TMIYC - 14. kapitola

 Překlad: Lucianna

Trvalo jim půl hodiny, než došli k letadlu a Emma měla pocit, že to byla ta nejdelší cesta jejího života. Ticho je vzdalující věc, zvlášť když čím déle trvá, tím je širší. Právě nyní byla vzdálenost, narůstající mezi ní a Mikeym, skoro velikosti Medicine Lake.

„Vypadá to, že je na jedné straně nízko,“ řekl Mikey, když došli k letadlu a promluvil tak poprvé od té doby, co opustili cestu.

Jistě, jeden plovák seděl na dně rybníka, takže Cessna vypadala jako zraněný pták s roztaženým křídlem pro udržení rovnováhy.

Sakra, někdo tady byl s nimi.

A kdokoliv to byl, nechtěl, aby odletěli.

„Projdeme každý centimetr,“ řekla, vzpomínajíc si na Benovy problémy s uzávěrem oleje a maticemi.

Emma se vyškrábala na stále-plovoucí ponton, otevřela kryt motoru a nakoukla dovnitř s malou baterkou. Projela světlem podél kabelů a hadiček a netrvalo dlouho, než našla problém.

„Nebyl zrovna nápaditý sabotér,“ řekla svému synovci, s prsty na uříznuté hadici. „Jednoduše přeřízl palivovou hadici napůl.“

„Pak tě moc dobře nezná. Vždycky vypínáš palivo,“ odpověděl Mikey, odemknul dveře letadla a hodil jejich batohy dovnitř. Pak vylezl na křídlo a Emma uslyšela jeho povzdech. „Uřízl radiovou anténu.“

Emma přešla k zadní části letadla a prohrabala se krabicí s nářadím. Mikey věřil její připravenosti víc než ona sama. Pochybovala, že má nějakou palivovou hadici, nebo něco jiného co by ji mohlo nahradit. Vždycky udržovala letadlo v perfektním stavu a přívod paliva nebylo něco, co by čekala, že se rozbije.

„Jaké je poškození pontonu?“ zeptala se, když hledala něco podobného hadici.

„Vypadá to, jako by na to někdo vzal sekeru, těsně pod čarou ponoru. Nějaké štěstí s hadicí?“

„Ne, Mikey. Nemám nic.“

„Jsi si jistá?“                                                                                       

Vystrčila hlavu ven a sklonila se, aby se podívala pod trup a mohla se na něj zamračit. „Letadlo prošlo minulý měsíc svou obvyklou kontrolou. Proč bych měla s sebou tahat hromadu náhradních dílů?“

„Možná protože pořád mluvíš o tom, jak být vždy připraven? Takže co budeme dělat?“

Emma se rozhlédla po vodě a nekonečném lese. „Půjdeme pěšky.“

Mikey se také rozhlédl. „Přímo do léčky?“

Slunce si vybralo právě tenhle moment, aby se skrylo za mrak a přidalo tak své vlastní varování.

„Pak odletíme,“ řekla s větším přesvědčením, než cítila.

„Jak?“

„Vybavíme si nějakou Yankee vynalézavost a uděláme tuhle dámu schopnou letu. Tady,“ řekla a podala mu kousky hadice, které vyndala z motoru. „Najdi způsob, jak to spojit dohromady a já zkontroluji ostatní poškození.“

Mikey vzal hadice, které dali do zadní části letadla a začal hledat něco použitelného. Emma se znovu podívala na motor.

O deset minut později ucítila zatahání za rukáv košile. „Tady. Tohle je nejlepší, co jsem mohl udělat,“ řekl jí Mikey, když ji podal opravenou hadičku.

Emma se na ni podívala a pak se podívala na svého synovce. „Izolační páska? Čím jsi to vyztužil, aby se to nezhroutilo?“

„Vytáhl jsem nějakou trubičku z ocasní části. Bylo to těsné, ale podařilo se mi spojit odříznuté konce hadice a omotat to páskou dohromady.“ Zaváhal a nejistě se na ni podíval. „Mělo by to vydržet dost dlouho na to, abychom se dostali domů. Ale i když by to fungovalo, nemůžeme letět s tou dírou v pontonu,“ dodal s pohledem na potopený ponton.

Emma se na něj usmála a souhlasně a klidně přikývla. Ten ubohý chlapec byl požádán udělat něco, co mělo oba jejich životy držet na vlásku, a nelíbilo se mu to. Dala opravenou hadičku zpátky na místo.

„Trochu to omezilo proudění, ale jestli nás to dostane do vzduchu, tak jsi dokázal zázrak, Mikey. Teď se podíváme na pontony. Vezmi tu pumpičku na kolo a duši z náklaďáku, co je vzadu, dobře?“

„Ale ten ponton má v sobě díru o velikosti basketbalového míče, Nem. Páska nebude držet a duše nebude dost pevná, aby odolala takovému tlaku.“

„Nebudeme to zalepovat. Nacpeme tu duši do pontonu a nafoukneme ji,“ řekla mu a usmála se, jeho nevěřícně vykuleným očím.

„Proč si myslíš, že to bude fungovat?“

„Pamatuješ si Jacka Frosta? Toho chlapa, co tu byl minulé léto?“

Najednou se rozesmál. „Jo, pamatuji. Létal s hydroplány v Mexickém zálivu, ne, obsluhoval ropné plošiny?

„Jop. A Jack mi řekl, že většina pilotů tam u nich, vždycky má v každém pontonu splasklou duši z náklaďáku. Pokud si udělají velkou díru, nebo jiné poškození, můžou napumpovat duši a vytlačit tolik vody, aby mohli vzlétnout a přistát.“

Její synovec vypadal víc skepticky než zaujatě. „To bude velká zátěž.“

„Bude to fungovat.“ Emma seskočila do vody a škubla sebou chladem. „Dostala jsem nás do téhle šlamastiky, a dostanu nás i z ní. Vzduchem.“

Michael si dřepnul na plovák nad ní a odšrouboval jeden ze spojů. „Jestli to někdo dokáže, tak ty. A omlouvám se.“

Pokračovala ve cpaní obrovské duše skrz spoj. „Za co?“

Převzal ten úkol a nepodíval se na ni, když promluvil. „Za to, že jsem tě dneska odpoledne odehnal. Za to, že jsem se nechal unést celou tou myšlenkou na dopadení nějakých drogových dealerů. Za to, že jsem na tebe byl naštvaný.“ Konečně vzhlédnul. „Za to, že jsem zapomněl, že mě miluješ a že si jen děláš starosti o mé dobro.“

„Pche, pamatuji si jaké to je být mladý a plný snů, zvědavosti a dobrodružství.“

„Ale nikdy jsi žádný ze svých snů nenaplnila, co? Dostala jsi mě a Kelly na starost, velkou hypotéku na splacení a náklad turistů na dohlédnutí.“

Sevřela mu nohu. „Dostala jsem něco mnohem lepšího. Dostala jsem tebe. A jak se zpívá v té písničce, Děkuji Bohu za nevyslyšené modlitby. Nevyměnila bych svůj život s tebou, za žádný z mých dětských snů. Miluji tě a miluji život, který jsme měli.“

„On nekončí, Nem. Jen se mění. Pro nás oba.“

„To je pravda. A pokud nechceš zjistit, co se skrývá pod tou civilizovanou slupkou tvého otce, měli bychom se raději odsud dostat, a být doma dřív, než zavolá.“

Rychle dokončil cpaní duše do plováku a vytáhl otvorem ventilek.

Střídali se v pumpování, což byla dlouhá a namáhavá práce, protože pumpičkou na kolo museli zvednou velkou část váhy letadla. Zatímco Mikey pumpoval, Emma použila pásku na zakrytí zubatých hran, které udělala sekera na pontonu. Trvalo skoro půl hodiny, než se přesvědčili, že plovák je dost vysoko, aby mohl pojíždět.

S úlevným povzdechem, se Emma podívala na hodinky a pak na oblohu. „Stihneme to domů těsně před setměním, díky Bohu. Rozhodně nechci přistávat s tímhle zraněným ptákem po tmě. Když ji otočíme, budeme bojovat naslepo.“

Emma si otřela ruce o džíny a podívala se svého synovce, který sledoval lesy a vypadal víc ustaraně než myš před kočičí show. „Bude to v pořádku, Mikey. Palivová hadice vydrží a stejně tak ponton. Otoč nás a naskoč.“

Udělal, co mu řekla, vytlačil je do hlubší vody a pak vlezl do letadla a nasadil si sluchátka. Emma otočila startérem. Cessna zaprskala a probudila se k životu a okamžitě je začala táhnout skrz skelnou vodu rybníka.

Emma si dala na čas s pojížděním, poslouchala motor a sledovala měřidla. Přidala trochu plyn a cítila, jak letadlo táhne silně doprava, a ponton na této straně hrne vodu. Sakra, kéž by byl rybník větší – raději by měla víc prostoru, aby mohla uvolnit váhu letadla na levý ponton a do vzduchu, místo aby ho tlačila nahoru plnou silou.

Ale neměla jinou možnost.

Otočila se do lehkého větru a zatlačila plyn dopředu. Letadlo okamžitě odpovědělo a zatlačilo je do sedadel, jak se snažilo zvednout z hladiny rybníka.

Nebyla to zrovna pohodlná – nebo pěkná – cesta k nebi. Emma musela bojovat o kontrolu celou cestu, modlíc se, aby hadice pustila dost paliva, aby jim dala dost síly, kterou potřebovali. Voda stříkala na podpěru, na motor a Mikeyho okno. Cessna se klepala a třásla a konečně vynořila plováky.

Mikey zajásal, když se zvedli do vzduchu a přesně v tu chvíli, se okno na Emmině straně, roztříštilo na milion pavučin. Instinktivně se sehnula a naklonila letadlo doprava.

„Stromy!“ křikl Mikey.

Emma se srovnala zpátky doleva, právě když okno za ní se rozbilo a kulka se zaryla do stropu. Zatáhla za knipl, dokud se neozval alarm poklesu vztlaku, pak přinutila letadlo do dalšího těsného naklonění doprava, míříc na úzké údolí vpředu rybníku.

„Zatraceně, Nem! Nezvládneme to!“

Zatáhla knipl zpátky a velký, krásný Stationair, udělal nemožné, když při svém boji o vzlet, přistřihl vršky stromů.

Zazněl další zvuk zezadu letadla, což Emma odhadla jako další kulku, která zasáhla ocas.

„Někdo na nás střílí!“ zakřičel Mikey a ohlédl se, aby se podíval na zadek letadla. Otočil se a podíval se na strop, pak na okno za ní. „Byli jsme zasaženi!“

„Vezmi knipl. Hned,“ nařídila Emma a zvedla pravou ruku ke svému levému rameni.

Popadl knipl třesoucíma se rukama a jeho výraz byl naprosto vystrašený.

„Dál stoupej, Mikey. A zamiř do Greenvillu.“

Podíval se na ni a skrz mlhu slz, které téměř blokovaly její výhled, Emma viděla jeho hrůzou vykulené oči.

„Byla jsi postřelena!“

„Nemyslím si že zle, ale pálí to jako čert. Vezmi nás do Greenvillu a polož nás co nejblíž ke břehu.“

„Ježíši, Nem. Krvácíš hodně?“

Opatrně se otočila na sedadle, aby otevřela jeden z jejich batohů. Její třesoucí se ruka byla od krve, když rozepínala zip a vytahovala košili. Zmačkala ji v pěsti a dala ji na levou paži, se zatnutými zuby, aby potlačila zasténání.

„No?“ zeptal se Mikey a snažil se rozdělil pozornost mezi let a pohled na její zranění. „Můžeš zastavit krvácení?“

„Snažím se, Mikey. Dej mi vteřinu.“

Poplácal ji po koleni. „Promiň, Nem. Prostě tě nerad vidím zraněnou.“

„To ty nikdy.“ Pustila košili na tak dlouho, aby si otřela slzy z očí. „Pamatuješ, když jsem spadla na molu a praštila se do hlavy?“

„Pamatuji si, že jsi krvácela, jako zapíchnuté prase. Jako krvácíš teď. Možná si hemofilik. Můžeš vykrvácet, než se dostaneme do Greenvillu.“

„Nevymýšlej problémy,“ řekla, když přeměnila košili na obvaz, za použití zubů, aby ji utáhla.

„Máš… máš kulku stále v paži?“

„Já nevím.“

Zasténal, jako by byl ve větší bolesti než ona. „Sakra, kdybychom raději dneska plnili kůlnu na dřevo.“

„No, neplnili. A možná pořád budeme muset zaplatit dluh za naši zvědavost. Tamhle je Greenville. Převezmu knipl. Chci, abys otevřel dveře a podíval se dolů na ponton, Mikey. Podívej se, jestli je stále vcelku. Trefili jsme pár těch stromů dost tvrdě.“

Tvář mu naprosto zbledla a Emma sledovala, jak odmotal ruce z kniplu, když nad ním pravou rukou převzala kontrolu. Otevřel dveře silou proti větru a podíval se dolů. Když je zavřel a podíval se na ni, tvář měl ještě bělejší než předtím.

„Duše je splasklá a visí napůl ven. Jakmile přistaneme, ponton nás převrátí.“

Emma zatnula zuby. „Máme dvě možnosti. Voda, nebo stromy. Kam chceš s námi přistát?“

„Já!“

„Přijde čas, kdy každý pilot musí udělat rozhodnutí a obětovat své letadlo, aby zachránil sebe,“ řekla mu s pohledem přímo do očí. Snažila se pohnout levou paží a zjistila, že to je téměř nemožné. „Osobně bych si vybrala stromy. Nevím, jestli můžu vyplavat z převráceného letadla, právě teď.“

„Chceš po mě, abych rozbil letadlo?“

„Nouzové přistání, Mikey. To je rozdíl.“
„Já vím. Já vím.“ Koukal na jezero pod nimi. „Trénovali jsme postup dost často.“

„A nyní to budeš muset vyzkoušet ve skutečnosti.“

Otočil se k ní. „Můžu nás oba zabít.“

„Ne, když se budeš soustředit na základy, které jsem tě naučila. Plné klapky, pomalá rychlost a prostě vletět do nejměkčího stromu, který najdeš,“ řekla nízkým a pevným hlasem. „Je to všechno jen otázka rozhodnutí, co dělat a udělat to správně. Ty máš ty schopnosti, Mikey.“

„Ale ty už jsi to ve skutečnosti udělala předtím, Nem. Nemůžeš to převzít na tak dlouho, abys nás dostala dolů?“

„Tohle je pro tebe unikátní šance, Michaeli.“

„Tohle není správný čas na lekci!“

„Vyber místo, Mikey. Slunce zapadá. A já krvácím.“

Zatnul zuby, když se naklonil dopředu, aby viděl oknem ven. „Nevím, proč si dělám starosti. Jestli to zvládnu dolů v pohodě, táta nás stejně zabije, až se vrátí zpátky.“ Naklonil letadlo doprava. „Tady, Nem. Co tyhle stromy?“

„Možná bychom měli proletět nad základnou hydroplánů a zablikat světly, abychom jim dali vědět, že máme problémy.“

Prostě se vrhnul k základně v zátoce.

Emma se dívala ven Mikeyho oknem. Svým neviděla; bylo rozpraskané, s jednou pěknou, malou dírkou ve výšce ramene. Přeletěli nad základnou a Emma viděla několik mužů, jak se na ně podívali.

„Viděli nás. Naveď nás dolů, Mikey.“

„Jsi si jistá, že voda by nebyla lepší? Pomoc je hned tady, Nem. Mohou se k nám dostat rychle.“

Zavrtěla hlavou a zavřela oči, když jí vlna bolesti prolétla paží. „Voda je nepředvídatelná.“

„Je to tady!“

Srovnal je, aby se přiblížili k mladé výsadbě jedlového porostu, jako by se přibližoval k přistávací dráze. Pak sklopil plné klapky, takže to bylo, jako by šlápnul na brzdy. Jejich batohy se na zadním sedadle pohnuly a Emmě pulzovala paže, jak s ní tloukla o dveře, takže musela skousnout zasténání.

„Prostě sleť dolů, Mikey.“ Držela svůj hlas klidný a jemný. „Přitáhni plyn. Takhle. Teď v klidu. Je to přesně jak přistání na hladké hladině. Nech letadlo vletět do stromů. S citem, Mikey. Skoro ho zastav. Tak je to správně, máš to.“

Nejdřív to vypadalo, jako by přistáli na velké kouli bavlníku, když pontony lehce přejely přes vršky stromů. Jak zpomalovali ještě víc a ponořovaly se hlouběji, měkký polštář jedlí se zhutnil. A ztvrdnul. Vršky pod nimi v náhlém náporu zapraskaly, těsně předtím, než se začalo třást samotné letadlo.

„S citem, Mikey. S citem!“

Letadlo zaskřípalo na protest. Alarm vztlaku řval. Pontony se zachytily za silnější kmeny a prudce Cessnou trhaly, zatímco kov ustupoval dřevu, hluk trhání hliníku a praskání stromů byl ohlušující. Větev dokončila rozbití skla v okně vedle ní a náraz jejího těla do zranění, byl téměř nesnesitelný.

Trvalo to jen vteřiny.

Nakonec stejně skončili hlavami dolů.

Michael byl venku ze sedadla první a praštil se do hlavy o strop. Narovnal se a opatrně odepnul Emmin pás, chytil ji do náruče a spustil ji dolů. Pak vykopnul své dveře a vytáhl ji ven s opatrností otce, držícího poprvé své novorozeně.

Emma se smála, chválila ho a blábolila jako dítě, celou dobu. Dotáhl ji do bezpečné vzdálenosti od letadla, opřel ji o jednu z jedlí, která jim zachránila život a prohlédl ji, až k tomu, že jí spočítal prsty na rukou a nohou. Stáhl si košili a držel jí ji u ramene.

„Ty teda vypadáš, Nemmy.“ Ohlédl se na letadlo a pak zpátky na ni, šklebíc se jako opilý idiot. „Ale zvládli jsme to! Odešli jsme od mé první, oficiální nehody.“

„Ne moc lidí spadne tak pěkně, Mikey. Udělal jsi to dobře, chlape. Zasloužil sis dnes svá křídla.“

Jeho euforie najednou zmizela. „Stále se musíme postavit tátovi.“

Emma se usmála. „Což znamená, že si můžeš příště zasloužit odznak syna – protože to budeš ty, kdo mu to řekne,“ řekla těsně předtím, než všechno zčernalo.