Tornado - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Ava

Ava zasténala, když se probudila, a bolest hlavy ji drásala. Světlo, které sem pronikalo oknem, jí prozradilo, že je ráno. Začala se protahovat, když si uvědomila, že tohle není její pokoj. A když odhrnula přikrývky, zjistila, že je úplně nahá.

Panika se jí zadrhla v krku. Co se stalo? Vzpomněla si na bar, vzpomněla si na vlka… a doma na ni někdo čekal. Když prošla vstupními dveřmi, nepamatovala si nic.

Rozhlédla se po místnosti. Její podprsenka a kalhotky ležely opodál, vlhké, jako by je někdo vypral. Zamračila se, ale oblékla si je na sebe, než si přetáhla uniformu přes hlavu. Její oblečení, zkrvavené a na ramenou roztržené, jí poskytovaly trochu útěchy, ale ne moc.

Zhluboka se nadechla a pádila po podlaze ke dveřím. Když je zkusila otevřít, zjistila, že jsou zamčené. Avě se sevřelo srdce v hrudi, když je znovu bezvýsledně zkusila otevřít.

„Soustřeď se,“ řekla si.

Pak se vrhla k oknu. Když ho otevírala, zaseklo se, ale podařilo se jí ho doširoka rozevřít. Zjistila, že se nachází ve druhém patře a že jí nezbývá nic jiného než strmý svah střechy, po kterém by mohla sklouznout, kdyby se pokusila vylézt ven.  Z hrdla se jí vydral tichý smích, když prolezla a vyskočila ven. Chtěla, aby její panterka vyrazila vpřed, ale nic se nedělo. Nestačila ani zalapat po dechu, než dopadla na zem a několikrát se přitom překulila.

Do kotníku jí vystřelila bolest a v rameni jí pulzovalo, ale Ava se o to nestarala. Zvedla se na kolena a položila si ruku na hruď. Zevnitř se neozývalo žádné mručení, žádné syčení, žádný náznak, že by tam její panterka vůbec byla.

Zezadu se ozval hluboký mužský hlas. Vyškrábala se na nohy a pokusila se vrhnout do lesa, ale kotníkem jí projela další bolest. Noha neunesla její váhu a znovu se zakymácela. Padl na ni stín, a když vzhlédla, uviděla vlka z minulé noci.

„Ty!“ vyjekla a vrhla se na něj.

Snadno se jí vyhnul. „Co to sakra děláš, že skáčeš z okna ve druhém patře?“

„Vím, že ti svými drápy utrhnu hlavu,“ odplivla si a znovu po něm vyrazila.

Vlk uskočil stranou. Na tváři se mu objevil malý pobavený úsměv, když zaklonil hlavu a založil si ruce. „Jsem rád, že si pořád myslíš, že mě zvládneš, kotě. Máš pořádnou kuráž. Myslím, že to zvládneš v pohodě. Přinejmenším ti nehrozí, že by ses zbláznila.“

Avě se z jeho slov zatočila hlava. Nebo možná šlo o víc než to. Žaludek se proti ní vzbouřil, ale jeho vzedmutí nic nepřineslo. Když ji vlk objal kolem ramen a zvedl ji do výšky, odmrštila se od něj, spíš z instinktu než z čehokoli jiného. Její panterka zůstávala tvrdohlavě mimo, když ji nesl zpátky do domu.

Posadil ji na pohovku, pak ustoupil a zúžil oči. Zkřížila si ruce na prsou, cítila se v zničeném oblečení odhalená.

„Proč jsem tady?“ vyhrkla. Bolest hlavy, nevolnost a nepřítomnost pantera ji nutily zhroutit se, ale nehodlala to udělat, když tu byl on. „Protože tě roztrhnu vejpůl.“

Něco v jeho pohledu změklo. „Přivedl jsem tě sem, protože jsi nemocná. Nemám v plánu…“

„Dobře,“ vyprskla. „Nedotýkej se mě. Nechci, aby ses ke mně přibližoval. Jdu domů.“

„Ne.“

„Co prosím?“ zeptala se s vyschlým hrdlem. „Ty-ty mě tu chceš držet v zajetí?“

Vlk protočil oči. „Jsi nemocná. Nemůžu tě nechat odejít, když skončíš mrtvá v příkopu. Co kdybychom teď přestali být iracionální a ty mi řekla, jak se jmenuješ?“

Iracionální. Iracionální? „Unesl jsi mě a teď mi říkáš, že jsem iracionální?“

„Neunesl jsem tě,“ opáčil. „Zachránil jsem ti život, kotě.“

Ava svraštila čelo. Ztuhla, když se posadil a ovinul jí ruku kolem paže. Známé šimrání jeho kůže na té její ji téměř donutilo zapomenout na celou tu věc s únosem. Ruka se jí otřela o čelo, tak jemně, že ucukla.

Vlk se stáhl. Ve tváři měl starostlivý, téměř… frustrovaný výraz. Její ramena se uvolnila, když se smířila s tím, že jí nechce ublížit. Byla zmatená, ale necítila se v nebezpečí. Jinak by ho zabila hned, jak by k tomu dostala příležitost.

„Co si z té noci pamatuješ?“ zeptal se.

„Vzpomínám si, jak jsem s tebou běžela,“ řekla. „A co se stalo potom.“

„Takže si to pamatuješ?“ zeptal se. „Když jsme se spolu vyspali?“

To, že to řekl tak přímo, ji přimělo vytřeštit oči. Zavrčel a podal jí deku, kterou si omotala kolem těla.

„A něco potom?“ zeptal se.

„Šla jsem domů a někdo tam byl. To je všechno.“

„Ty si vůbec nepamatuješ na Astrofela?“

Zamrkala na něj. „Koho?“

„Upír,“ řekl a podíval se jí do očí. „Zkus si vzpomenout.“

„Upír? Děláš si srandu?“ Nedůvěra jí odkapávala z jazyka.

Vlk protočil oči. „Upír. Upír, který saje krev a na slunci je spálený na uhel. Létají a tak, ale neproměňují se v netopýry. To je jenom pohádka. V horách jich žije velký klan. Proč myslíš, že odtud mizí tolik turistů?“

Přeběhl jí mráz po zádech. Vzpomněla si na toho bledého muže, na pocit neklidu, který ji naplnil, když ho uviděla. Polkla a snažila se svlažit hrdlo, ale v ústech měla sucho.

„Říkáš, že mě napadl… upír…“

„Ano. Vztah mezi Bratrstvem divokých…“

Vyskočila na nohy, jen aby s výkřikem spadla zpátky. Na čele jí vyrazil pot.

„Co to kurva je?“ Vlk vypadal naprosto zmateně.

„Jsi součástí té bandy,“ vyprskla Ava. „Melanie měla pravdu, chceš mě prodat jako sexuální otrokyni!“

Vlkovi se zatmělo před očima. „To my neděláme. Je spousta zločinů, na kterých se podílíme, ale ne obchodování se sexem.“

Podívala se na něj. Věděla všechno o nevěstinci, který v Ivywoodu provozoval jeden z dalších pobočníků. Ale podezření se jí z mysli vytratilo, když si ho prohlížela. Ne… on by se na něčem takovém nepodílel. Povzdechla si a zaplavila ji únava.

„Takže mě napadl upír.“

„Astrofel. Kousl tě a z toho jedu ti bude nějakou dobu špatně.“

„Kromě bolesti hlavy se cítím dobře,“ řekla Ava. Když se soustředila, dokázala si vzpomenout na kousek upířího útoku. To byl jediný důvod, proč nebyla úplně na pochybách. „Asi jsem trochu unavená… ale už musím jít domů.“

Vlk ji chytil za zápěstí a držel ji na místě. „Chce tě. Když půjdeš domů, půjde po tobě znovu. Ale tady tě nedostane. Tohle místo je proti upírům očarované. Ani král jako Astrofel sem nemůže proniknout, pokud si nepřivede celou svou stráž. To by bylo stejné, jako kdyby vyhlásil Bratrstvu válku, a na to nemají dost lidí. Nemluvě o tom, že kdyby se o nich lidé dozvěděli, vyhodili by atomovkou jejich horu do povětří.“

Vlk jí věnoval šibalský úsměv, při kterém jí silně bušilo srdce. Zachvěla se, protože nepřítomnost své panterky pocítila ještě palčivěji. Nehodlala však dát najevo slabost. I když si byla jistá, že jí neublíží, nebyla hloupá.

„Tak jak se jmenuješ, kotě?“ zeptal se.

„Ava,“ řekla po chvíli.

„Jackson.“

Ve tvářích se jí objevil ruměnec, když si vzpomněla, jak byla pod ním, na jeho tvrdost mezi stehny, na jeho rty na krku. A to všechno, aniž by znala jeho jméno. Něco se jí bolestivě zkroutilo v žaludku – jestli pocit viny, nebo to, že se jí chce zvracet, nevěděla.

„Jsi velmi bledá.“ Vzal ji znova za ruku. „Jak jsem řekl, jsi nemocná. Zvládneš to, ale musíš se vrátit do postele. Pojď.“

Nenašla v sobě sílu protestovat. Jackson ji lehce zvedl, čímž si od ní vysloužil lehké zaúpění, a vynesl ji po schodech nahoru. Když ji uložil zpátky na postel, málem ho požádala, aby si lehl s ní. Měla tak těžké oči…

„Odcházím – potom – až se probudím,“ zamumlala.

„Chtěl bych vidět, jak to zkusíš.“

Střelila po něm naštvaným pohledem, ale úsměv na jeho tváři v ní vyvolal cosi, co se v ní zachvělo. Oči se jí zavřely, ale ten úsměv jí zůstal v mysli, když ji přemohl spánek.

***

Horečka podbarvovala její sny a Ava si nebyla jistá, co je skutečné a co je fantazie. Jackson jí pomohl vypít polévkový vývar. Odnesl ji do koupelny a držel ji ve sprše ve vzpřímené poloze, seděl vedle ní, když se jí v měsíčním světle klížily oči, pokládal jí na čelo chladivé obklady a často telefonoval, vrčel a štěkal.

Zdálo se, že horečka trvá celé dny, každý den byl horší než ten předchozí.

Nebyla si jistá, kolik času uplynulo, než se probudila do jasného denního světla, s jasnou myslí. Vzhledem k tomu, jak blízko smrti se cítila předtím, se teď cítila podivně… odpočatá. Jako by se vyspala jako nikdy v životě, ne že by byla tak smrtelně nemocná. Pokoj byl prázdný.

„Haló?“ zavolala.

Pak přišel Jackson a usmál se, když ji viděl sedět. Ava na něj zírala a přemýšlela, jak dlouho už je u něj doma, kolik času jí chybí v práci.

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Mám hlad,“ řekla Ava.

Přikývl. „Hned jsem zpátky.“

Zmizel a slyšela jeho kroky na schodech, když sestupoval dolů. Za pár minut byl zpátky s tácem plným jídla, které jí položil na klín. Obyčejný toast, pomerančový džus a malý hrnek jablečné přesnídávky. Nic moc hostina, ale víc její žaludek po takové nemoci nesnesl. Jedla pomalu, nechtěla to znovu vyzvracet.

Posadil se na kraj postele a Ava na něj zvědavě zírala. Staral se o ni kdovíjak dlouho. Proč? Co pro něj znamenala? Nepřipadal jí, jako typ Florence Nightingale.

„Myslím, že to to nejhorší máš za sebou,“ řekl. „Včera v noci ti klesla horečka a myslím, že se ti vrátil imunitní systém měničů. Měla jsi štěstí. Mohlo to být mnohem horší.“

„Děkuji.“ Ava se váhavě, i když upřímně usmála. „To je ale způsob, jak zjistit, že upíři jsou skuteční, co? Jak dlouho už jsem tady?“

Jackson mlaskl jazykem. „Dva týdny.“

„Cože?!“ Chtěla vyskočit z postele, ale vlk ji chytil a přidržel. Zasyčela na něj a plácla ho do ramene. „Nech mě vstát! Všichni se budou bát!“

„Psal jsem do tvé práce, že máš rodinnou pohotovost. Tvoji kamarádku Melanii bylo třeba trochu víc přesvědčovat, ale myslí si, že jsi v Denveru u rodičů. Jestli si myslíš, že tě nechám odejít z domu, když je Astrofel venku, tak se hodně mýlíš.“

Překřížila si ruce na prsou.

„Chystáš se mě, co, svázat?“

Ušklíbl se. „Jen když budeš chtít, kotě.“

Zčervenala, jen na to pomyslela, a snažila se nepředstavovat si sebe s roztaženýma a svázanýma nohama, bezmocnou vůči jeho přáním.

„To tu mám zůstat navždycky?“ zeptala se rozpáleně, rozčilená tím, jak její tělo na tu představu reagovalo. Rozčilená jeho hloupým, samolibým, hezkým obličejem. „Mám práci, mám život. Tvrdě jsem pracovala, abych získala to, co mám, nenechám se o to připravit nějakým upířím hnusákem.“

„Tak zůstaň. Nebudeš mít život, jestli se k tobě Astrofel dostane,“ řekl s rukama překříženýma na prsou.

Otevřela ústa, aby mu odsekla, ale místo toho zadržela dech. Nikdy v životě nebyla nemocná, stejně jako všichni měniči. A tenhle Astrofel ji málem zabil. Upíři jí sice mohli připadat jako fantazie, ale bylo to stejně dobré jako jakékoli jiné vysvětlení… pokud se smířila s tím, že Jackson je tu skutečně proto, aby jí pomohl.

„Tak co se děje?“ zeptala se, aby se jí myšlenky nezatoulaly.

Pohled do jeho očí byl stejně uklidňující jako zneklidňující a jediným důvodem, proč Ava nepanikařila, byl fakt, že ji nějak uklidňoval, i když ji rozčiloval.

„Astrofel je velmi mocný, velmi starý upír. Je králem klanu, který sídlí v horách. Já a moji lidé na ně dohlížíme, aby nepřekročili hranici.“

„To se ti moc nedaří, co?“ zeptala se Ava

Zaťal zuby. „Měnič před nedávnem zabil upíra. Podle naší smlouvy to znamená, že mu musíme měniče vydat. Oko za oko. Chce tebe.“

Po zádech jí přeběhl mráz. „Proč já?“

Jackson pokrčil rameny. „Buď je to náhoda, nebo nás viděl v lese a rozhodl se se mnou vyjebat – pardon, vyběhnout.“

Žaludek se jí zkroutil, toust jí nepříjemně seděl v útrobách. „Vybral si mě… aby se dostal k tobě? Proč?“

Znovu pokrčil rameny. „Zabil jsem mu syna.“

Skvělé. Uvízla uprostřed krevní msty. Žaludek se jí zvedal ještě víc a musela přemýšlet, jestli je moudré zůstávat tady s Jacksonem. „Proč jsi zabil jeho syna?“

„Zabil mi matku.“ Na rtech se mu objevil křivý úsměv. „Moji rodiče byli alfa samec a alfa samice Coalfellovy družiny – přední linie proti upírům. Bratrstvo divokých dělá víc než jen to, že kontroluje místní zločinecký život, Kitten.“

„Nevypadáš jako vůdce oddílu superhrdinů, který chrání město. Vypadáš jako chlap, který jezdí na motorce, vysedává v baru, pije a každý večer si domů vezme novou holku. Znovu a znovu.“

Ušklíbl se. „Všechny tyhle věci jsou pravda.“

Sklopila oči a zrudla pod jeho pohledem.

„Jsem motorkář – prasák, jestli si to myslíš,“ řekl Jackson. „A přesto jsem holky jako ty udržoval naživu celá desetiletí. Stejný typ holek, které přebíhají ulici, když mě vidí, jak jdu proti nim.“

„Můžeš se jim divit?“ zeptala se.

Věnoval jí suchý úsměv. „Vážně si myslíš, že tetování a kůže ti prozradí, kdo doopravdy jsem?“

„Ne. Ty jsi mi ukázal, kdo jsi.“ Myslela to jako kompliment. Koneckonců se o ni dva týdny staral, když byla nemocná. V očích se mu však zablesklo a ona poznala, že přemýšlí o tom, jak skončila jejich… hra v lese. Rychle pokračovala. „Co budeme dělat s Astrofelem?“

„Zabiju ho,“ řekl Jackson.

„Jak?“

„Do toho ti nic není,“ řekl. „Stačí, když tu budeš sedět, dokud nebude mrtvý.“

Otevřela ústa, aby něco namítla, ale on vstal a zadíval se na ni.

„Musím zavolat sestře, že jsi vzhůru. Astrofel bude dříve nebo později nedočkavý, až tě bude mít u sebe. Musíme najít toho měniče, který zabil upíra – pokud ho zabili upíři, pak je Astrofelin nárok na tebe sporný. Ale ty ještě nejsi úplně zotavená. Zkus se najíst a odpočinout si.“

Chvíli váhala, než přikývla. Opravdu se cítila ospalá… Jackson na ni ještě dlouho hleděl, než přikývl. Beze slova odešel a nechal ji přemýšlet, co ten pohled vlastně znamenal.