KK - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Slash

„Jak to jde s Kennedy?“ Zeptá se Carter.

Pokrčím rameny, nechci, aby přesně věděl, kolik místa v mé hlavě zabírá, obzvláště po včerejší noci a dnešním ránu. Kruci. Vidět ji v těch obtažených džínech a tričku bylo zasraně vzrušující. Jak sakra je schopná vypadat tak zatraceně dobře, zatímco má kocovinu?

„Je to v pohodě.“ Odpovím tak nenuceně, jak jen dokážu.

„Co se stalo?“

„Co tím myslíš?“

„No nejdřív ses šklebil jako kočka, která právě chytila zasraného kanárka, když jsi viděl tu policajtku, se kterou spolupracuješ. Pak jste oba byli nasraní a nevrlí během posledního týdne a půl. A teď jsi zase úplně jiný.“

Tolik k tomu snažit se hrát to na pohodu.

„Jaký jsem teď?“

„Teď vypadáš… osaměle.“

„Promiň?“ Zvednu hlavu od piva, které jsem pocucával posledních dvacet minut.

„Jo, vypadáš, jako by ti chyběla, chlape.“

Otevřu pusu, abych zaprotestoval, i když má úplnou pravdu, ale než můžu něco říct, Kennedy vtančí do baru. Má červené šaty se zavázáním kolem krku, které obtahují její boky a ukazují perfektní křivky. Znovu má rozpuštěné vlasy z čehož mi cukají ruce, jak je chci drsně popadnout a stejně tak jemně hladit. Jak mě můžou zkurvené vlasy tak moc odrovnat?

Nejistě se rozhlédne po baru a na chvíli mě napadne, že je tu kvůli mně, ale pak vidím Miu, jak na ní mává od stolu s Claire, Liv a Beth. Nemůžu si pomoct a cítím bolestné zklamání.

„Ty jsi věděl, že dnes večer přijde?“ Zavrčím na Cartera, který má na tváři samolibý úšklebek.

Pokrčí rameny. Debil jeden.

„Pojďme k nim,“ navrhne.

„Ne, je tu za holkama. Nechám ji být.“ Bože, zním tak pateticky.

„Och, nebuď tak dramatický, Slashi. Nepřišla by sem dnes večer, kdyby tě taky nechtěla vidět. Ví, že tady se poflakujeme skoro každý večer.“

„Myslím, že podceňuješ, jak moc mě nenávidí.“

„Ne, že tě nenávidí, kámo. Vidím, jak se na sebe oba díváte během schůzek. Nebo spíše, kolik úsilí vynakládáte, abyste se na sebe nedívali. Na co čekáš?“

„Víš, že to není tak jednoduché. Je tady kvůli práci. Musíme se soustředit na Devil´s Knights. Jde o mnohem víc, než o mě. Riverova slova, ne moje.“ Dělám si legraci.

„Co řekl River?“ Přijde za mnou Stacy, aby uklidila prázdné lahve. „Odrazoval tě od toho být s Kennedy?“

Protočím na ni oči. Zdá se, že od chvíle, kdy tu Kennedy je všichni drbou o našem vzájemném působení a spolupráci. Díky Bohu nikdo z nich včera nebyl v baru, jinak by přesně věděli, jak jsou jejich předpoklady správné. Chci ji šukat, ale taky ji chci držet. Chránit. Nechat si ji.

To uvědomění do mě narazí jako kamion. Chci si ji nechat. Očima zabloudím směrem, kde sedí a pozoruju ji. Vypadá nepohodlně a zoufale. Jako by chtěla mít přátele, ale neví jak na to. Kruci.

„Slashi!“ Zakřičí mi Stacy do ucha.

„Kurva! Co?“

Kření se od ucha k uchu. „Och nic. Měl bys zapracovat na slibech, které jí dáváš očima a Rivera nech na mě.“

Stacy odejde dřív, než jí můžu něco říct. Carter mě poplácá po zádech, postaví se a zamíří přímo ke stolu holek. Předpokládám, že si myslí, že ho budu následovat. Tak to udělám. Má pravdu, není způsob, jak bych mohl nechat odejít Kennedy z tohoto baru, aniž bych ji nepozdravil.

A jako na povel, když Jax a Dom uvidí Cartera a mě, jak míříme k jejich stolu, také tam zamíří. Mám takový pocit, že celá tahle věc byla pečlivě naplánovaná, ale je mi to u prdele. Sakra, jsem za ni dokonce i vděčný.

Wren, Miin manžel, už je u stolu a pomáhá Claire přisunout další stůl a židle. Když se tam všichni dostaneme, vše je pěkně připraveno, aby každý muž seděl vedle své ženy a nechali jednu volnou židli pro mě. Vedle Kennedy. Zavrtím hlavou a usměju se. Wren vypadá až moc nevinně, nebo se o to snaží.

Kennedy ke mně vzhlédne těma hnědýma očima a k mému překvapení je v nich náznak úlevy.

„Říkal jsem ti, že můj recept na kocovinu funguje. Už znova piješ,“ poškádlím ji a sednu si vedle ní.

„Piju jen vodu,“ pokyne ke své skleničce. „Už nikdy nebudu znova pít.“

„Ach, dej tomu pár dní. Brzy zase naskočíš do vlaku.“

Kennedy protočí oči a snaží se zakrýt úsměv tím, že se napije vody.

„Vždycky jsi žila v San Franciscu, Kennedy?“ Zeptá se Claire.

„Ne, šla jsem na policejní akademii v LA a byla jsem přijata k policejním složkám v devatenácti. Nedlouho poté se ze mě stal detektiv. A v minulém roce jsem byla povýšena do jednotky zvláštních zločinů v San Franciscu.“

Kennedy nepatří mezi ty, co se moc chlubí, ale já za jejími slovy můžu slyšet pýchu. Očividně míří kupředu a její kariéra pro ni hodně znamená. To by pro mě předtím bylo jako červený prapor - obzvláště, když zvážím, že je policajtka, ale teď je mi to úplně jedno. Vše, co cítím je hrdost na to, jak těžce pracovala a jak je cílevědomá.

„Impozantní!“ Prohlásí Mia. „A co před LA?“

„Um… já prostě, po všech různých místech, hádám. Hodně jsem se stěhovala.“ Napije se vody.

„Máš tady rodinu?“ Tlačí na ni Mia.

Kennedy zavrtí hlavou.

„Kde žijí, pořád v Kalifornii, nebo v jiném státě?“

„Vyrostla jsem v pěstounské péči,“ vyhrkne Kennedy. Můžu říct, že se cítí dost nepohodlně a mimo svoji komfortní zónu. Bez přemýšlení, jí vklouznu rukou na nohu a stisknu jí koleno. Po mém doteku se trochu uvolní, což mě učiní nepředstavitelně šťastným.

„Hej, já taky!“ Přidá se Liv a odvrátí část pozornosti od Kennedy.

„Jo?“ Zeptá se Kennedy nejistým hlasem, pořád se jí nelíbí pozornost, jež je na ni upírána.

 „Jop, hrozně mě to tam sralo.“ Carter ji obejme a přitiskne si ji k boku. Toužím to samé udělat s Kennedy.

Kennedy přikývne. „Jo bylo to strašný.“ Palcem jí v kruzích hladím po noze a doufám, že ji trochu uklidním.

„Připíjím, že jsme se dostaly ze systému a našli naši vlastní rodinu!“ Liv zvedne skleničku a Kennedy udělá to samé. Všichni zvedneme naše skleničky.

„Na rodinu!“ Zopakuje Mia.

Rozhlédnu se kolem stolu na všechny šťastné páry z nichž někteří jsou na dobré cestě si vytvořit vlastní rodiny. Možná jsem nevyrůstal v tradičním pojetí rodiny, ale Stacy se vždy ujistila, že vím, že jsem milován. A chlapy z Chaosu mi vždycky stáli za zády, dokonce ještě dřív, než jsem se stal členem. Teď, když už členem jsem je jejich podpora ještě větší.

Zabloudím pohledem ke Kennedy a vidím, že si hraje s ubrouskem. Mám takový pocit, že nikdy nenašla rodinu. Zaplaví mě její slova ze včerejší noci.

Nikdo mě nikdy nechtěl.

Kurva. Já jo. Chci ji tak zasraně moc. Chci ji celou. Víc, než může vědět.

Všichni spolu začnou komunikovat a brzy nikdo nevěnuje tolik pozornosti mně a Kennedy.

„Vypadáš krásně,“ řeknu a vysloužím si malý úsměv, který mi zastaví srdce.

„No, nejsou to džíny a tričko,“ zakření se, bezpochyby právě vzpomíná, jak jsem jí ráno řekl, že se mi líbí její outfit.

„Je těsně druhý.“ Uchechtnu se.

 Několik sekund na sebe hledíme, než sklopí pohled ke stolu.

„Nevím, proč jsem sem dnes večer přišla.“ Řekne nakonec. „Vážně takové věci nedělám.“

„Ne? Takže mám jen takové štěstí, že jsem tě našel ve dvou barech dva večery po sobě?“

Znovu protočí oči. „Nemyslím si, že štěstí s tím má něco společného.“

„Takže mi tady říkáš, že jsi plánovala, že na mě narazíš? Jsem polichocen.“ Věnuju jí svůj nejďábelštější úsměv.

„Co? Ne, nemyslela jsem… já… já myslím tím, že jsem ne…“ Kennedy vzhlédne ke stropu a zhluboka se nadechne. „Přátele. Ve skutečnosti žádné nemám.“

Sundám ruku z jejího stehna a zastrčím jí vlasy za ucho, než jí vklouznu za krk a přidržím si ji na místě. Předkloním se a něžně ji políbím na spánek.

„Teď už ano, drahoušku,“ zašeptám.

Když se odtáhnu, Kennedy se mi podívá do očí a něco hledá. Nechám ruku klesnout na opěrku židle a všimnu si Stacy stojící poblíž. Kývnu na ni a ona vypadá, jako by se chystala propuknout v pláč z čirého štěstí.

Kennedy dopije poslední lok vody a už tu je Stacy, aby jí doplnila skleničku. Můžu říct, že se jí chce zeptat na spoustu otázek, taky ji obejmout a zeptat se, kdy bude svatba, ale má sestra ví, jak číst v lidech a vidí, že už teď je Kennedy nepříjemně.

Stacy ucouvne, ale ne dřív, než na mě mrkne. Normálně by mě to nasralo, ale teď se prostě cítím dobře. Každý tady zdá se, že ví, že je Kennedy moje. Teď ji jen potřebuju přimět, aby to viděla také.

Během několika následujících hodin se necháváme unést hovorem. Kennedy toho o sobě neprozrazuje moc, ale je dobrá v získávání informací od druhých. Předpokládám, že to dává smysl, když je policistkou. Našel jsem pár způsobů, jak se jí po celý večer dotýkat – hladit ji za krkem, hrát si s konečky vlasů a přejíždět rukou po stehnech.

Během té doby se naše židle k sobě přibližovaly stále víc, dokud mi prakticky neseděla na klíně. Ne, že by mi to vadilo. Jednu ruku mám přehozenou přes její ramena a kreslím vzory na odhalené pokožce paže. Kennedy se tiskne k mému boku a hlavu má položenou na mém rameni. Vše je tak přirozené, jako bychom to dělali každý pondělní večer.

Chci však udělat víc, a mám pocit, že je se mnou na stejné vlně. Políbím ji na vršek hlavy, díky tomu se na mě podívá. Sladce se na mě usměje, tento typ úsměvu jsem na ní ještě neviděl.

„Jsi připravena odtud vypadnout?“

„Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš,“ zakření se.

V tu chvíli jsem na nohou a přehodím si ji přes rameno.

„Slashi! Och můj Bože!“ Vykřikne.

„Šššš bejby, nechceš k nám poutat pozornost, ne?“ Popichuju jí.

Nikdo u stolu se nezdá být ani trochu překvapen. Ve skutečnosti všichni vypadají docela pobaveně.

Zdá se, že Liv podává Claire nějaké peníze. Později se jí na to musím zeptat.

„Uvidíme se zítra, lidi,“ otočím se a zamířím do zadní části klubovny, kde jsou naše byty.

„Bavte se!“ Zachichotá se Mia.

Když se dostanu k bytu, který je můj, postavím ji na nohy. Očekával jsem, že bude naštvaná, ale jen na povrchu. V jejích očích je rozhodně oheň, ale jedná se spíš o chtíč, než hněv.

„Co to sakra bylo –“

Umlčí ji svými ústy. Zpočátku stojí nehybně a já uvažuju, jestli jsem jí přečetl špatně, ale pak rozbije celý můj zasraný svět, když mě kousne do rtu a nasaje ho do úst. Péro mám okamžitě tvrdé.

Zavrčím a políbím ji se stejnou intenzitou. Ruce ani nevědí, co dělat, kde se jí dotknout první. Jako bych po jejích polibcích zhloupnul, jako bych se nikdy předtím na ženu nepodíval. Kruci, stejně by tak mohla být mým poprvé ve všem z toho, jak se právě teď cítím.

Rukama klouže po mé hrudi, obejme mě kolem krku a přitáhne si mě blíž. Zaryje mi nehty do pokožky hlavy a tím jako by vytrhla mé tělo z omámení. Bolest mě přiměje znovu zavrčet do jejích úst. Zasraně to miluju. Pták mi pulzuje a prosakuje skrze zatracené džíny. Nikdy předtím jsem nebyl z pouhého polibku tak nabuzený, ale nikdy jsem nepolíbil někoho, jako je Kennedy.

Zmáčknu jí boky a přitáhnu si její měkké tělo k mému, než rukama stoupám po zádech a vklouznu jimi do vlasů. Nejprve si vychutnávám jemnost kadeří, než za ně zatahám a odtrhnu od ní ústa, abych jí mohl políbit na krku a na citlivém místečku za uchem. Ztěžka dýchá, cítím zrychlení tepu pod rty, jazykem, pak pokračuju dolů po krku.

Položím hlavu na její rameno, oba lapáme po dechu.

„Do prdele.“ Podaří se jí vyslovit. Její ruce mám stále zapletené ve vlasech a drží si mě blízko.

Zasměju se a pak zvednu hlavu a podívám se na tu úchvatnou ženu, kterou mám v náručí. Tvář má zarudlou, rty oteklé a vlasy rozcuchané. Kurevsky překrásná.

Využiju příležitosti a přesunu ruku z její hlavy na stranu krku a něžně chytnu její tvář. Na tomto okamžiku je něco tak křehkého. Jo právě jsme oba zaútočili na toho druhého u dveří mého bytu a pták se mi snaží prodrat skrze zip kalhot, protože tohle byl nejžhavější polibek v mém zatraceném životě, ale… tohle je Kennedy. Zaslouží si víc, než drsnou šukačku.

Nechápejte mě špatně. Hezky a tvrdě ji ošukám, ale můžu udělat i víc. Můžu být víc. Můžu být lepší. Kvůli ní. Chci to zkusit.

Palcem jí hladím po lícní kosti a ona se zatřepotáním otevře oči. Vzhlédne ke mně skrze dlouhé řasy. Kruci, tahle ženská mě úplně rozložila a nemá o tom ani ponětí. Palcem sklouznu k měkkým našpuleným rtům, oteklým z našeho polibku.

„Chci to,“ zašeptá mi proti palci. „Chci tebe.“

Ježiši, ta slova. Ta samá, která řekla včera v noci, o kterých jsem si jistý, že si na ně nepamatuje. Skloním se, až jsou naše rty jen pár centimetrů od sebe. Na kůži cítím její horký dech, až z něj dostanu husí kůži.

„Taky tě chci, Kennedy. Chci tě celou.“ Řeknu, než mezi námi uzavřu vzdálenost. Tentokrát se jedná o pomalý polibek, i když o nic méně vášnivý. Nikdy jsem nikoho takhle nepolíbil, nikdy tak pomalu, ale všechno ve mně mi říká, abych si dal načas, aby se cítila výjimečná. Chtěná.

Kennedy mi zasténá do úst a otírá se o mě kundičkou. Ani si nemyslím, že si je vědoma toho, že to dělá; její tělo jednoduše odpovídá na způsob, jakým se díky mně cítí. Miluju to. Nemůžu se dočkat, až objevím všechny další způsoby, jakými na mě může reagovat.

Přeruším polibek a opřu si čelo o její.

„Slashi, prosím…“ zakňučí se zavřenýma očima.

„O co prosíš, holčičko?“

Kennedy otevře oči a já sleduju, jak se jí přímo přede mnou rozšiřují zorničky, jako bych byl její oblíbená droga.

„Prosím, ošukej mě.“