TCDH - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Raul

Raul věděl, že majitelé zámku, dračí měnič Henrik a jeho lidská družka Dara, si najali někoho, kdo bude hrad spravovat v jejich nepřítomnosti.

Henrik, ledový drak, byl jeho vzdálený příbuzný, i když ho Raul neviděl už dvacet let. Po smrti svých rodičů žil Henrik jako poustevník úplně sám na svém zámku.

Ale nedávno si našel družku. Společně vrátili Sněžnému zámku jeho bývalou slávu. Rychle se stal hlavní atrakcí oblasti, mnoho rodin si rezervovalo pokoj ve Vánočním údolí, nedalekém městečku, aby mohly navštívit Sněžný zámek a jeho četné atrakce.

Bohužel právě o svátcích se Dařině matce podařilo při lyžování ve Švýcarsku zlomit si nohu i zápěstí. A tak místo toho, aby se Henrik s Darou a jejich rozkošnou malou holčičkou věnovali nejrušnějšímu období roku na Sněžném zámku, odletěli do Evropy, aby pomohli Dařině matce, zatímco bude mít nohu a ruku v sádře.

Najali zkušeného hotelového manažera, aby se postaral o obchodní stránku hradu, ale Henrik se necítil dobře, když opustil svůj domov bez dračího měniče. A tady přišel na řadu Raul.

Raul byl ohnivý drak. Byl stvořený pro vysedávání na slunci, nic nemiloval víc než letní slunce. Zima byla jeho nejméně oblíbeným ročním obdobím, nesnášel sníh a led.

Přesto dlužil Henrikově rodině, a tak neochotně souhlasil, že stráví svátky na Sněžném zámku.

Teď už to nebude tak špatné, říkal si jeho vnitřní drak s majetnickou radostí.

Přijel připravený na spoustu sněhu a ledu – ale nebyl připravený na to, že skončí na zadku ve studeném sněhu a jeho družka se na něj bude usmívat jako anděl.

Ne – jako samotné slunce, které ho naplňuje světlem a teplem, přestože pod ním je ledový chlad.

Družka, pomyslel si jeho drak a s potěšením se točil dokola.

Byla to jeho družka. Raul si tím byl jistý.

Jestli mu nestačil pohled na ni, dotek to zpečetil. Bylo to jako dotknout se plamene. Pod kůží se mu rozproudila energie. Poprvé v životě v něm síla ohně vzplanula s oslnivou mocí. Jako by našel ztracenou část sebe sama.

Nikdy nedokázal soustředit svou sílu tak, jak to dokázali ostatní draci. Kdysi dávno ztratil Raulův otec svůj poklad – a s ním i kámen srdce, k němuž se Raulův drak začal vázat. Raul byl tehdy ještě malé dítě. Za normálních okolností, když vyrostl, by drahokam sám vybrousil a vyleštil, čímž by navázal mystické spojení mezi drakem a dračím srdcem. Šperk se stal nejen dračím nejcennějším majetkem, ale také v sobě ukrýval většinu jeho síly, což drakovi umožňovalo ji správně soustředit.

Raul však o své dračí srdce přišel už dávno, když byl jeho otci ukraden poklad.

Proto nikdy necítil, že by v sobě měl plnou kontrolu nad mocí. Věděl, že tam je. Cítil ji. Ale když se ji snažil použít, často se mu to nedařilo.

Nedokázal ji soustředit, což znamenalo, že byl v boji nepoužitelný. Nebezpečí, že by náhodou ublížil nevinnému, bylo příliš velké, a tak svou sílu držel v sobě. Proměna pro něj byla také bolestná. Dělal to jen velmi zřídka, a když už to udělal, obvykle ho to vyčerpalo na celé týdny. Bylo to, jako by pokaždé, když se pokusil svou sílu použít, z něj vytekla a nebylo ji čím doplnit.

A teď našel svou družku. Co by si pomyslela, kdyby se dozvěděla, že její druh je zlomený a vůbec není skutečný drak? Že by mohl být nebezpečný, kdyby se pořád neovládal?

„Tady jste,“ řekla starší žena s šedivými vlasy staženými do drdolu a na uvítanou se na něj usmála. „Vidím, že už jste se poznali. Já jsem Janet Henderson. Pomáhám své neteři vést restauraci Sněžného zámku. Slíbila jsem Henrikovi a Daře, že se o vás dva postarám. Pokud budete mít nějaké otázky, ráda vám pomůžu.“

„Děkuji. Opravdu si toho vážím,“ pronesla Claire vřele.

Raul si všiml, že se převlékla. V černých kalhotách a jednoduché bílé košili, která jí v měkkých záhybech spadala na lahodné křivky, teď vypadala velmi pracovně. Po ramena dlouhé, kudrnaté, hnědé vlasy měla sepnuté. Její srdcovitý obličej byl zarudlý, lahodné plné rty růžové a lesklé, takže od nich sotva mohl odtrhnout oči.

Drak v něm si okamžitě všiml, že nenosí žádné šperky, až na malý zlatý cvoček v každém uchu.

Musel polknout, když se zadíval na kousek jemné kůže, který se odhalil na jejím krku. Zlatý řetízek – tenký řetízek, který by hnízdil na teplé kůži, s rubínem, jež by spočíval na tom lahodném dekoltu. To bylo to, co potřebovala.

Ale přijala by od něj dar?

Raul nebyl chudý – ale neměl obvyklou dračí zásobu ani rodinné sídlo. O to všechno jeho otec přišel.

Mohl jí nabídnout zlatý řetízek a obyčejný rubín, ale to, co by měla mít na sobě, bylo jeho dračí srdce, klenot, který se dávno ztratil.

„Teď musím začít prostírat stoly pro hosty,“ prohlásila paní Henderson odhodlaně. „Proč nejdeš na průzkum? Dnes máme všechno pod kontrolou a oficiálně začínáš až zítra. Užij si poslední den klidu!“ Mrkla na ně.

„Jdu do svého pokoje,“ oznámil Dylan nevrle.

Claire vypadala zklamaně a vydala těžký povzdech, jakmile odešel s paní Henderson, která mu dobrovolně ukázala cestu do pokoje.

„Puberťáci,“ zamumlala a pak se podívala na Raula. „Za to se omlouvám. Je to těžký věk.“

„Nemůže být snadné trávit Vánoce daleko od rodiny,“ poznamenal Raul a galantně jí podržel dveře.

Claire se na něj nepatrně usmála. „To je pravda. A můj táta se teprve nedávno oženil s jeho matkou. Právě teď jsou na svatební cestě. Čeká ho spousta změn.“

„Hmm,“ zamumlal Raul zamyšleně a chvíli se rozhlížel kolem.

Vyšli do fantastické zahrady. Byla plná ledových soch, z nichž každá se na slunci třpytila jako diamant.

„Není správné si to na tobě vybíjet,“ řekl po chvíli. „Ale kolem je spousta dětí v jeho věku. Vsadím se, že za den nebo dva si najde nové kamarády a zapomene na to, jak byl naštvaný.“

„Obávám se, že v dnešní době se děti jeho věku kamarádí jen při hraní her na internetu.“ Znovu si povzdechla. Pak se vzpamatovala a její úsměv se rozšířil, když se otočila a rozhlédla se kolem sebe.

„To je neuvěřitelné! Viděla jsem obrázky, ale ve skutečnosti je to mnohem lepší. Podívej se na to – to je slon?“

Společně došli ke slonovi vytesanému z ledu. Měl chobot zdvižený ke slunci a ve stínu za jeho nohama se radostně vzpínalo na zadních nohách slůně.

„Páni,“ vydechla Claire, když si prohlížela všechny drobné detaily.

Zvířata vypadala jako živá – jako by se každou chvíli měla rozběhnout po zahradě.

Vedle slona stál rytíř, dokonale vyřezaný z ledu až po meč a štít, který nesl. Za rohem našli baletku, která balancovala na špičkách prstů u nohou s ladně roztaženýma rukama – a za ní byla z ledu vytesána skupina labutí s roztaženými křídly, takže to vypadalo, jako by právě vzlétaly.

„Neuvěřitelné,“ řekla znovu a pak se otočila, aby se na něj usmála. „Pořád nesnášíš zimu?“

„Tohle není tak špatné,“ připustil Raul. Bezradně se usmíval. Neřekl jí, že nejvíc ho těší její reakce na sochy.

Už předtím byla krásná, ale teď zářila, vzrušení a štěstí naplňovaly její oči teplem.

„Jen počkej, vsadím se, že do konce téhle sezóny skončíš jako největší fanoušek Vánoc ze všech.“

„Rád tě nechám to zkusit,“ zašeptal a stále ji pozoroval, dokud se trochu nezačervenala a spěšně se neotočila k brance, která vedla ze zahrady.

„Jestli máme být kolegové, nedovolím, aby nějaká nevrlost narušila vánoční atmosféru,“ prohlásila po chvíli. „Tohle je Sněžný zámek. Jsem si docela jistá, že jsi smluvně zavázán milovat Vánoce, abys tu mohl pracovat.“

Raul se zasmál a stále ji obdivně pozoroval. „Ve skutečnosti jsem žádnou smlouvu nepodepsal. Jsem… rodina, dalo by se říct. Sice vzdáleně, ale přece. Henrik se bude cítit lépe, když budeš mít vedle sebe někoho, jako jsem já. Pro všechny případy. Ale ty jsi ta, kdo skutečně ví, co dělá. Nebudu se ti plést do práce, slibuji.“

„Chtěl tu mít měniče, co?“ Claire si ho znovu prohlédla od shora dolů, její oči se zdržely jen o chvilku déle, takže se znovu začervenala, když se jejich pohledy setkaly.

„Je to rodinná záležitost,“ pokrčil rameny.

Draci byli dostatečně velkým tajemstvím, aby se mu nechtělo jí to hned říkat. I když byla jeho družka.

Zvlášť když to byla jeho družka.

Sotva přijeli a sotva se znali. Teď nebyla vhodná doba na to, aby jí řekl, že se dokáže proměnit ve velké mystické monstrum se strašlivými schopnostmi.

Silami, které ani nedokázal ovládat.

Znovu pocítil bolest v srdci. Kéž by měl ještě rodinný poklad. Mohl se jí řádně dvořit, zasypat ji dary a položit jí k nohám veškerou svou moc…

„Sněžný hrad,“ vydechla Claire o chvíli později.

Raul se zbavil chmurných myšlenek. Před nimi se tyčila mohutná stavba ze sněhu. Měla dvě patra, nahoře se třepotaly vlajky a z oken dychtivě mávaly ječící děti.

„Uvnitř jsou skluzavky,“ řekl Raul. „Není to tak velké jako skutečné sídlo, ale je to docela něco.“

„Je to úžasné!“ Claire se smíchem zavrtěla hlavou. „A nemůžu uvěřit, jaké jsem měla štěstí, že jsem tuhle zakázku dostala. Moje poslední dvě zaměstnání byla ve dvou obrovských hotelových řetězcích – víš, že každý pokoj a restaurace tam vypadají úplně stejně, ať jsi v jakémkoli městě? Myslela jsem si, že to bude skvělá kariérní příležitost, ale takováto místa mi chyběla.“

„Vložili do toho spoustu vlastních snů,“ pronesl tiše.

Cítil to. Byl to dračí domov. Drak, který byl vzdálenou rodinou, což byl důvod, proč země Raula přijala – ale nezpívala pro něj tak, jako pro Henrika. Raul tu byl jen hostem. Bolelo ho, když se díval na to, jak Henrik a jeho družka vybudovali tohle místo s takovou láskou, protože věděl, že on nikdy nebude mít to samé.

„Takhle jsem začínala já,“ řekla Claire, když vešli do Sněžného zámku a vyhnuli se sněhové koulovačce, která tam právě probíhala. „Malé hotely, rodinné, kde nešlo jen o akcionáře a čtvrtletní marže, ale o duši místa. O skutečnou pohostinnost.“

Otevřel ústa, aby odpověděl, ale přesně v tu chvíli ho sněhová koule zasáhla přímo do hrudi.

S předstíraným rozhořčením se otočil a hravě zařval ve výzvě, když sebral ze země uvolněný sníh a hodil ho po útočníkovi.

Dvě chichotající se dívky ve stejných žlutých bundách vyjekly radostí a utíkaly zpátky za roh, aby se před nimi schovaly.

Jen o chvíli později se holčičky s hlasitým chichotáním objevily znovu – tentokrát na skluzavce, která se snášela shora, klouzaly po ledě kolem Claire a Raula a zasypávaly je dalšími sněhovými koulemi.

Raul se zasmál, zvedl ruce a klesl na kolena. „Vzdávám se! Vyhrály jste!“ vykřikl a dívky se s jásotem rozběhly zpátky do zámku, kde hledaly nové oběti.

Claire si zvedla ruku k ústům, aby skryla chichotání. Pak natáhla ruku, aby mu pomohla vstát.

Jakmile se jejich ruce dotkly, Raulem přímo projelo horko. Když se pomalu postavil, nemohl z ní spustit oči.

Polkla.

„Máš tady – nech mě,“ zašeptala. O chvíli později mu sáhla na vlasy. Když je opatrně odhrnovala, padal sníh. „Opravdu by sis měl vzít nějaké vhodnější oblečení. A čepici.“

Upřeně se jí zahleděl do očí a viděl v nich žár, který odpovídal tomu jeho. „Teď mi není zima,“ zašeptal chraptivě.

Její ruka se trochu zachvěla, když ji spustila. Raul se odvážil a natáhl se, aby ji uchopil.

Znovu vzplanulo teplo jako dokonalý světelný oblouk, který je spojil.

„Tvoje ruce jsou studené. Slyšel jsem, že u zamrzlého jezera je svařený mošt,“ řekl.

„Ten bych si dala.“ Její oči byly plné úžasu, jako by na takovou pozornost nebyla zvyklá.

Což bylo zvláštní, protože Raul nikdy neviděl nic krásnějšího než pohled na její oči lesknoucí se ve slunečním světle, tváře zčervenalé chladem, jiskřící sněhovou vločku, zachycenou v řasách, než ji setřela.

U zamrzlého jezera byly další děti. Na ledě bruslily celé rodiny. Kolem jezera se v několika stáncích prodávalo jídlo a pití a někde z reproduktoru zněly vánoční koledy. Za zvuků písně Winter Wonderland bruslila skupinka teenagerů, kteří kroužili kolem něčeho, co vypadalo jako jejich rodiče, kteří dělali první neohrabané krůčky na ledě.

Pak se ozvalo cinkání zvonků a zpoza kopce se vynořily sáně tažené poníky, které jely velkým obloukem kolem jezera.

„Víš, vyjmenovávali všechny aktivity, které tu pořádají, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude takovéhle.“ Claire se zatajil dech, když se otočila a se zjevným potěšením to všechno vnímala. „Jak se na to můžeš dívat a nenávidět Vánoce?“

Škádlivě do něj šťouchla loktem. Stála tak blízko, že cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Cítil vůni jejích vlasů – lahodnou a sladkou jako skořice a moučkový cukr. Byla to ta nejneodolatelnější věc, jakou kdy cítil, a drak v něm roztáhl křídla a zatoužil se zmocnit své krásné družky.

„Trochu vašeho proslulého svařeného moštu, prosím,“ řekl důrazně ženě obsluhující stánek.

Poníci se zastavili na břehu jezera a ze saní vystoupil pár. Na cestu byli zabaleni do kožešin. Teď se smáli a drželi se za ruce, když se loučili s kočím – a pak se políbili.

Raul znovu pocítil, jak ho to ke Claire táhne. Už je viděl, jak jsou zabalení v saních, její vlasy na jeho tváři, zvuk jejího smíchu naplňující vzduch spolu s cinkáním zvonků.

„Nikdy jsem v saních neseděla,“ pronesla a znělo to téměř tesklivě, když se podívala na místo, kde poníci natřásali hřívy a zvonky zvonily v pozvání.

„Chtěla bys?“ ozval se okamžitě.

Znovu se na něj podívala očima, které se náhle rozšířily a naplnily se něčím, co, jak Raul doufal, bylo stejné horko a přitažlivost, jaké zažíval on. Tváře jí zčervenaly a on si na jeden divoký, bezohledný okamžik představil, jak si ji pevně přitáhne k tělu a políbí ji.

O vteřinu později se mu znovu vybavily všechny důvody, proč by to neměl dělat.

Neměl své družce co dát. Žádný poklad, žádný opravdový rodinný domov. A co hůř – se svou nesoustředěnou mocí by jí mohl ublížit. Nebylo by lepší zemřít sám, než žít s vědomím, že ublížil své družce?

„Omlouvám se,“ řekla Claire, když uplynula nějaká chvíle. „Ráda bych, ale opravdu bych se měla vrátit a zkontrolovat Dylana. Slíbila jsem, že se o něj dobře postarám. Ne že by to poznal, když ho posloucháš…“

„Myslím, že si vedeš dobře,“ zachraptěl. „Je to puberťák. Nakonec z toho vyroste.“

Nepatrně se na něj usmála. „Doufám, že máš pravdu.“