DB#3 - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

 

Když Calisto odemkl hlavní dveře a otevřel je, dům Donati byl temný a tichý. Nebyl si jistý, co očekávat, ale tma to nebyla. Možná předpokládal, že najde dům rozsvícený a že bude Emma hned při prvním náznaku toho, že se někdo objevil, spěchat ke dveřím, aby zjistila zprávy o Affonsovi.

Calisto se za to, že to předpokládal, někde v hloubi duše kupodivu cítil podivně hloupě. Jako by jedna jeho část nějakým způsobem věděla, že Emmě Donati na manželovi zas až tak moc nezáleželo, jak to vypadalo, když byl Affonso či někdo poblíž, aby je sledoval jako pár. Hrála svou část - hrála ji dobře.

Ale co se svého manžela týče, žena nic moc jiného nenabídla.

Calisto ze sebe ten pocit setřásl, zul si boty a svou bundu si pověsil do šatny. Jen pár stop od dveří zaznamenal Emminy boty, kabát a kabelku, vše na jedné hromadě odhozené v chodbě. Jako by ani neměla tu péči nebo sílu věci uklidit.

Calisto chápal, pokud měla ten pocit. Ten den byl zkurveným emotivním hurikánem. Od pohřbu až po střelbu. Vypadalo to, jako by se svět pro všechny z nich změnil na jeden obrovský vtip a nevypadalo, že by se to mělo v dohledné době změnit. Takže jo, rozhodně neodsuzoval tu hromadu věcí na zemi ani to, že se Emma očividně těch věcí prostě jen chtěla zbavit a skrýt se.

I tak ji však musel najít.

Měl pro ni zprávy.

A otázky.

Calisto si nebyl jistý, co z toho bylo právě teď důležitější.

Věděl však, že teď byl ten správný čas pro kladení otázek. Nebyl tam nikdo, kdo by mohl vstoupit do rozhovoru, který potřeboval s Emmou mít. Nebyl tu žádný důvod, proč by se musela ohlížet přes rameno, jako by někdo odněkud mohl vyskočit a potrestat ji prostě jen za to, že s ním mluvila.

Neměla úniku.

Žádné výmluvy.

Ne tady.

Calisto by jí to nedovolil.

Měla všechny odpovědi. Nějak jen věděl, že ano. Bůh věděl, že mu dlužila vysvětlení. Ať už se stalo cokoli - bez ohledu na to, co měli před jeho nehodou a amnézií - Emma měla odpovědi, po kterých toužil.

Měl v úmyslu je od ní získat.

Každou jednotlivou z nich.

Calisto zjistil, že většina domu Donati byla ve stejném stavu jako chodba vepředu. Prázdný, tmavý a osamělý. Skoro jako by z chodeb slyšel zvonit osamělost, která se odrážela od stěn. Nebo možná… jen možná… to byla jeho vlastní nálada, která v temnotě zesílila a která ho celého obklopovala.

Opravdu si tím nebyl jistý.

Nahoře, kde byla hlavní ložnice, další pokoje pro hosty a několik koupelen, našel Calisto jediné dveře otevřené do chodby. Byly to dveře, které vedly do hlavní ložnice. Otevřenými dveřmi vycházel malý paprsek proudu barev, ale nebyl tak silný, aby mohl říct, že bylo v ložnici rozsvíceno.

Bylo to ještě divnější, protože se odtamtud neozýval žádný hluk. Vzhledem k tomu, že bylo deset večer, nemyslel si, že by Emma spala. Calisto neznal mnoho lidí, kteří by v noci spali při rozsvíceném světle, bez ohledu na to, jak slabé to světlo bylo.

Pokud by spala, doufal, že nebude příliš naštvaná jeho přítomností. Byl si vědom skutečnosti, že měla mít klid na lůžku a všechen stres pro ni s ohledem na těhotenství nebyl dobrý.

Emma mu nedala na výběr.

Jo, to je to, co si chtěl Calisto i nadále říkat. Odmítal přikrmovat tu podivnou zvědavost, kterou ohledně Emmy Donati cítil. Narůstala v něm od okamžiku, kdy poté, co se probral, poprvé viděl její tvář. Nepřipouštěl by si to déle, než si chtěl přiznat – myslel si, že za jejím falešným úsměvem, zdvořilými slovy a odstupem, který mezi nimi stavěla - bylo možná něco víc.

Nemohl.

Až na to... že to přiživoval.

Calisto si nebyl jistý, co to bylo.

Ale dneska v noci to hodlal zjistit.

Ať už mu to chtěla říct, nebo ne.

Calisto stál ve dveřích hlavní ložnice a rozhlížel se kolem. Postel byla ustlaná – přikrývky byly dokonale urovnané a vypadaly nedotčeně. Velký lustr, který visel z klenutého stropu, byl ve skutečnosti zhasnutý, ale malou štěrbinou vycházel proud světla ze dveří, které vedly k tomu, o čem věděl, že byla jedna ze dvou šaten. Ta, která patřila Emmě.

Když udělal pár kroků do místnosti, jeho pohled upoutal kousek oblečení, který ležel uprostřed na zemi. Okamžitě v něm poznal Emminy šaty, které na sobě měla obléknuté na pohřbu. Zakrvácené hedvábné šaty vypadaly tak, jako by je ze sebe prakticky servala, protože hedvábí bylo pomačkané a potrhané.

Calisto šaty překročil, v srdci cítil obavy. Tím, že poslal Emmu domů samotnou, možná udělal špatné rozhodnutí. V nemocnici nevypadala až příliš zoufale, ale bylo možné, že svůj nepokoj skrývala uvnitř mnohem lépe, než Calisto tušil. Přešel zbytek prostoru a u mírně pootevřených dveří do šatny zaváhal. Nebyl si zcela jistý, co ho přimělo zastavit se, ale těsně předtím, než otevřel dveře, mu ruka na klice ztuhla.

Pak v malé místnosti zaslechl ten nejtišší šepot.

„To je v pořádku, bambino,“ zaslechl mumlání.

Emma.

Calisto pootevřel dveře víc jen natolik, aby viděl dovnitř. Emmu našel sedět uvnitř uprostřed šatny, na kulaté bílé kožené lavici. Nohy měla bosé, na sobě neměla nic než krátkou hedvábnou noční košilku, hlavu měla skloněnou dolů a svou pozornost soustředila na své kulaté bříško. Zatímco si povzdechla, rukama rytmicky přejížděla po svém bříšku. U nohou spal její malý psík.

Emma se na sedačce posunula a přitom sebou mírně trhla.

Calisto přemýšlel, zda cítila nepohodlí, nebo ještě hůř, zda neměla nějaké bolesti.

Její další slova trochu jejího nepohodlí vysvětlovala.

„Vím, že ty se chceš dostat ze svého pokojíčku už ven, co?“ zeptala se tiše svého nenarozeného dítěte. „Mamince je to líto, sladký chlapečku. Ještě o chvíli déle to vydrž.“

Calisto věděl, že pronikal do jejího soukromého okamžiku a že neměl právo stát se toho svědkem. Tohle nebyl jeho domov ani jeho prostor. Tahle žena nebyla jeho manželkou a nenosila jeho dítě. Neměl by tam stát a dívat se na ni.

Ale nedokázal se pohnout.

Emma se dál tiše mumlala a přitom hlazením si bříška uklidňovala pohyby dítěte. „Potřebuji, aby ses tam ještě na chvíli zdržel, Crossi. Dokud nebude tvůj tatínek připravený – dokud se nevrátí sám k sobě. Dobře, bambino? Jen o chvilku déle.“

Cross?

Calisto zamrkal a přebíral si jméno. Něco na něm ho přimělo usmát se, ale zároveň měl pocit, jako by na jeho hruď dopadla těžká tíha. Ale nevěděl proč, protože to nikdy dřív neslyšel.

Do Calistových citů se silně vmísila vina. Nedokázal už Emmu dál špehovat víc, než to udělal, takže jemně zaklepal na dveře, odkašlal si a dveře zcela otevřel.

Emma ani nezvedla hlavu.

Skoro jako by věděla, že tam stál a že ji pozoroval.

Věděla to?

„Calisto,“ pozdravila ho Emma tiše.

Díky plně otevřeným dveřím měl mnohem lepší výhled na to, jak málo oblečení na sobě skutečně měla. Calistův pohled cestoval po Emminých dlouhých, hezky tvarovaných nohou od bosých chodidel až k jejím hedvábně krémovým stehnům. Košilka, kterou měla na sobě, jí dosahovala stěží do půli stehen a měla dost velký výstřih, aby ukázala štěrbinu mezi jejími ňadry. V hrdle mu vyschlo, kalhoty ho začaly tlačit.

Calisto tyhle podivné reakce ignoroval.

Tato žena byla vdaná.

A těhotná.

Nebylo jeho věcí, aby ho přitahovala.

Calisto si odkašlal a zeptal se: „Chtěla bys pár okamžiků, aby ses oblékla?“

Emma se postavila a natáhla se po hedvábném županu, který visel pověšený nad komodou. Při jejím pohybu se štěně stěží pohnulo, stále zůstávalo šťastně spát pod jejíma nohama, jako by nebylo nikde jinde raději než tam, kde bylo teď. Emma si župan rychle navlékla a uvázala si ho kolem pasu.

„Jsem v pohodě,“ řekla Emma. „Máš nějaké zprávy o Affonsovi?“

Calisto zvedl obočí, suchý tón jejího hlasu ho nijak nepřekvapil. Nezněla, že by měla sebemenší zájem, nebo že by chtěla cokoli vědět.

„Máš zájem to slyšet?“

„Je to můj manžel.“

„To není odpověď,“ řekl Calisto.

Emma ani na okamžik neodvrátila svůj pohled. „Mám podezření, že není mrtvý, jinak bys tu pravděpodobně nebyl. Alespoň si myslím, že bys měl na starosti jiné věci. Zavolala jsem do školy Cynthie a Michelle. Rezervovala jsem jim letenky – dorazí do dvou dnů. Jsem si jistá, že Affonso určitě bude chtít své děti.“

„Pravděpodobně bude.“

„Ano, dobře, jestli je to všechno, kvůli čemu jsi přišel - abys mi řekl, že přežil operaci - můžeš jít.“

Calisto udělal do malé místnosti krok, neskončil ani v nejmenším. Měl další věci, které chtěl vědět - věci, které měly s jeho strýcem jen pramálo společného.

Přesto v okamžiku, kdy vešel dovnitř, se zastavil.

Pohled mu klesl na podlahu.

Zíral tam na něj bílý mramor.

Calisto viděl tuhle podlahu už dřív - viděl bílý mramor.

Tentokrát se podíval znovu.

Viděl něco jiného.

Slyšel tiché nádechy a ostré zalapání po dechu.

Viděl, jak prsty přejížděl po bledé kůži. Na jazyku cítil chuť soli a sladkost, zatímco ji líbal na lopatku a prsty měl přitom zapletené do tmavých vln vlasů ženy pod sebou. Šaty ženy ležely na podlaze smíchané s jeho vlastními věcmi.

Její slova - vysoké výkřiky jeho jména - vycházely z roztřesených růžových rtů a nesly se ozvěnou.

Ozvěnou tmavé, tiché místnosti.

Měl to ve svém krevním oběhu.

Vpálené do své duše.

Calisto ji mohl cítit.

Hebká kůže.

Vlhkost a horko.

Těsnost a hladkost.

Znal tu kůži, znal ty zelené oči, hedvábné vlasy a její hlas.

Její hlas.

Bože.

„Cale?“

Calisto zamrkal.

Ruce měl podél boků zaťaté v pěsti a zhluboka se nadechl.

„Cale?“ zeptala se Emma znovu.

Calisto ji na okamžik opravdu neslyšel. Byl jinde, v jiném čase.

Bílý mramor.

Oblečení na podlaze.

Lapání po dechu, které se neslo tichým bytem.

Myslím, že bych si tě udržel, vzpomněl si, jak řekl.

Při jemném doteku, který Calisto pocítil na tváři, vystřelil hlavu vzhůru. Rozbilo to jeho omámení – vzpomínky vyklouzly pryč. Místo toho zjistil, jak se upřeně díval do ustaraných, výrazně zelených očí, zatímco mu Emma přejížděla polštářkem palce po tváři.

„Calisto, jsi v pořádku?“

Znovu zamrkal.

Emminy červeně namalované rty byly svěšené díky zamračení.

Kupodivu chtěl svým palcem po jejích rtech přejet.

Prostě... dotknout se jí.

Ale opravdu si nedokázal vzpomenout proč. Na něco si vzpomněl - ta noc, ve Vegas. Muselo to být Vegas. Nevzpomínal si, co k tomu vedlo, co se ten den stalo nebo proč byl v posteli s Emmou, ale očividně se to stalo.

V jistém bodu si tuhle ženu vzal.

A ona nebyla jeho.

Emma se k němu přiblížila o kousek blíž. Calisto chtěl ustoupit - vzdálenost by byla lepší - ale nepohnul se. Líbila se mu vůně jejího parfému a to, jak ho sledovala.

„Vegas,“ řekl Calisto, tón jeho hlasu byl stěží zlomený šepot.

Emma po něm střelila vědoucím pohledem a přikývla. „Vegas. Bílý mramor.“

„Moje podlahy,“ zamumlala a jemně se usmála. „Co dalšího, Cale? Na co dalšího si vzpomínáš?“

„Ty.“ To slovo z něho vyšlo jako dech. Nic víc. „Já.“

Emma si roztřeseně povzdechla. „To mi moc neřekne.“

Calisto si navlhčil rty. „Sex. Měli jsme -“

„Pst,“ řekla a palcem znovu přejela po jeho čelisti.

Nebyl si jistý proč, ale chvěl se. Ruce se mu třásly a cítil se naprosto přehlcen. Možná, že to bylo proto, že stále vycházel z té vzpomínky a to, co to všechno možná mohlo znamenat.

Ne, věděl, co to znamenalo.

A přesto se nedokázal přestat dívat se na Emmu, na křivku jejích usměvavých rtů a naději, která jí problikávala očima, zatímco na něj zírala… čekala.

Nevěděl, na co čekala.

Byl to on?

Calisto dřív, než opravdu zpracoval, co dělal, sklonil hlavu a Emminy rty zachytil svými vlastními. Čekal, že ona ztuhne – dokonce ani nevěděl, proč ji políbil, kromě toho, že to chtěl.

Tak strašně moc ji chtěl políbit.

Vůbec neztuhla.

Její rty se nejprve jemně pohnuly proti jeho, jako by přesně věděla, co dělala a že to pro ni bylo až příliš důvěrně známé. Pro něj to bylo nové, ale zároveň ani nebylo.

Vyděsilo ho to.

Ale políbil ji tvrději. Rozevřela rty a on svým jazyk okamžitě vklouzl do jejích úst, chtěl její teplo a její chuť.

Když to našel, něco v hrudi mu prasklo.

Možná to bylo jeho srdce.

Calisto si uvědomil, co dělal. Bolest a stud do něj narazily silou demoliční koule. Klopýtavě od Emmy ustoupil, ruce mu vylétly nahoru, jako by ji chtěl udržet pryč od sebe. V jejích hezkých rysech jí těkala nejistota, v jejích očích se leskly slzy.

Nebreč, chtěl říct.

Nic neřekl.

„T-tohle jsem neměl dělat,“ zamumlal Calisto.

Emma zavrtěla hlavou. „Ty nevíš proč. To není to samé.“

Nepomohlo mu to.

Calisto ustoupil o další krok.

„Počkej,“ prosila Emma.

„Musím jít.“

„Řekl jsi mi, že kdybych požádala, vždycky zůstaneš, Cale. Já žádám. Dřív jsem tě jednou požádala a ani tehdy jsi nezůstal. Stalo se pak něco příšerného. Prostě prosím počkej.“

Nemohl.

Udělal příšernou chybu.

„Promiň,“ řekl Calisto a otočil se na patě.

Nedokázal se dostat z domu dostatečně rychle.

********

Když Calisto prošel kolem dobře oblečeného muže, který mu otevřel dveře restaurace, zapínal si sako. Uvnitř čekala žena, aby vzala jeho věci a uložila je do šatny, ale její nabídku odmítl. S Rayem za zády a Wolfem Puzza – tím jediným z Donati capos, kterému Calisto skutečně důvěřoval – hned za Rayem, Calisto vešel dál do restaurace, až se ocitl u ženy u pultu, která měla tablet v ruce a v jednom uchu sluchátko Bluetooth, prostřednictvím kterého komunikovala.

Čekal před ní, ale nedokázal se ubránit neklidu, který cítil hluboko v morku kostí. I když jedna část jeho mysli byla u jeho strýce, ta další byla někde úplně jinde.

Někde, kde by neměla být.

U Emmy.

Ray se postavil vedle Calista a významně se podíval na Calistovy prsty, kterými poklepával o pult. Téměř okamžitě jimi přestal pohybovat. Nechtěl dát najevo svůj vnitřní nepokoj.

„Pane?“

Calisto při otázce mladé ženy zvedl hlavu. „Ano?“

„Donati, že?“ zeptala se.

Dokonce ho ani nepřekvapovalo, že byla předem varována o jeho příchodu.

Tohle setkání se připravovalo už dlouho a Affonso se mu úmyslně vyhýbal tak moc, jak jen mohl. Navzdory tomu, že jejich rodina Cosa Nostra byla tradiční, Affonso obrovsky nesnášel práci s jinými syndikáty.

Někdy však prostě nebylo pomoci.

Rodina Donati nebyla v New Yorku dominantní rodinou. Neznamenalo to, že neměla moc - do jisté míry moc měla. Ale vždy existoval někdo větší a lepší, kdo tam byl.

V tomhle světě se každý zodpovídal někomu jinému.

Affonso Donati nebyl výjimkou.

„Ano, to jsem já,“ řekl Calisto té ženě.

Nabídla mu slabý úsměv, když sestoupila ze svého místa na stupínku a mávla na něj, aby ji následoval. Sluchátko Bluetooth si v uchu přidržovala prstem. „Tudy prosím. Marcellos čekají.“

Báječné.

Když Calisto následoval ženu, opět se ujal vedení a nechal Raye a Wolfa, aby šli znovu až za jeho zády. Co se týče schůzky, chtěl tak dát najevo svou pozici oproti ostatním mužům, které s sebou přivedl. On byl nejvýš.

Co se týče setkání, nebylo potřeba nikoho mást nebo uvádět v omyl. Nemyslel si, že by rodina Marcello ocenila nutnost vypořádat se s otázkou, který z Donati mužů byl ve vedení rodiny, zatímco se jejich boss zotavoval. Koneckonců, nikdy nebylo dobré hrát tyhle druhy her.

Affonso byl mimo, takže se Calisto ujal vedení.

Pro teď.

Po krátké cestě hlavní částí restaurace, kde si zbytek štamgastů pochutnávalo na jídle, zavedla žena Calista a jeho muže do soukromé části, kde čekali čtyři muži a překvapivě jedna žena. V okamžiku, kdy byl oznámen Calistův příchod, se žena, která je do místnosti zavedla, otočila na patě a bez příliš mnoha slov odešla.

Na stolech nebylo žádné jídlo.

Žádné menu.

Dokonce ani sklenka vína nebo džbán ledové vody.

Calisto to tehdy věděl - Marcellos neměli v úmyslu, aby se z tohoto setkání stalo něco víc, než čím bylo. Neměli v úmyslu být milí, prokázat pohostinnost chlebem se solí, a zatímco budou mluvit o Irech a pouliční válce, která už trvala déle než rok. Zatímco budou řešit, co udělat, nehodlali nikomu prokazovat žádné zdvořilosti.

Jednoduše se chystali klást požadavky.

Calisto je bude muset poslechnout.

Marcellos byli dominantní.

Takhle to fungovalo.

Calisto pohledem prozkoumal muže a ženu, kteří čekali na druhé straně místnosti. Na vzdáleném konci stolu seděl nejstarší a pravděpodobně nejdespotičtější Marcello. Jeho černé vlasy měly za ušima barvu pepře.

Antony.

Podle vnějšího vzhledu byl Antony Marcello záhadný, okouzlující jedinec.

Často byl tišší než lidé kolem něho, ale Calisto byl muž, který to dokázal prohlédnout. I když většina lidí by Antonyho na první pohled přehlédla, udělat by to bylo neuvěřitelně hloupé.

On se díval a jen zřídka mluvil. Jen pokud to bylo potřeba.

Antony se vždycky díval.

A to bylo znepokojující.

Muž, který sledoval a vnímal všechno. Věděl všechno. Také to dokázal použít.

Antony byl bývalý boss rodiny Marcello, ale před časem odstoupil a nechal převzít vedení svého druhého nejstaršího syna. Podle toho, co Calisto věděl, to udělal dobrovolně. To byla vzácná věc, protože většině bossů bylo jejich postavení uzurpováno, nebo byli ze svého místa vytlačeni jinak - obvykle cestou plnou násilí.

Nicméně tento muž vychoval armádu synů.

Tři syny, aby byl přesný.

A tak, když byl připravený vzdát se svého postavení a odejít do důchodu, měl syny, na které se mohl spolehnout. Bůh věděl, že synové Marcellos řídili New York jako královská rodina Cosa Nostra, kterou i byli. Calisto neměl v úmyslu tohle podělat.

Ani náhodou.

Muž sedící uprostřed stolu, měl ruku položenou na rameni ženy, která seděla na místě vedle něho.

„Calisto,“ řekl Dante a zdvořile se usmál, „posaď se, starý příteli.“

Calisto se uchechtl. „Na jak dlouho tohle setkání plánuješ, Dante?“

Dante pokrčil rameny. „Ne moc dlouho.“

„Pak jsem si jistý, že ti nebude vadit, když postojím.“

Vedle svého otce seděl Calistův nejbližší přítel z rodiny Marcellos. Nejmladší syn Marcellos - Giovanni. Natáhl ruku a dlaní poklepal po stole.

„Nechme ho stát,“ řekl Giovanni Dantemu.

Dante si povzdechl. „V pořádku. Jak se vede tvému strýci?“

Calistův úsměv zmizel. „Lépe.“

„Ale zatím z toho není ještě venku,“ ozvala se odpověď od nejtiššího ze tří bratrů.

Střelil pohledem po Lucianovi Marcello. „Ne, ještě ne.“

„To je smutná věc,,“ řekla tiše žena po boku Danteho a podívala se na svého manžela.

Catrina Marcello.

Vidět sedět mezi Marcellos muži ženu Calista vůbec nepřekvapilo. Ona měla v jejich byznyse svou vlastní reputaci. Vůbec se nepodobala ostatním manželkám mafiánů, které byly spokojené doma, v kostele, výchovou dětí a tím, že když se muž vrátil domů, položily mu večeři na stůl. Catrina si sama vytvořila velice hezké postavení jako Královna Pojistka - obchodnice s drogami, která je prodávala těm nejbohatším lidem a té nejvyšší elitě.

S červeně namalovanými rty, přiléhavými šaty a ohnivě rudými vlasy byla nápadně krásná.

Calisto měl podezření, že její největší zbraní byla právě její krása. Muži ji pravděpodobně brali jen jako hloupou noční můru, která je přitahována plamenem svíčky, a když se jí dotkli...

Bum.

Nezbylo nic než popel.

Krása byla nebezpečná.

Calistovy myšlenky se bez jeho svolení vrátily zpátky k Emmě. Skoro jako by si zkurveně nemohl pomoci. Emma určitě nebyla jako Catrina, ale i tak pro něj byla stále nebezpečná.

Nebo to se naučil.

Cítil se jako můra, která pronásledovala její plamen, ale nevěděl proč.

„Chci tolik informací, kolik mi jen můžeš poskytnout o Irech, tvém strýci a o tom, jak k této válce mezi vašimi rodinami došlo,“ řekl Dante a vytrhl tak Calista z jeho myšlenek.

Calisto ztěžka polkl, v Danteho tónu hlasu slyšel ostrý okraj. „Můžu to zkusit.“

„Nejde o žádné zkoušení,“ řekl Lucian.

Giovanni se opřel o židli a pečlivě sledoval Calista. Nevypadal, že by se do toho hodlal vmísit.

„Lucian má dobrou připomínku,“ zamumlal Dante a kývl směrem k bratrovi. „Dneska není nic, co zkusit. Už dlouho to sledujeme. To, co začalo jako roztržka mezi dvěma syndikáty, teď přerostlo ve velice krvavou, násilnou úroveň boje v ulicích. Je na tom příliš mnoho pozornosti - příliš mnoho policejní pozornosti - na nás všechny. To nemůžu dopustit. A taky to nedopustím.“

„Mám v úmyslu to skončit,“ řekl Calisto.

Dante naklonil hlavu ke straně a přimhouřil oči. „To je v pořádku a dobře, ale to není to, na co jsem se ptal.“

Chytrý člověk, pomyslel si Calisto s úsměvem.

Jen velice málo lidí vědělo o Calistově amnézii a co se týče lidí mimo jeho rodinu, tam se dostalo jen velice holé minimum informací. Lidé jako Dante pravděpodobně nevěděli, co Calisto ze svých vzpomínek získal nebo nezískal zpět.. „Chci vědět, proč to všechno začalo,“ řekl Dante.

Když Calisto odpovídal, díval se přímo na dona Marcello: „Nevím. Stále to nevím. Ale jak jsem řekl, hodlám to skončit. Tento poslední útok bylo to poslední stéblo, které mě drželo na uzdě. Nebude to mít na Marcellos větší vliv, než už to má. To mohu slíbit.“

Danteho rysy představovaly masku chladu, klidu a soustředění. Ani nemrkl. „Takže to, co se říká, je pravda – na nic si nevzpomínáš.“

„Ne,“ připustil Calisto.

„Bojuješ válku s rodinou a ani nevíš proč.“

Calisto zaťal zuby, až ho bolela čelist. Přesto mu uniklo přiznání, to, které ho už celé měsíce trápilo. „Ne, nevím.“

Catrina po boku svého manžela zavrtěla hlavou a zamračila se. „Nešťastné.“

„To je,“ souhlasil Dante a předal své ženě tichý pohled. Pak se znovu zaměřil zpátky na Calista.

„I tak jsem si byl jistý, že budeš něco vědět, nebo že pro tebe co se týče Irů, má možná odpovědi někdo z tvé rodiny, když vezmu v úvahu, že jsi byl tak zapojený s Iry -“

Ray si odkašlal, postavil se vedle Calista a Danteho slova přerušil. Stačil pohled na to, jak oči dona Marcello ztmavly, když se podíval na Raye, a Calistovi to řeklo, že se mu nelíbilo být přerušen.

„Zapojení Cala s irskou rodinou bylo před jeho nehodou jen velice malé, a zjevně neskončilo dobře.“

Dante zvedl jediné obočí, a když promluvil, znělo to blahosklonně: „Mám předpokládat, že všechno úsilí, které Calisto vynaložil na prolomení zdí, které postavil irský boss mezi ty dvě rodiny, při setkání vešlo vniveč? Podle toho, co jsem pochopil, měl Connor O'Neil problém s Affonsem, ne se zbytkem jeho rodiny nebo s jeho úřadujícím bossem.“

„Já -“

Danteova ruka vyletěla nahoru a Ray okamžitě zmlkl. „A tuhle schůzku jsem nesvolal proto, abychom probírali tyhle problémy s Affonsovým underbossem. Tohle setkání jsem svolal pro to, abych si promluvil s mužem, který byl tehdy v čele rodiny, a kdo je v jejím čele teď.“

Calisto na místě ztuhl a přebíral si Danteho slova.

Dante v podstatě řekl, že Calisto před měsíci, těsně před nehodou, rodinu Donati vedl. Calisto se opakovaně ptal, proč byl tím, kdo řešil schůzku s irským bossem, a nikdy nedostal žádnou, nebo jen velice minimální odpověď. Affonso byl očividně mimo stát – nebo zemi.

Dovolená.

Žádný boss nepotřeboval zástup - nebo spíše muže, aby vedl svou rodinu jako boss – během jeho zkurvené dovolené.

Dante střelil pohledem po Calistovi, v koutku úst mu hrál náznak úsměvu. „Vypadáš, jako by sis právě něco uvědomil.“

Calisto odvrátil zrak stranou, všiml si Rayových zaťatých pěstí a jeho zamračení.

Něco si uvědomil.

Bylo to důležité.

Další lži, věděl.

„Myslím, že možná musím.“ Calisto udělal krok vpřed, aby znovu vyjasnil své postavení a zvedl ruku, aby zabránil Rayovi v pohybu spolu s ním. „Pojďme si popovídat trochu víc.“

Dante přikývl. „Udělejme to, Donati.“

*********

„Cale, počkej na okamžik!“

Rayova ruka popadla Calista za rameno a pevně ho sevřela. Pokusil se za Calista zatáhnout, jako by ho chtěl otočit, ale Calista to jen nasralo ještě víc.

Calisto se rychle otočil na patě, sevřel Rayovu ruku svou vlastní a stiskl jeho prsty, až uslyšel křupání kostí. Rayovi unikl výkřik bolesti plný šoku. Calistovi to ani trochu nevadilo, svíral jeho prsty ještě pevněji a nutil Rayovo zápěstí, aby se ohnulo dozadu do nepřirozeného úhlu.

Uprostřed parkoviště restaurace Calisto donutil Raye kleknout na kolena.

„Nedotýkej se mě těma zkurvenýma rukama,“ zavrčel Calisto. „Nejsem nějaký zkurvený kluk, s kterým můžeš svým tlakem vyjebat, Rayi. Je to jasné?“

Wolf stál o pár kroků vzadu a celou scénu sledoval s téměř nezaujatým výrazem. Ruce měl zastrčené do kapes a bez obav se ohlédl přes rameno.

Calistova pozornost se vrátila zpátky přímo k Rayovi. „Zkurvená dovolená, jo?“

Ray se nadechl, ale nesnažil se s Calistem bojovat. „C-co?“

„Dovolená, kreténe.“

„Nevím, o čem mluvíš -“

„Affonso. Jeho dovolená, Rayi. To je to, co jsi mi řekl ty i on, když jsem se probral z toho zasraného kóma a nedokázal si na nic vzpomenout. Byl na dovolené. To proto jsem byl tam, kde jsem byl. Proto šli Irové po mně a ne po něm. Jeho dovolená. Potřebuješ, abych ti to vyhláskoval, cafene?“

„To je to, co to bylo,“ zamumlal Ray a trhl sebou, když Calisto znovu sevřel prsty a ohnul jeho zápěstí ještě víc dozadu.

Ještě kousek víc a prasklo by.

Zlomit něčí zápěstí nebylo až tak těžké.

„Jsi lhář,“ řekl Calisto tiše a tón jeho hlasu potemněl zlostí. „A on je taky zkurvený lhář. Myslím, že je mnohem pravděpodobnější to, že Affonso utekl, protože s někým začal sračky a nedokázal uklidit nepořádek. A mě to nechalo kde? V čele jeho rodiny, abych vyřešil jeho zasrané problémy. Ať už měl s Connorem O'Neilem jakékoli problémy. A to proto po mně šli. Nebyla to zkurvená dovolená. Utekl jako zbabělec.“

Ray se nesetkal s Calistovým pohledem.

Opravdu to nepotřeboval.

Calisto Raye pustil a jediným šťouchancem srazil muže na zem. Calisto se pak beze slova otočil na patě a zamířil přímo ke svému SUV zaparkovanému na druhém konci parkoviště. Nemusel se ohlédnout zpět, aby věděl, že ho Ray nenásledoval.

Když však dorazil ke svému vlastnímu autu, kliku dveří řidiče sevřela ruka a zastavila ho. Calisto našel, jak tam čekal tichý, zvědavý Wolf.

„Co?“ zeptal se Calisto capa. „Máš něco, co chceš k dnešnímu zkurvenému dni ještě přidat?“

Wolf pokrčil rameny. „Vychladni, jo?“

To se mu lehce řeklo.

Jeho život se pokaždé, když se otočil, neobrátil znovu nohama vzhůru.

Calisto se ušklíbl. „Dej tu ruku pryč dřív, než tě k tomu donutím.“

Wolf rozkaz nezpochybňoval, jednoduše ruku spustil. Od SUV však neodstoupil.

„Co teď?“ zavrčel Calisto, podrážděnější než kdy dřív.

„Máš na své straně lidi, bossi,“ řekl Wolf. „Stejně jako tehdy.“

„Oh, ano? Protože mi to očividně nepřineslo nic dobrého. Skončil jsem s autem plným děr po kulkách a místo paměti je jen prázdno. Možná bych měl poděkovat svým mužům za to, že tehdy byli na mé straně.“

Wolf se přikrčil. „To setkání bylo v pohodě, bossi. S irským bossem - Connorem - to šlo dobře. Nic se nemělo stát.“

Calisto svraštil obočí. „To nemůžeš vědět. Nikoho jsem s sebou nevzal.“

„Jak jsem řekl, máš na své straně lidi. I když to nevíš. Možná by ses měl přestat soustředit na lidi, kteří nejsou, než najdeš nějaké další sračky.“

„Jako co?“

Wolf odstoupil od auta a doširoka rozhodil ruce. „Nevím. To je to, na co musíš přijít.“

Calisto zaklel.