DB#3 - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

Emma ve svém životě nikdy nebyla nervóznější než teď, když čekala, až se otevřou hlavní dveře domova Donati. Po jejím boku čekaly Michelle i Cynthia, obě nadšené a šťastné.

Ale ona?

Emma měla ve svém těle tolik strachu, až jí bylo fyzicky špatně. A rozhodně tomu nepomáhalo ani to, že v noci na dnešek spala velice málo a její nervy byly připraveny k prasknutí i při sebemenším náznaku. Navzdory tomu, že měla předepsaný klid na lůžku, na odpočinek neměla prakticky vůbec žádný čas.

Ne se svým manželem, který se vracel domů.

Affonsovo propuštění záviselo na několika faktorech, jako byl stav jeho uzdravování, horečka, kterou měl a to, jak se celkově cítil. Když přišel hovor od Raye, který Emmě řekl, že Affonso bude následující den propuštěn domů a očekává se, že dům bude na jeho příjezd připravený a bude ho vítat, jen stěží se dotkla svého oběda.

Emma si přejela dlaní přes bříško a snažila se sama sebe uklidnit.

Nepotřebovala stres ani starosti.

Ona nebyla tím, kdo po Affonsovi střílel.

Podivně to moc nepomáhalo.

Když se dveře konečně otevřely a dovnitř vešel Affonso, kterého mezi sebou vedli Ray a Calisto, Emma si nebyla zcela jistá, co dělat nebo říct. Na invalidním vozíku muž vypadal skoro menší, než jak věděla, že ve skutečnosti byl. Affonso vypadal křehce, a když se ho Ray na něco zeptal, zavrtěl hlavou a pak mávl rukou, aby zabránil tomu, co se chystal Calisto říct hned poté.

Emma věděla, že vnější vzhled byl jistě klamný.

Affonso možná vypadal slabě, ale věděla, že byl čímkoli jiným.

Ten muž byl had.

Nebezpečný jedovatý had.

„Tati!“

Michellin výkřik plný štěstí vytáhl Emmu z jejích vnitřních myšlenek. Sledovala, jak se dívky rozběhly ke svému otci. Podle Emmina názoru trvalo Affonsovi až příliš dlouho otevřít náruč a přijmout objetí od svých dcer. Když ho objaly, zamrkal, ale kromě toho na sobě nedal nic jiného znát.

Emma koutkem oka přistihla Calista, jak ji sledoval.

Tiše, nehybně a temně.

Od posledního setkání se nevrátil zpátky, aby ji znovu viděl.

O vzpomínce, kterou znovu získal, neřekl jediné slovo.

Přemýšlela, co si myslel, nebo co dalšího by možná mohl vědět.

Bože.

Neustále o tom přemýšlela.

Když se Affonso podíval na Emmu, do svého výrazu tváře nasadila falešný úsměv.

„Žádné ahoj pro mě, má drahá?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ řekla. „Jsme rády, že tě máme zpátky. Vítej doma, Affonso.“

Emmě se nějak - díky boží milosti a ničemu jinému - podařilo ubránit se v tónu hlasu zlosti a strachu.

„Vypadáš...“ Affonso přejel pohledem její bříško, které bylo už v třicátém prvním týdnu těhotenství, a jeho úsměv ještě trochu narostl. „Dobře, tuším.“

„Všechno je v pořádku.“

„Báječně.“ Affonso mávl rukou k Rayovi a Calistovi a řekl: „Jsem v pořádku, vy dva. Jak můžete jasně vidět. Tyhle tři zajistí, abych byl v posteli tak, jak chce doktor. Nepotřebují dospělé muže, aby kolem mě zastrkávali přikrývky.“

„ Zio,“ začal Calisto.

„Bossi,“ současně se do toho vložil Ray.

„Běžte,“ vyštěkl Affonso.

Než Calisto opustil dům, Emma na okamžik zachytila jeho pohled. Ray ho rychle následoval, ale ještě předtím mu Affonso řekl, aby mu ráno zavolal. Jakmile dveře byly zavřené a muži pryč, Emminy nervy vyskočily ještě o jeden či dva stupínky výš.

Nebyla si jistá, jaká byla Affonsova nálada poté, co byl postřelený, téměř zabitý, operovaný a pak konečně propuštěný domů. Věděla, že prakticky nikomu nedovolil vstoupit do svého nemocničního pokoje - nechtěl tam vůbec žádné hosty.

Včetně ní.

Vítány nebyly ani jeho dcery.

„Teď, vy dvě,“ řekl Affonso a vytáhl tak Emmu z jejích myšlenek. Pohledem se zaměřil na své dvě čekající dívky, které to jediné, co po nehodě chtěly, bylo trávit čas se svým otcem. „O mě už žádné další obavy, hmm? Jsem naprosto v pořádku, nic to nebylo.“

„Byl jsi postřelený,“ namítla Cynthia.

„To nic nebylo, Cee. K tomu, abych byl zabitý, bude potřeba mnohem víc než jen pár kulek.“

Emma se při těch slovech silně nadechla, ale vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml. Cynthia a Michelle se až příliš soustředily na svého otce a na ten malý střípek pozornosti, který jim věnoval.

Nikdy jim jí nedal dost.

Nesnášela to za dívky, protože věděla naprosto přesně, jaké to je vyrůstat s otcem, který vás rozmazluje hmotnými věcmi, ale přitom před vámi zadržuje tu jedinou věc, kterou chce dívka nejvíc - svou lásku, pozornost a čas.

Když se Michelle sklonila, aby svého otce znovu objala, Affonso přijal objetí s podrážděným povzdechem. „Dobře, to stačí. Blíží se čas večeře a já mám hlad. Řekni mi, že je jídlo připravené?“

Svou otázku položil mimo dívky, pouze k Emmě.

Přikývla. „Tvá oblíbená, Sherry se o to postarala.“

„Perfetto,“ ocenil to. „Michelle, Cynthie, doběhnete do mé kanceláře a vezměte mi sem ty doutníky, co mám rád, jsou v krabici. Mám na jeden z nich chuť a v nemocnici mi nedovolili kouřit.“

Dívky šly bez sebemenších dohadů hledat to, co jejich otec chtěl. Jakmile zmizely z dohledu, Emma se musela vší silou držet, aby se pod Affonsovým těžkým pohledem nezačala vrtět.

„Jak to šlo, když jsem byl pryč?“ zeptal se.

„V pohodě.“

„Ach?“

„Co jiného jsi čekal? Dokážu se o dům postarat,“ řekla tiše.

„Umím si představit, že jen stěží. Jsi na to až příliš mladá. Moje dítě ať je raději taky v pohodě.“

Jeho dítě. Skoro se ušklíbla, ale ovládla se.

Emmin hněv se ještě zvětšil, ale držela ho na uzdě. „Těhotenství probíhá v pořádku, ale nesmím být dlouho na nohou a lékaři se domnívají, že pravděpodobně porodím dřív.“

Affonso tím vůbec nevypadal potěšeně. „Raději by měl být zdravý, Emmo.“

„Pak bys měl možná ty své doutníky, o které jsi právě požádal, vykouřit někde jinde,“ navrhla.

„Bylo to pro ně rozptýlení,“ vysvětlil s pokrčením ramen. „Chci je do pár dnů zpátky ve škole. Nemusí tu být, aby se flákaly, zatímco by ten čas mohly mnohem lépe využít tím, že ho stráví někde jinde.“

Jeho chlad pálil.

Dokonce ji to ani nepřekvapovalo.

„Jak chceš, Affonso,“ zamumlala Emma.

Affonso se pak s vrčením a úšklebky zvedl z kolečkového křesla. Udělal váhavý krok a přitom se očividnou bolestí přikrčil. „Nejsi ta jediná, komu bylo nařízeno nebýt na nohou, ale mám pocit, že ty budeš mnohem línější než já.“

Nasrat na něj.

Na ten nesmysl mu ani nedala žádnou odpověď.

********

Emma trhnutím otevřela oči a kolem sebe viděla jen tmu. Nebyla si jistá, co ji tentokrát probudilo, ale když zvedla ruku, aby si odhrnula vlasy z očí, zjistila, že měla čelo vlhké potem. Tělem jí projel strach. Dům byl tichý a bylo to tak už od doby, kdy Affonso jen po dvou krátkých dnech po svém propuštění z nemocnice poslal své dcery zpátky do jejich internátní školy.

Dívky bez příliš velkého povyku odjely. Samozřejmě bylo jasné, že chtěly zůstat o trochu déle, ale když se na ně Affonso podíval jedním ze svých pohledů, jejich názory umlčel. Svůj smutek skryly a masky všech zúčastněných byly zpátky pevně na svých místech.

Bylo to jako obvykle.

Až na to, že to tak nebylo.

Když měl Affonso bolesti, změnil se do ještě horšího člověka, než jakým byl v běžný den.

Po každém, kdo byl jen v dosahu, plival slovy, příliš pil, i když kvůli lékům neměl pít vůbec žádný alkohol, a nic ho nedokázalo potěšit.

Téměř každého, kdo ho navštívil, zneužíval. Své muže, přátele i obchodní partnery. Nemohl na příliš dlouho opouštět dům a podle toho, co věděla, bylo na ulicích díky Irům stále naprosté peklo. Takže úřadoval ze své kanceláře.

Emma se mu snažila držet z cesty tak moc, jak jen mohla.

Nepotřebovala ke svému stresu, který již měla, přidávat díky zneužívání ještě další. Občas se však Affonsovi vyhnout nedalo. Často ji zpovídal, požadoval vědět, co dělala, když se toho nezúčastnil on. Když byl opilý, občas ji obviňoval z toho, že mu lhala, ale nikdy jí nevysvětlil, o čem přesně mu lhala. Občas přejel její kulaté bříško pohledem, ve kterém byla směsice znechucení a hněvu, kterým jí připomínal, co by se stalo, kdyby na konci těhotenství selhala a nepřivedla na svět zdravé dítě, a Calisto stále nezůstával v nevědomosti.

Emma uvnitř umírala.

Každý den o trochu víc.

Neustále přemýšlela o Calistovi. Snila o něm častěji, než by chtěla. Možná to bylo způsobeno těhotenskými hormony, ale ty sny byly jen zřídkakdy nevinné. Skoro cítila jeho prsty a jazyk mezi svými stehny, kdy jí dováděl k horečce. Budila se celá nažhavená, zpocená a neuspokojená.

Emma ve tmě zamrkala a překulila se na druhý bok.

A pak to ucítila mezi stehny. Mokré přikrývky.

Stabilní odkapávání vody.

Teď už věděla, proč se vzbudila. Obzvláště když náhlá kontrakce v břiše bolela dvakrát tolik, začala od středu jejího bříška a zasahovala až do zad. Její dítě přicházelo.

Cross přicházel.

Zakřičela na Affonsa, který právě přešel chodbou. I když nesnášela udělat to, neměla na výběr. Když ho uslyšela začít klít, kdy přitom míjel další dveře, Emma se prodýchala poslední kontrakcí.

Ve skutečnosti to nebylo tak špatné.

Měla podezření, že to bude zatraceně ještě mnohem horší.

Emma na to nebyla připravená a víc, než cokoli jiného si přála, aby ve dveřích stál Calisto místo muže, který se tam objevil, celý unavený a se zmateným výrazem ve tváři.

„Co?“ zeptal se Affonso rozzlobeně a mrzutě.

„Dítě přichází,“ řekla mu Emma.

Affonso svraštil obočí. „Co chceš, abych s tím udělal?“

„Potřebuji jet do nemocnice.“

„Zavolej si sanitku.“

Otočil se a zamířil do své ložnice na druhé straně chodby.

Emma dlouho seděla ve své vlastní posteli, nehybně a omráčeně - až jí lůnem projela další kontrakce, která ji trhala na kusy, a celé tělo jí zaplavila bolest. Teprve tehdy se natáhla po telefonu na nočním stolku. Věděla, že Affonso neměl žádný zájem o její dítě ani o jeho narození.

Alespoň ne do okamžiku, dokud nebude mimo její tělo a dýchat.

*********

Emma nedokázala přestat zírat na své dítě. Se svým drobným, skloněným nosíkem, kulatými růžovými tvářičkami a drobnými rysy, byl krásný.

Cross byl perfektní.

Všechny ty hodiny, ty děsivé, bolestivé hodiny, stály za tenhle jeden tichý okamžik jejího života. Lidé často říkali, že jakmile bylo dítě v náručí ženy, ihned zapomněla na bolest, která byla s jeho narozením spojena, protože dítě ji všechnu odneslo pryč.

Emma tomu nevěřila. Ne úplně.

A svým způsobem tomu stále nevěřila ani teď.

Nikdy nezapomene na bolest - ne na krev, kontrakce nebo strach. Ale jakmile držela zdravého, nádherného - i když maličkého, protože přišel na svět dřív - chlapce v náručí, vzpomínka na bolest okamžitě zmizela. Soustředila se na Crosse, na jeho tvář poskvrněnou krví a matné černé vlasy. Chvějícím se prstem přejížděla po jeho nosánku a omámených černých očí, kdy poté, co jí ho sestra položila na hruď a začala ho ručníkem zahřívat, zamrkal.

Ani jednou nepomyslela na bolest.

„Tak nádherný,“ řekla svému malému chlapci.

Crossovy černé oči ji spokojeně sledovaly, i když si byla jistá, že mu to všechno přišlo trochu neostré. Přesto, dokud byl zavrtán do jejího těla a držen v náručí, byl šťastný. Emmě nevadilo dělat ho šťastným. Koneckonců, byl jejím malým princem.

„Tak dlouho jsem na tebe čekala, Crossi.“

Dítě nevědoucně zamrkalo.

Nemohl vědět, jak byla po většinu svého těhotenství vyděšená nebo jak moc toho musela udělat, aby ho udržovala v bezpečí, zatímco se modlila, aby zůstal přesně tam, kde byl - uvnitř jejího lůna tak dlouho - aby přežil život mimo něj.

On za to stojí, připomněla si Emma.

Emma ještě jednou spočítala každý z jeho maličkých prstíků na rukou i na nohou. Sledovala linie v jeho dlaních a studovala konečky prstů na každém z jeho malých prstíků.

V jejích pažích spočívala nevinnost a čistá láska.

Emma se nikdy necítila úplnější.

Nikdy se zároveň necítila osamělejší.

Dívala se na Crosse a on jí připomínal toho jediného člověka, který jí nejvíc chyběl, dokonce i když on to nevěděl - jeho otce. Zdědil mnohem víc Calistových rysů, než jejích vlastních. Od jeho tmavých vlasů nebo černých očí, přes křivku baculatých růžových rtů a tvaru jeho nosu – tělem i krví byl čistý Calisto Donati.

Nebylo pochyb o tom, že Cross byl synem svého otce.

„Pohledný chlapče,“ řekla mu Emma.

„To je.“

Emma se při zvuku nového hlasu vylekala, protože věděla, že její nemocniční pokoj byl uzavřený, což znamenalo, že zatímco krmila a věnovala pozornost svému synovi, nechtěla žádné návštěvníky. Cross zůstával na novorozenecké jednotce intenzivní péče, protože hladina kyslíku v jeho těle občas klesla, a také měl mírnou žloutenku, kterou lékaři sledovali. Zároveň nepřijal dobře láhev, ale prso mu nevadilo. Emmě se ani dva dny po narození syna nespustila laktace, i když laktační asistentka říkala, že u některých žen to bylo normální. Přesto svého chlapce

kojila, protože to bylo to, co chtěl, i když mu toho moc nedávala.

„Affonso,“ řekla Emma a neobtěžovala se zvednout oči od svého syna. „Dobře, že jsi konečně dorazil.“

Během porodu se neobtěžoval s tím, aby do nemocnice zavítal, nebo aby zašel za Emmou a doprovodil ji do sanitky, když pro ni přijela. A za ty dva dny, co byl Cross na světě, ji ani jednou nenavštívil. Překvapilo ji, že tam svého muže vůbec viděla.

Ale možná, že zas až tak překvapená nebyla.

Affonso přece jen chtěl svého chlapce.

Affonso prošel místností, boty mu při každém kroku na podlaze vrzaly, takže Cross při těch zvucích svraštil své drobné obočí. „Byl jsem tady. Pro tvou informaci viděl jsem ho a držel ho. A až budeš připravena, podepíšu jeho rodný list. Dnes.“

Emmě se v krku začal tvořit knedlík.

„Dokonce jsem ho vzal na malou procházku po tomhle místě a dovolil pár svým mužům, aby ho viděli,“ dodal Affonso.

Vzhledem k tomu, že Cross spoustu času dne strávil mezi Emminým pokojem a novorozeneckou jednotkou intenzivní péče, kde ho celého kontrolovali a sledovali vše, co bylo potřeba, aby zajistili jeho dýchání a správnou barvu, bylo velice dobře možné, že říkal pravdu. Emma věděla, že když nebyl s ní, Affonso se vzhledem k tomu, že byl jejím manželem a otcem dítěte, k němu mohl dostat. Jeho jméno bylo uvedeno v papírech a dokonce na něj čekal náramek, který určoval, že patří k dítěti.

I tak jí to způsobilo nevolnost.

Affonso ji ze strany sledoval se svým chladným úsměvem. „Ach, jak vidím, chápeš to.“

Chápala, i když to pro ni bylo tak děsivé.

Řekl jí - aniž by to vyslovil přímo - že její syn před ním nebyl v bezpečí dokonce v nemocnici, kdy byl obklopený lidmi, kteří měli Crosse neustále sledovat. Affonso mohl v jakémkoli okamžiku její dítě jednoduše vzít a ona nemohla vůbec nic dělat.

„Od okamžiku, kdy jsi sem dorazila, jsem poslal do budovy své muže,“ vysvětlil Affonso s mávnutím a přiblížil se k její posteli. „Musel jsem se ujistit, že všechno bylo... dobré.“

Emma těžce polkla. „Myslíš tím, že jsem sem nenechala přijít Calista, aby se seznámil se svým synem dřív, než na jeho dítě stačíš položit své zkurvené špinavé pracky.“

V Affonsových tmavých očích problikalo varování. Emma věděla, že překročila hranici, ale kurva, takový byl s Affonsem Donati celý její život.

Hranice nakreslené v písku.

Pravidla vepsaná na stěnách.

Nevyslovené hrozby, které visely ve vzduchu.

Dusilo ji to.

Její život byl tak křehký - s každým dalším dnem visel na ještě tenčím vlásku. Čím méně potěšení dávala, čím méně užitečná mohla být, tím méně důležitou se stávala.

Cross byl její jediná věc – nádherná, dokonalá věc, kterou chtěla prostě jen milovat.

A udržet v bezpečí.

Affonso se s elegancí predátora posadil na okraj Emminy nemocniční postele. Ani na okamžik neodvrátil pohled od ní a uspokojeného chlapečka. Natáhl se, aby se Crosse dotkl, a Emma se mírně odtáhla. Sevřela své dítě o trochu pevněji, aby ho udržela dál od monstra, které se zvnějšku tvářilo jako světec.

„Můj syn?“ zeptal se Affonso a otevřel náručí, aby si vzal dítě.

Emma to odmítla. „Je šťastný tam, kde je.“

„Dej mi moje dítě, manželko.“

„Affonso -“

Její slova byla uťata, protože on přejel svou rukou po Crossově hlavičce a přitom rozcuchal černé chomáčky vlasů dítěte. Pak, stejně rychle, jako se jeho ruka dotkla dítěte, ho zvedl a stiskl Emmu za hrdlo.

Zalapala po dechu a plíce ji pálily bolestí, protože nedokázala získat ani trochu vzduchu potřebného pro dýchání. Affonso se jednoduše znovu usmál tím svým studeným úsměvem a sevřel ji ještě o trochu pevněji.

„Stále to musíme připomínat, Emmo?“ zeptal se tiše.

Pohledem zaletěla k zavřeným dveřím svého pokoje. Nikdo jí nepřicházel na pomoc, a zatímco byla rozptýlena obdivováním svého syna, Affonso za sebou pravděpodobně zamkl dveře.

„Dovol mi, abych ti teď připomněl, komu toto dítě patří,“ pokračoval Affonso, aniž by uvolnil ruku z jejího krku. „Když byl uvnitř tvého těla, bylo na tobě, aby ses o něj starala a dělala to, co jsi chtěla. Ale teď, když je venku na světě a naživu, udělám si s ním to, co si přeji já. Pokud máš v plánu mi to ztěžovat, zařídím si to velice snadno tím, že zmizíš.“

Emmě se oči zalévaly vodou, ale Crosse pevně držela, odmítala ho pustit. Tak, jak to po ní požadovaly její instinkty, nehty se zarývala do Affonsovy ruky.

„Jsem jeho matka,“ zachraptěla.

„Ty jsi děvka, která ho stvořila,“ odpověděl Affonso chladně. „A věř mi, že pokud do toho mám co mluvit, bude vyrůstat s tímto vědomím.“

Affonso ji konečně pustil a zároveň jí vzal dítě z náručí. Emma se na posteli vrhla dopředu a ignorovala bolest, která ji přitom vystřelovala do spodních částí těla.

„Vrať mi ho, Affonso!“

Affonso se na ní podíval přes rameno, ale pak se znovu soustředil na dítě ve své ruce. „Crossi, Crossi, Crossi... můj chlapče, jsi taková pohledná věcička, že? Pojďme se společně projít, bambino.“

„Affonso,“ zamumlala Emma skrz zaťaté zuby, „neber mi moje dítě.“

„Jednoduše ho beru na procházku,“ odpověděl její manžel.

Lži.

Ten muž byl zkurveným lhářem tím nejhorším způsobem.

Nebral Crosse jen na procházku, jak prohlašoval. Znovu ji tak varoval.

Affonso ji mohl její dítě vzít.

Mohl jí ublížit.

Ublížit dítěti.

Cokoli.

A ona nemohla nic udělat.

„Jsi takový bastard,“ řekla mu Emma.

Affonso se s odpovědí neobtěžoval.

Emma byla vyděšená, že pokud by udělala víc – víc s ním bojovala – zhoršilo by se to pro ni, Crosse nebo Calista ještě víc než jen tak, že by jí prostě dusil.

Co mohla udělat? Co?