TCDH - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

Na Vánoce budu doma, můžeš se mnou počítat…

Oduševnělý hlas Binga Crosbyho naplnil malé auto, které právě stoupalo podhůřím, a dálky vábily zasněženými horami.

Claire Corbettová si zhluboka povzdechla a uvolnila sevření volantu. Nebylo se čeho obávat. Stráví Vánoce v horách, ve skutečném Sněžném zámku, a i když to bude znamenat práci a ne dovolenou, bude z toho mít opravdové bílé Vánoce.

Vedle ní její nevlastní bratr Dylan zasténal, pak si zastrčil sluchátka do uší a zvýšil hlasitost na svém telefonu, až slyšela rychlé, tupé basy.

„Už to nebude trvat dlouho,“ řekla a usmála se.

V odpověď se od ní Dylan odvrátil a zadíval se z okna.

Claire si znovu povzdechla. Pak, rozhodnutá, že nic nezkazí tenhle výlet, na který se tak těšila, zesílila hlasitost svého otlučeného rádia.

„Na Vánoce budu doma, i když jen ve snu,“ zpívala si a na rtech jí zacukal nejistý úsměv, když si prohlížela zasněžené vrcholky hor tyčící se nad ní.

Nikdy předtím nestrávila svátky v horách.

Claire milovala Vánoce. Vždycky to bylo její nejoblíbenější období v roce. Obvykle to však znamenalo, že se nacházela v malém domě svých rodičů a snažila se vypořádat s příbuznými a všemi těmi dramaty a chaosem, které rodinná setkání způsobovala.

Ale letos to bylo jiné. Letos dostala překvapivou smlouvu zrovna ve chvíli, kdy jí skončila ta poslední. Našetřila si dost peněz, takže se těšila na pár klidných týdnů, než se vydá hledání další – a právě tehdy jí spadla do klína tahle zakázka.

Sněžný zámek v horách. Turistická atrakce, která byla v zimních měsících vždycky nejrušnější. A kvůli naléhavé rodinné situaci byli manželé, kterým objekt patřil, nuceni odletět nejbližším letadlem do Evropy, aby se postarali o zraněného člena rodiny.

Neznala všechny podrobnosti, ale to ani nepotřebovala. Celý život pracovala v hoteliérství a v posledních letech se zaměřila na pořádání akcí.

Byla to práce, kterou milovala – ale také to znamenalo, že většinou mohla dostat jen časově omezenou smlouvu, která po roce nebo dvou skončila.

V tom, co dělala, byla natolik dobrá, že obvykle neměla problém najít si novou zakázku. Ale v poslední době měla pocit, že se jí práce stává spíše přítěží. Její poslední dvě zaměstnání byla v hotelech, které patřily velkým řetězcům, a tam prostě nebylo moc prostoru pro nějaké individuální úsilí. Nakonec nebyla ničím víc než malým kolečkem v obrovském stroji – a to nebyl důvod, proč se do hoteliérství zamilovala.

Alespoň to zaplatí účty. A pracovních míst v soukromém hotelu, který je otevřený inovacím a novým nápadům, je jen pár z milionu.

Poklepala prsty na volant. Tahle nová práce rozhodně vypadala jako jedna z těch příležitostí – ale poprvé ve své kariéře přemýšlela, jestli na tenhle úkol opravdu má.

Nemovitost patřila měniči, jak jí řekla její kamarádka, což byl jeden z důvodů, proč pro ně bylo těžké najít správce, kterému by mohli v době své nepřítomnosti důvěřovat. A i když Claire sama nebyla měnič, její otec se nedávno znovu oženil – s měničkou jelena. Momentálně byli na svatební cestě na Barbadosu.

Tak měla za úkol postarat se o svého nového nevlastního bratra Dylana, který nebyl vůbec nadšený z toho, že jí byl svěřen do péče.

Cesta se před nimi neustále zkracovala a úpatí kopců se měnilo v hory, jak jeli dál. V rádiu stále hráli vánoční písně a Claire si spokojeně pobrukovala koledu Rolničky. Ulici teď pokrývala vrstva sněhu, takže jela pomalu a dávala pozor, jestli uvidí nějakou značku.

Konečně se za zatáčkou silnice rozdělila na dvě části – a tam byla cedule, kterou očekávala. Byla z bílého plastu, který jako by byl zevnitř osvětlený a tvořil siluetu ledového zámku.

Při pohledu na ni se přistihla, že se usmívá. Kdyby to nevěděla, myslela by si, že je ze skutečného ledu, podle toho, jak se v odpoledním slunci třpytila.

Sněžný zámek: 2 míle, stálo na ceduli. Zapnula rádio a hlasitě si prozpěvovala píseň White Christmas, dokud se Dylan neotočil a nevrhl na ni nechápavý pohled.

Ušklíbla se na něj a natáhla ruku po jeho levém sluchátku. S otráveným výrazem se odtáhl, ale vytáhl si ho alespoň sám.

„Dvě míle. Zbývá nám celé odpoledne, abychom se zabydleli. Těšíš se?“ zeptala se rozzářeně.

„Jasně,“ řekl Dylan s veškerou nevrlostí, jakou dokáže jen čtrnáctiletý kluk.

Claire jeho trucování ignorovala a stále si tiše prozpěvovala, zatímco její maličké auto statečně stoupalo do kopce. Ulice musela být nedávno zbavena sněhu, ale už na ní ležela tenká čerstvá vrstva nového.

Když se vydala do další zatáčky, na přední sklo se jí snesla sněhová vločka. Pak se objevila další a další a o chvíli později už sněžilo doopravdy.

Ve vzduchu tančily tlusté, těžké vločky dokonale bílé barvy. Byla tak nadšená, že si málem nevšimla, že cesta za chvíli skončí.

„Podívej se! Jsme tady!“ Otočila se k Dylanovi, který se konečně narovnal a díval se z okna vedle ní.

Před nimi se otevíral tunel vedoucí skrz horu. Byl lemován dalšími kusy třpytivého, průsvitného plastického ledu, který vypadal jako krápníky. Zde byly uspořádány tak, aby tvořily bránu, která byla momentálně dokořán. Další cedule uváděla otevírací dobu a slibovala parkovací místo na druhém konci tunelu.

„Jsi připraven na dobrodružství?“ zeptala se Dylana a znovu nastartovala.

Dylan si otráveně povzdechl. „Jasně,“ pronesl s těžkou ironií.

Přesto viděla, jak přitiskl tvář k okénku, aby se mohl dívat, a usmála se.

Možná to nebude tak špatné. Třeba se během pobytu na Sněžném hradě poznají.

Věděla, že pro dítě jeho věku musí být těžké vidět mámu, jak se znovu vdává.

Pro ni to bylo jiné, byla dospělá a měla svůj vlastní život. Byla ráda, že si její otec našel někoho, koho může znovu milovat. Ale na Dylanově místě by nejspíš cítila obavy, že jí někdo ukradne rodičovskou lásku.

„Na hradě je Wi-Fi,“ řekla mu s úsměvem.

Konečně se k ní Dylan otočil. „Vážně?“ Jeho tvář se okamžitě rozjasnila.

„Ale to neznamená, že můžeš zůstat celý den doma a hrát hry na internetu,“ prohlásila přísně. „Slíbila jsem to tvé mámě.“

„Jo, to je fuk,“ zamumlal Dylan znovu, ale tentokrát si aspoň nenasadil sluchátka.

Před nimi končil tunel. Když vyjížděli z hory, na okamžik oslepla.

Před nimi se rozprostírala čistě bílá pláň.

Stále sněžilo, ale jen mírně. Sluníčko svítilo. Kam až dohlédla, byl sníh – a když otočila hlavu doprava, uviděla mírný svah. Vedla tam pěšina na malý kopec – a na vrcholu stálo něco, co mohla popsat jen jako zámek.

Ta stavba byla neuvěřitelná. Byla obrovská, obrovské sídlo, které jako by bylo postaveno z kvádrů šedého kamene, a do výšky se tyčily dvě věže. Šikmé střechy byly pokryté sněhem, který se ve slunečním světle třpytil a leskl. Vypadalo to jako něco přímo z filmu.

Zhluboka se nadechla a nedokázala odtrhnout pohled. Když tu práci přijímala, viděla obrázky, ale ty ji nepřipravily na to, jak neuvěřitelně skutečné to bude.

Tohle nebyl zábavní park.

Něco na tom zámku k ní promlouvalo, jako by těžký kámen a slunce třpytící se na sněhu měly vlastní řeč. Už při pohledu z parkoviště na úpatí kopce věděla, že rampouchy visící ze střech budou na dotek studené a že kámen bude těžká žula.

Ačkoli zámek vypadal velkolepě, z nějakého důvodu se necítila jako v turistických pastech, na které byla zvyklá. Z nějakého důvodu jí připadal skutečný – jako opravdový domov. Jako by z něj každou chvíli mohl vyjet princ na bílém koni.

„Není to úžasné?“ zeptala se tiše.

Dokonce i Dylan ztichl. Pro jednou na oplátku nepronesl žádnou ze svých sarkastických poznámek.

Když se však otočila, aby se na něj s úsměvem podívala, vyrušil ji náhlý skřípot pneumatik.

Tam za nimi projelo tunelem auto. Bylo to pěkné auto – BMW, celé černé. Ale jeho řidič zřejmě nebyl zvyklý na sníh, protože se divoce otáčelo a nebezpečně se přibližovalo k jejímu malému bílému Subaru.

Na okamžik vyděšeně pomyslela na to, že ho ještě ani nezaplatila.

Pak s dalším skřípěním, které ji donutilo zavrávorat, BMW zastavilo, aniž by narazilo do jejího auta.

Oddechla si. Ve stejnou chvíli se otevřely dveře auta a z něj spěšně vystoupil muž. Málem uklouzl na sněhu, zachytil se právě včas tím, že se chytil dveří.

„Nesnáším sníh,“ prohlásil a vrhl na auto zachmuřený pohled. „A nesnáším led. A opravdu nesnáším Vánoce.“

Pak dveře pustil. Při prvním kroku mu podklouzla noha a skončil rozvalený na zadku přímo před ní, takže se musela kousnout do jazyka, aby se nezačala smát.

A pak vzhlédl.

Zelené oči se setkaly s jejíma. V tu chvíli cítila, jak dech opouští její plíce, až zavrávorala.

Oči toho muže byly neuvěřitelné. Nikdy předtím nic podobného neviděla. Byly zelené – ale takové, jaké se objevují, jen když letní slunce dopadá na čerstvě rozvinutý list.

Jeho oči vypadaly jako světlo, jako smaragdy plné slunce. Bylo v nich něco podivně mocného. Najednou, navzdory sněhu, který je obklopoval, měla pocit, že vstoupila do jiného světa – do světa léta, slunce a zářivého, silného světla.

Pak muž zavrčel a pomalu se postavil. Když už se jeho oči nedívaly do jejích, kouzlo se přerušilo. Mohla se znovu nadechnout.

„Mrzí mě, že to slyším,“ pronesla pobaveně. „Vypadá to, že jsi přijel na špatné místo. Tohle je Sněžný zámek.“

„Já vím,“ řekl zničeně. „Omlouvám se za to.“

Natáhl k ní ruku a Claire jí automaticky potřásla. Slova jí uvízla v ústech, když se zdálo, že z jeho pokožky vyzařuje to nejlahodnější teplo. Naskočila jí husí kůže. Měla pocit, jako by ji po celém těle hladily paprsky teplého slunce…

„Já jsem Claire,“ prohlásila o chvíli později, stále ještě bez dechu. „Claire Corbett.“

„Raul. Raul Romero.“

Když si ho konečně pořádně prohlédla, zalilo ji další horko. Jeho oči nebyly to jediné, co na něm bylo pozoruhodné.

Měl dokonalou postavu filmové hvězdy. Nepřišel oblečený s ohledem na počasí; měl na sobě jen svetr, natažený přes pevné prsní a vypracované břišní svaly. Jeho vlasy byly zlaté, ve slunečním světle s rudými odlesky. Byly dost dlouhé na to, aby se kroutily – a dost dlouhé na to, aby do nich mohla zabořit prsty.

Zrudla, když si uvědomila, na co myslela.

Takový chlap, vyzařující tak silnou mužnost, s tělem modela a tváří rockové hvězdy, by se na někoho jako ona dvakrát nepodíval.

Jestli ji práce v hotelu něčemu naučila, pak tomu, že je pro VIP osoby v podstatě neviditelná. Což jí vždycky vyhovovalo. Líbilo se jí být v pozadí a starat se o to, aby všechno správně fungovalo.

Ale teď, když se na ni díval, si připadala jako příslovečný jelen ve světle reflektorů. Protože to, jak na ni zíral, jak se jeho světlem zalité oči vřele a vděčně otáčely, jí připadalo jako příliš velká pozornost.

„Zůstáváš tady? Možná si to s těmi Vánocemi rozmyslíš,“ řekla vesele a stáhla se zpátky do své bezpečné pracovní role.

Tohle bylo něco, co uměla. Být dobrým hostitelem, reprezentovat hotel v tom nejlepším světle, postarat se o to, aby každý host našel něco, o čem ani nevěděl, že hledá.

„Ah, ty tady bydlíš?“ Naklonil k ní hlavu, když mu na rtech zacukal úsměv. „Tenhle výlet se právě stal mnohem zajímavějším…“

„Pracuji tady,“ odvětila a při jeho slovech ji naplnil nával horka. „Sama jsem právě přijela. Tohle je můj mladší bratr Dylan…“

„Nevlastní bratr,“ upřesnil Dylan mrazivě, ruce zkřížené na prsou, a upřeně se na Raula zadíval.

Claire si tiše povzdechla.

„Každopádně ti musí být zima. Doufám, že sis vzal víc než to, co máš na sobě. Byla jsem ujištěna, že můžeme očekávat hodně a hodně sněhu. Zaručeně bílé Vánoce.“ Rozzářila se na Raula. Jeho úsměv jí opět udělal šílené věci se žaludkem.

Jsem tu kvůli práci, okřikla se přísně. Úlety s hosty jsou opravdu, ale opravdu neprofesionální!

Nejspíš se choval jen přátelsky. Nikdo, kdo vypadá jako Raul, by o flirt s ní neměl zájem. A už vůbec ne o něco vážného. A to bylo to jediné, na čem jí opravdu záleželo. Viděla už příliš mnoho svých přátel, kteří skončili zklamaní. Prostě jí nestálo za to investovat tolik času do randění, když od ní kluk chtěl jen pár nocí zábavy.

Možná se konečně přihlásím do jedné z těch seznamovacích služeb, až skončím s touhle prací.

Pak si znovu rychle prohlédla, jak se jeho pletený svetr táhne přes široká ramena a neuvěřitelné bicepsy.

Ale vsadím se, že mi takového muže nenajdou…

„Není mi zima,“ pokrčil Raul rameny. „Málokdy je mi zima. Nejspíš pro to existuje nějaké lidské slovo.“

„Lidské slovo?“ Claire se na něj podívala s novým zájmem.

Dylan se vedle ní náhle narovnal. „Já to věděl!“ vykřikl vítězoslavně. „Jsi měnič! Co jsi?“

„Takže jste oba měniči jelena?“ zeptal se Raul. „Cítil jsem to.“

Rychle zavrtěla hlavou. „Já nejsem. Dylan ano.“

Raul se na ni znovu podíval svýma neuvěřitelně světlýma očima. Viděla, jak se nenápadně nadechuje. Snažil se ji očichat…?

„Skořice. Vanilka. Sluneční světlo. Hmm,“ zamumlal.

„Sušenky, které jsem měla v autě,“ vysvětlila a pobaveně k němu naklonila hlavu. „Ujišťuji tě, že nejsem měnička sušenky.“

Překvapený Raul propukl v smích. „Promiň. Jen jsem se snažil přijít na to, proč… to je jedno. Musí ti být zima. Pojďme nahoru do zámku.“