DB#3 - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

Emma si dala na talíř vafli. Věděla, že ať už měla hlad nebo ne, musela jíst. Jenom proto, že její mysl neměla pocit, že potřebovala jídlo, neznamenalo to, že její tělo mohlo fungovat bez přísunu jakýchkoli živin. Možná, že kdyby šlo jen o ni, byla by schopná bez obav jídlo potlačit.

Ale nešlo jen o ni.

Musela jíst pro své dítě.

Nezáleželo na tom, že jasně zbarvené bobule na vrcholu šlehačky jí přišly jen pramálo přitažlivé a malá miska s javorovým sirupem vůbec neladila s její chutí na sladké. Nic na tom neměnilo ani to, že při každém soustu by ji jen bolela čelist a znovu se zvedal její reflex ke zvracení.

Neměla hlad, protože její úroveň stresu byla vysoká.

Nemohla spát.

Neustále se bála.

Ale... její dítě.

Když kolem kuchyňského stolu prošla kuchařka a jedním prstem jemně poklepala vedle Emmina talíře, zvedla vidličku a odřízla z vafle malý trojúhelníček. Emma si dala sousto do úst a přála si, aby si mohla vychutnat sladkost borůvkových vaflí. Místo toho se dokázala soustředit jen na kousání a polykání, aby mohla celý proces dokončit.

Sherry - kuchařka rodiny Donati - jí nabídla vědoucí, i když smutný úsměv. „Musíš jíst, Emmo.“

Emma si povzdechla. „Jím.“

„Víc než to, co jsi snědla.“

„Byl to dlouhý týden,“ vysvětlila Emma.

Dlouhý, bezesný týden plný úzkosti a nočních můr.

Sherry přikývla. „Já vím, ale už je to skoro u konce. Brzy bude doma a na nohou dřív, než budeš vědět. Žádné starosti. Affonso je schopný vrátit se zpátky ke svému obvyklému já.“

Emma musela s dalším soustem skrýt své přikrčení.

Jeho „obvyklé já“ - to byl přesně ten problém.

Možná to z Emmy dělalo příšernou, odpornou lidskou bytost, ale to naprosto poslední, co chtěla, bylo, aby se její manžel vrátil domů. Nechtěla, aby Affonso vůbec přežil tři zásahy kulkou přímo do hrudi, ale vypadalo to, že ten člověk prostě nikdy nezemře. Zatímco všichni ostatní se modlili za Affonsovo zdraví a jeho uzdravení, Emma se modlila za osvobození od jeho manipulací a zneužívání.

A nejen za svou vlastní svobodu.

Ne, modlila se také za svobodu svého syna a Calista.

Přesto ji Bůh nevyslyšel.

Nebo mu na tom prostě nezáleželo.

Emma si nebyla jistá, co z toho byla pravda, ale už před dávnou dobou akceptovala jednu část své pravdy. V den, kdy porušila své manželské sliby a začala poměr s tajným synem jejího manžela, šlo též o den, kdy se ve svém vlastním příběhu stala tou špatnou. Nezáleželo na tom, co jí Affonso udělal nebo jak s ní zacházel. Vždycky bude ženou, která svého manžela podvedla. Vždycky bude viděna jako žena, která otěhotněla se svým milencem; jako žena, která uvrhla hanbu sama na sebe, na svého manžela a i na své dítě.

Nic víc.

Byla vyděšená, že ji ostatní budou takhle vidět.

Takže dělala to, co musela dělat, dokud neměla jinou možnost. Dokud nepřijde něco jiného – doufala, že Calisto – kdo ji osvobodí z klece, v níž byla díky manželství a svému manželovi, uvězněna.

Co jiného by mohla dělat?

„Děláš to znovu,“ zamumlala Sherry. „Jsi v naprosto jiném světě. Tyhle tvoje obavy se dostávají přímo k tomu maličkému v tobě, Emmo. A to nemůžeš dělat. On se tam uvnitř potřebuje ještě chvíli dovařit.“

Emma se vymanila ze svých depresivních myšlenek a nějak se jí podařilo nad vtipem kuchařky usmát. „Já vím.“

„Nedělej si kvůli Affonsovi obavy.“

„To si nedělám,“ řekla Emma.

No, nebyla to úplná lež.

Nebála si, že by se Affonsův stav nezlepšil - ten parchant už byl skoro na nohou.

Dělala si obavy kvůli tomu, co se stane, až se vrátí domů. Ne, že by během doby, kdy byl v nemocnici a zotavoval se, dělala něco špatného, ale občas dokázala Affonsa vytočit i sebemenší hloupost.

Byl paranoidním kreténem.

A čím méně kontroly měl, tím byl horší.

Obzvláště u Emmy.

Rozhodně si nemyslela, že až dají lékaři Affonsovi zelenou a pošlou ho z nemocnice k ní domů, bude plný štěstí a zářit jako sluneční jas. Pravděpodobně bude mít stále bolesti, postel ho bude dohánět k šílenství a nepochybovala ani o tom, že jeho zkurvená hádavá nálada se podepíše na jejím fyzickém i duševním zdraví.

To ji děsilo.

Nebyla v dobré pozici, aby mohla bojovat proti manželovým obvyklým postojům a jeho chování. Její těhotenství bylo už samo o sobě dost rizikové, aniž by bylo potřeba to riziko zvyšovat díky stresu rozzlobeného a podrážděného manžela.

Nezabývala se jím už víc než dost?

Emma jen chtěla, aby její dítě mělo o trochu víc času, než přijde na svět. Bála se toho, že se Affonso vrátí domů v jedné ze svých nálad, kdy bude opět plný podezřívání a zlosti, což možná uškodí dítěti víc, než cokoli jiného.

„Dobře,“ odpověděla Sherry konečně a dala Emmě spiklenecký úsměv. „Bůh ví, že on by se o tebe až příliš nebál, hmm?“

Bohužel to byla pravda.

Sherry mrkla a narovnala se, díky čemuž se stal kuchyňský ostrůvek dělící linií. Odněkud zvenčí kuchyně se začala nést ozvěna kroků. Emma se obrnila před náporem toho, co přicházelo. Dívky - Affonsovy dcery, Michelle a Cynthia – nebyly doma na víc než jen na pár dnů, ale přítomnost dalších lidí v domě s úrovní Emminy úzkosti nijak nepomáhala.

Affonsovy dcery zbožňovala.

I když jeho nenáviděla, je zbožňovala.

Dokonce i Michelle, i když ta dívka měla své nálady a chování. Nezáleželo na tom - Emma dokázala její chování prohlédnout. Není to tak dávno, co byla Emma ve stejném postavení, ve kterém teď byla Michelle. Mladá dívka vyrůstající v přepychu, který měl napravit nedostatek lásky a náklonnosti, jakou potřebovala od svého otce.

A chování bylo občas tím jediným způsobem, jak tuto pozornost získat.

Právě teď se však dívky o svého otce bály. Affonso žádal, aby nejely do nemocnice na návštěvu, protože nechtěl, aby ho viděly v tomto stavu. Jednou s nimi mluvil po telefonu, ale ten hovor netrval dlouho, a většinu z něho obstaraly dívky svým hašteřením a skákáním si do řeči, zatímco Affonso na druhém konci linky proklínal sestry a morfin.

Michelle a Cynthia chtěly jen svého otce.

Emma ho nechtěla vůbec.

Jednalo se o zvláštní situaci, i když dívky nemohly vědět, co Emma ve skutečnosti cítila.

Byla rozervaná mezi nenáviděním toho muže a chtěním, aby byl zatraceně pryč, a soucitem s jeho dcerami, na kterých jí hluboce záleželo.

Nevěděla, co bylo správné udělat, takže když Michelle a Cynthia vešly do kuchyně s rozcuchanými vlasy, v pyžamech a s ospalýma očima, nasadila na tvář falešný úsměv. Její problémy s Affonsem a všechna tajemství, která byla nucena střežit, rozhodně neměly dopadnout na bedra těchto mladých teenagerek.

Ony by je neměly nést.

Emma by jim to nedovolila.

Ne, pokud do toho měla, co mluvit.

„Dobré ráno, dívky,“ řekla Emma a ujistila se, že jí v tónu hlasu nezůstal ani náznak starostí nebo smutku. Pro Cynthii a Michelle to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Rozhodně to však nedělala kvůli Affonsovi. „Sherry udělala vaši oblíbenou snídani - vafle.“

Michelle se na Emmu sotva podívala, protože byla až příliš zaneprázdněna zíráním do mobilu, který držela v ruce. Cynthia si však odtáhla židli, která byla nejblíž u Emmy a posadila se. Nejstarší z obou dcer se pokusila usmát, ale úsměv jí nedosáhl až do očí.

„Myslíš si, že bychom dneska mohly tátu navštívit?“ zeptala se Cynthia.

Emma se musela donutit nezamračit se. Za jeho odmítání dcer opovrhovala Affonsem ještě víc. Vidět, jak se zotavuje a každým dnem mu je lépe, by pro ně bylo přinejmenším úlevou. Když slyšely zprávy o tom, co se stalo, stala se z nich obrovská směsice pláče, vzlykání a požadavků na to, aby mohly z internátní školy jet domů. Emma bez Affonsova svolení nechala poslat dívky domů.

„Pravděpodobně ne,“ řekla Emma. „Víš, že nechce, abyste ho v tomhle stavu viděly.“

Když se Michelle posadila a byl před ní strčen talíř s vaflemi, zamračila se.

„Nebo nás prostě nechce vůbec vidět.“

„To tak není.“

Cynthia se na svou sestru zamračila. „Nechovej se jako taková děvka, Michelle. Skoro umřel.“

„Jsi zatracená děv-“

„Dobře,“ řekla Emma a zarazila dívky dřív, než se do toho stihly opravdu pustit. „To od vás dvou stačilo.“

Zvedla obě ruce nahoru a doufala, že to bude působit jako příslovečná zeď mezi nimi, aby jim zabránila v dalším plivání ošklivých slov jedna na druhou. S těmi dvěma bylo těžké říct. Občas se chovaly, jako by se navzájem divoce milovaly, a hned potom po sobě při první možné příležitosti skočily, aby si navzájem zaťaly drápy přímo do krků.

Emma, která vyrostla jako jedináček, neměla zkušenosti s tak zvláštním a podivně složitým vztahem, který mezi sourozenci panoval. Zejména mezi sourozenci jako Michelle a Cynthia, které ve svém tak krátkém životě prošly tolika věcmi včetně ztráty své mámy a k tomu měly za otce mafiánského bosse, který v sobě nedokázal najít špetku starostlivosti o své děti.

Kéž by jim dokázala lépe rozumět.

Kdyby pro nic jiného, tak jen proto, aby jim uměla pomoci.

„Nadechněte se,“ nařídila Emma a pohledem přejížděla mezi oběma mračícími se sestrami, „a vychladněte.“

Michelle ani Cynthia neřekly jediné slovo.

Emma za to byla vděčná.

Když nemluvily, alespoň se nehádaly.

To stačilo.

„Možná můžeme udělat něco jiného,“ řekla Cynthia a přerušila tak se svou sestrou soutěž v zírání na Emmu. „Myslím pro tátu.“

Emma přikývla, byla spokojená se změnou směru diskuse. Svěsila ruce a věděla, že pro tenhle okamžik byl boj pravděpodobně zažehnán.

Když si však složila ruce do klína, do boku velkého bříška vystřelila ostrá bolest. Ta se rychle proměnila v křeč, která jí přejela po levé straně břicha. Stejně rychle, jak bolest přišla, i zmizela.

I tak ji Emma pocítila.

A sebrala jí dech.

Na svém místě ztuhla a přitiskla si na to místo dlaň. Bylo tvrdé na dotek, ale to nebylo nic neobvyklého. A vzhledem k tomu, jak daleko již byla, nebyly nic neobvyklého ani křeče. Možná, že to byl jen chlapeček, který se snažil dostat se do pohodlnější polohy, což způsobilo ty podivné bolesti. Emma v to doufala.

Včera byla na své pravidelné schůzce u lékařky, kdy byl znovu změřený a zkontrolovaný její děložní čípek, zda nedošlo k nějakým změnám. Ty změny byly velice minimální, ale byly tam.

Bylo to znepokojující, ale zatím nebyli ochotni s tím nic dělat. Lékařka ji poslala domů s příkazem držet se na lůžku, jak jen bylo možné, a vyhýbat se jakémukoli stresu.

Skoro se lékařce vysmála do tváře.

Její život byl v tuto chvíli přesnou definicí stresu.

„No, co si myslíš?“ zeptala se Cynthia.

Emma se se zamrkáním vytrhla z oparu. Uvědomila si, že žádná z jejích nevlastních dcer si nevšimla, že by se s ní něco dělo.

Nic to není, řekla sama sobě.

… doufala v to.

„Ohledně čeho?“ zeptala se Emma.

„Cee si myslí, že bychom mohly jít na nákupy a zařídit pro tátu pár věcí, až se dostane domů - věci, které má rád, víš,“ řekla Michelle a ukousla si ze své vafle.

Emma zaváhala.

Měla by je odmítnout, už jen proto, že nemohla strávit den stáním na nohou a celé hodiny procházet obchody a hledat dárky, u kterých by Affonso jen předstíral, že mu na nich záleželo, než by je pak hodil do zásuvky.

A přesto… dívky vypadaly šťastně.

Doufala, že tak i byly.

Nemohla odmítnout.

„Ne celý den,“ řekla Emma. „Dítě potřebuje odpočívat.“

Michelle zakoulela svýma pěknýma hnědočernýma očima rodiny Donati. „Je uvnitř tebe - jediné, co dělá, je to, že odpočívá.“

Emma přikývla. „Já vím, a musí tam zůstat ještě o trochu déle.“

Cynthia přikývla. „Dobře, ne celý den.“

Emma zjistila, že ji přes kuchyň znovu sledovala kuchařka. Tentokrát měla Sherry svraštěné obočí - jasný znak jejího znepokojení.

Emma za to ženu neobviňovala.

Sama si také dělala starosti.

*********

Emmu z jejího zdřímnutí vytrhlo kňučení Půlnoci. Za poslední týden a půl, který od střelby uběhl, se jí nepodařilo v noci slušně vyspat, protože její mysl prostě nedokázala zpomalit dost na to, aby vypnula. Na druhou stranu její tělo konečně prohrálo boj s vyčerpáním. Zdřímnutí uprostřed dne bylo prostě jen jedním z těch způsobů.

Emma zamrkala a opravila svou předchozí myšlenku. Musela usnout uprostřed dne. Když vklouzla do postele, slunce bylo vysoko a jasně zářilo do oken ložnice. Ale teď z okna viděla černou oblohu plnou šedých mraků, kterými probleskoval jen ten nejmenší náznak měsíce.

Jak dlouho spala?

Emma zkontrolovala hodiny na nočním stolku. Bylo něco málo před devátou večer. Uběhlo skoro půl dne, kdy její tělo svůj boj konečně vzdalo a dovolilo jí spát.

Nevadilo jí to.

Tak jako tak co jiného měla dělat?

Spánek vypadal jako dobrá volba.

Malý pes na podlaze znovu zakňučel. Emma ignorovala záchvěvy bolesti v boku, přetočila se na posteli a natáhla se dolů, aby zvedla Půlnoc ze země. Teď, když už se nejednalo o štěně, s ní nespal v posteli příliš často, nicméně některé noci, když se cítil příliš osaměle... nebo když se Emma cítila zpustošeně, se k ní do postele dostal.

Potřebovala útěchu a pejsek k tomu byl dobrý.

A Calistův dar jí ho stále poskytoval. To bylo jisté.

Jakmile byl Půlnoc v posteli, jeho kňučení téměř okamžitě utichlo. Své hubené, chlupaté tělo stočil vedle Emmina zvětšeného bříška, čumákem se dotýkal jejího žaludku a jemně nasál vzduch. Nebyla si jistá, zda to bylo proto, že měl rád její bříško nebo proto, že věděl, že v něm bylo dítě a on ho jen tak svým vlastním způsobem zdravil.

Ať už to bylo cokoli, Půlnoc se vždy čumákem dotýkal jejího břicha.

„Dobře,“ řekla Emma psíkovi a poškrábala ho za jeho načechraným, poddajným uchem, „je čas spát. Už se nic neděje, co?“

Půlnoc na její příkaz jen stěží zareagoval, nicméně zastříhal uchem a pak se podíval směrem ke dveřím. Hlavu zvedl ještě trochu víc a přitom svou odchýlenou pozornost doprovázel mírným vrtěním ocasu. Emma venku z chodby nic neslyšela, ale bylo možné, že Affonsovy dcery byly vzhůru a pohybovaly se kolem. Konec konců, nebylo až zas tak pozdě.

Ozvalo se to nejtišší zaklepání na dveře ložnice a Emma přitom skoro zatraceně vyskočila z kůže.

„Emmy?“

Ztuhla na místě.

Ten hlas nepatřil žádné z Affonsových dcer. Byl to ten naprosto poslední člověk, u koho by čekala, že se po poslední návštěvě a po tom, co se při tom stalo, vrátí zpátky do domu Donati.

Emma si odkašlala, aby se zbavila nervozity v hlase a hlasitě řekla: „Jo, Cale?“

„Jsi slušně oblečená?“

Emma se na sebe podívala. Tričko nadměrné velikosti a tenké bavlněné šortky ji udržovaly zakrytou a v pohodlí. „Dost slušně.“

„Můžu vstoupit?“

„Ach, no pravděpodobně...“

Chtěla mu říct, že by neměl, protože by to nebylo vhodné, ale Calisto už otevíral dveře, zdánlivě spokojený s jejím předchozím komentářem o tom, že je oblečená.

Calisto stál ve dveřích, na jeho tělo dopadalo tlumené světlo z chodby. Rysy jeho tváře byly ve stínu, což Emmě zabraňovalo zjistit jeho současnou náladu nebo to, proč se tu náhle naprosto bez varování či bez zvláštního důvodu znovu objevil.

Naklonil se v rámu dveří, ruce měl založené na prsou a díval se do země, jako by se nechtěl podívat výš - nebo možná se nechtěl podívat na ni.

Emma si tím nebyla jistá.

I tak pro ni bylo pokaždé, když jí byl tento muž na blízku, zatraceně těžké potlačit automatickou reakci své mysli. Hluboko v duši jí srdce křičelo, aby mu řekla celý příběh - pravdu, kterou si zasloužil vědět. Ruce jí bolely potřebou dotknout se ho, její oči pokaždé dělaly novou inventuru jeho rysů a čehokoli dalšího, co mohly najít, když se ocitla v jeho přítomnosti.

Stýskalo se jí po něm.

Celou dobu.

Příšerně.

Ale na prvním místě musela chránit své dítě, na druhém sama sebe, a pak možná… možná mohla zachránit také jeho. Emma v tuhle chvíli prostě nevěděla, jak to všechno zvládnout.

Calisto mávl rukou směrem k sobě, stále mlčel.

Emma při tom činu zmateně svraštila obočí. „Co je, Calisto?“

„Uh, nechtěl jsem sem jen tak vtrhnout.“

„To jsi neudělal - zaklepal jsi.“

„I tak. Myslím tím dům. Dívky jsou dole a dívají se na něco v televizi. Nejdřív jsem si myslel... no, přesvědčil jsem sám sebe, že sem dneska večer přijdu proto, abych s nimi prostě strávil trochu času. Nějakou dobu už jsem je neviděl a to je zvláštní. Jako by věděly, že to nejsem já. “

Emma se zamračila. „Jsi to ty, Cale. Vždycky jsi to ty.“

Calisto zavrtěl hlavou a suše se zasmál. „Ne, nejsem to já. Něco chybí. Věděl jsem to od okamžiku, kdy jsem se probral. Jen jsem nemohl přijít na to, co to je.“

„Ale na některé věci si vzpomínáš.“

„Některé,“ souhlasil. „Ale to nemůžu nikomu říct, že?“

Emma prsty sevřela přikrývku, která zakrývala spodní polovinu jejího těla. Cítila, jak jeho oči sledovaly každý její pohyb. Teď se na ni díval a hledal lži v jejích činech, slovech nebo tónu jejího hlasu.

Emma to věděla. Nemusela se mu dívat do očí, aby to viděla.

Calisto byl od své nehody jiný - věděl o svém životě méně věcí.

Ale svým způsobem byl stále stejný, i když si to pravděpodobně neuvědomoval.

„Ty věci, na které si vzpomínám,“ pokračoval Calisto tišeji a vstoupil do ložnice o krok dál. „Není to tak, že bych je mohl jen tak... někomu je předat, co?“

„Záleží na tom, jaké to jsou.“

Calisto si těžka povzdechl. „Když jsem naposledy připustil, že mám vzpomínku, někdo zemřel.“

Emmina hlava vyskočila nahoru a zjistila, že v jeho pohledu byla taková intenzita, která ji umlčela. Chtěla se zeptat, co tím myslel - zeptat se, kdo zemřel - ale jedna její část to už možná věděla. Otec Day.

„Tehdy jsem tomu skutečně začal věnovat pozornost,“ zamumlal Calisto. „To byl okamžik, kdy jsem věděl, že všechny ty věci, které nebyly cítit správně... sakra, nebyly cítit správně, protože nebyly správné. A lži mohou být spřádány tolika různými způsoby, až pavučina nakonec zachytí každého – a dokonce člověka tak oslepí – aniž by si čehokoli všiml.“

„A můžeš?“ odvážila se Emma zeptat. „Myslím tím prohlédnout?“

Calisto zavřel dveře do ložnice a když to udělal, nevydaly při tom sebemenší zvuk. Přistoupil k ní o další krok blíž a pak další a další, až byl těsně vedle její postele. Beze slova si klekl na kolena a sklopil k ní pohled. Emma se rukou stále dotýkala svého psa, využívala jeho nadýchanou srst k tomu, aby skryla to, jak se jí celá ruka chvěla.

Druhou však pevně svírala pokrývku.

Co se teď chystal udělat?

Emma nevěděla, jak se vypořádat s tímhle nebo i s Calistem. Srdce se jí bolestivě svíralo, až v jistém bodě chladná, klidná fasáda jeho masky v okamžiku zmizela.

„Nejsem to já,“ řekl tiše.

Emma zamrkala, prsty se jí svíraly touhou natáhnout se a pohladit ho po tváři. Jeden malý dotek by neublížil, že?

Takže to udělala.

Jeho kůže, pod její dlaní teplá a hladká, jí vyslala do paže oheň. Při tom doteku – i když měl být tak nevinný a uklidňující - Calisto zavřel oči a pomalu, roztřeseně vydechl.

Jako by to chtěl.

On chtěl, aby se ho dotkla.

„Použil jsem pro sebe dívky jako výmluvu,“ řekl, „proč jsem sem dneska večer přišel. Pomyslel jsem si, pokud si to budu v hlavě dostatečně často opakovat – kvůli Michelle a Cynthii, protože jsou vyděšené a osamocené - pak by mě to přimělo uvěřit tomu.“

Emma se kousala do vnitřní tváře a věděla, co asi řekne dál.

„Ale?“

„Ale pak jsem se sem dostal. A i když jsem s nimi mluvil, ticho bylo až příliš hlasité. Chtěl se na tebe zeptat, cokoli ohledně tebe. Vždycky si o tebe dělám obavy a ani nevím proč.“

„Je v pořádku dělat si obavy.“

„Možná, ale ty další věci - věci, na které jsem si vzpomněl, i když to bylo jen tak málo - nejsou v pořádku.“

Emma stiskla rty k sobě, protože věděla, že měl na mysli Vegas. „Máš pravdu, to není.“

„A nějak jsem prostě věděl...“

„Věděl co?“

„Že to nebylo naposledy,“ řekl Calisto.

Emma úplně ztichla, nechtěla prozradit všechna svá tajemství. Pokud by udělala, znovu by utekl? Odmítl by pravdu, kdyby mu řekla o otcovství dítěte?

Co by udělal?

Emma to nemohla riskovat.

„Takže vím, že je to špatně,“ pokračoval Calisto, zdánlivě nevnímající její vnitřní dilema. „Ale pořád se sem vracím – tuším, že to pořád chci. A možná je to proto, že díky tobě se cítím normálně, Emmy. Nebo normálněji, než jinak. Nedokážu myslet správně, protože se vždycky tak moc soustředím na to, co by mělo být v mé hlavě nebo na to, co mi chybí. Když se dostanu do své hlavy, nemohu dýchat.“

„Cale, to je -“

„Ale s tebou můžu,“ přerušil ji rychle. „Díky tobě se cítím mnohem víc jako já, dokonce i když jsi na druhé straně místnosti, a to jediné, co mohu udělat, je dívat se na tebe. Dělám to, víš mnohem víc, než bych měl. Stejně tak na tebe myslím mnohem víc, než bych měl. A tehdy jsem to věděl.“

Emma se nechtěla zeptat, protože si nebyla jistá, zda by to její srdce dokázalo zvládnout.

Ale zeptala se.

„Věděl co?“

„Ty jsi to, co mi chybí. Skrýváš to – skrýváš toho hodně, a já na to přijdu – ale právě teď jsem jen potřeboval dýchat.“

„Dýchat,“ zopakovala.

„V mé hlavě je příliš mnoho lží, příliš mnoho sraček. Potřebuji jen na chvíli přemýšlet. Ty mi to umožňuješ a to je to, co teď musím dělat, abych zjistil zbytek.“

Emma cítila, jak jeho ruka vklouzla pod její a uvolnil jí prsty z přikrývky. Propletl si s ní prsty. Nejistě a opatrně zírala na jejich spojené ruce.

Tohle ji bude zítra bolet.

Bolelo by, kdyby znovu odešel.

Stále nebyl její - ona nebyla jeho.

„Vím, že ty jsi to, co mi chybí,“ řekl Calisto a v jeho rysech byla zmatenost spolu s potemnělou bolestí.

Emma si nemohla pomoci a přikývla.

Protože ona tím byla.

On jí také chyběl.

Tak proč mu to jen nemohla říct?

Proč ji dusil strach?