo. Většinou pizzu.

„Nikdy předtím jsem tě s rozpuštěnými vlasy neviděl,“ řekl.

 Sklonila jsem jídelní lístek. „Nebylo by profesionální objevit se v kanceláři a vypadat takhle.“

„Hmm.“ Jeho oči pomalu přejížděly po délce mých vlasů od kořínků k natočeným konečkům. Připadalo mi, jako by je hladil.

„Nečekala jsem, že mě vezmeš sem,“ řekla jsem.

„Proč ne?“

„Obvykle jsem ta, kdo rezervuje místo pro tebe a tvoji společnost. Sem jsi je nikdy nevzal.“

„Proto jsem tě sem přivedl. Kdyby to bylo opravu vážné rande, vzal bych tě někam jinam, že jsem bral ty ostatní, abys věděla, že tě nevidím, jako obyčejnou společnici na večer.“

Přikývla jsem. „Chápu.“

Číšník se objevil s naším vínem, přijal naše objednávky a odešel.

Dan zvedl sklenici. „Pověz mi o své rodině,“ řekl.

Sevřel se mi žaludek. „Mojí rodině?“

Zvedl obočí. „Páry mají tendenci si navzájem říkat o svých rodinách, ne?“

Uf. Uhladila jsem záhyb na bílém ubrusu. „Mám tátu, Simona – jsme si docela blízcí. A taky mám pěstouny, Wyatta a Melindu. Často se s nimi vídám.“

„A tvá biologická matka?“

Pod stolem jsem zatnula ruce v pěst. „Neviděla jsem ji od té doby, co mě jí, jako malou, odebrala sociálka. Co se týče sourozenců, jsem jedináček. Za ta léta, co jsem byla v pěstounské péči, nějací přibyli a ubyli, ale žádný tam nezůstal dost dlouho na to, abych si s ním vytvořila skutečné pouto.“

„Tvoji pěstouni nemají žádné biologické děti?“

„Jedno mají. Dceru. Heather je o pár let starší, než já.“

„Ale ty na ni nemyslíš, jako na sestru.“

Po těch věcech, které mi udělala, kurva ne. „Nikdy jsme spolu pořádně nevycházely. Ale její syn je milé dítě.“ Heather záměrně otěhotněla s bohatým chlapem a nyní žila z výživného, které jí platil – ve skutečnosti považovala tento záludný krok za úspěch, jako je získání vysokoškolského diplomu.

Dan ke mně zvednul uznale sklenici. „Působivé, Vienno.“

„Promiň?“

„Odpověděla jsi na každou z mých otázek, aniž bys mi opravdu poskytla nějaké informace.“

Pokrčila jsem ramenem. „Jen si trénuji neurčitost a vyhýbavost – myslela jsem, že bys to ocenil.“ Usrkla jsem vína. „Vím, že máš dva sourozence, ale žádné neteře ani synovce, a vím, že jsi krátkou dobu bydlel u svého strýce, ale to je skoro vše.“

Dan dlouho mlčel. „Moje matka zemřela na rakovinu, když jsem byl malý. Můj otec zemřel, když mi bylo patnáct. Můj strýc se pak ujal mě a mých sourozenců, ale před několika lety zemřel na selhání srdce.“

Čekala jsem, až to rozvede, a pro sebe jsem si poznamenala, že neupřesnil, jak jeho otec zemřel. Ale neřekl už ani slovo. „Kdo je teď neurčitý a vyhýbavý?“

„Není moc co říct.“

Nic moc dalšího toho říct nechtěl, pomyslela jsem si. Ale nechala jsem to být, protože jsem si nechala pro sebe spoustu informací o své vlastní rodině. Netrvalo dlouho a dorazilo naše jídlo. Při něm jsme si povídali. Nedotkl se mě, ale vlastně to ani nepotřeboval. Ne, když se na mě tak plně soustředil, jako by každá věta, která vyšla z mých úst, byla perlou čisté moudrosti.

Jeho pohled občas sklouzl k mým rtům, když jsem mluvila, ale pak se mi znovu podíval do očí, s tak živou jiskřící intenzitou, až mi to bralo dech.

Někdy jeho oči sklouzly k mým vlasům, jako by ho fascinovaly. Opravdu jsem věřila, že v tu chvíli nechtěl nic jiného, než natáhnout ruku a pohladit je.

Upřímně, za krkem mi začalo být trochu horko. Věděla jsem, že nic z toho nebylo skutečné. Věděla jsem, že jeho přitažlivost ke mně byla falešná. Ale moje tělo se o to nestaralo. Bylo opilé jen z těch opojných, sexuálních vibrací ve vzduchu.

Přistihla jsem se, že by mě zajímalo… dostávalo se od Dana jiným dívkám také takové kontrolované svádění? Nebo by si dovolil ztratit kontrolu, které se držel, a pak si směle vzal, co chtěl? Obě to byly nezodpověditelné otázky.

Když jsem dojedla, usrkla jsem si uklidňujícího doušku vína. Cítila jsem na sobě tíhu mnoha zvědavých očí. „Nemyslela jsem si, že nám budou lidé věnovat pozornost. Už jsme spolu jedli.“

„Na pracovních obědech a večeřích. Nikdy sami.“

„Nerandíš, takže lidé nemusí automaticky předpokládat, že tohle rande je.“

Věnoval mi pohled, který zpochybňoval moji inteligenci. „Dívají se na tebe v těch ošukej-mě šatech a určitě vědí, že je to rande.“

Zvedla jsem obočí. „To nejsou ošukej-mě šaty.“

Naklonil se dopředu. „Žádný muž, který tě v nich vidí, nebude myslet na nic jiného, než na to, že tě bude mít celou noc pod sebou. Takže ano, Vienno, jsou to ošukej-mě šaty.“

Skoro jsem se ho zeptala, jestli do toho zahrnoval i sebe, ale věděla jsem, že by to nebylo moudré. Důležité bylo nedovolit, aby se hranice rozmazaly.

„To je jedno. Pokud nám to pomůže s naším předstíráním, tím lépe.“ Rozhodla jsem se zahrát našemu publiku. Natáhla jsem se a pohladila ho prstem po jeho hodinkách a lehce mu pohladila zápěstí. „Kolik je hodin?“

Dopil zbytek vína. „Už je skoro čas odejít.“

Uhradil účet a vrhl na mě vražedný pohled, když jsem se nabídla, že to uhradíme napůl. Jako bych se ho pokoušela zabít nebo co.

Vstala jsem od stolu a obešla ho. Když vstal, chytil mě za loket a pobídl mě, abych šla před ním. Lehce se otřel rty o můj spánek, až mi poskočil tep. Znovu mi položil ruku na spodní část zad, když mě vedl přes velký prostor. Cítit jeho teplé prsty na mé holé kůži bylo samo o sobě dráždivé – moje tělo bylo extrémně citlivé na sexuální vibrace, kterých jsem se nemohla úplně zbavit. Když jsem si všimla známé postavy odcházející z toalet, málem jsem zasténala.

„Hope je tady,“ pošeptala jsem mu.

Travisova žena byla krásná. Měla dokonalou pleť, uhlazené černé vlasy, postavu samou křivku a sladkou tvář, která byla v naprostém kontrastu s její osobností. Byla jedním z těch lidí, kteří v životě nepracovali ani den, a přitom se dívaly skrz prsty na každého, kdo neměl práci, který by jim vydělávala šestimístné sumy ročně.

Usmála se na Dana. Ale ten úsměv potemněl, když zahlédla mě. Pro Hope byli asistenti jakéhokoliv druhu méněcenní. „Jaké překvapení,“ řekla Danovi. „Travis se s tebou snažil celé dny spojit. Nezavolal jsi mu zpátky.“

„Zavolal,“ řekl jí. „Prostě to nevzal. Nemám čas ho pronásledovat. Je tady s tebou?“

„Ne, jsem tady s přáteli. Víš, je docela smutné, že máte v sobotu večer obchodní večeři. Pořád jen pracuješ. Měl bys trochu žít.“

„Líbí se mi to tak, jak to je.“

Její oči sklouzly ke mně a sevřela rty.

„Ahoj, Vivienne.“ Málem jsem vykulila oči. Zatraceně dobře věděla, jak se jmenuji.

„Jestli chceš svést mého švagra tím, že se budeš takhle oblékat, nebude to fungovat. Nikdy nemíchá práci s potěšením.“

„Oceňuji tvé varování,“ řekla jsem.

„Už odcházíme,“ řekl Dan, když přejel konečky prstů po mé paži a pak hladce vzal moji ruku do své. „Užij si jídlo, Hope.“ S tím mě jemně táhl ke dveřím. Cítila jsem, jak nás sleduje, a věděla jsem, že si nás nejspíš dobře prohlíží, jak se držíme za ruce, ale neotočila jsem se.

Když Dan došel k východu, otevřel skleněné dveře a vedl mě k čekajícímu autu. Mohla jsem jen předpokládat, že Samovi poslal zprávu, aby nás vyzvedl. V autě jsem čekala, až nám Dan poskytne soukromí, než jsem se zeptala: „Myslíš, že Hope tuší, že jsme byli na rande?“

„Ano. Nepochybně zavolá Travisovi a všechno mu o tom řekne. Pravděpodobně nad tím mávne rukou, příliš si jistý tím, že je jeho svět v pořádku, a že se nikdy nezamiluji. Dokud se nedozví o našem druhém rande.“

„Kdy máme druhé rande?“

„Příští sobotu.“

„Stejný čas a místo?“

„Stejný čas, jiné místo. Takové, kde často jí jiní lidé, které znám.“

Jinými slovy, další honosná restaurace. „Raději bych řekla o našem „vztahu“ svým pěstounům, než půjdeme na další rande. Čím víc času na to budou mít si zvyknout, než oznámím naše zasnoubení, tím větší je šance, že to zbaští. Nemůžu na ně rovnou vyrukovat se zasnoubením.“

Přikývl. „Taky mě s nimi budeš muset formálně seznámit. Možná by pomohlo, kdyby nás spolu viděli šťastné a vyrovnané.“

„Nesnáším, že jim budu lhát. Tobě nevadí, že budeš lidem lhát?“

„Ne.“

Zamrkala jsem. „Prostě ne?“

Pokrčil rameny.

„Vím, že tvůj vztah s Travisem je napjatý, ale mám dojem, že s Kentem vycházíš dobře.“

„To ano.“

„Ale nevadí ti, že mu lžeš?“

„Můj osobní život není jeho věc. Proč se rozhodnu oženit, není jeho starost.“

Vzhledem k tomu, že jen pomyšlení na svatbu mi způsobovalo zažívací potíže, změnila jsem téma. „Beru to tak, že nechceš, abych se ani na našem druhém rande oblékla, jako tvoje OA.“

Zazvonil telefon. Vylovil ho z kapsy. „Ne, nechci,“ odpověděl s očima upřenýma na obrazovku a palcem na ni klepal, jako blázen.

„Vezmi si další ošukej-mě šaty.“

Povzdechla jsem si. „To nejsou ošukej-mě šaty.“