TCDH - 20. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Jako obvykle Vánoce přišly mnohem rychleji, než čekali.

Když byl Malcolm ve vězení a Raul konečně opět získal svůj poklad, zdálo se, že obvyklá práce spojená s provozem Sněžného zámku by měla být snadná. Raul, který od dětství nezažil velké rodinné Vánoce, ovšem brzy zjistil, že je to mnohem víc práce, než předpokládal.

„Opatrně se stromečkem,“ zavolal ten den už asi podvacáté.

Žebřík nesený dvěma dělníky jen těsně minul šňůru světel, kterou sám pověsil. Předtím se jiné dvojici dělníků málem podařilo sesadit malého draka, kterého Claire vyhrála v aukci, z jeho stanoviště vysoko na vrcholu stromu.

„Promiňte, šéfe,“ vykřikl jeden z mužů. „Už je to skoro hotové.“

Zatímco se díval, rozzářil se poslední světelný řetěz, aby dokončil výzdobu sálu.

Rozhodli se, že stromek bude stát ve velkém sále naproti obrovskému mramorovému schodišti vedoucímu do křídla pro hosty. Strop tu byl dost vysoký na to, aby mohli navlékat světla a ozdoby od stěny ke stěně a vytvořit tak jakousi umělou hvězdnou oblohu.

Bylo tu také dost místa, aby se hosté mohli shromáždit kolem stromu, a kdyby se lidem chtělo, mohlo se i tančit. Taneční sál už byl prostřený stoly a židlemi a vyzdobený pro náročnou štědrovečerní večeři, která se bude v restauraci podávat zítra.

Všechno šlo podle plánu – ale ve víru příprav, které jim zabíraly čas, neměli Raul a Claire moc času mluvit o svých vlastních plánech do budoucna.

Možná je to tak lepší, pomyslel si nervózně. Něco ho napadlo – ale nebylo to nic, co by se zatím odvážil vyjádřit slovy. Mohlo by to být nemožné. Mohlo uplynout příliš mnoho času. A kdyby to nevyšlo…

„Ahoj,“ řekl Dylan a na chvíli se zastavil, aby překvapeně pohlédl ke stropu. „Dobrá práce! O čem sis chtěl popovídat?“

„Už mám vymyšlené naše malé překvapení.“ Raul ztišil hlas, když se jeden z dělníků opět přitočil blíž.

Druhými dveřmi se do místnosti nahrnulo několik dětí a za nimi unaveně, ale šťastně vypadající rodiče, zaprášení sněhem.

Rychle vtiskl Dylanovi do ruky malou krabičku. Přišla poštou dnes ráno – právě včas.

„Dnes večer – víš kde?“ zašeptal.

Dylan se usmál. „Se mnou můžeš počítat. Ale pamatuj si – nikomu neříkej, že jsem do toho zapletený.“

„Přísahám na své dračí srdce,“ prohlásil Raul vážně.

Zbytek dne uběhl jako voda. Bylo toho tolik, že se s Claire stačili setkat jen krátce. Jejich společný oběd po pěti minutách narušilo pípání jejího telefonu a další katastrofa, která hrozila zhatit vánoční přípravy.

„Nevadí, když tě tu nechám?“ zeptala se ho s ustaranýma očima.

Přes pouto cítil její nechuť. Věděl, že se těšila, až spolu stráví alespoň půl hodiny, než se znovu pustí do řešení chaosu. Ale také cítil její odhodlání – bez ohledu na to, jak velký byl tlak, vždycky dokázala dát věci zase do pořádku.

Svou práci milovala. A když viděl, jak se děti i dospělí těší na pohádkové Vánoce ve Sněžném zámku, začínal chápat, kde bere sílu zvládnout tolik práce.

Vyslal k ní vlnu lásky a ujištění.

„Běžte si vyřídit tu vaši Santovskou pohotovost,“ řekl jemně. „Uvidíme se večer na naší štědrovečerní oslavě. Myslím, že zatím budu muset rozmotat další kilometr pohádkových světýlek.“

„Bude to stát za to,“ slíbila mu a nebránila se, když ji přitáhl k rychlému polibku.

„Mm,“ vzdychla proti jeho rtům.

Zlatý náramek kolem jeho paže pulzoval teplem. Zhluboka se nadechl a vdechl její vůni. Voněla teplem, po vanilce a skořici – s nádechem jeho vlastního sprchového gelu, když se spolu ráno sprchovali.

Ta vzpomínka v něm vyvolala silnou vlnu touhy a viděl, jak se jí v reakci na ni rozšířily oči.

Pak její telefon znovu zapípal a ona se zhrozila.

„Promiň. Uvidíme se večer. Miluji tě.“

„Taky tě miluji,“ pronesl vřele. Sledoval, jak se trochu začervenala štěstím, než si vzpomněla, že ji zavolali, aby vyřešila problém se Santou, který se ztratil cestou na zámek.

Počkal, až opustí hotelovou restauraci, a pak vytáhl telefon, aby napsal paní Henderson.

Všechno funguje podle plánu. Až přijede, řekni jí, že jsi našla náhradního Santu ve Vánočním údolí.

O několik vteřin později mu telefon bliknutím oznámil její odpověď.

Provedu. Budu ji rozptylovat.

Díky, odpověděl a zase odložil telefon.

Do jejich štědrovečerního večírku zbývalo jen pár hodin. Nemohl se dočkat, až uvidí její reakci na jeho překvapení…

***

Venku byla tma. Nad Raulem svítil měsíc. Před ním se tyčil Sněžný zámek. Ze všech oken se ven rozlévalo světlo. Všude, kam se podíval, byla slavnostní výzdoba: pohádková světla na balkonech, svíčky v oknech, barevné stromy v zahradě.

Ještě před chvílí si tu hrály děti, zatímco dospělí si vzrušeně povídali. Teď se však všichni shromáždili uvnitř, kde měla Claire zahájit večerní oslavu malým proslovem, než děti zazpívají koledy.

Zkontroloval si hodinky. Ve stejnou chvíli ze zámku vyklouzl stín a rychle se k němu rozběhl.

O chvíli později už rozeznal známou Dylanovu postavu.

Chlapec si s ním plácl, jakmile byl dostatečně blízko. „Všechno připraveno?“

Raul přikývl a ukázal na skladovací boudu za sebou. „Všechno je hotové. Zbývá už jen náš Rudolf.“

Dylan na něj vyplázl jazyk, ale pak vytáhl z kapsy malou krabičku, kterou mu Raul předtím podal. Otevřel ji a odhalil červený nos s přivázanými elastickými provázky.

Dylan si ho pak nasadil. Jakmile stiskl malé tlačítko, nos se rozzářil jasně červenou barvou.

Právě včas Raul zadusil smích. „Perfektní,“ řekl. „Vážně, tohle bude úžasné.“

„Nikomu neříkej, že jsem se na tom podílel,“ připomněl mu Dylan a pak zamířil do boudy.

Už se přesunul, když se za ním Raul vydal. Místo Dylana teď uprostřed kůlny stál mladý jelen s jasně zářícím nosem stále připevněným k hlavě.

A za ním stály malé sáňky s jejich bývalým sáňkařem Tomem Waldenem, nyní oblečeným do kostýmu Santy.

„Nemůžu říct, že bych to někdy dělal,“ poznamenal Tom a usmál se na Raula, „ale vždycky jsem chtěl létat. Nemohl jsem se dostat do žádného z těch letadel, ale myslím, že drak je bezpečnější než tohle. Vždycky jsme říkali, že drak přináší štěstí, tady ve Vánočním údolí.“

„Slibuji, že vás oba ochráním.“ Raul úsměv opětoval. „Byla by to hrozná reklama, kdyby Santa, spadl z nebe.“

O pár minut později už Dylanovi nasadili postroj. Byl uzpůsobený pro poníky, ale i když na těle Dylanova jelena neseděl dokonale, podařilo se jim všechny přezky zapnout a vše dotáhnout na své místo.

„Připraven?“ zeptal se Raul.

Jelen i jejich Santa přikývli. Společně vytlačili saně z kůlny. Byly plné pytlů s drobnými dárky, které Raul během uplynulého týdne objednal u lidí z Vánočního údolí: malé krabičky sušenek, drobné hračky a čokoláda. Bylo toho dost, aby mohli nechat dárek pro každé dítě i dospělého.

Pak jejich kočí zaujal místo na saních a Raul se proměnil.

Znovu jím projela divoká radost z toho, že je drak. Naplnil ho oheň, krev syčela skrze něj a on chtěl otevřít čelist a zařvat na hvězdy.

Místo toho opatrně roztáhl křídla a dával pozor, aby se pohyboval pomalu a tiše. Stačil jediný úder křídel, aby se odlepil od země.

Vznášel se na místě nad sáněmi, uchopil je zadníma nohama, zatímco drápy jedné přední nohy opatrně obtočil kolem Dylana.

Pak se vznesl a vzlétl.

Kočí náhle vzrušeně vyjeknul a sevřel si ruku před ústy.

„Omlouvám se,“ řekl, i když to neznělo nijak zvlášť omluvně.

Ne že by mu to Raul vyčítal, protože teď se stejné vzrušení zmocnilo i jeho.

Mohlo by to vyjít? Lidé draky neviděli, proto dlouho drželi měniče draků v tajnosti. Kdyby se teď někdo podíval ven, viděl by jen létající saně se Santou, které táhne jelen – nebo spíš sob s červeným nosem.

Dylan si pobaveně odfrknul a předstíral, že se prochází ve vzduchu. Raul zatočil a odvezl je blíž k zámku.

Balkon se rychle přiblížil. Byl vyzdobený jasnými světly, i když jak se blížili, světla náhle zhasla. Uvnitř se zdálo, že večírek právě začal. Po dětském zpěvu koled se ho podle plánu ujal dýdžej.

A za prvních tónů písně Santa Claus Is Coming To Town vletěl Raul přímo do výhledu z velkých oken.

Nejdřív ho nikdo neviděl. Pak se otočilo první dítě, které zasněně zíralo z okna a v ruce svíralo obří sušenku.

V příští vteřině se holčičce rozšířily oči.

Přes okno Raul neslyšel její výkřik. Ale o úder srdce později měli všichni její sourozenci obličeje přitisknuté k oknům a šokovaně zírali, což se změnilo v tak dokonalou nevinnou radost, že se Raul musel přinutit zůstat úplně v klidu.

Koneckonců na něj nezírali. Byl neviditelný. Dnes byli Dylan a jejich Santa středem pozornosti.

U okna se objevily další tváře. Studoval jednu po druhé, až nakonec našel malou, předčasně vyspělou Janice a jejího kamaráda, který plakal, když mu řekla, že Santa není skutečný.

Oba měli obličeje přitisknuté k oknům, malý chlapec měl oči téměř komicky rozšířené, zatímco Janice je měla zúžené. Pokud však hledala skryté provázky, které drží sáně ve vzduchu, byla by zklamaná.

Raul s tichým úsměvem pro sebe přistál se saněmi a ignoroval jejich publikum, když teď dosáhl toho, v co doufal.

Jejich Santa vystoupil ze saní, vzal pytle s dárky a táhl je jeden po druhém ke dveřím na konci balkonu. Tam je rychle předal skrytému pomocníkovi – paní Henderson, která jako jedna z mála o jejich plánu věděla a která kvůli jejich příchodu zhasla venkovní světla.

Kdyby se dárky pokusily najít nějaké zvědavé děti, čekalo by je zklamání.

Paní Henderson slíbila, že je všechny schová do skříňky, která se používala na úklidové pomůcky. A pak, až skončí štědrovečerní oslava a všechny děti budou v postelích, snesou je společně dolů a položí je pod obrovský vánoční stromek v hale.

Je to dokonalý plán, pomyslel si Raul znovu hrdě a podíval se k oknům, kde se teď k okouzleným tvářím dětí přidali první dospělí.

A tam – tam stála Claire a zírala na něj s naprostým úžasem.

Miluji tě, slyšel její pobavený hlas přes jejich pouto. Nemůžu uvěřit, že jsi Dylana přiměl, aby s tím souhlasil.

Jejich Santa se rychle znovu vyšplhal na saně.

„Ho, ho, ho,“ zachechtal se Tom, povolil otěže a Dylan poslušně zvedl hlavu do výšky, nos mu stále jasně zářil. Vztyčil se a pak Raul znovu zamával křídly.

Stejně snadno se vznesli – a zevnitř se teď ozývalo hučení vzrušení tak hlasitě, že ho Raul slyšel i přes zavřená okna.

Miluji tě. Šťastný Štědrý večer, vyslal skrze pouto Claire.

Šťastný Štědrý večer, vrátila mu a pouto jí zahučelo radostí. Ale nemysli si, že tě to osvobozuje z oslavy.

Nech si tanec pro mě, poslal zpátky, když se vznesl.

A tam nahoře na obloze, kde to mohl slyšet jen Santa a jeho sobi, Raul roztáhl čelisti a jeho drak si vesele broukal: Radši si dávej pozor, radši neplač, radši nedoufej, říkám ti proč… Santa Claus přijíždí do města.

***

Až ten den pozdě večer, když poslední strávníci opustili vánoční večeři v restauraci, měli Claire a Raul čas si spolu sednout. Venku byla tma a na zámku bylo krásné ticho, protože se rodiny odebraly do svých pokojů, aby strávily večer společně.

„Veselé Vánoce,“ řekl Raul tiše, přitáhl si Claire do náruče a pomalu a beze spěchu ji políbil tak, jak po tom celý den toužil.

Vzdychla proti jeho rtům, celá hebká a teplá. Vypadala unaveně, ale oči jí zářily tím zvláštním leskem, který měla, kdykoli se na něj podívala.

„Zítra máš volno, že?“ zeptal se. „Bude tu paní Henderson, aby vyřešila nějaké naléhavé případy?“

Claire přikývla. „Mám v plánu si přispat a dát si dlouhou horkou koupel s knížkou. A zbytek dne je pro tebe.“

Raulův úsměv se rozšířil. „V tom případě – vadilo by ti, kdybych tě unesl? Přímo tady a teď?“

Claire se tiše zasmála a už vypadala probuzeněji. „Unést? Co máš na mysli?“

„Chci tě vzít na let,“ pronesl tajemně. „A chci ti něco ukázat. Jestli jsi unavená, můžeš spát na mých zádech. Nikdy bych tě nenechal spadnout.“

„Létat? Na drakovi?“ Nadechla se a oči se jí rozšířily. Pak se rozzářila. „Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš!“

O patnáct minut později už byli na obloze. Claire mu seděla na zádech, zabalená do teplého pláště, i když přirozené teplo jeho draka by jí zajistilo pohodlí bez ohledu na to, jak vysoko by ji vynesl.

Nejdřív ho pevně objala kolem krku a přitiskla se k němu, ale už o pár minut později se pustila, narovnala se a s výkřikem se dívala na hory, které se pod nimi ztrácely.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikla a pak se rozesmála, když zamával křídly a vznesl se ještě výš.

O chvíli později prorazili mraky. Nad nimi zářily hvězdy, Mléčná dráha byla vzdáleným proudem třpytivých diamantů v temnotě noci.

Bude to trvat asi dvě hodiny, informoval ji skrze pouto, takže pokud budeš unavená, zkus si trochu zdřímnout. Tady na mých zádech jsi v bezpečí.

V odpověď mu přejela rukou po šupinách, které mu lemovaly krk.

„Nemohla bych spát,“ řekla a její hlas byl zastřený úžasem. „Je to příliš krásné. Chci si to pamatovat až do konce života. Tu noc. Tu oblohu. Nic než můj vánoční drak a hvězdy.“

Raul jí poslal zpět vlnu své lásky.

Odteď budou každé Vánoce takové. My dva, spolu, navždy.

Někde nalevo od nich spadla hvězda. Její ruka mu znovu uhladila krk.

Navždy, odpověděla mu v duchu.

Byl o něco rychlejší, než čekal. Trvalo jen něco málo přes hodinu a půl, než spatřil podivně povědomé pohoří, které vystupovalo z mraků.

Náhle ho zaplavila úzkost. Možná to všechno byl špatný nápad. Možná už nebylo Claire co ukázat.

Nebo se možná všechno už rozpadlo, zbyly jen prázdné, bezduché ruiny, a jí by se to nelíbilo…

„Děje se něco?“ zeptala se.

Raul se zhluboka nadechl a odháněl strach, který se přelil přes pouto.

Už tam skoro jsme, odvětil. Teď se drž, přistáváme!

Navzdory svým slovům ladně klesal a dával si záležet, aby se i při strmém sestupu cítila pohodlně.

Před ním se zvedl první vrcholek hory. Byl pokrytý ledem a sněhem – pohled stále důvěrně známý, i po tolika letech.

Roztáhl čelist, aby se bezhlasně zasmál – a pak, jen proto, že mohl, vyslal plamen dračího ohně, který se rozjel po ledu.

Ledové boky pohoří na okamžik odrazily rudé světlo a hory kolem se rozzářily v odstínech rudé, oranžové a růžové. Pak plamen zhasl a on se vznesl za horu, podél průsmyku, který nikdy žádný člověk nepoužil.

Několik minut ho sledoval, až se před nimi náhle, jakoby odnikud, zvedla nová hora.

Rozletěl se k ní a pak zahnul doleva. Po deseti vteřinách zahnul doprava. Na další úder srdce je obklopily strohé horské stěny pokryté třpytivým ledem tak blízko, že se téměř dotýkaly špiček jeho křídel.

Pak se před nimi otevřelo údolí a kousek napravo se zvedala další hora, jejíž ledový vrchol se skrýval v mracích.

Bylo to už tak dávno, ale jeho tělo si stále pamatovalo každé zákoutí údolí a hor. Tělem se mu rozlévala radost – dokud si konečně neuvědomil, že něco je jinak.

Horské údolí pod nimi bylo tiché.

Zamračil se a vrhl se k němu. Určitě nemohli všichni zmizet…?

Pak se ze tmy jedna po druhé objevily malé světelné tečky. Sestupoval stále níž, až konečně rozeznal ulice a budovy.

V některých domech se svítilo. Lidé zde ještě žili. Město nezaniklo.

Jeho drak radostně zařval a vypustil další plamen.

Pod nimi se rozsvítila další světla. Přesto se zdálo, že v kdysi živém městečku teď není víc než čtyřicet, padesát roztroušených domů. Mnoho domů zůstávalo temných, když je přelétal, zahrady zarostlé, ploty, které neviděly nátěr už deset let, okna rozbitá.

„Raule? Kde to jsme?“ zeptala se ho.

Dlouho váhal a truchlivě si prohlížel umírající město pod sebou. Pak se zhluboka nadechl a zvedl hlavu.

Domov.

Spolkl dračí hněv a smutek nad tím, co se stalo městu, které jeho rodina vždy chránila. Život v horském městečku nebyl v těchto dnech snadný. Vždycky věděl, že to s nimi nevypadá dobře.

Přesto vidět to na vlastní oči bylo ještě horší.

Měl být tady. Měl nějak pomoct – i když přišel o vlastní domov spolu s rodinným pokladem.

Pak ze sebe setřásl smutek. Lítost by na tom, co se stalo, nic nezměnila.

Alistair a jeho strašlivý útok byl minulostí. Claire byla budoucnost. Se svou družkou a pokladem měl moc změnit to, co se tu stalo.

Pokud mi lidé budou stále věřit…

Vydechl další ohnivý oblouk. Led a sníh kolem nich odrážely světlo, takže údolí na okamžik ožilo, ozářené teplým světlem dračího ohně.

A v tomto světle se před nimi vynořilo sídlo.

Stálo na římse nad městem, zabudované do úbočí hory, která se nad ním majestátně tyčila. V dětství si ho představoval jako hrad. Postavil ho jeho pradědeček a měl silné zdi z robustního kamene, velkolepé zahrady s fontánami, a hlavně velkou věž, na které mohl snadno přistát drak.

Myslel si, že neexistuje krásnější místo.

Právě teď jeho bývalý domov vypadal smutně a male, zakrnělý horou za ním.

Byla zde úplná tma. V žádném okně nesvítilo světlo. Dříve bílé stěny sídla byly špinavě šedé a nejspíš už přes deset let neviděly štětec. Některá okna ve věži byla rozbitá, a když se vznesl nad dům, aby si prohlédl zahrady, byly úplně zarostlé.

Claire na jeho zádech mlčela a Raul cítil, jak se jeho štěstí trochu vytrácí.

Byl to hrozný nápad, pomyslel si, když opatrně přistál na zahradě u domu. Měl vědět, že z jeho dětství nezbylo nic. Tohle nebylo místo pro jeho družku ani pro jeho děti. Tohle byl hřbitov minulosti. Měl ji pohřbít spolu se svou minulostí…

„Tady jsi vyrůstal?“ zeptala se tiše, když slezla z jeho zad.

Raul se proměnil zpět.

„Ano,“ přisvědčil a pak zaváhal. „Promiň. Neměl jsem tě sem brát. Asi jsem doufal, že to bude… vypadat lépe.“

Společně prošli zahradou, až došli na dvůr. Byl zarostlý plevelem. Byla ještě příliš velká tma, než aby bylo něco vidět, ale po chvíli Raul našel mrtvou větev a zapálil její špičku malým dotekem dračího ohně.

Když pochodeň zvedl, prázdná okna odrážela světlo.

„V hoře za domem jsou horké prameny. Ve sklepě jsme měli dokonce bazény naplněné horkou minerální vodou. Možná proto se rodina ohnivých draků kdysi dávno rozhodla usadit v horách. V létě tu bylo krásně. V celém údolí kvetly divoké květiny. Slunce prohřívá hory. Dá se tu procházet celé hodiny a zkoumat. A když se v zimě ochladí, my děti jsme si každý den hrály v horkých pramenech.“

„To zní krásně,“ řekla.

Raul se hořce zasmál. „Ale to všechno je díky Alistairovi pryč a já to nemůžu vrátit zpátky. Promiň, nechtěl jsem ti kazit Vánoce…“

„Myslím, že je to pořád krásné,“ pronesla Claire pevně.

Překvapeně zvedl hlavu.

„Má to kouzlo.“ Vzala mu z ruky pochodeň, popošla dopředu a zvedla ji, aby si prohlédla balkony s kovaným zábradlím.

„Kouzlo,“ zopakovala. „Hodně. A jak to tak vypadá, má dobrou kostru. Horké prameny v suterénu a nedaleké hory, krásná zahrada, která sice potřebuje pozornost jednoho nebo tří zahradníků, spoustu barvy a – přiznejme si to – nejspíš bychom museli udělat kompletní rekonstrukci všech místností. Tapety, svítidla, elektroinstalace, vodovod… bylo by to hodně práce.“

„To by bylo,“ řekl opatrně, sotva věřil svým uším. „Ale…?“

„Ale myslím, že by to stálo za to.“ Claire se otočila a dračí oheň jí ozářil tvář. Její oči byly odhodlané, i když teď skrz pouto cítil, jak se baví. „Jestli tě to zajímá. Proto jsi mě sem přivedl, že?“

Bezradně se usmál. „Byl to šílený nápad,“ přiznal. „Ani jsem nevěděl, jestli tohle místo ještě existuje. A vím, že to není luxusní pětihvězdičkový hotel v Dubaji ani nejnovější hipsterské letovisko na Islandu, ale…“

„Žádné ale,“ prohlásila rozhodně. „Nikdy jsem nechtěla Dubaj ani Island! Chtěla jsem místa se šarmem, která vedou lidé, jimž skutečně záleží na tom, aby jejich hosté byli spokojení. Miluji svou práci, ale miluji ji proto, že vidím, že něco měním k lepšímu. Dokážu se vyrovnat s tím, že nemám volné víkendy nebo že pracuji přes svátky – ale jen když cítím, že si mě váží. Nebudu to dělat pro skupinu akcionářů, kterým je úplně jedno, jaké mají děti prázdniny, hlavně že jsou čísla v plusu. S tím jsem skončila. Chci místo s osobností.“

„No, tohle místo má historii. A kouzlo, jak tvrdíš,“ podotkl a bezmocně se zamiloval do toho, jak jí zářily oči.

Byla tak odvážná a odhodlaná. Claire si vždycky šla za svými sny – zatímco on se svých vlastních snů málem vzdal. Ale už ne. Jeho družka bude mít svůj sen, o to se postará.

„Ne,“ řekla, natáhla k němu pochodeň jako nabídku a oči se jí zaleskly. „Náš sen. Naše horské středisko. S horkými prameny, které vyléčí unavené kosti, a s nádhernými stezkami pro turisty. Možná lázeňské procedury a malá restaurace, která bude nakupovat produkty od místních farmářů dole ve městě.“

Raul zapíchl pochodeň do sněhu. Pak ji vzal za ruce. Když si ji přitáhl k sobě, aby ji políbil, začalo znovu sněžit – těžké, načechrané bílé vločky, které se neustále sypaly z nebe, přesně tak, jak si to pamatoval z dětství.

„Nic na světě nechci víc,“ pronesl tiše a pak ji políbil, až si povzdechla. „Veselé Vánoce.“

„Veselé Vánoce,“ odpověděla a objala ho kolem ramen.

S úsměvem si ji přitáhl do náruče.

„A teď – chceš se podívat dovnitř?“