DB#3 - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Po Emmině tiché odpovědi na ni Calisto mlčky dlouho zíral. Nebyl si úplně jistý, co říct. Netrvalo dlouho, vzala Půlnoc do náručí a snažila se z knihovny odejít.

Calisto jí to nemohl dovolit, ne po tom, co řekla.

„Počkej,“ řekl a natáhl ruku, aby ji chytil za paži.

Prsty jí obkroužil za zápěstí a úplně ji zastavil. Ztuhla na místě. Bylo nemožné ignorovat žár, který cítila na kůži z jeho dlaní, nemluvě o chvění, které jí probíhalo přes celou paži.

Calisto sledoval, jak Emmin pohled těkal mezi jeho rukou na jejím zápěstí a jeho obličejem.

„Jen... okamžik počkej,“ řekl tišeji.

Emma těžce polkla a podívala se k otevřeným dveřím. „Můžeš to udělat rychle? Měla bych odpočívat. Lékařské příkazy a tak.“

Ano, Calisto si toho byl vědom.

Jen nevěděl, co za problémy s těhotenstvím to byly nebo proč je vůbec měla. Nic z toho mu nebylo moc dobře vysvětleno, kromě toho, že Affonso dal velice jasně najevo, že se jednalo o velice osobní věci, nic, s čím by potřeboval seznámit veřejnost. Calisto jak svého strýce, tak i Emmu jako ženu, respektoval dost na to, aby nepožadoval další podrobnosti.

Ale byl zvědavý.

„Udělám to rychle,“ řekl.

Emma se trochu usmála. „Dobře. Zeptej se na to, co se ti honí v hlavě.“

„Říkal jsem ti Emmy.“

„Už jsem ti to řekla, Calisto.“

„Ale nikdo jiný tady ti tak neříkal,“ tlačil na ni.

Zavrtěla hlavou. „Affonsovi se to nelíbí.“

„Přesto ti tak říkám.“

„Říkal jsi,“ opravila ho jemně.

Calisto si to pomalu přebíral. „Před mou nehodou.“

„Jo.“

„Takže... byli jsme přátelé,“ řekl a očima přitáhl její pohled. „Nebo dost přátelé na to, abych ti říkal přezdívkou, se kterou tvůj manžel nesouhlasí.“

Emma stiskla rty, jako by se snažila zadržet svá slova. Viděl to nepatrné sevření její čelist, a jak se její ruka sevřela kolem nehybného těla Půlnoci. „Tuším, že bys to tak mohl říct.“

Calisto se podíval dolů na jejího psa. Taky jí dal toto štěně. Čím déle o tom přemýšlel, tím víc mu přišlo, že na nic z toho neměl právo. Pro mafiána by nikdy nebylo přijatelné zacházet s manželkou jiného mafiána tak, jako by k ní cítil náklonnost a dávat jí dárky.

Rozhodně by nebylo vhodné, aby to Calisto dělal s jakoukoli vdanou ženou, natož s manželkou svého strýce.

„Jak moc jsme si byli blízcí, že jsem ti dal štěně a -“

„Přátelé,“ přerušila ho rychle. „Byli jsme jen přátelé, Cale.“

Až moc rychle.

Už se s jeho pohledem nesetkala.

„Emmo,“ řekl Calisto a stiskl její zápěstí o něco pevněji. „Pokud bychom byli dost přátelé na to, abych ti předtím dával tenhle druh věcí, proč jsi mi to neřekla? Nebo proč ses se mnou nepokusila sednout a popovídat si o něco víc? Ocenil bych to úsilí. Jen proto, že si na tebe a na to, jak jsi přišla do této rodiny, nevzpomínám, neznamená to, že to nechci udělat.“

Navlhčila si rty a znovu se podívala na dveře.

Proč to pořád dělala?

„Hele, já jsem tady,“ řekl.

Emma okamžitě střelila očima po něm. „Jsem si velmi dobře vědoma toho, kde jsi.“

A z té skutečnosti zněla vystrašeně.

Kdekoli byl v její blízkosti, byla vyděšená.

„Na tom, že jsem tady s tebou, je něco špatného?“ zeptal se.

„Ne, samozřejmě, že ne.“

„Chováš se, jako by ses jen tím, že se mnou mluvíš, možná mohla dostat do problémů.“

Udělal něco – řekl někdo něco - co ji přimělo mít obavy z toho, aby byla blízko něj?

Emma se otevřeně zamračila a Calisto si byl jistý, že na kratičký okamžik viděl v jejích zelených očích záblesk vlhkosti. Pak slzy zamrkáním potlačila. „Měla bych jít.“

„Ale -“

„Musím odpočívat,“ řekla, čímž zopakovala své dřívější prohlášení.

Nechtěl to, ale věděl, že neměl právo přimět Emmu zůstat, aby mu vysvětlila, proč byl zmatený ohledně jejich přátelství před nehodou. Musel ji nechat jít. Ustoupil o velký krok zpět. Tím ji poskytnul dost místa na to, aby kolem něj mohla projít.

Ale u dveří se zastavila a přes rameno se na něj ohlédla. Otevřela ústa, jako by chtěla promluvit, jako by chtěla něco říct, ale hlasitý, drsný smích, ztlumený zavřenými dveřmi Affonsovy kanceláře, který k nim zněl přes chodbu, ji zastavil.

„Co je?“ zeptal se Calisto.

Emma odtrhla pohled od jeho a udělala to takovým způsobem, který mu řekl, že udělat to, jí bolelo. „Stále doufám...“

Naklonil hlavu ke straně, nejistý a ostražitý. „V co?“

„V něco naprosto nemožného.“

Calisto se usmál. „Nic není nemožné, Emmo.“

Její pěkné rysy potemněly smutkem. „Některé věci ano, Cale.“

„Jako co?“

Emma mu neodpověděla. Místo toho řekla: „Pokud ti něco připadá špatně, pravděpodobně to tak je. Pokud se ti to nezdá správné, pak to není správné. Nevěř nikomu jen na základě loajality a slepé víry. On není tím, kým si myslíš, že je. Chci jen, abys to věděl, dobře?“

Calisto si nebyl úplně jistý, co svými poznámkami myslí. Ale ani neměl možnost dál se zeptat, protože bez dalšího slova i ohlédnutí vyklouzla z knihovny ven a odešla.

Ohromeně zíral směrem, kterým Emma zmizela.

Vzadu v mysli mu zněla hlasitě její slova.

Jejich rozhovor bylo maximum, které kdy od Emmy dostal, a zároveň i tím nejdelším časem, který s ní o samotě strávil.

No, alespoň tohle věděl.

Calisto vyšel z knihovny do chodby v okamžiku, kdy to vypadalo, že se Affonso s Rayem objevili na druhé straně otevřených dveří kanceláře. Affonso přejel Calista pohledem a pak se rozhlédl i kolem.

„Pokračuj, starý příteli,“ řekl Affonso Rayovi. „Doženu tě.“

Ray bez otázky odešel. Jakmile v chodbě zmizel z dohledu, Affonso se s úsměvem otočil zpátky ke Calistovi.

Ale ten úsměv mu přišel podivně nepravdivý.

„Kde je moje žena?“ zeptal se Affonso.

Calisto se trochu napřímil. První slova z úst strýce byly otázkou na to, kde byla Emma, jako by to měl Calisto automaticky vědět.

Proč by to Affonso dělal?

Calisto měl pocit, že v poslední době měl mnohem více otázek než odpovědi. Nelíbilo se mu, že to vypadalo, jako by spousta z nich vedla přímo k jeho strýcovi.

A... teď Emma.

On není tím, kým si myslíš, že je

Pokud se ti to nezdá správné, pak to není správné.

Emmina slova mu šeptala v hlavě čím dál hlasitěji. Calisto si nebyl úplně jistý proč, ale měl pocit, že možná byla mířena na jeho strýci. Od prvotního okamžiku, kdy uviděl Affonsa po tom, co se probral, přišly některé věci Calistovi divné.

Affonso nebyl tím, na koho si vzpomínal. Byl si jistý, že to byly maličkosti zabalené do malých problémů. Postoj strýce, nedostatek netečnosti a důvěry. To, jak Calistovi ovládal většinu jeho základní každodenní rutiny, jako by si nemyslel, že by to zvládl on sám. Jak mezi nimi udržoval odstup, když to nikdy dřív nedělal.

Ano, maličkosti.

Ale ty se přidávaly k něčemu, co mu vůbec nepřišlo správné.

Calisto měsíce věřil tomu, že strýc před ním z mnoha důvodů skrýval věci. Jednou z největších věcí bylo ukončení vztahu mezi Calistem a ženou, která pocházela ze spolupracující rodiny z New Yorku. Nemiloval ji, ale uvažoval o tom, že se s ní kvůli postavení a svému strýci ožení. Poté, co se probudil bez vzpomínek na poslední dva roky, Affonso ten vztah setřásl jako něco, co prostě nevyšlo. Nic víc. Nemohlo to být tak jednoduché.

Calisto se přesto rozhodl, že na to nebude tlačit.

Jako další věci.

Spousta věcí.

Affonso mu něco řekl a Calisto svému strýci důvěřoval a dal mu... slepou víru.

Jako poradce jejich zločinecké rodiny by měl mít přístup k téměř čemukoli, co chtěl vědět ohledně jednání svého strýce, ale nebylo to tak. Ani zdaleka.

Calisto měl zřetelný pocit, že se mu Emma snažila něco říct, aniž by mu to skutečně řekla. Prostě jen musel přijít na to, co to bylo.

„Nejsem si jistý, kde Emma je,“ lhal Calisto klidně.

Svým způsobem.

Nevěděl, kam Emma poté, co opustila knihovnu, šla.

Affonso zvedl obočí, zdánlivě nespokojený s touto odpovědí. „Nebyla v knihovně? Tráví tam většinu času.“

Calisto pokrčil rameny. „Ne. Šel jsem zkontrolovat klavír. Od doby, kdy jsem ho naladil, už uplynula nějaká doba.“

„A jde to?“

„Co?“

„Potřebuje naladit?“ řekl Affonso.

„Bylo by to dobré,“ zalhal Calisto znovu.

Klavír byl v pořádku.

„Mohu přijít příští týden a udělat to,“ dodal.

Když Affonso odpovídal, ve tváři mu zůstávala maska chladného klidu: „Ne, to je v pořádku. Mám na to muže, který přijde a udělá to. Koneckonců, je to jeho práce.“

„To není problém, zio. Můžu to udělat.“

„Bez obav, někoho na to mám.“

„Je to klavír mého táty,“ řekl Calisto, zmatený, proč se Affonso ohledně nástroje dohadoval. „Vždycky jsem ho ladil.“

I když to tak mohlo vypadat zvláštně, cítil se tak blíž muži, se kterým nikdy nedostal možnost setkat se. Byla to jedna z věcí, které se Calisto držel.

„Už nějakou dobu na to mám někoho jiného. Posledních pár let jsi byl hodně zaneprázdněný.“

Ach.

Dobře, tedy.

Calisto se chystal odpovědět, souhlasit a dát Affonsovi to, co chtěl, ale dřív, než to mohl udělat, si rychle něco uvědomil.

Affonso nechtěl, aby přišel do domu. Když o tom tak přemýšlel, za posledních pár měsíců, co se dostal ven z nemocnice a pak odešel z domu Donati, aby se vrátil zpátky k sobě domů, tuhle konkrétní věc jeho strýc už několikrát udělal.

Večeře, aniž by pozval Calista. Výmluva.

Setkání, která by se měla konat v jeho kanceláři. Domluveno jinde.

Návštěvy jeho sestřenic, když byly doma, byly odloženy, nebo s dalšími výmluvami zrušeny. Rychlé zastávky v domě, aby předal zprávu nebo probral problém, byly ukončeny dřív, než vůbec začaly.

Maličkosti, pomyslel si Calisto znovu.

Věci, které přehlédl, ale když si to dal všechno dohromady, v tom celém náhledu byly mnohem důležitější.

A tady byl jeho strýc a dělal to znovu.

Držel ho pryč.

Proč?

„Neměl jsi dneska večer vybírat nějaké peníze?“ zeptal se Affonso a vytrhl ho tak z jeho myšlenek.

To ano.

„To a schůzka s capem ohledně zásilky, která dorazí příští týden,“ odpověděl Calisto, přitom držel tón hlasu lehký a bez starosti.

Něco bylo špatně.

Něco mu nepřišlo správné.

Co mu unikalo?

„V tom případě předpokládám, že by ses do toho měl pustit,“ řekl Affonso. „Přísahám, že všechno, co děláš, je práce, Cale.“

Calisto se zasmál. „Není to to, co dělá dobrý poradce pro svého bosse? Práci?“

„Jistě, ale ty jsi taky muž, můj chlapče. Udělej si na to nějaký čas. Najdi si hezkou dívku, proč to neuděláš? Bav se. Bude ti už dvacet devět. Čas začít se přeorientovávat na... různé věci.“

Jako co?

Manželství?

Calistovi se sevřel žaludek, i když ani nevěděl proč. Vlastnil pár klubů a většinu víkendových nocí trávil tam. Celou dobu do nich chodily nádherné ženy. Co se toho týče, měl spousty možností a nabídek.

Ale nezajímaly ho.

Všechny je odmítl.

„Posloucháš mě?“ zeptal se Affonso.

Calisto se najednou prostě chtěl dostat pryč z domu. „Jo, poslouchám, zio. Ale právě teď byznys, co? Je důležitější než žena, která by si přivlastnila můj čas.“

Affonso se zasmál a zvedl ruku, aby stiskl Calista na rameni.

Ta tíha zmizela.

Možná až příliš těžká.

„Byznys,“ zopakoval Affonso, „je vždy důležitější než ženy.“

********

To co Calisto na světě nenáviděl nejvíc, byl provoz na Manhattanu uprostřed týdne, v úterý ráno. Bylo sakra skoro nemožné, aby se někdo dostal z bodu A do bodu B v jakémkoli rozumném čase. Vždy došlo k nějakému zádrhelu, nehodě, která ucpala ulice nebo byla z nějakého důvodu uzavřená silnice.

Myslel si, že by pro stát, jako je New York, měli mít pro tyhle přetížené dopravní sračky už vymyšlené nějaké řešení. Bylo to směšné.

Calisto na zadním sedadle své nového Escalade bubnoval prsty do kůže, mračil se na auta před nimi a tiše si přál, aby se pohnuly.

„Vychladni tam vzadu,“ řekl jeho řidič zepředu. „Nemáme zpoždění.“

Calisto si povzdechl. „I tak, Tiny. Zatím nemáme zpoždění.“

„Dostanu tě na setkání před bossem, věř mi.“

Calisto se rozhodl, že hádkou se svým strážcem by se stejně nikam nedostal, takže se zamračeně díval na auta ve vedlejším jízdním pruhu, která se pohybovala o něco rychleji.

„Když je provoz jako dneska, výběr poplatků by se měl konat někde jinde,“ řekl Calisto.

„Boss má rád horní Manhattan.“

„Jsem si toho vědom. Irové se odtamtud drží dál.“

Protože tenhle nesmysl se začínal vymykat z rukou. Nebo spíš už se vymkl, kdy před pár dny začaly problémy eskalovat. Včera v noci došlo k přestřelce u podniku, který vlastnil jeden z capos Donati – v restauraci. Capo schytal kulku a přitom byli zabiti čtyři štamgasti restaurace, spolu se servírkou, se kterou byl capo očividně zapletený.

Svou odpovědnost za útok téměř okamžitě přiznali Irové.

Teď na sobě měli pozornost policie. Víc než dřív.

Affonso se snažil udržet své muže šťastné a v klidu, ale to bylo zkurveně nemožné, když se člověk ani při běžném podnikání necítil v bezpečí. Byla domluvena schůzka tří rodin v New Yorku a Calisto doufal, že ať už by zbylé dvě rodiny navrhly jakoukoli nabídku, mohlo by to pomoci s ukončením sporu.

Upřímně řečeno, Calisto neměl zájem vyhledat Iry. Bylo prolito víc než dost krve, aby bylo jasné, že neměli zájem o dohodu. Chtěli území, nebo to tak alespoň vypadalo, a Affonso jim ho odmítal předat.

Kromě toho Calistova nehoda - způsobená Iry - pro něj přinesla dost problémů. Pokud se stáhnou a budou se mu držet z cesty, bylo mu zkurveně jedno, jak Affonso donutí Iry zmizet.

„Víš, mohl jsem jet metrem a dostat se tam rychleji,“ poznamenal Calisto.

Tinny se zasmál. „Umím si představit, jak v tomhle obleku za čtyři tisíce dolarů jedeš metrem.“

Calisto ze sebe setřásl strážcův vtípek. V kapse mu zabzučel telefon a přitáhl tak jeho pozornost. Calisto ho vytáhl, přejel po jeho obrazovce palcem a zadal čtyřmístný kód, aby ho odemkl. Jeho starý telefon byl při nehodě prakticky zničený, nebylo ho možné ani zapnout. I tak si nechal ve svém stole, jen pro případ, že by ho někdy chtěl někam vzít a ať už v něm bylo cokoli, vytáhnout to na flashdisk.

Fotky, kontakty, videa a podobné věci.

Prostě na to nenašel čas. Pro svůj nový telefon si nechal stejné číslo.

Na obrazovce se objevila zpráva z neznámého čísla. Vypadala jako nějaký druh připomenutí.

Nick's Ink. Korekce po prvním roce. Odpovězte formou textové zprávy ano, nebo ne na schůzku.

Calisto si zprávu přečetl pětkrát, než mu začalo docházet to, co viděl.

Vytetovaný růženec na jeho paži, který vedl ke složitému křížku přímo do dlaně, byl v obzvláště citlivé oblasti. Vyhledal nějaké informace o tetováních na rukou a zjistil, že zhruba po šesti až dvanácti měsících je potřeba ho obtáhnout, ale znovu... nenašel na to čas.

Krátce popřemýšlel, zda by tatér nemohl mít nějaké informace o Calistově tetování a datech, které tam umístil.

Možná, že existoval nějaký důvod, proč si ho nechal udělat.

„Tiny, znáš místo jménem Nick’s Ink?“ zeptal se Calisto.

Strážce po něm přes zpětné zrcátko střelil pohledem. „Jistě. Je jen o pár bloků dál.“

„Na které ulici?“

Tinny na něj vychrlil adresu. „Je to dobrý podnik. Říkal jsem ti o něm, když sis chtěl dát udělat ten růženec, ale ty si na to pravděpodobně nepamatuješ.“

„Ne, nevzpomínám si,“ řekl Calisto těžce. „Omlouvám se, chlape.“

„Vrátí se ti to.“

Možná…

Calisto se znovu podíval na zprávu a dostal nápad. Chtěl o svém tetování vědět víc, a tatér by mu možná mohl být schopný poskytnout informace, které potřeboval.

„Tiny?“

„Jo?“

„Ještě není pozdě, že?“ zeptal se Calisto.

„Ani náhodou.“

„Mohl bych pár bloků doběhnout a setkat se s tebou, až se tam konečně přes provoz dostaneš, jo?“

Tiny pokrčil rameny. „Pravděpodobně ano.“

Calisto otevřel dveře vzadu u spolujezdce a současně si rozepnul bezpečnostní pás. Auto vedle nich míjelo jejich SUV o trochu rychleji a přitom zatroubilo. Ignoroval to.

„Co to sakra děláš?“ zeptal se Tiny zepředu.

„Nick’s,“ řekl Calisto. „Uvidíme se, až se tam dostaneš.“

„Proč?“

Odpovědi, pomyslel si.

Potřeboval odpovědi.

*********

Když Calisto zatlačením otevřel dveře do tetovacího salónu, rozcinkal se nad nimi zvonek. Nebyl si úplně jistý, co čekal, že uvnitř najde, ale čistá atmosféra, kožené sedadla a stěny vyzdobené uměním představovaly dobrý začátek. Ne, že by si myslel, že by byl tetovací salón uprostřed Manhattanu špinavý, ale občas to bylo těžké odhadnout.

Tohle místo bylo čisté a příjemné.

Na kožené sedačce seděl mladý pár, listoval knihou a tiše si při tom povídal. Calisto je obešel, aby si promluvil s černovlasou ženou u pultu, která měla paže celé pokryté složitými a nádherně provedenými tetováními.

„Ahoj, Calisto, že?“ zeptala se, když se k ní přiblížil.

Kolikrát tu byl?

„Jo,“ řekl Calisto. „To jsem já.“

„Jste tady za Nickem? Právě odešel na oběd.“

Sakra.

„Nick byl tím, kdo mi ho udělal?“ zeptal se Calisto a zvedl ruku.

Dívka svraštila obočí. „Myslím, že ano. Navrhl to. Byl jste tu nejprve na dvou schůzkách, abyste zkontroloval jeho náčrtky a schválil je. Samotné dokončení pak zabralo dvě sezení. Vaše ruka byla nejtěžší, takže jste se vrátil na druhé sezení.“ Dívala se na něj o trochu déle a pak se zeptala: „Proč se na mě takhle díváte?“

„Jak?“

„Jako byste nevěděl, o čem mluvím.“

Calisto spolkl knedlík v krku. „Protože nevím.“

Rychle jí vysvětlil svou nehodu a přitom vynechal, jak sjel z cesty a byl postřelený. Když řekl slovo „amnézie“, žena vypadala, že to konečně pochopila.

„To je drsné,“ řekla, měkčeji, než očekával. „Takže si ohledně tetování na nic nevzpomínáte, co?“

„Ne,“ připustil. „Ale chci se o tom dozvědět. Nejsem…“

„Člověk, který je na tetování,“ doplnila s úsměvem. „Když jste sem poprvé přišel, párkrát jste to říkal. Proto Nick tak trval na tom, abyste si byl jistý, že zbožňujete to, co se vám chystal udělat. Nechtěl, abyste toho za pár let litoval.“

Calisto se podával na svou paži a při pohledu na vytetovaný růženec s křížkem na své kůži cítil pocit pohodlí. „Nevzpomínám si ani na to.“

„Jo, to jsem pochopila.“

„Ale ani toho nelituji. Takže to o něčem vypovídá.“

Přikývla, jako by tomu rozuměla. „Podle toho, co si vzpomínám, jste z toho byl docela nadšený. Ale hele, pokud máte čas, Nick se asi za hodinu vrátí. Má tetovat novomanželům prsteny.“

Calisto si zkontroloval hodinky. „Vlastně tolik času nemám. Můj... šéf na mě čeká.“

„Můžeme se domluvit na schůzce na opravy vašeho křížku,“ navrhla.

„Pojďme do toho.“

Na to, aby možná získal nějaké odpovědi, mohl Calisto ještě chvíli počkat.

Poté, co si s dívkou domluvil schůzku, otočil se k odchodu, ale ona na něj zavolala, aby se zastavil.

„Počkejte na okamžik... Myslím, že Nick tu pro vás pro případ, že byste je chtěl mít nebo tak něco, nechal své originály,“ řekla. „Chcete je?“

Calisto zaváhal.

Jak mu mohly původní náčrtky pomoci s otázkami, které měl?

Ale čemu by ublížily?

„Jistě,“ řekl.

Dívka rychle zmizela do zadní části podniku a za pár minut se vrátila s hrstí papírů ze skicáře. Calisto si je s poděkováním vzal, opustil obchod a našel Tinyho, který čekal druhé straně rušné ulice a opíral se o SUV.

„Našel jsi, co jsi hledal?“ zeptal se strážce.

Calisto pokrčil rameny a podíval se na papíry ve své ruce. Načrtnutý růženec a křížek byl úplně stejný jako ten, který měl na paži, až na…

Podíval se trochu blíž.

Zvedl papír výše.

Rychle prošel několik náčrtků a na každém ze tří černošedých růženců s jednou kuličkou vedle druhé, našel přesně tu samou věc. Sundal si sako, a i když dobře věděl, že vypadal blázen, vytáhl si rukáv košile nahoru.

Odpočítal korálky.

Třináct, čtrnáct... patnáct.

„Co to sakra děláš?“ zeptal se Tiny.

Calisto ho ignoroval a pohledem těkal mezi tetováním na své paži a náčrtem na papíře. Bylo to na jeho paži – bylo to tam.

Slabé, ale bylo.

Pět dat. Uvědomil si, že byly skryté v kudrlinách růžence. K jejich odhalení by nestačil letmý pohled. Pro to, aby byly vidět, muselo být na ně poukázáno. Na náčrtech na papírech to vypadalo, že Nick úmyslně zvýraznil data, aby ukázal, jak by tam mohla být včleněna a ukryta.

Calisto ta data procházel znovu.

Některé poznal.

Datum úmrtí jeho matky. Úmrtí jeho otce a dědečka.

Zbylá dvě mu nic neříkala. Jedno z nich bylo jen měsíc a rok. Únor loňského roku. Přemýšlel o tom, co se v té době stalo, co mu lidé řekli. Affonso a Emma se brali na začátku února a předcházejí měsíc Calisto strávil ve Vegas. Další datum byl konec září minulého roku.

K čemu se vázala?

Chápal důležitost data úmrtí své matky, a proč by si chtěl něco takového pamatovat, ale ta dvě byla neznámá.

„Tiny?“ zeptala se Calisto.

„Jo?“

„Znamená pro tebe únor loňského roku nebo devatenáctého září toho samého roku něco důležitého?“ Tiny nad tím na okamžik přemýšlel. „Ne, tuším, že ne.“

„Měla by něco znamenat pro mě?“

„Nevím, bossi.“

Bože.

Tohle se stalo příběhem Calistova života.

Doslova.