TBC - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryan

Když mě Lexi nechala u jídelního stolu samotného, ztratil jsem i chuť k jídlu. Po chvíli snahy přimět se k jídlu jsem to nakonec vzdal. Když o několik minut později přišly služebné odnést jídlo, otráveně jsem je pozoroval, protože jsem neměl rád, když jídlo odcházelo od stolu.

„Ujistěte se, že to nepřijde nazmar,“ připomněl jsem jim, když sklízely stůl.

„Samozřejmě, pane,“ odpověděla jedna z nich.

Souhlasně jsem přikývl a odešel od stolu do své ložnice, abych měl trochu soukromí. Přesně věděli, jak mám rád, když se v domě něco děje. Ve skutečnosti většina najatých pomocníků na pozemku pracovala už více než dva roky a mohl bych je nazvat rodinou, nebýt toho, že jsem se s nimi nevídal tak často, i když tam byli pořád.

To pomyšlení mi však vnuklo nápad. Grace, jedna z nejdéle sloužících služebných, tu byla od chvíle, kdy jsem to tu dostal, a byla tak skvělá, že jsem ji nikdy nepustil. Nikdy také nepožádala o propuštění, takže to všem vyhovovalo.

Tohle přece nebyl problém, se kterým bych se mohl obrátit jen tak na někoho. Nemohl jsem se zeptat svých přátel a už vůbec jsem se nemohl zeptat své rodiny. Můj kamarád už o smlouvě věděl, a dokonce i on s ní měl problém. A kdyby šlo o Grace, neřekl bych jí všechny podrobnosti, ale protože jsem si tu cizí mladou ženu přivedl do domu a dal jí hromadu instrukcí, jak se k ní má chovat, mohla to tušit. Grace byla koneckonců chytrá žena. Taky jsem věděl, že by na informace netlačila, kdybych se na ni neobrátil jako první.

„Kurva,“ zamumlal jsem si pro sebe a zamračil se. „Poslal jsem ji pryč s Edwardem…“

Pro mého syna to byl ten nejlepší tah, ale když jsem o tom teď přemýšlel, byla by pro Lexi dobrá společnost, kdyby byla nablízku, protože v tomhle jsem si byl sakra jistý, že jsem selhal. Pokud jsem věděl, Lexi se od odchodu Grace s žádnou z ostatních služebných nepřátelila, takže trávila v podstatě celý den sama.

To bylo něco, co jsem přehlédl a co budu muset co nejdřív napravit.

Ale nejdřív, jsem si musel promluvit s Grace.

Přesunul jsem se do sedací soupravy v ložnici, posadil se do jednoho z křesel a vytáhl z kapsy telefon. Grace, měla u sebe pohotovostní telefon, na kterém jsem trval, aby ho měla vždy, když bude mimo areál, a já jí budu potřebovat kvůli něčemu zavolat. Byl oddělený od telefonu, který používala s přáteli a rodinou, takže vždycky věděla, kdo jí volá, protože v tom telefonu bylo uložené jen moje číslo. Na rychlé volbě měla číslo tři, a tak jsem klepl na tlačítko a přiložil si telefon k uchu. Zvedla ho při třetím zazvonění.

„Ahoj, Ryane,“ řekla svým obvyklým jemným, téměř mateřským tónem. Vždycky mě uklidnilo, když se mnou takhle mluvila, jako by se po ztrátě Cory najednou stala matkou pro mě i pro mého syna. V tu chvíli mě to ale neuklidnilo. „Voláš jen v případě nouze, ale mám tu s sebou Edwarda. Můžu pro tebe něco udělat?“

Zhluboka jsem se nadechl, připravený se zeptat, ale pak jsem se zarazil.

Na co přesně jsem se chtěl zeptat?

Neměl jsem to úplně promyšlené. Sakra! Ale pak mě po chvíli napadlo, že vystřižená verze pravdy by měla být v pořádku.

„Jde o toho domácího hosta,“ přiznala jsem. „Ona…“

„Naštval jsi ji,“ hádala.

Překvapeně jsem si odfrkl. „Ne… Teda, nejsem si jistý, jestli se naštvala, prostě se zvedla a odešla uprostřed večeře. Nevím, jak si to mám vykládat.“

„A ty jsi mi zavolal o radu,“ hádala znovu. „Jako dospívající kluk, který chce vědět, co se pokazilo při dvoření jeho první lásce.“

„Ocenil bych, kdybys to takhle neformulovala, Grace,“ postěžoval jsem si.

Koneckonců to nebyla zamilovanost a my s Lexi jsme takový vztah sotva měli. Byl jsem si ale celkem jistý, že by mi Grace vynadala, že jsem tak chladný, když jsem to celé označil za obchodní smlouvu.

„Takže,“ pobídla mě. „Co přesně jsi jí řekl, že ji to tak naštvalo?“

„Hm,“ zamračil jsem se a mávl volnou rukou, jako by mi to mělo vnuknout nějaký nápad. „My jsme… o něčem mluvili. O něčem důležitém. Souvisí to s dohodou, kterou jsme uzavřeli kvůli jejímu pobytu tady, a já myslel, že jsme na stejné vlně. Ale dneska jsem si uvědomil, že nejsme, a asi si nejsem úplně jistý, jak ji přimět, aby pochopila, o co mi jde.“

Byl jsem si celkem jistý, že to je vše, co je potřeba. Koneckonců už znala podrobnosti. I kdyby nečetla smlouvu až do drobného písma, řekl jsem jí to, a co jsem neřekl, to si mohla domyslet. Působila jako náhradní matka výměnou za dostatek peněz, aby mohla vystudovat vysokou školu, což vyžadovalo, aby po skončení smlouvy odešla. Takže když se zmínila o možnosti, že by tu mohla zůstat, znepokojilo mě to, a to z několika důvodů, které jsem jí už vyjmenoval, ale zdálo se, že právě to ji na mě v první řadě naštvalo.

Pevně jsem však věřil, že jsem v právu, takže mě Graceina odpověď trochu zmátla.

„Jdeš na to úplně špatně, Ryane,“ řekla káravým tónem.

„Cože?“

Povzdechla si. „Uklidni se, Ryane. Můžeš se naučit, co to znamená, a zkusit to udělat? Můžeme z toho udělat i domácí úkol, jestli chceš.“

„To nemusíš, já vím, co to znamená,“ bránil jsem se. „A není to tak, že bych kladl nesplnitelné požadavky nebo tak něco! Kdybys to slyšela, určitě bys se mnou teď nesouhlasila, přestože to tak bude nejlepší.“

Znovu si povzdechla a tentokrát mě to donutilo zamračit se.

„To je právě tvůj problém, víš? Nejspíš mi neřekneš, co to je, ale na tom nezáleží. Předpokládáš, že ať už se rozhodneš jakkoli, bude to nejlepší. Co si o tom myslí ta holka? Protože víš, že nemůžeš rozhodovat jen tak za ni, že? To by se na tebe naštvala.“

To mě přimělo nehybně sedět. Zaklonil jsem hlavu a tupě zíral do stropu. Grace měla pravdu, protože jsem to byla já, kdo prosazoval všechna rozhodnutí ve všem, co jsme dělali. Smlouvu jsem sepsal sám a ano, dal jsem jí ji přečíst, než s ní souhlasila, ale co kdyby tam chtěla něco doplnit, upřesnit nebo změnit? Nebyl jsem u toho. Podepsala to a já to zjistil až potom. Sakra, já jsem s ní vůbec nemluvil.

„Proč si s ní nezkusíš promluvit znovu?“ Navrhla mi Grace. „A tentokrát si o tom promluvte vy dva, co nejdřív to půjde, než bude mít čas se ještě víc rozzlobit.“

„Myslíš, že by se mnou mluvila, kdybych za ní teď šel?“ Zeptala jsem se úzkostlivě a nevědomky si přejela rukou po stehnech.

Grace zahučela. „No. Jestli je teď trochu naštvaná, jít za ní příliš brzy by taky nemusel být nejlepší nápad. Taky by tě nejspíš ignorovala, kdybys zkusil zavolat.“

To už jsem věděl, a proto jsem se neobtěžoval zkusit ji kontaktovat tímto způsobem. A došlo mi, že mě nechtěl vidět, proto jsem k ní do pokoje nešel.

„Jestli chceš rychlou pomoc, je tu jedna kniha, kterou má mladá slečna zřejmě ráda. Slyšela jsem o ní novinky od ostatních služebných a potvrdily správnost mé teorie.“

„Jakou teorii?“ Vyhrkla jsem netrpělivě.

„Lexi ráda čte,“ řekla a sdělila mi něco, co už jsem věděla. Pak pokračovala. „Jakmile v knihovně objevila tvou sbírku klasiků, zamilovala se do jedné konkrétní knihy.

Okamžitě jsem pochopil její narážku a ušklíbl se.

„Děkuji ti, Grace,“ řekl jsem rychle. Prozradila mi název knihy a já už byl na nohou a po rychlém zavěšení hovoru jsem vyběhl z pokoje.

V knihovně jsem se přesunul do své malé kryté kanceláře. V zásuvkách jsem měl spoustu tužek a papírů a prohrabávala jsem je, dokud jsem od každého nenašel jedno. Napsal jsem rychlý vzkaz, aby se se mnou Lexi sešla, jak jsme původně plánovali, a mohli jsme si pořádně promluvit.

Pak jsem se vydal na lov té knihy, ulevilo se mi, když jsem ji našel.

Neustále jsem se ohlížela přes rameno, abych se ujistil, že mě tam nikdo neuvidí, i když jsem nechápala proč, ale ze stejného důvodu se mi ten nápad líbil.