TCDH - 18. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Předtím si to nedokázal spojit, ale jakmile Claiřina ruka sevřela jeho dračí srdce, věděl to.

To bylo to, co ho táhlo kupředu. Proto mu ten pocit připadal tak povědomý.

Po celou dobu spočíval ztracený poklad jeho rodiny v tajném Alistairově doupěti, ukrytém tak hluboko v zemi Sněžného zámku, že o něm nevěděl ani Henrik.

Jako stínový drak byl Alistair dobrý v iluzích a v nenápadném odvádění pozornosti od míst, kde ji nechtěl udržet. Bylo to poslední místo, kde by Raul tušil, že najde své dračí srdce.

Dokonce ani nevěděl, kdo tak krutě napadl jeho otce, když byl ještě dítě. Teď to všechno začalo dávat strašlivý smysl. Kolik dalších draků Alistair okradl?

A nakonec ani nashromážděný poklad tady v jeho doupěti nestačil Alistairovi k uspokojení. Zařídil smrt vlastního bratra, jen aby získal kontrolu nad zemí Sněžného zámku a nad pokladem, který měl patřit Henrikovi.

Raul znovu roztáhl křídla a oslavoval pocit moci, který se skrze něj prohnal. Tohle bylo to, po čem toužil. Jeho drak byl konečně celý. Klenot, s nímž se spojili v dětství, byl opět jejich a stará rána v duši jeho draka byla konečně uzavřena.

Předtím byla proměna neuvěřitelně bolestivá. Bylo to, jako by tam byla otevřená rána, která z něj vypouštěla energii. Teď to byl ten nejkrásnější pocit, jaký kdy zažil.

Všude kolem něj zpívalo zlato. Obklopovaly ho harmonie z rodinného pokladu – melodie, které naposledy slyšel, když jeho rodiče ještě žili.

Jeho srdce bylo tak plné smutku i radosti, že nevěděl, co si s ním počít.

A pak uviděl Claire. Běžela k němu, smála se a plakala a on si vzpomněl na její naprostou hrůzu, když si myslela, že umírá. Její hrůzu – a její neuvěřitelnou odvahu, když se vydala přímo k jeho dračímu srdci.

Miluji tě, zpíval jeho drak tiše v řeči zlata, které se k melodii přidalo. Miluji tě!

Bez námahy se proměnil, zcela uzdravený i ve své lidské podobě, jen na hrudi a nohou mu zůstalo trochu zaschlé krve. Běžel k ní a smál se, zatímco poklad kolem nich nepřestával zpívat o jeho lásce.

„Miluji tě,“ zaúpěl, když se vyškrábal na další hromadu zlata – a pak ji měl konečně v náručí, smála se a plakala a byla nádherně živá.

Objal ji tak pevně, jak jen mohl, vtiskl jí polibky po celé tváři a drak v něm řval radostí.

„Já tě taky miluji,“ vzlykla a pak se smíchem vzhlédla a řekla: „Ty idiote!“

„Cože?“ zeptal se s úsměvem a zvedl ji, aby ji snesl z hory zlata jen proto, že mohl.

„Myslela jsem, že umřeš! Tohle už mi nikdy nedělej!“

„Hej,“ prohodil hravě, „nevybral jsem si, že mě napadne obranný mechanismus stínového draka ani že mě střelí přímo do hrudi. Ale teď, když jsi mě na to upozornila, slibuji, že se v budoucnu zdržím toho, abych se nechal postřelit.“

Zachichotala se, natáhla se k němu a prohrábla mu prsty vlasy, přičemž se jí radostí zachvěl hlas, když prohlásila: „To je dobře, protože trvám na tom, že si vždycky vezmu jenom takového měniče draka, který se nenechá znovu postřelit nebo celý nevykrvácí na hromadě zlata.“

„Samozřejmě že ne,“ přisvědčil Raul a nakrčil nos. „Víš, kolik je to práce, zabývat se leštěním jedné mince za druhou, aby byla čistá…“

Ani mu nebylo dovoleno domluvit, než ho Claire přitáhla k sobě. Pak se jejich rty setkaly a on zapomněl na všechno, co chtěl říct.

V jeho hrudi byl jeho drak živý. Poprvé od dětství v něm byl jeho drak mocnou, zřetelnou přítomností, srdce mu naplňoval plamen – a jeho družka byla přímo tady, v jeho náručí.

Zpěv zlata se rozplynul. Dokonce i síla jeho draka se stala vzdáleným hukotem v pozadí.

Neexistovalo nic než pocit družky v jeho náručí, vůně jejích vlasů a teplo jejích úst, která se mu otevírala – a on věděl, že by se vzdal všech pokladů světa, jen kdyby ji mohl takto držet až do konce svého života.

***

Zdálo se, že v bludišti strávili celý den, ale když se konečně vrátili na zámek, vypadalo to, že uplynuly jen dvě hodiny.

„Zrovna jsme chtěli poslat pátrací tým zpátky do bludiště,“ řekla paní Henderson a se smíchem ho poplácala po paži. „Co se vám dvěma stalo?“

„Ah, špatně jsme odbočili a nějak jsme skončili mimo bludiště,“ odpověděl Raul a mrkl na ni. „A pak jsme se rozptýlili…“

Claire po jeho boku se sotva podařilo potlačit smích.

„Myslím, že to je jeden ze způsobů, jak to říct.“ Paní Henderson na něj pohrozila prstem a oči se jí zaleskly. „Doufám, že to znamená, že se na Sněžném zámku bude konat další svatba…“

Raul se usmál. Stále byl plný nevěřícné radosti. Připadalo mu zvláštní, že tady na zámku probíhá všechno jako dřív. Nikdo nevěděl, že tajný poklad byl tak dlouho ukrytý v jeskyni pod sněhem.

„Ne,“ řekl a sevřel prsty kolem Clařiných. Jeho úsměv se rozšířil. „Obávám se, že na pořádání hostiny si dělá nárok ještě jedno městečko.“

„Ah, takže se vracíš domů?“ zeptala se paní Henderson. Jemně ho znovu poplácala po paži. „To je pro tebe dobře. Vrátit se domů je vždycky správné.“

Jestli je ještě kam se vrátit, pomyslel si, ale nahlas to neřekl.

Místo toho se s Claire nechal odtáhnout na balkon, kde se konal večírek. Už pomalu končil; mnoho účastníků bitvy už odešlo.

Blízko zábradlí však našel známou tvář.

„Micahu,“ pronesla Claire vřele.

Micah hrdě kývl na trofej vystavenou na jejich stole. „Upřímně řečeno, mysleli jsme, že vy dva nám dáte víc zabrat,“ podotkl a zasmál se. „Co se stalo?“

„Ztratili jsme se,“ vysvětlil Raul se zničeným výrazem.

„Na vašem vlastním zámku?“ Micah nad nimi zavrtěl hlavou a rty mu cukaly. „Předpokládám, že už je pozdě na to, abych vás dva pozval k nám na skleničku.“

„Zítra,“ odvětil Raul a podíval se na Claire. Vypadala stejně zdrceně jako on. Z jeskyně vyvázli bez zranění – ale chvíli potrvá, než si na všechno, co se stalo, zvykne.

„Zítra ti to připomenu!“ řekl Micah a pozvedl sklenici na pozdrav.

Pak se zarazil, když se podíval směrem k rohu. „Doufejme, že se ten malý problém do té doby vyřeší.“

„Co se stalo?“ zeptala se Claire.

Raul viděl tu rozkošnou sedmiletou holčičku, Janice, jak stojí tváří v tvář malému chlapci zhruba v jejím věku. Vedle nich klečel Micahův přítel Jeremy a podle jeho gest se zjevně snažil chlapečka rozveselit.

„Myslel jsem, že si Janice konečně našla kamarády – ale zřejmě se snažila na svého nového přítele zapůsobit tím, že mu řekla, že na Santu věří jenom děti a že Santa není skutečný. To je důvod k slzám.“ Micah si zhluboka povzdechl. „Víš, cítím se hluboce požehnaný, že mám tak chytré a bystré dítě, ale někdy to opravdu není snadné.“

„Ale ne,“ zamumlala Claire soucitně. „Opravdová vánoční pohotovost. Zajímalo by mě, jestli můžu něco udělat…“

Raul málem něco řekl – ale pak si uvědomil, že když je jeho dračí síla konečně v plné síle, už do ní nemusí fyzicky strkat.

Místo toho jí poskytl mentální ekvivalent.

Nemůžeš vyřešit všechny problémy za všechny kolem, řekl jí jemně k srdci. A ty si musíš odpočinout. Nech to na jejich rodičích.

O chvíli později mu Claire věnovala provinilý pohled a část napětí z ní vyprchala.

Omlouvám se. Máš pravdu, sdělil mu v hlavě její hlas. Bože, teď bych mohla spát celý den…

Tak to prostě udělejme. Zámek bude stát i zítra.

Nahlas prohlásil: „Tvůj přítel už to dělá docela dobře. A podívej se na to takhle: Jeremy se zdá být na takovou rodičovskou pohotovost plně připraven. To má velkou cenu, někdo, kdo neutíká při prvním náznaku potíží.“

Micah se zničeně zasmál. „Chlape, asi se nikdy nedozvím, co je na tom pravdy. Ale máš pravdu.“ Na rtech se mu objevil malý úsměv, když se podíval k místu, kde Jeremy teď trpělivě nutil chlapce smrkat. „Jestli ho to nepošle s křikem na útěk, tak je možná opravdu připravený na tátu s bagáží.“

„A kdo by mohl říct ne takovému rozkošnému – i když problematickému – zavazadlu?“ Claire kývla směrem, kde Janice sledovala, jak se Jeremy stará o jejího malého kamaráda. Černé vlasy jí z obličeje držela jasně žlutá čelenka a místo aby se tvářila zachmuřeně – jak by se v takové situaci nejspíš tvářil Dylan – tvářila se vlastně provinile.

„Stojí za všechny ty problémy,“ pronesl Micah tiše a na rtech se mu při pohledu na ni objevil úsměv. Pak se otočil zpátky k Raulovi. „Přesto vám dvěma přeji, abyste měli bandu dětí, které věří na Santu, Severní pól a létající soby, až do – ehm, minimálně do střední školy.“

„Létající sobi, jo?“ zamručel Raul a v hlavě se mu náhle zrodil nápad.

Bude to muset počkat, připomněl si pak.

Teď, když vzrušení z toho, že musel bojovat o život, vyprchalo, adrenalin opustil jejich těla a dostavila se únava.

Rány se mu sice zahojily, ale i tak se sněžným bludištěm prodírali celou věčnost. Pouto pulzovalo vědomím vyčerpání jeho družky a najednou měl co dělat, aby potlačil dračí nutkání se tady hned proměnit a odletět s Claire do své ložnice.

„Opravdu se musím podívat na Dylana,“ oznámila jim Claire. „Doufám, že si nedělal starosti, když jsme se neukázali na slavnostní koulovačce…“

Raul se zasmál a šťouchl do ní. „Podívej se dolů.“

Pod balkonem se rozprostírala zahrada plná ledových soch osvětlená světly. Rozeznávali slabý tep vzdáleného rytmu – něco tvrdého a rychlého, vůbec ne rytmus valčíku, na který se kdysi točili na balkoně.

Ale zdálo se, že dětem shromážděným dole na zahradě tento druh zábavy vůbec nechybí. Ve světle několika různobarevných reflektorů děti a teenageři poskakovali a skákali, několik z nich si zpívalo.

A tam, poblíž malého pódia, kde stál DJ, poskakovali Dylan a jeho láska společně do rytmu, ruce ve vzduchu, jak se chichotali a kroutili.

„No výborně,“ vydechla Claire a pak se rozesmála. „Tohle tě čeká za deset let,“ řekla Micahovi s úsměvem. „Těšíš se na to?“

„Deset? Spíš dvacet. Raději třicet! Nebo možná – nikdy,“ ušklíbl se Micah a pak se zasmál. „Ale myslím, že když už se to musí stát, nemůže se to stát na lepším místě. Tady všechno funguje tak bezchybně. Je to nejlepší rodinná dovolená, jakou jsem kdy zažil. Teď ještě kdybyste nabídli i letní program…“

„Tam dole není rozhodně žádný alkohol,“ řekla Claire, „a všechny děti budou před půlnocí zpátky v posteli.“ Trochu se uvolnila. „Myslím, že o Dylana si teď opravdu nemusím dělat starosti.“

Raul se usmál, naklonil se přes zábradlí a zamával někomu dole. „Zvlášť ne, když je paní Henderson podepsaná jako dozorce až do konce večírku.“

Po jeho slovech se Claire ještě více uvolnila. „Dobře. Ale přesto mu pošlu zprávu…“

„Řekni mu, ať ti napíše, až přijde,“ navrhl Raul. „Vím, že jinak nebudeš moct spát.“

„Dobrý nápad.“ S úlevou se na Raula podívala.

V jejím hlase teď byla patrná únava a zdálo se, že si ji konečně uvědomil i Micah.

„Dlouhý den pro vás dva, hm?“ zeptal se Micah. „Nebudu vás zdržovat. Ještě jednou díky za skvělý den. Doufám, že si to někdy zopakujeme.“

„Určitě,“ slíbil Raul a pak chytil Claire za loket a pevně ji nasměroval dovnitř, než se k nim přiblíží někdo z ostatních rodičů.