DS - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Lux

Bosý jsem seběhl do kuchyně. Broderick šel těsně za mnou. Nechal jsem Mereka spát v našem pokoji a samozřejmě jakmile jsem vešel do chodby, Broderick se postavil a šel za mnou jako hlídací pes. Což byl v podstatě to, čím byl právě teď.

„Už je to měsíc,“ zaúpěl jsem. Stále ještě mrzutý ze spánku a vyčerpaný z posledního úseku těhotenství. Výtrysk energie z druhého trimestru byl zřejmě pryč a já se vrátil k tomu, že jsem pořád bolavý a unavený.

„Já vím, jak dlouho už to trvá,“ řekl.

„V jakém okamžiku zavoláme ostatní zpátky a nasadíme ochranu?“ zeptal jsem se.

Broderick si povzdechl. „Nemám tušení. Předpokládám, že to záleží na tobě a Merekovi.“

„Proč my? Proč o tom rozhodujeme my?

Pokrčil rameny. „Já nevím. Vypadá to, že on je ten, kdo rozhoduje.“

„Spíš štěká rozkazy.“

Merek sestavil střídání směn pro všechny, mě nevyjímaje. Jako jediný druh na pozemku jsem byl docela osamělý, Armant, Broderick a Merek ostražitě hlídali.

Věděl jsem, že Broderick a Armant strašně postrádají Jaspera a Masona. O Harley a Sterlingovi ani nemluvě. Často jsme si s ostatními povídali přes video a samozřejmě sdíleli fotky, ale prostě to nebylo ono.

„Musíme nechat Valerii zapnout ochranu a zavolat je zpátky,“ řekl jsem. „Tohle dítě – tyhle děti – můžu mít každým dnem.“ Přitiskl jsem si ruku na záda a protáhl se. „Začíná to docela bolet. Nedokážu si představit, že by se to ještě zvětšilo.“

„Nedělej si legraci,“ řekl Broderick. „Jsi zatraceně obrovský.“

Zadíval jsem se na něj. „Víš, nikdy jsem si nemyslel, že potkám někoho tak společensky neschopného, jako jsem já.“

Usmál se a zakousl se do jablka, které si vzal z košíku s ovocem na pultu. „Jo, mám to v sobě. Jak se daří Merekovi?“

„Dobře.“ Otevřel jsem ledničku a vzal karton vajec. „Dělám si starosti. Ale myslím, že aspoň s nějakým plánem se cítí líp.“

„Dokud to nebude fungovat.“

„Jo, to je ono. Asi budeme muset doufat v to nejlepší.“

„Mluvíš o mně, druhu?“ Merek vešel do místnosti.

„Možná trochu,“ řekl jsem. „Ale jen o dobrých věcech. Slibuju.“

„Jaký je stav?“ Merek se podíval na Brodericka.

Broderick pokrčil rameny. „Stejný jako včera a předevčírem a všech osmadvacet dní předtím. Nic se nezměnilo.“

Merek se otočil ke mně. Stál jsem na místě. „Co?“

„No?“ řekl.

„No, co? Co chceš dělat? Kdy jsem se stal vedoucím této operace?“

„Nechci, abys tu byl sám, až budeš mít děti,“ řekl Merek.

„No, já tu sám nebudu. Budeš tady.“

„Jo, ale budeš chtít svého bratra a ostatní. Zvlášť když budou dvě. Budeme potřebovat veškerou pomoc. A já to rozhodně nechci dělat bez Valeriiny ochrany na místě.“

Povzdechl jsem si a začal rozbíjet vajíčka na pánvi. „Chtěl jsem, aby bylo o Molpe postaráno dřív, než budeme mít ty děti. Dítě. Opravdu bych rád věděl, jestli jsou dvě, nebo ne. Nemám rád, když něco nevím jistě.“

„Já vím,“ řekl Merek. „Já –“

Místnost se rozjasnila a záblesk mě oslepil.

„Co to sakra bylo?“ Merek se přesunul vedle mě.

„Nevím. Já to neudělal.“

Ze vzduchu se objevila Thelxiope. „Molpe je v pohybu. Cítím ji. Jde sem.“

„Kurva,“ řekl Merek. Vytáhl telefon a stiskl několik tlačítek. V celém domě se rozezněl alarm. Ten měl vzbudit všechny, kdo by mohli spát, a dostat je do určeného prostoru, na kterém jsme se dohodli, což byla v tomto případě knihovna. Tam jsme uchovávali amulety. Doufali jsme, že se nám podaří přilákat Molpe na místo, které jsme si vybrali. Výhoda domácího hřiště a tak.

„Kde je Armant?“ zeptal se Merek.

„Myslím, že ve svém pokoji,“ řekl Broderick.

„Najdi ho. Sejdeme se v knihovně.“ Merek mě chytil za ruku. „Luxi, pojď se mnou.“

Zastavila mě bolest v břiše a já se chytil za břicho. „Ale ne. Ne, ne, ne, ne, teď na to není čas.“

Merekovi se rozšířily oči. „Děláš si srandu, že jo?“

„Jsem v pohodě,“ řekl jsem. „O nic nejde. Slibuju.“

„To nemůže být nic.“ Merek mě nabral do náruče a hnal mě nahoru po schodech. V duchu jsem myslel jen na to, jestli jsem nezapomněl vypnout hořák na sporáku.

Merek mě nesl do knihovny. Uvnitř mě posadil na pohovku a pak se vrhl k místu, kde jsme měli schovaný jeden z amuletů. Vytáhl jsem druhý, který jsme uložili do trezoru schovaného pod prkny. Merek popadl ten ze sejfu ve zdi.

„Jsi v pořádku, Luxi?“

„Jo.“ Přikývl jsem. „Jen nějaké bolesti zad. Nic neobvyklého.“ Vtom jsem si odfrkl, čímž jsem prozradil své skutečné pocity. Už bych ty kontrakce nedokázal dlouho skrývat. Děláte si ze mě srandu? Jak je možné, že se to děje právě teď?

„Máš Valeriin ochranný kámen?“

„Ano,“ řekl jsem a uchopil náhrdelník kolem krku. Ačkoli nebyl celý dům obklopen ochranným kouzlem, protože bylo nyní odstraněno, Valerie vytvořila jeho menší, oslabenou verzi a dala nám ji k nošení v podobě náhrdelníků v naději, že nám jednotlivě pomůže chránit se před Molpe.

„Kde je?“ Zeptal jsem se.

„Nevím.“ Merek zúžil oči a prohlédl si místnost.

Do místnosti vběhli Thelxiope, Broderick a Armant.

„Máte něco?“ Zeptala se Thelxiope.

„Ne.“ Merekovo tělo se napjalo a rozhlédl se, jako by Molpe měla každou chvíli vylézt ze stěn.

„Možná tu ani není. Třeba to všechno byla past, kterou nastražila Thelxiope,“ nadhodil Broderick.

„Za jakým účelem?“ Thelxiope se na něj zadívala. „Co máš, co bych mohla chtít?“

„Nebo jsem tě tu možná jen potřebovala, abych se vás všech mohla zbavit jedním vrzem. Pak bych mohla mít dračí potomky a své ostrovy.“ Molpe se objevila přímo za Armantem. Projel mnou výkřik, když zvedla dýku a vrazila mu ji do zad.

Merek se rychle pohnul. Rozmáchl se rukou a udeřil ji do zad. Úder ji poslal dozadu. Narazila do zdi, ale zůstala stát.

„Zatracený drak. Myslela jsem, že na to nemáš.“ Její zlý pohled se stočil ke mně. Když se naše pohledy setkaly, přepadl mě chlad. V jejích očích nezůstal ani kousek zdravého rozumu. Přišla o svůj zatracený rozum. „Jsi mu hodně podobný, víš?“

„Komu?“ Vypískl jsem.

„Angelo. Tvůj dědeček.“

„To je hezké,“ řekl jsem, nenapadlo mě co lepšího říct. Chránil jsem si před ní břicho. Chtěl jsem utéct, ale nebylo by to k ničemu. Měl jsem svého draka, který mě chránil, ale stejně jsem chtěl, aby byla pryč. Chtěl jsem, abychom byli všichni zase v bezpečí.

Broderick byl u Armanta a pomáhal mu na nohy. S úlevou jsem si oddechl. Díky bohyni za jejich rychlé uzdravení. Jasper by nikdy… ne, takhle jsem teď nemohl přemýšlet.

„Snažila jsem se tvému bratrovi domluvit, když jsem ho potkala, ale drak se k němu dostal příliš rychle. Jeho potomek, Sterling, že? To jméno mu vybrali, že?“

Zvedl se mi žaludek při pomyšlení, že by věděla o mém synovci nebo o kterémkoli z dětí v naší rodině.

„A co s ním? Zeptal jsem se.

„Vyroste z něj hodný chlapec. Ne jako tvůj dědeček. Lhal mi a pak utekl pryč.“

Merek se postavil mezi mě a Molpe, takže jsem ji neviděl, ale nakukoval jsem mu přes rameno. „Není celá ta věc s opuštěnou milenkou trochu přehnaná?“

Molpe pokrčila rameny. „Dej mi ty amulety.“ Řekla.

Zavrtěl jsem hlavou. „V žádném případě. Proč se nevzdáš a pak můžeš jít dál na lepší místo?“

„Haha,“ řekla. „To se nestane.“

Merekovo tělo se připravilo k útoku, ale dotkl jsem se jeho ramene, abych mu zabránil vystartovat na Molpe.

„Prostě to už vzdej, Molpe. Dřív, než to odnese někdo další.“

„Poslouchej je, Molpe,“ vyzvala ji Thelxiope. „Tohle je jediná šance, kterou ti dají, aby ses vzdala.“

„Ne,“ řekla. „Nevzdám se.“ Vytáhla z rukojeti opasku dýku a hodila ji do vzduchu směrem k Thelxiope. Zasáhla ji do břicha, dost na to, aby ji omráčila. Nevím, jestli by ji to zabilo. Nevěděl jsem nic o tom, jakou škodu může jedna siréna způsobit druhé.

Molpe zavřískla. Její hlas dosahoval decibelů, které byly pro člověka nedosažitelné, a ještě méně možné, aby je vydržely ušní bubínky. Všichni jsme stáli bez hnutí a zírali na ni, když spustila svůj křik.

Jedním ze způsobů, jak jsme byli připraveni: špunty do uší. Tlumily zvuk natolik, že nás to nebolelo, jen nám to bylo mírně nepříjemné.

„Prostě přestaň,“ řekl jsem. „Tohle nevyhraješ.“

Molpe se na mě otočila a oči jí plály. Vyrazila po mně a já se snažil utéct. Popadnout zbraň by bylo chytré, ale neměl jsem nic na dosah. Sotva se ke mně dostala, máchla jednou rukou a praštila mě přes obličej, když se Merekův drak uvolnil.

Merek zařval vzteky, když mě viděl napadeného. Když se převtělil do dračí podoby, z konečků prstů mu vylétávaly blesky, i když se změnily v drápy.

Doširoka otevřel tlamu v řevu, ale místo zvuku z ní vyšlehly blesky. Všechny se soustředily na Molpe, zasáhly ji přímo do hrudi a srazily ji k zemi. Její tělo sebou trhlo a záda se jí nelidsky zkřivila. Pruhy blesků ji pohltily.

Pak vše ustalo, když Merek zavřel ústa.

Molpe ležela na koberci v hromádce kouře. Její tělo doutnalo.

Amulet, který si Merek nasadil přes hlavu a kolem krku, visel na jeho dračí podobě. Zářil jasně modrou barvou.

Zvedl jsem ten, který jsem držel v ruce. Také se rozzářil.

Přešel jsem k němu, postavil se vedle něj a položil mu ruku na předloktí.

Naklonil se k mému doteku.

„Myslím, že je pryč,“ řekl jsem.

Broderick přistoupil a kopl nohou do Molpeina bezvládného těla. Nepohnula se. „Myslím, že ano,“ řekl.

Hruď měla jasně rudou a spálenou v místech, kam ji zasáhly blesky. Boty se jí roztavily a vlasy měla na konečcích spálené.

„Armant ti nikdy neodpustí, že jsi mu zničil knihovnu,“ řekl jsem.

„Tentokrát udělám výjimku,“ řekl Armant.

Můj drak se mi zachechtal pod konečky prstů a vyloudil smích.

Čenichem se zaměřil na amulet v mé ruce. Natáhl jsem ho.

„Myslíš, že je dokážeš zničit?“ Zeptal jsem se.

Kývl svou krásnou černou dračí hlavou.

Armant se vydal k Molpe. Na zápěstí měla náramek, na němž byly podobné šperky, které se hodily k druhému amuletu. Strhl jí ho ze zápěstí a okamžitě ho upustil na zem.

„Kurva, to je horký,“ řekl.

„To jsou ty chybějící kousky?“ Zeptal jsem se.

„Myslím, že ano.“

Vzal jsem amulet, který měl Merek na krku, a ten, který jsem držel v ruce, a hodil je na zem i s náramkem.

Vrátil jsem se ke svému drakovi a položil mu ruce na krk. Cítil jsem, jak jím prochází síla. Pod dlaněmi mi zasyčela energie a pak se ozval elektrický výboj. Nízko v břiše mu začalo vrčet a pak mu to zadunělo v otevřené tlamě. Jediným zábleskem světla zdecimoval magii v amuletech.

Jednou otevřel ústa a vydal elektrický výboj. Na podlaze zůstal jen spálený šedý prach. Dva hlavní drahokamy, které tvořily amulety, modré jaspisové kameny, zůstaly neporušené.

„Ty se nám asi nepodaří zničit,“ řekl jsem.

Merek se proměnil zpět do své lidské podoby. Objal mě kolem ramen a přejel mi rukama po těle. Zvedl mi bradu, prohlédl si můj obličej a políbil na tvář, kam mě Molpe udeřila.

„Jsi v pořádku? Přísaháš, že jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. „Je po všem.“

Podíval se na hromádku prachu, kde byly amulety, a Molpe ležela mrtvá na zemi.

Broderick vzal dýku, která byla zabodnutá do Armantových zad, a zabodl ji Molpe do hrudi. Vynaložil na to veškerou sílu, až se dýka zaryla až po jílec.

Vstal a pokrčil rameny. „Jen jsem se chtěl ujistit.“

Přikývl jsem s vykulenýma očima. „Dobrý nápad. Příště by se ale hodilo malé varování.“

„Promiň.“

„Už je opravdu konec, že?“ řekl Merek.

„Jo, opravdu je.“

Moje úleva a spokojenost trvaly jen krátce, protože křeče a bolest v zádech vystřelily až k prstům na nohou a obtočily se kolem dokola a sevřely mé tělo jako ve svěráku. Začal jsem se svíjet.

„Do prdele,“ zasténal jsem.

Merek mě zvedl do náruče a vyběhl ze dveří.

„Kam to jdeme? Musíme zkontrolovat Thelxiope.“

„Je v pořádku,“ zavolal Armant z knihovny.

„Ale kam jdeme?“ Zeptal jsem se, když mnou projela další kontrakce.

„Musíme být venku. Děti jsou na cestě.“

„Uvědomil jsem si, že děti přichází na svět, ale proč venku?“

„Potřebujeme místo, kam se vejde můj drak,“ řekl Merek.

„Právě jsi byl v dračí podobě v knihovně!“ Vykřikl jsem.

Najednou se zastavil a podíval se na mě. „No jo.“ Znovu se dal do pohybu. „Nebudeš mít tyhle děti u mrtvého těla, půjdeme ven.“

Nemohl jsem se s tím hádat.

Jakmile jsme byli venku, Merek mě položil do trávy. Teplé ranní slunce smylo všechnu rosu.

„Aspoň je opravdu hezký den,“ řekl jsem. Otřel jsem si čelo. Tělo mi pokrýval tenký povlak potu.

Merek se rozhlédl. „Asi jo.“ Pohladil mě po tváři. „Jsi na to připravený?“

Chytil jsem ho za ruku. „Ano, jsem připravený.“ Projela mnou další bolest, horší než všechny ostatní. Sevřel jsem si břicho. „Ach, Bože. Udělej to hned. Prosím.“

Merek se zašklebil. „Pojďme se seznámit s našimi dětmi, druhu.“

Kromě bolesti se ve mně vzedmul další pocit. Znepokojení. „Ach, Bože. Co když budou dvě?“

Merek se zachechtal, ale když se proměnil v draka, změnilo se to v tiché zavrčení.

Setkal jsem se s jeho krásnýma dračíma očima a zmocnil se mě pocit klidu.

Zvedl jeden dráp a jemně mi ho položil na břicho. Pak už jsem nic necítil, ale slyšel jsem dětský pláč, když se Merekův dračí pařát natáhl s malým miminkem v dlani.

Nadechl jsem se a natáhl ruce. Merek do nich dítě jemně vložil. „Ach můj bože. Je to kluk,“ řekl jsem. Pokusil jsem se posadit, ale Merek něco zašustil a pak do mě znovu natáhl dráp. Vytáhl další miminko, stejné jako to první. Do očí mi vyhrkly slzy. „Jsou dvě!“ Zasmál jsem se a plakal slzy radosti. „Jsou opravdu dvě!“

Merek se rychle proměnil zpět do své lidské podoby a držel v náručí našeho druhého syna. V koutku očí se mu zaleskly slzy. „Jo, jsou opravdu dva,“ řekl. „Co si počneme se dvěma dětmi?“

„Milovat je.“ Ušklíbl jsem se. „Vypadá to, že máme něco nového, na co se můžeme soustředit.“

Merek se usadil vedle mě a zadívali jsme se na naše dva identické syny. „Na tohle jsem se vždycky soustředil,“ řekl. „Mrzí mě, že mi trvalo tak dlouho, než jsem to pochopil.“

„Máš nějaký čas, abys to napravil,“ řekl jsem.

„Myslím, že celou věčnost.“

„Jo, od té začneme.“

***

Druhý den jsme se s Merekem schoulili na gauči v herně. V knihovně bylo ještě trochu škody, o kterou bylo třeba se postarat. Broderick se zbavil Molpeina těla. Thelxiope ho nechtěla vzít zpátky na ostrov sirén. Místo toho se rozhodli ho spálit.

Ztráta jedné z posledních sirén mě zarmoutila, ale snad už byla na lepším místě. Ať už je to kdekoli.

Merek držel jedno dítě v náručí, zatímco já jsem držel druhé. Oblékli jsme je do různobarevných oblečků, abychom je od sebe rozeznali. Byli úplně stejní, což nám dělalo potíže.

„Má trochu víc ohrnutý nos než jeho bratr,“ řekl jsem.

„Myslíš?“ Merek se podíval mezi ně dva. „Zdá se, že tenhle prcek má rád, když ho někdo pevně drží, zatímco ten druhý má raději volné ruce.“

„Toho jsem si taky všiml,“ řekl jsem. „Vidíš, nebude to tak těžké.“ Koho jsem to obelhával? Tohle bude nemožné.

„Jo, docela snadný, dokud nezjistí, že jsou stejní, a můžou se nás pokusit obelstít.“

„Ale prosím tě. Jasper a já jsme o takovém chování napsali knihu.“

„No, doufejme, že nepřijdou s něčím novým.“ Merek se na mě usmál a já mu úsměv oplatil.

Do místnosti vtrhl ruch, vedený Jasperem se Sterlingem v náručí. „Panebože,“ řekl. „Jsou tu opravdu dva.“

„Opravdu jsou dva,“ řekl jsem a vstal. „Seznam se se svým synovcem, Sotorem.“

„Po dědečkovi?“, zeptal se.

„Jo. Po dědečkovi. A tohle je Julius, zkráceně Jules.“

„Po naší sestře Julii?“

Přikývl jsem.

„Jsou krásní,“ řekl. Postavil Sterlinga na zem, aby si hrál, a já mu podal Sotora. Usadil jsem se Merekovi na klíně.

Všichni ostatní přišli a shlukli se kolem nás.

„Miminka!“ řekl malý Keegan a ukázal na ně. „Dvě miminka.“

Všichni jsme se zasmáli.

Flint si ho zvedl na ramena.

„Přesně tak,“ řekl Leonidas. „Dvě miminka. Další generace draků, stejně jako ty.“

„Rawr!“ Keegan řekl a z úst mu vyšlehl malý plamínek.

„Ach jo,“ řekl Flint. „Nic takového. Už jsme o tom mluvili, Keegane.“

„Promiň,“ řekl Keegan. „Byl jsem rozrušený.“

„Tak nám řekni, co se stalo,“ řekl Gale. „Je opravdu konec?“

Merek přikývl. „Molpe už nás nebude obtěžovat. Thelxiope se vrátila na ostrov sirén. Myslím, že už nikdy nechce vkročit na pevninu. Amulety byly zničeny. Zůstaly jen drahokamy a Armant je uložil do své skrýše.“

„Takže to znamená…“ Mason se podíval na ostatní druhy a na mě a ušklíbl se. „Můžeme se všichni pustit do dalšího kola draků.“

Crispin, Frostův a Galeův syn, zatleskal rukama a vypískl. „Hurá!“

I když si nejsem jistý, jestli pochopil, kvůli čemu tleská.

„Vidíš,“ řekl Mason. „I on chce bratra.“

Všichni jsme se zasmáli. Jasper mi podal Sotora zpátky a já se schoulil do Merekovy náruče a zavřel oči.

Konečně jsme si mohli odpočinout. Poprvé od našeho setkání nám nad hlavou nevisela Molpeina hrozba. Byli jsme obdarováni dvěma krásnými dětmi, které nám spaly v náručí.

Merek mě objal kolem ramen.

Život byl dokonale naplněný.