FG - 7. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Griff

Nebylo žádné varování. V jednu chvíli se jeho vnitřní bestie spokojeně rozvalovaly v oddělených koutech jeho duše, samolibé a syté – a v další chvíli se na sebe vrhly a křičely vzteky.

Uvolněný rozkoší byl tím zcela zaskočen. Orlí drápy a lví zuby se mu zařezávaly do nepřipravené mysli, jako by to byl měkký, nechráněný podbřišek králíka. Griff se zhrozil, každý nerv v jeho těle náhle vzplál bolestí.

Naše družka! Lev zařval na orla, hříva se mu naježila a vycenil zuby. Naše!

Ne! Naše družka! Jeho orel složil křídla a sklonil se ke lvu, pařáty napřažené a smrtící. Zabijeme tě!

„Griffe! Griffe!“ Její hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky, přehlušený bouří vrčení a vřískotu v jeho hlavě. Matně si uvědomoval, že mu na ramenou drží ruce a třese s ním. „Co se děje? Co se děje?“

„Já-já-nevím!“ podařilo se mu vydechnout. Kosti se mu pod kůží odporně zkroutily, jak se jeho tělo instinktivně snažilo proměnit v reakci na náhlý útok. Podlaha v kuchyni ho udeřila do kolen, studená a tvrdá. „Oni prostě…!“

PROČ?, křičel marně na svá běsnící zvířata. Nic se neděje! Nikdo našeho druha neohrožuje! PROČ TO DĚLÁTE?

„Podívej se na mě!“ Její tvář před ním proplouvala rudým oparem bolesti. Přitiskla čelo na jeho, ruce na obou stranách lebky, jako by se snažila násilím udržet jeho rozpadající se mysl pohromadě. „Jsem přímo tady. Jsem tady, Griffe!“

Zoufale se na ni snažil soustředit, zakotvit v její pevné přítomnosti. Ale tentokrát se zdálo, že pohled na ni jeho bestie ještě víc rozzuřil. Každou z nich stále naplňovala touha ji chránit, uctívat a opatrovat… ale k tomu se přidala nová, zuřivě spalující majetnická touha, kterou mohlo uspokojit jen naprosté zničení jakéhokoli soupeře.

Včetně sebe navzájem.

Náš druh! Ne tvůj! Jeho lev zaťal zuby do silného orlího křídla. Griff se otřásl, přízračné tesáky se mu zaryly do ramene. Našeho si můžeme přivlastnit!

Nedostaneš ji! Orlí pařáty vyryly do lví chundelaté kůže velké rány, z nichž každá se zařízla do jeho vlastních zad. My si ji vezmeme, jen my! Je naše! Zemři!

„Bože, proč to nefunguje?“ Zněla strašně vystrašeně. Pustila ho a vyskočila na nohy. „Griffe, volám záchranku.“

„Ne!“ Chytil ji za kotník a zastavil ji. Vykřikla překvapivou bolestí a on si s hrůzou uvědomil, že nehty už má nabroušené do drápů.

To se mu stalo jen jednou, a to na samém vrcholu jeho nejhorší nekontrolované směny. Ta příhoda ho stála nohu. Když se drápy objevily teď, hned na začátku záchvatu…

STOP!, zařval na svá zvířata. Nebo všichni zemřeme!

Nemělo to smysl. Naprosto ho ignorovali a on už neměl sílu je násilím oddělit od sebe. Orel a lev se mu přetahovali o tělo jako dva psi bojující o stejnou kost. Pokud něco neudělá, roztrhají ho na kusy.

Mohl udělat jen jedinou věc. Poslední zoufalá možnost, kterou, jak doufal, nikdy nebude muset použít.

„Hayley.“ Bojoval, aby udržel hrdlo a jazyk natolik lidské, aby mohl promluvit. Jeho hlas zněl něco mezi lvím vrčením a orlím skřekem, obludně a zkresleně. „Můj kabát. Chodba. Hned!“

Naštěstí se zdálo, že jeho nesrozumitelným slovům rozumí. Vrhla se pryč a bosé nohy jí ve spěchu podklouzly na dlážděné podlaze. Griff sevřel čelist a stočil se do klubíčka, když mu svaly projela další vlna bolesti. Jen myšlenka na to, že Dannyho vzbudí, mu zabránila křičet nahlas.

Ať zůstane spát, modlil se zoufale. Ať mě takhle nevidí…

„Mám to, Griffe!“ Vrhla se zpátky vedle něj, v náručí jeho těžkou koženou bundu. „Co hledám?“

„Vnitřní kapsu,“ odtušil. „Krabička. Pospěš si!“

„Kde… ach! Je to tady?“ Rozšířily se jí oči, když z jeho bundy vysvobodila malou, tenkou krabičku. Na černé oceli byly nálepky s varováním před biologickým nebezpečím a jedem. „Je to zamčené. Griffe, co je v tom?“

„Léky,“ zalhal. „Klíč.“ Zaškrábal se na tenký řetízek kolem krku, vlastní drápy mu řezaly kůži. Přetrhl řetízek a upustil malý klíček do její čekající ruky. „Otevři. Opatrně.“

„Dobře.“ Opatrně vytáhla injekční stříkačku a držela ji v konečcích prstů. „Chceš, abych ti píchla tu injekci?“

„Ano.“ Přivřel oči a snažil se soustředit, bojoval, aby si ve víru zvířecích instinktů udržel lidskou mysl. Nejdřív musela udělat něco jiného, něco nesmírně důležitého… „Ne! Počkej!“

Příliš pozdě.

Přes bouři trýzně ani necítil drobné píchnutí jehly – ale pak mu do žil udeřil wyvernský jed.

Bolest z nekontrolovaného přesunu byla proti tomu nicotná.

Krev mu rozproudil černý led, který roztříštil každou buňku v jeho těle. Jeho lev a orel jednou společně vykřikli, když je všechny pohltila strašlivá prázdnota.

„Zavolej Ashe!“ řekl nebo se pokusil říct z posledního dechu. „Zavolej…“

Všechno se zastavilo.