FG - 24. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Danny

Dannyho nikdo neposlouchal.

Zkusil to znovu. „Prosím, doktore Hughu. Chci jen…“

„Ještě se nepokoušej mluvit.“ Bílé vlasy doktora Hugha stále měnily barvu, červeno-modro-červeno-modrou, ve vířících světlech hasičských aut. Jeho ruce byly na Dannyho krku příjemné, šimravé teplo, které zahánělo všechnu bolest. „Nadýchal ses hodně kouře. Jen vydrž, než to spravím.“

„Musí do nemocnice!“ Táta zavrčel na doktora Hugha. „Kde je ta zatracená sanitka?“

„Jak to mám vědět?“ Pan Hugh se na něj utrhl a hned mu pohled oplatil, jako by se tatínkova lva vůbec nebál. „Naposledy tě varuji, uhni. Mám z tebe migrénu, když jsi tak blízko. Nemůžu pracovat, když mi dýcháš na zátylek.“

Tatínek se ani trochu nepohnul. Vyběhl z lesa právě ve chvíli, kdy pan Dai pokládal Dannyho zpátky na zem, a od té doby nepustil Dannyho ruku. Dannymu to nevadilo, ne teď, když byl táta zase jenom táta. Tatínek byl mnohem milejší, když si nehrál na alfu. Dokonce ani nevypadal naštvaně kvůli tomu, že mu Danny podpálil dům.

Danny doufal, že se nebude zlobit ani kvůli tomu, že pan Dai zbořil zeď. Ukázalo se, že draci jsou opravdu silní.

Danny netrpělivě kopal nohama a přál si, aby si doktor Hugh pospíšil a on si mohl promluvit. Zíral ze zadních dveří hasičského auta a sledoval, jak všichni hasiči pobíhají v kouři a dešti. Danny si nebyl úplně jistý, proč se jich tolik rozhodlo objevit, když už ho zachránili přátelé pana Griffa.

Také nechápal, proč všichni tak vzrušeně pobíhají kolem. Pan Ash a sir John přece dělali všechnu skutečnou práci. Ani kolem toho nedělali žádný povyk. Tedy, sir John si zpíval, ale to byl příjemný zvuk, ne jako všechno to pokřikování, které dělali ostatní hasiči.

Danny si přál, aby se všichni ztišili a on mohl sira Johna lépe slyšet. Možná kdyby se naučil slova, dokázal by zpěvem mrakům přivolat i déšť. Bude muset požádat sira Johna, aby ho to někdy jindy naučil.

„Danny!“

Dannymu se při maminčině výkřiku převrátil žaludek. Zněla tak vyděšeně, jako by byla uvězněná v ohni.

„Mami!“ Snažil se tatínkovi a doktoru Hughovi vykroutit, ale oba ho pevně drželi a bránili mu vyskočit z hasičského auta. „Pusťte mě! Mami!“

„Nemůžeš tam utíkat, není to bezpečné.“ Doktor Hugh trhl bradou na mihotavou rudou záři stále hořícího domu. „Neboj se. Chase ji přivede přímo sem.“

Jistě, o vteřinu později se na zadní sedadlo hasičského vozu vyškrábala i maminka. Při pohledu na ni se Danny od tatínka a doktora Hugha odtrhl. Ani sto draků by ho neudrželo od maminčiny náruče.

„Dítě moje, dítě moje,“ vzlykala a tiskla ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat.

Dannymu to bylo jedno. Zabořil jí obličej do krku, cítil její vůni, vůni domova. Ruce doktora Hugha možná dokázaly léčit, ale maminčin dotek měl silnější kouzlo. Bolestivá tíseň v jeho hrudi konečně zmizela.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a odstrčila ho od sebe, aby její úzkostlivé oči mohly prozkoumat každý jeho centimetr. „Jsi zraněný?“

„Bude v pořádku,“ odpověděl za něj doktor Hugh. „Jen se trochu nadýchal kouře. Všechna poškození jsem napravil.“

„Stejně by měl jít do nemocnice,“ řekl táta tvrdohlavě. „Chci, aby ho pořádně vyšetřili.“

„Je mi jedno, co ty chceš! Už nikdy nebudeš mít právo do ničeho mluvit!“ Maminka chytila Dannyho, jako by si myslela, že se jí ho tatínek pokusí vytrhnout. „Jak jsi to mohl dopustit? Kde jsi byl?“

Tátovy oči sklouzly z maminčiných obviňujících očí. „Šel jsem jen na chvíli ven.“

Danny se na něj upřeně zadíval. Nebylo dobré lhát. „Ale…“

Tátovi se za očima mihl lev a Danny zmlkl. Nechtěl začít další hádku. Bylo lepší, když se na sebe členové smečky nezlobili.

„Bylo to jen na chvilku,“ opakoval táta, jako by to mohl učinit pravdou, kdyby to opakoval dostatečně často. „Danny měl záchvat vzteku. Musel jsem mu dát prostor, aby se uklidnil, a tak jsem šel ven.“

„Bez oblečení,“ zamumlal doktor Hugh.

Tatínek se na něj zadíval a pevněji si kolem pasu sevřel vypůjčenou lesklou stříbrnou deku. „Převlékal jsem se! Jak jsem měl vědět, že mě zamkne? Natož aby se rozhodl, že to tu podpálí!“ Obrátil svůj pohled na maminku. „Tohle všechno je tvoje vina! Sám by na takový ďábelský nápad nikdy nepřišel. Ty jsi ho proti mně postavila!“

Maminka na něj vycenila zuby jako lev. „Jak se opovažuješ!“

„Žádné hádky!“ Danny zařval z plných plic. Hlas měl ještě celý drásavý od kouře, ale byl dost hlasitý na to, aby se všichni dospělí zastavili a zírali na něj. „Teď se nemůžeš prát. Musíme jít najít pana Griffa.“

Táta vydal malý, znechucený zvuk vzadu v krku. „To vskutku musím. Druhou polovinu tohohle plánu. Tentokrát ho nenechám, aby se mi vzdal. Jdu…“

„Budeš mlčet.“ Pan Ash se objevil na zadním sedadle hasičského vozu, venku v dešti. Nekřičel, netvářil se naštvaně ani nijak jinak, ale tátovi se přesto sevřela ústa.

Nikdo panu Ashovi neodpověděl.

Zeptej se alfy od hasičů na našeho alfu, pobídl Dannyho Simba, když pan Ash začal mamince a tatínkovi vyprávět něco příliš složitého, než aby to Danny stíhal sledovat. Náš alfa patří jemu. Musí vědět, kde je. Pospěš si!

Navzdory lví naléhavosti Danny zaváhal. Pan Ash nebyl zrovna děsivý, ale Dannymu se z něj lepil jazyk na patro úst. Nebylo snadné s ním mluvit v nejlepších chvílích a teď na to rozhodně nebyla vhodná doba.

Pan Ash neměl na sobě bezpečnostní výstroj jako ostatní hasiči. Jeho obyčejné oblečení bylo pokryté malými dírami, kam na něj dopadly jiskry z hořícího domu. Navzdory dešti sira Johna nebyl vůbec mokrý. Danny slyšel slabé syčení dešťových kapek, které se vypařily do prázdna těsně předtím, než dopadly na jeho kůži.

Danny ztěžka polkl a sebral odvahu. „Pane Ashi?“

Pan Ash, který byl uprostřed hovoru o hlášeních a postupech a nudných dospěláckých věcech s maminkou a tatínkem, se zarazil uprostřed slova. Danny trochu ucukl, když na něj padl ten temný, hluboký pohled. „Ano, Danieli?“

„Kde je pan Griff? Přijde taky?“

„Obávám se, že nemůže. Je potřeba, aby byl v řídicí místnosti, kde může sledovat, co se děje, a říct nám všem, co je potřeba udělat.“

„Můžu s ním mluvit? Prosím?“

„Teď bude mít hodně práce, miláčku,“ řekla mu maminka. „Půjdeme za ním, jakmile to půjde. Pak mu můžeš poděkovat.“ Upřela na tatínka tvrdý pohled. „Můžeme mu poděkovat všichni.“

„Musím s ním mluvit hned,“ řekl Danny tvrdohlavě. „Prosím, pane Ashi. Můžete si s ním promluvit v duchu? Nemůžu ho najít a chci vědět, jestli je v pořádku.“

„Snažil jsem se ho informovat o tom, co se tu děje, ale nevím, jestli mě poslouchá. Není schopen mi telepaticky odpovídat.“ Pan Ash se nad ním chvíli zamyslel a obočí se mu trochu stáhlo. „Danieli, máš ještě ke Griffinovi pouto?“

„Nějaké. Myslím, že ano. Předtím jsem ho cítil, když se mnou mluvil po telefonu, ale teď už je zase pryč.“ Něco v tom děsivém tichu vzadu v hlavě Dannymu zvedlo žaludek, jako by se mu chtělo zvracet. „Prosím, pane Ashi. Něco špatného se děje.“

Pan Ash se opřel a pokynul kolemjdoucímu hasiči. „Promiňte. Potřebuji mluvit s dispečinkem, prosím.“

„Přinesu vysílačku, ale nebude vám to nic platné, pane.“ Hasička zavrtěla hlavou a pod přilbou se tvářila otráveně. „Vůbec netuší, co se tady dole děje. Ani tam nahoře, když na to přijde.“

Pan Ash se zamračil. „Griffin MacCormick se o tuhle událost stále nestará?“

„Kéž by. Na naší centrále se nemůžeme nikoho dovolat. Museli jsme přejít na záložní řízení z vedlejší oblasti a ti moulové nerozeznají zadek od lokte.“

Pan Ash se úplně zklidnil.

„Pane?“ Hasička mu zamávala rukou v rukavici před obličejem. „Chcete ještě vysílačku, pane?“

„Ne,“ řekl pan Ash, když doktor Hugh začal horečně házet věci zpátky do doktorské brašny. „Děkuji vám. Požádejte prosím zástupce velitele, aby to tady převzal. Tým Alfa se musí věnovat jiné naléhavé situaci.“