DB# - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

To jak člověk vychoval svou vlastní rodinu, o něm hodně hovořilo. Protože na konci života, když byl člověk odvezený na místo svého posledního odpočinku, nebylo zatraceně nic, co by si s sebou mohl vzít. Jistě, mohl mít zlatou rakev a hnít v hedvábí vyloženém hrobě. Mohl mít ten největší náhrobní kámen, který kdy na hřbitově byl, aby ho lidé uviděli jako první.

Ale to byly jen věci.

Nedůležité, zapomenutelné věci.

Calistovi trvalo celé roky zjistit, že nebylo důležité to, co by si odnesl s sebou, ale to, co zanechal po sobě. Byly to ty důležité, poutavé okamžiky, na které by nikdy nemohlo být zapomenuto, byl by to jeho odkaz, který by se nesl dál za jeho hrob a náhrobní kámen. Odkaz, který by po něm zbyl.

Dobře, jeho část.

„Připravený?“ zeptala se Emma.

Calisto na své paži ucítil ruku. Prsty ho jemně stiskla. Byla tam a provedla ho dnešním dnem, který byl doslova emocionálním peklem.

Nikdy by si nemyslel, že by to bylo tak těžké.

„Cale?“ zeptala se jeho žena jemněji.

Calisto zvedl pohled od svého zápěstí, kam zpátky na místo sklouzly jeho hodinky spolu s manžetami jeho košile. Na to místo musel zírat několik minut a teprve teď si to uvědomil. „Ne, Emmy, nejsem připravený.“

Emma se usmála, jemně a sladce.

Vždycky byla sladká.

A vždycky bude.

Zvedla ruku a vzala jeho tvář do dlaní. Pak ji lehce poplácala. „Tohle je dobrý den, Calisto.“

„Já vím, bella.“

„Šťastný den.“

Calisto si povzdechl. „Jsem šťastný.“

„Můžeš vypadat trochu šťastnější,“ navrhla Emma.

Calisto našpulil rty a suše se zasmál. „To je to nejlepší, co právě teď můžu udělat.“

„Není to konec světa.“

„Je to konec něčeho, Emmy.“

Políbila ho na tvář, rychle a prchavě. Chtěl, aby tam zůstala a polibek trval o trochu déle. Aby tak udržela jeho mysl obsazenou jemností svých rtů a teplem svého dechu na jeho kůži. Ona byla zatraceně dobré rozptýlení a on se za jejich před dvě a půl dekády společného života naučil, že její drobný talent pro zaujetí její mysli během těžkých dob, byl doslova dar.

Někdo by v tom mohl vidět prokletí.

On věděl, že to tak nebylo.

Ale Emma musela udělat jiné věci.

Ještě důležitější věci.

Alespoň právě teď.

Znovu ho pohladila po tváři.

„Není konec světa,“ zopakovala Emma jemně.

„Já vím.“

„Je to jen svatba.“

Calisto znovu vydechl. „Jo.“

„A ona je šťastná.“

Bože.

Jeho žena ho očividně nehodlala nechat být bez boje.

„Je šťastná,“ zopakoval Calisto.

Emma se zářivě usmála a ještě jednou ho políbila na tvář. Palcem pak setřela šmouhu po rtěnce. „A to znamená co?“

Calisto si donutil potlačit knedlík, který se mu v krku začínal tvořit. „Pokud je šťastná ona, jsem šťastný i já.“

„Tommaso je dobrý člověk, Cale.“

Dobře, vzešel z dobrého muže.

A Calisto měl to dítě docela rád.

Upřímně řečeno, Tommaso Rossi už nebyl dítě, jako spíš muž. Muž, který se dnes ženil a jeho nevěstou byla Calistova dvaadvacetiletá dcera. Při obřadu, který se bude konat v tom samém kostele, ve kterém byly pokřteny obě Calistovy děti, ve kterém po celý čas kdy vyrůstaly, naslouchaly kázání kněze, a přesně tam, kde se Cal s Emmou skoro před dvaceti pěti lety vzali.

To pomohlo.

Z nějakého důvodu, který Calisto nedokázal vysvětlit, mu pomáhalo vědomí, že se své jediné dcery vzdával na místě, kterého si vážil a které respektoval tak moc, jako si vážil každého jejího nádechu a její duše.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Emma.

Calisto si narovnal vestu a kravatu, a pak si z věšáku u zrcadla vzal sako. „Budu, dolcezza.“

„Dnešek se chystal už hodně dlouho, Cale.“

Věděl i to.

Ale přesto to nebylo o nic snazší.

„Běž se podívat za Camillou,“ řekl a doufal, že Emma poslechne.

Nechtěl, aby si o něj dělala větší obavy, než které si už dělala. Bude v pořádku. Jeho dceři bylo dvacet dva let. Camilla už nebyla dítě. Byla dospělou ženou, která byla přes dva roky zasnoubená a teď byla konečně připravena vrhnout se do toho.

„Jsi si jistý?“ zeptala se Emma.

Calisto přikývl. „Absolutně. Nicméně chci tě vidět v tvých šatech dřív, než kdokoli jiný.“

Emma na něj mrkla. „To můžu zařídit.“

„Věděl jsem, že ano.“

Jakmile jeho žena z jejich ložnice zmizela, Calisto se zadíval znovu do zrcadla. Dlouhým, tvrdým pohledem si sám sebe prohlížel, a všímal si změn ve svém vzhledu a toho, jak se na něm podepsalo stárnutí. Kromě lehkého poprašku soli ve vlasech těsně za ušima a několika vráskám kolem očí, byl stále stejným mužem.

To ho občas šokovalo nejvíc, ale nebyl si jistý proč.

No, pomyslel si. Uplynulé roky k němu byly laskavé.

Přesto občas přemýšlel, zda toho ve svém životě udělal dost. Až bude na své poslední cestě, uložený k odpočinku, nechá tu po sobě za sebou své nejlepší kousky?

Nebo odjedou spolu s ním?

„Tati?“

Calisto se otočil za tichým hlasem. Ve dveřích ložnice našel stát Camillu, která si mnula ruce, jako by byla nervózní. Při pohledu na to, jak měla udělaný make-up, vyčesané vlasy a na sobě dlouhý župan, se mu v koutcích úst objevil úsměv. Vypadala přesně jako její máma - měla Emminy rysy a na rtech její lstivý úsměv. Ale po Calistovi zdědila oči a jeho chování. Camille většinou stačil její chladný, rezervovaný přístup, a lidé se odvrátili. Nedělala si snadno přátele a neměla ráda dav.

Mnohem raději měla svůj vlastní prostor.

A možná právě proto Calista tak překvapilo, když se k němu před třemi lety přiblížil Tommaso Rossi v den, kdy tu byl ten mladý muž na návštěvě, s žádostí o to, aby mohl vzít Camillu ven. Jeho dcera byla vždycky až příliš zaneprázdněna, než aby měla čas na chlapce, a když si pro ně ten čas udělala, snadno ji znudili. Dokázala muže využít jako hračku a stejně tak rychle se jich zbavila způsobem, jako by vyměnila jen jednu rtěnku za druhou.

Všechno záleželo jen na její náladě.

Calisto prostě… nechal svou dceru žít.

Dívka vyrůstala do dokonalosti, a to bez ohledu na to, co pro ni chtěl. Dělala, co chtěla dělat - co potřebovala. A on ji to víc než rád, nechal dělat.

Bůhví, že když přišla na svět, tvrdě bojovala. Narození Camilly se nijak nepodobalo narození jejího bratra. Cross byl jejich malým zázrakem. Byl odhodlaný zůstat v matčině lůně tak dlouho, jak jen mohl, a to bez ohledu na to, co říkali lékaři nebo co si mysleli o Emmině slabém děložním čípku. Ale Camilla... přišla na svět dřív, v dvacátém devátém týdnu.

Až příliš brzy.

Její plíce nebyly připravené. Její žaludek nedokázal správně trávit. Nevážila ani jedno kilo a končetiny měla tenounké jako Calistův prst. A když brečela...

Bože, když brečela, znělo to jako bezdeché vzlyky bez jakéhokoli zvuku.

Nedokázala ani vydávat žádný hluk.

Pokaždé, když Calisto svou dceru na novorozenecké jednotce intenzivní péče navštívil a sledoval její boj o život a každý nádech, cítil se tak provinile. Navzdory tomu, že věděl, jak riskantní bylo pro Emmu další těhotenství, prosil o druhé dítě. Ale chtěl to dítě s ní - další dítě.

Kvůli tomu, aby chránil svého syna a svou ženu před zahanbením kvůli jejich aféře, musel udržovat informace o Crossově otcovství v tajnosti, ale chtěl prostě jen jedno dítě, které by lidé považovali za jeho vlastní.

Bylo to sobecké.

Měl tolik lásky k rozdávání.

A to nebylo vůbec sobecké.

Provinění však bylo zabiják. Měl pocit, že boje jeho dcery byly jeho vinou a jeho břemenem, které si nosila ona. Požádal o ni a potom, dřív, než mohla vůbec žít, se skoro odebrala přímo do hrobu.

Takže když přežila, když konečně přinesl Camillu domů, zabalenou ve světle žluté zavinovačce, kdy z ní koukaly jen sladké růžové tvářičky a jako duše černé oči, které hleděly přímo na něj, tehdy to věděl.

Nikdy nebude dělat rozhodnutí místo ní.

Nikdy ji nebude tlačit do svých přání.

Žila tak, jak chtěla žít – jen za svých vlastních podmínek.

Calisto se ujistil, že dal své dceři tolik, kolik jen mohl.

Celý tento den - její svatba a manželství s Tommasem Rossi z mafie Chicago - byla jen jedna z těchto věcí. Myslel si, že jeho dcera byla až příliš mladá, a že Tommaso byl možná jen další z Camilliných věcí na hraní, která upoutala její pozornost na o něco delší dobu než ty předchozí.

Calisto chtěl, aby si vzala o trochu víc času, víc dospěla a prozkoumala svět. Objevila další věci, které by možná mohly obsadit její srdce a její mysl.

Něco jiného než láska ve dvaceti dvou letech.

Ale nic neřekl.

Calisto se usmál, dal Tommasovi pro rande zelenou a nechal, aby Camillu vyvedl ven.

Teď byli tam, kde byli.

„Tati?“ zeptala se Camilla znovu.

„Jsem skoro připravený,“ řekl Calisto a na svou dívku se usmál. „A ty zatím ještě ani nejsi oblečená ve svých šatech. Musíme odjet za…“ Podíval se na hodinky. „Za čtyřicet pět minut, Camillo.“

„Za minutu se obléknu. Nejdřív jsem tě ale chtěla vidět.“

„Proč?“

Camilla si ještě jednou promnula ruce. „Já jen…“

Calisto udělal krok vpřed. „Nervózní?“

„Trochu.“

„To je normální, Cam.“

Přikývla. „Já vím. Ale stála jsem ve svém pokoji a máma se tam přiřítila tak, jak to dělává.“

„A?“ tlačil Calisto dál.

„A já jsem si uvědomila, že tohle bude naposledy, co tam stojím, zatímco to ona udělá. Alespoň na nějakou dobu.“

Protože po svatbě odjížděla, pomyslel si Calisto.

Líbánky v Cancúnu, služební cesta na Sicílii a poté let zpátky do Chicaga.

To bylo to, co po svatbě Camillu a Tommasa čekalo. Nebude se vracet zpátky do New Yorku. Ne hned. Ne za pár měsíců, alespoň do doby, než přijdou svátky a oni sem při té příležitosti zamíří.

Camilla měla zbrusu nový domov, postavený budoucím manželem jen pro ni a který na ni v Chicagu čekal. Měla postavení manželky budoucího bosse, které na ni čekalo, celý nový svět, ve kterém se bude učit najít své místo, a lidi, kterými se obklopí.

Měla každý důvod být nervózní.

Každý jednotlivý důvod.

„Budeš skvělá,“ řekl Calisto své dceři.

Camilla zvedla pohled ze země a setkala se s otcovými očima. „Neřekla jsem -“

„To ani nemusíš.“

„V Chicagu je zima, tati.“

„Stejně tak jako v New Yorku.“

„Je tam mokro.“

„Tak odložíš své semišové boty,“ zavtipkoval.

Camilla se lehce usmála. „Víš, tohle ses mi nikdy nepokusil vymluvit. Ani jednou.“

Hodně o tom přemýšlel. Uvažoval o všech různých věcech, které by své dceři mohl říct a které by ji mohly přimět pochopit, jak srdcervoucí pro něj bylo nechat ji jít. Víc, než cokoli jiného chtěl, aby zůstala právě tady, s ním, aby ji mohl udržet v bezpečí.

Ale to nebyla svoboda.

Calisto by nikdy nedržel své děti v kleci.

Ne tak, jako byl držen on.

Ne tak, jako byla držena Emma.

„Proč bych měl?“ zeptal se Calisto. „To je to, co chceš dělat. Že?“

„Samozřejmě. Právě teď až moc přemýšlím.“

„Je v pořádku být přehlcená pocity, Cam.“

Camilla vešla do ložnice dál a posadila se na okraj velké postele svých rodičů. „Nevadilo by ti, kdybych zůstala tady s tebou, dokud mě máma nepřijde hledat, že ne?“

Calisto se otočil zpátky k zrcadlu a ujistil se, že jeho kravata byla rovně. „Nikdy.“

„A odvezeš mě do kostela, že, tati?“

Prsty se mu na uzlu kravaty zachvěly. Ta jemnost jejího hlasu ho na okamžik ohromila. Tak jemně mluvit se jí nikdy nepodobalo.

„Ano, Cam,“ řekl nakonec.

Tak s ní alespoň mohl mít o pár soukromých okamžiků víc.

Když se díval na Camillu, jak prsty přejížděla po přehozu postele, tak si znovu připomněl, že až tenhle svět nakonec opustí, nebude to o tom, co si vezme s sebou, ale co po sobě zanechá tady.

Calisto věděl, že tu zanechá ty nejlepší části, jaké jen mohl. Dneska se možná jednoho z těch svých kousků vzdává, ale tohle byla prostě jen součást života.

Bůh věděl, že svůj život žil bez lítosti.

Teď byla řada na někom jiném.

***********

„Pokud máš problémy s gangy,“ začal Calisto.

„Žádné problémy,“ uťal ho Cross rychle. „Žádné, které nedokážu zvládnout.“

Calisto si promnul čelo, věděl, že musel dát svému synovi trochu prostoru, aby mohl stát na vlastních nohou a mohl se pohnout dál, protože jinak by si ho Cross jednoduše vynutil svým způsobem přesně tak, jak to dělal vždy. Když přišlo na jisté věci, Cross Donati měl v sobě spoustu vlastností z něho samotného. Nebyl tím, kdo by nechával ostatní, aby se starali o jeho byznys - dokázal to a dělal to sám. Cross byl v tom směru tak arogantní, ale Calisto si musel připustit, že díky své nafoukané sebedůvěře chlapec procházel životem a téměř ve všem, co chtěl udělat, mu to přinášelo úspěch. Od baseballu, přes fotbal, vysokou školu i mafii.

Když Cross řekl, že něco chtěl, dostal to.

Nezáleželo na tom, co to znamenalo. Udělal to.

Co se toho týče, Calisto na to byl zatraceně hrdý. Ale občas si dělal obavy kvůli tomu, že Cross zatím prostě nestál proti výzvě, která by ho dokázala porazit, a že bylo jen otázkou času, kdy se s tím setká.

Co se stane potom?

Calisto se do toho možná nebude schopný vložit.

„Můžu udělat pár hovorů,“ nabídl Calisto. „Nechci ulice plné krve, Crossi.“

Cross se ušklíbl. „Víš, že také můžu zavolat?“

„Komu a proč?“

„Pro začátek Andinovi Marcello,“ odpověděl jeho chlapec a jeho úsměv se ani na okamžik nezachvěl. „Jsme dobří kamarádi. Jsem si jistý, že by mu nevadilo pomoci mi vyčistit pár gangů, aby se cash flow trochu zlepšilo. A vím, že Andi má také zálusk na zbraně. Pravděpodobně by se mu líbilo dostat se na tenhle trh.“

Calisto s uchechtnutím potřásl hlavou. „Andino Marcello, hmm?“

„Si, Papa.“

Místností se rozhostilo ticho, ale Calisto si byl jistý, že si toho jeho syn ani nevšiml. Jejich hovor probíhal nepřerušeně, ale to neznamenalo, že byli v Calistově kanceláři sami. Když se Cross ukázal o hodinu dříve a chtěl si s Calistem popovídat o byznyse a problému, které na svém území měl, bylo zde i pár capos, kteří přišli spolu s ním. Jakmile Calisto pozval Crosse s muži dál, právě si vychutnával drink se svým poradcem Wolfem.

I když Calisto vychovával Crosse od doby, kdy byl ještě kojenec, jeho status vůči dítěti byl pro ostatní vždy jasný, takže jejich tajemství zůstalo skryté. Dokonce i pro Crosse, kdy mu tajemství jeho otcovství nebylo známo.

Jako by se minulost opakovala, pomyslel si Calisto.

Během let Calisto sám sebe přistihl u toho, jak se modlil za to, že pokud Cross někdy zjistí pravdu, aby je to nezavedlo na stejnou cestu, na které se Calisto a Affonso před všemi desítkami let ocitli.

I když on možná Crosse nezradil tak, jak to Affonso jemu samotnému zas a znovu dělal, přesto svému synovi stále lhal.

A to bylo úplně to samé, bez ohledu na to, co se sám sobě snažil namlouvat.

Stále by to bolelo stejně.

Ale bez ohledu na to, kolikrát jako dítě Crosse opravil a říkal mu, že byl Zio a ne Papa, jak tomu chlapec dával přednost, Cross přesto nazýval Calista svým tátou. Upřímně, on byl tou jedinou osobou, kterou Cross jako tátu měl. Ne, že by s ním v době, kdy vyrůstal, zacházel jinak. Ten rozdíl byl stále důležitý.

I když Cross ho však před ostatními jen zřídkakdy nazýval svým tátou.

Ticho se protahovalo ještě o něco déle, až ho Calisto přerušil svým přikývnutím.

„Dobře, zavolej Andinovi, Crossi. Uvidíš, jestli bude pro. I když víš, jaký je Dante Marcello. Nerad se vměšuje do byznysu, pokud to pro něj není dobré - pro něj dokonce vynikající. Nezapomínej na to.“

Cross se ušklíbl, čímž na sebe na okamžik znovu přitáhl Calistovu plnou pozornost. V tomhle okamžiku to vypadalo, jako by zatímco zíral na svého syna, zbytek mužů v místnosti zmizel. Bylo to jako dívat se do zrcadla.

Silné rysy.

Obrovská sebedůvěra.

Vycvičený přístup.

Jako duše černé oči.

Kouzlo Donati.

„Je to byznys, kvůli čemu máš ohledně Danteho obavy, nebo jde o něco jiného?“ zeptal se Cross.

Calisto se zasmál, dobře věděl, na co jeho syn narážel. „No, myslím, že o tebe si dělám obavy, ne o sebe.“

„Dante mě má rád.“

„Občas.“

„Když nejsem na dohled u jeho dcery, máš na mysli,“ zavtipkoval Cross.

Calisto pokrčil rameny. „Muž musí dělat, co musí, Crossi. Jednoho dne budeš mít dceru - možná - a pochopíš to. Neobviňuj Danteho za to, jak blízko si Catherine drží.“

Cross a Catherine Marcello spolu chodili několik let, od doby, kdy byli teenageři a trvalo to až do doby, kdy jim bylo něco přes dvacet let. Neskončilo to dobře, ale co za mladou lásku kdy dobře skončilo?

Calisto hlavně nechtěl, aby se Cross zapletl do něčeho, co by nedokázal zvládnout.

Myslel si, že jeho syn se přes tu dívku už dostal.

Cross napodobil Calistovo držení těla. Během mrknutí oka byla jeho arogance zpět. „Ohledně toho si nedělej obavy, jo?“

Calisto si povzdechl. „Nevyhledávej problémy.“

Jeho chlapec se zasmál a zvedl se ze židle. Vypadal, jako by v sobě měl všechnu bezstarostnost světa. Muži, kteří přišli s Crossem, se ze svých židlí také postavili, připraveni odejít.

„Nikdy nevyhledám potíže,“ řekl Cross, když odcházel. „Ale vypadá to, že ony si vždy najdou mě.“

Na to už Calisto nemohl Crossovi nic říct, protože ten už byl spolu s ostatními capos pryč z kanceláře. Calisto s povzdechem kývl na svého poradce a sledoval, jak muž odložil sklenici whisky a také odešel.

Calisto sám ve své kanceláři, nechal vsakovat do svého krevního oběhu klid tohoto prostoru. Natáhl si nohy, opřel si je o desku stolu a ruce si založil za hlavu.

Nevadilo mu to - ne tak moc, jak si myslel.

Před všemi těmi lety mu bylo ze samotného pomyšlení být bossem Donati Cosa Nostra špatně. Myšlenka na to, že by nesl odkaz muže, kterým pohrdal, ho znechucovala.

Přesto tady byl.

Až na to... že teď to byl jeho odkaz.

Calisto s tím byl v pořádku.

O Affonsovi nebo o skutečnosti, že ten muž stále chyběl, lidé mluvili jen zřídka. Koneckonců, jeho tělo nikdy nebylo nalezeno. Bylo spáleno na popel.

Ani Ray nebyl nikdy nalezený.

Za to musel Calisto děkovat irskému bossovi.

Přátelství, jako bylo tohle, patřilo mezi ta, která trvala navždy.

Calisto upřímně doufal, že na své cestě na vrchol by Cross dokázal udělat to samé a vytvořit si svá vlastní přátelství, které by mu pomohla nést celý život. Vypadalo to, že Cross si zatraceně dobře vedl i sám na vlastní pěst. Když většina mužů pronášeli přísahu Cosa Nostra, poté, co si vysloužili svou příslušnost, uklouzli a zakoktali, ruce se jim chvěly a jejich slova byla nejistá.

Ne Cross.

Ne Donati.

„Ahoj.“

Při tichém pozdravu Calisto rychle sundal nohy ze stolu a ve svém křesle se narovnal. Emma stála opřená ve dveřích, pod paží měla kuličku plnou kožešiny a mazlila se s hlavou psa.

Asi před deseti lety Calisto musel Půlnoc odvézt a nechat toho ubohého psa uspat. Jeho ženu to skoro zabilo, protože toho vypelichaného psa tak moc zbožňovala, jednoduše proto, že pro ni byl dárkem od něho a v jejích nejosamělejších časech jí sloužil jako útěcha.

Trvalo to deset let, ale nakonec mu dovolila pořídit jí nového psa.

Opravdu si přál, aby tenhle přestal kousat jeho boty.

Emma se podívala na své štěně a usmála se.

Calisto usoudil, že pokud ji pes dělal šťastnou, tak se zničenýma botama dokázal žít.

Pro teď.

„Ahoj,“ odpověděl Calisto konečně.

Emma se na něj podívala a její úsměv se ještě prohloubil. „Všichni odešli?“

„Ano. Zašel za tebou Cross, než odešel?“

„Samozřejmě.“

Calisto mrkl a když se zvedl ze svého křesla, tiše zasténal. Tenhle týden byl díky svatbě jeho dcery a tím, že na ulicích bylo tak živo jako vždy, velice rušný. Boss neměl nikdy odpočinek. To bylo něco, po čem víc, než často zatoužil.

Mír.

Klid.

Odpočinek.

„Hodlá se někdy usadit?“ zeptala se Emma.

„Cross?“

„Ne, bůh, Cale. Ano, Cross.“

„Udělá  to,“ ujistil ji Calisto. „Ve svůj čas a až bude v pohodě a připravený.“

Emma našpulila rty. „Je mu dvacet pět. Chtěla bych rozmazlovat vnouče. Možná dvě.“

Calisto se se zvednutým obočím podíval na svou ženu. „Dvě?“

„Nebo tři. Přestaň se na mě takhle dívat, Cale. Ty to chceš taky, ale prostě to nepřiznáš nahlas tak, jako já.“

To bylo fér.

„Camilla je čerstvě vdaná. Dej tomu čas.“

Emma se zamračila. „Ale ona je v Chicagu. Cross neodejde - jsem na něm tak závislá. Raději ať mě nezklame. Zatraceně se ujisti, že se to nestane.“

„Bože, Emmo, dej mu trochu času.“

„Ujisti se o tom, Cale,“ řekla a sledovala ho svým způsobem.

Calisto se zasmál, přešel po místnosti a zatímco si jeho žena hrála se svým štěnětem, z koutku úst jí ukradl polibek. Cudný polibek, který stačil pro uklidnění jeho přepracované mysli a unaveného těla. Stačil pouhý dotyk Emmy a Calistovi se dostalo veškerého klidu a vyrovnanosti, které potřeboval.

Nebyl si úplně jistý, proč to tak bylo.

Vždy to s ním dělala.

Když toho bylo až příliš moc, když potřeboval přemýšlet, když se chtěl nadechnout, Emma byla tou jedinou, kdo mu tohle všechno dal.

Jeho jediná osoba.

Nikdo jiný pro něj neexistoval. Po dvou a půl desetiletích společného života ji stále miloval a zbožňoval tak, jako vždy.

„Přestaň si dělat starosti s Crossem a jeho aktivitami,“ řekl Calisto a políbil svou ženu na temeno hlavy.

Emma sama pro sebe cosi zamumlala, ale jinak neřekla nic.

„A taky do toho nešťourej,“ dodal.

„S tebou není žádná zábava,“ zamumlala. „Stačí jeden telefonát, Calisto, a mohli jsme ho zachytit jako jelena ve světle reflektorů auta.“

Calisto si těžce povzdechl. „Nevměšuj se do jeho záležitostí.“

„Stále o ní mluví.“

Catherine, měla na mysli.

„Nech to být,“ řekl. „Slib mi to.“

Emma se po svém manželovi ze strany podívala, pak se zvedla na špičky a sladce ho políbila. „Fajn. Prozatím.“

„Emmo -“

„Prozatím, Cale.“

Calisto se rozhodl nehádat se. Když to udělal, nikdy nevyhrál. Ne s Emmou.

Kupodivu s tím byl v pořádku.

Stejně to nebylo o vítězství. Láska nebyla o bitvách.

Ne vždy.

Usoudil, že oni vyhráli víc než dost už dávno.

 

Díky všem, co jste s námi prošli celým příběhem až do konce a vydrželi i tenhle za mě neskutečně ukňouraný díl. Rozhodně nás potěšilo, když jste nám zanechali jakýkoli vzkaz a podělili se s námi o své myšlenky ohledně celého příběhu, toho, co se dělo, a co vás třeba potěšilo. Teď, v krátké době, bude pokračovat ještě jeden kratší díl, který celý příběh dokreslí, vrátí se k některým věcem, které třeba zůstaly nevysvětleny, a poskytne i malý náznak do budoucna. Budeme se znovu těšit na počtenou...    Sinnel + Jitka