RY - 6. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

KENNEDY

Trvalo mi dva dny, než jsem se vrátila do starých kolejí. Po incidentu s Jacksonem jsem strávila v knihovně téměř hodinu a snažila se přestat plakat a uklidnit se. Pak jsem se odvlékla z budovy a šla rovnou domů, kde jsem se osprchovala a vydrhla si tělo od špíny, kterou jsem cítila, než jsem se vplazila do postele. Jackson nemohl vědět, co udělal. Že vzkřísil moji nejhorší noční můru.

Nikdy jsem mu to neřekla a ani nikomu jinému, když už jsme u toho. Nikdy jsem nedostala příležitost. Po Jillianině smrti se můj život změnil v temnotu. Na mých vlastních obavách a věcech, které se mi staly, už nezáleželo.

Trvalo měsíce, než jsem si přestala přát, abych toho dne zemřela já, a dokonce i teď stále přemýšlím o tom, jak to nikdy neměla být ona. Dnes je teprve druhý den, co jsem opustila byt od události, která se stala v knihovně. Jacksona jsem neviděla a mé emoce balancují na laně s vodou zamořenou žraloky.

Ohlédnu se přes rameno jako paranoidní blázen a pak vstoupím do jedné z místních kaváren v kampusu, za prvé proto, že káva je moje slabost, a za druhé, protože jsem potřebovala na chvíli zmizet z ulice, než bych se psychicky zhroutila.

Vím, že je jen otázkou času, kdy na mě Jackson znovu udeří. Ano, zhroutila jsem se před ním a viděl mě, jak jsem se rozbila, ale pochybuji, že mu to zabrání v dalším útoku. Myslím, že ho moje chování překvapilo víc než cokoli jiného, ​​příště bude připraven.

Je odhodlán dát mi pocítit bolest, kterou cítí on sám. I když už ji cítím. Já už žiji v pekelných jámách své mysli. Nic, co udělá, nemůže být horší než to, co si už dělám sama.

Zrno. To je název místa, kam jsem právě unikla. Je tiché a navozuje hřejivý a útulný pocit. Jsou tam malé pohovky, židle a stoly a na vzdálené stěně je několik poliček. Rozhodnu se to tady vyzkoušet a vydám se k pultu.

"Ahoj!" Mladě vypadající kluk – který je zde nejspíš studentem – vystrčí hlavu zpod pultu, a málem mě vyděsí k smrti.

Od té sračky s Jacksonem se vylekám nad každou maličkostí. Se srdcem bušícím mi až v krku se přinutím říct: „Ahoj, můžu dostat ledové vanilkové latté?“

"Samozřejmě," řekne s úsměvem a podle výrazu v jeho tváři vidím, že chce říct víc, ale nemám zájem povídat si. Mé staré já by tu sedělo celý den a mluvilo s ním, ale už nejsem ta dívka. Vytáhnu z peněženky pěti dolarovou bankovku, s úsměvem mu ji podám a vydám se na druhý konec pultu, kde se objednávky vydávají. Snažím se na něj nedívat a místo toho vytáhnu telefon a předstírám, že s někým mluvím.

Jak ubohý je můj život? Raději předstírám, že mluvím s někým, než abych mluvila s osobou přímo přede mnou. Když procházím telefonem, všimnu si, že mi volala matka, když jsem byla na poslední hodině.

"Ledové vanilkové latté," zavolá kluk, kterého jsem se snažila ignorovat. Vykročím vpřed, vyzvednu si kávu a téměř upustím telefon na pult.

"Díky," odpovím. Věnuje mi upjatý úsměv a vrátí se zpět na druhou stranu pultu, aby pomohl lidem, kteří tam stáli. Opět jsem si nechala proklouznout mezi prsty šanci na rozhovor, navázat kontakt, být typickou vysokoškolskou dívkou.

V tu chvíli si vzpomenu na něco, co mi řekl můj terapeut: „Jillian je mrtvá, ale ty ne. To, co se již stalo, nemůžeš změnit. Můžeš jít jen vpřed. Musíš jít dál. Nechat to jít. Minulost je minulost, ale ty touhle cestou jít nechceš, že?“

Chtěla by to tak? Chtěla by Jillian, abych se přes tu bolest přenesla? Pohla se dál? Zapomněla na to, co se stalo? Byla tak laskavý člověk, vždy se usmívala a pořád někomu pomáhala. Byla má nejlepší kamarádka a kvůli následkům nehody tu dnes není. Znala jsem Jillian, očekávala by ode mě víc, očekávala by, že budu šťastná a usměvavá, že si ji budu dál pamatovat a milovat, ale vůbec netuší, jak moc mě vzpomínky na ni bolí. Jak moc to bolí, protože já jsem ten důvod, proč tu není. Já. Všechno je to má chyba.

"Promiňte," zamumlá někdo, když kolem mě projde, a pak si uvědomím, že pořád stojím v kavárně. Musím odtud vypadnout. S kávou v ruce vyjdu zpět do nyní klidné ulice. Všichni by teď měli být ve svých třídách.

Všichni kromě mě. Dnes jsem se rozhodla přeskočit kreativní psaní, i když je to jedna z mých oblíbených hodin. Po tom, co se stalo, je příliš brzy spatřit Jacksonovu nádhernou, ale děsivou tvář. Brčkem si usrknu z ledové kávy a naplní mě příval radosti. Ani jednou se nepodívám přes rameno, protože vím, že mě Jackson nesleduje, protože právě teď je ve třídě a čeká, až se ukážu.

Když dorazím k sobě, vejdu dovnitř a hodím věci na malou pohovku v obývacím pokoji. Tohle místo začíná každým dnem vypadat jako domov. Současně si to užívám i nenávidím. Zamknu dveře, zuji si tenisky, přejdu k pohovce a sednu si.

Musím zavolat matce, protože pokud to neudělám, zavolá mému starému terapeutovi a nejspíš i děkanovi univerzity, než pošle tým SWAT nebo ještě hůře, ukáže se sama. Odblokuji telefon, přejdu na seznam volání, povzdechnu si a zmáčknu zelené tlačítko.

Zazvoní to jednou, skoro jako by seděla přímo u něj a sledovala, jak můj hovor bliká na obrazovce.

"Ahoj drahoušku! Je mi líto, jestli jsem tě vyrušila. Jen jsem tě chtěla zkontrolovat a zjistit, jak se ti daří. Už je to dlouho, co jsme si povídali.“

Protočím očima. "Jsou to tři dny mami, mám se dobře. Chodím na přednášky a užívám si vysokoškolského života.“ Lež přichází snadno, protože jsem zvyklá říkat lidem, že jsem v pořádku, i když nejsem. Přemýšlím o strupech na nohou, které jsem si pořídila, a o nových řezných ranách přímo pod nimi. Moje matka se o nich nikdy nesmí dozvědět.

"Doufám, že nezůstáváš ve svém bytě celé dni i noci. Nezapomeň, co řekl tvůj terapeut, je dobré, abys chodila ven mezi lidi a potkala nové přátele.“

"Samozřejmě, že ne. Opravdu se snažím, mami. Slibuji."

Uslyším zachrastění a přísahám, že když znovu promluví, její hlas je zastřený a plný emocí. "Nedokážu ti říct, jak mě to těší. Měla jsem takový strach poslat tě na vysokou školu, ale tvůj otec a terapeut mi řekli, že budeš v pohodě. Udělala jsi velký pokrok. Přála bych si, abych tam mohla být a viděla to.“

Neudělala jsem pokrok a opravdu ji tu nechci. Nechci, aby zjistila, jak velká je to lež. Jak blízko jsem k pádu do propasti. Přinutí mě vrátit se domů, donutí mě k návštěvám terapeuta každý druhý den, a to je poslední věc, kterou právě teď chci. Někdy je nejlepší věcí, kterou můžete udělat, nechat dotyčného na pokoji ať si plave v temných vodách sám. Nechci ani nepotřebuji pomoc od nikoho, ​​a ze všeho nejméně od své přehnaně starostlivé matky.

"Vím, ale přijedu domů na prázdniny a pak uvidíš. Slibuji, že je vše v pořádku. Miluji tě a chybíš mi."

"Taky mi chybíš. Nezapomeň, že nám můžeš kdykoli zavolat. Pokud budeš něco potřebovat, nebo si jen tak promluvit. Vím, že s tvým otcem není tak snadné mluvit, ale miluje tě a je hrdý na to, jaké pokroky jsi udělala.“ Myslím, že to je lež, kterou si moje matka říká.

Jako by to, že jsme se po nehodě přestěhovali přes státy, neublížilo mému otci. Musel opustit práci ve které byl dvacet let a najít si práci jinde. Ta noc nezměnila jen můj život, změnila životy nás všech. Každý, na kom mi záleželo, byl ovlivněn mým jednáním. Můj otec to nikdy nepřizná, ale stydí se nazývat mě svou dcerou, a já mu to opravdu nevyčítám. Stydím se, že většinu dní mé srdce stále bije.

"Ano, vím, mami. Podívej, musím jít. Studijní skupina a tak, ale zavolám ti za pár dní. Dobře?"

"Dobře. Prosím, dávej na sebe pozor, zlato. Mám tě moc ráda,“ řekne do telefonu. Nic neřeknu a místo toho zavěsím. Nehoda způsobila, že mě moje matka miluje více, zatímco můj otec mě nesnáší. To všechno je však v pořádku, protože na tom, co ke mně oba cítí, nezáleží. Vím, že jsem vrah. Vím, že si za to můžu sama.

Dám si další doušek kávy a když se mi dostane do břicha, jsem zasažená závanem radostného potěšení. Neměla bych být šťastná, i když je to z něčeho tak obyčejného, jako je nápoj nebo jídlo. Začnu se kvůli tomu cítit špatně, a proto vejdu do kuchyně, vyliji kávu do dresu a sleduji, jak stéká odtokem.

Kelímek vyhodím a vrátím se zpátky do obývacího pokoje. Cítím se nervózně, ale vím, že když něco začnu dělat, bude mi lépe. Můj byt je již bez poskvrny, takže vytáhnu své knihy a pustím se do domácích úkolů.

Asi dvě hodiny pracuji na úkolech na hodinu ekonomie. Koušu si spodní ret, když čmárám větu za větou.

Když uslyším hlasité zabušení na dveře, málem upadnu z gauče. Vím, kdo to je, aniž bych se podívala skrz kukátko. Měla bych ho nechat v tom, že tu nejsem, ale myslím, že toužím po trestu, protože odemknu dveře a trochu je pootevřu.

Pozdraví mě Jacksonova hloupě hezká tvář, ale neusmívá se. Ne, pohled, který mi dává, slibuje bolest a strach.

"Chyběla jsi na hodině kreativního psaní. Řekl jsem profesorovi, že se u tebe stavím s úkolem.“

Páni. Jsem trochu v šoku. Liší se od Jacksona, kterého jsem teď poznala, ale uvěřím mu, otevřu dveře o něco víc a natáhnu ruku, aby mi podal papír. Moje naivita je téměř směšná.

Přistihne mě nepřipravenou, ​​rozrazí dveře a přinutí mě couvnout, když jeho mohutná postava vyplní dveře. Stoický výraz v jeho tváři ustoupí zlomyslnému úsměvu a já vím, že se stane něco špatného. Strach se mi plazí páteří a sevře mě kolem krku.

"Ty ... nepřišel jsi sem, abys mi dal domácí úkol, že?" Kousnu se do spodního rtu, aby se mi nezačal třást. Pokaždé, když jsem s Jacksonem o samotě, připomene mi, jak je jiný.

Jak málo se stará. Je to šokující, protože chlapec, kterého si pamatuji, by zabil každého, kdo by se na Jillian nebo mě špatně podíval. Ale myslím, že ten chlapec zemřel spolu s ní.

"Jak jsi to věděla?" usměje se, vstoupí dovnitř a zavře za sebou dveře. Jsme teď úplně sami. Ano, kdybych křičela dostatečně nahlas, moji sousedé by to slyšeli, ale nevím, jestli by něco udělali.

"Nechci tě tady. Odejdi. Nemůžeš jen tak vtrhnout do mého bytu. Půjdu na policii.“ Hrozba nesplní svůj účel a zdá se, že ho to jen naštve.

Ve vteřině mě Jackson zažene do kouta, jeho obrovské tělo se tyčí nade mnou, takže se cítím malá a bezvýznamná.

Nakloní se k mému chvějícímu se tělu a zašeptá mi do ucha: „Zavolej policii. Nepomůžou ti. Nikdo ti nepomůže. Nikdo tě nezachrání.“

"Prosím, jenom odejdi." Instinktivně zvednu ruce, hlavně proto, abych ho odtlačila, ale ve chvíli, kdy se rukama dotknu jeho hrudi, zvuk kolem mě se změní v šum. Jako by ho můj dotek popálil, udělá krok zpět a mé ruce padnou podél těla.

"Ne, neodejdu. Přišel jsem si pro svou odměnu. Je čas použít svá ústa. Můj pták je netrpělivý.“ Polknu výkřik plný hrůzy, který se mi snaží vydrápat z krku.

"Jacksone, prosím ... prosím, nedělej to ..." Ten strach je tak skutečný. Vše, co vidím ve své hlavě, je vzpomínka na tu noc. Způsob, jakým mě drželi dolů a znovu a znovu používali má ústa. Stále cítím jejich ruce na své kůži, cítím sliny stékající mi po bradě.

"Taková zasraná děvka. Myslíš si, že tě Jackson zachrání?“ Prsty se mi zabodne do hlavy, trhajíc mi vlasy z hlavy, přesto, bez ohledu na to, jak moc to bolí, oči neotevřu. Odmítám.

"Nedělej to ještě horší, brouku. Vše, co musíš udělat je vysát mi ptáka. Dlužíš mi nějakou zábavu, nemyslíš?“ Jacksonův hlas pronikne skrz mou zamlženou myslí, ale každý sval v mém těle se uzamkne. Slova ze mě odmítají vyjít, a když ke mně natáhne ruku a otře se mi ní o rameno, cuknu sebou a přitisknu se ke zdi.

"Chceš to drsně, že? Chceš, abych… “ odmlčí se a jeho tělo se zastaví na místě.

Když vzhlédnu od podlahy, vidím jeho oči přilepené k místu na mé polici. Trvá mi jen vteřinu, než jsem si uvědomím, na co zírá. V malém růžovém rámečku je jedna z mých oblíbených fotek Jillian a mě. Bylo pořízená na mé třinácté narozeniny. Společně jsme sfoukávali svíčky na mém obřím růžovým dortu. Udělali jsme to společně, protože mě tak rozesmála, že jsem to nemohla udělat sama.

"Nemáš právo mít tady její fotku," řekne hlasem tichým a vážným, protkaným nenávisti, která kape z každého slova. "Nemáš právo se na ni dívat! Ani na ni myslet!“

Přejde k poličce, popadne obrázek a drží ho v ruce. S druhou rukou smete všechno z mé poličky. Knihy, obrázky a tretky létají vzduchem, než skončí na zemi, a to samé udělá s poličkou pod ni.

Nezastaví se, dokud není čistá a všechny mé věci se nerozptýlí na podlaze. Pak přejde ke skříni a pokračuje ve své spoušti.

Jenom tam stojím se zády přitisknutými ke zdi. Drží mě neviditelná pouta. Připadám si, jako by mé nohy byly přilepené k podlaze, nemůžu se hýbat, dokonce i mé plíce sotva fungují. Nemyslím si, že jsem za posledních deset minut dýchala.

Pokračuje v ničení mého bytu celou věčnost. Když je konečně hotový, je zadýchaný a pot mu pokrývá tvář. Oči má temné, zuřivé a zračí se v nich hluboká bolest. Chci k němu jít. Obejmout ho rukama a říct mu, jak je mi to líto, ale nemůžu, protože by mi to ani nedovolil.

Se zaťatou pěstí vykročí ke mně, ale pak, jako by přehodnotil, co chce udělat, se zastaví. Nepřekvapilo by mě, kdyby se mě pokusil znovu uškrtit. Valí se z něj tolik bolesti. Pochybuji, že by byl tentokrát schopný se zastavit.

"Neopovažuj se znovu vyvěsit její fotku. Nezasloužíš si vidět její usměvavou tvář. Zasloužíš si smrt. Měla jsi to být ty. Měla jsi to být ty!“ zařve a zvuk mnou prorazí. Dlouhou chvíli tam stojí a zírá na mě jako býk připravený zaútočit, a pak se z ničeho nic otočí a odejde.

Zabouchne dveře a při tom zvuku sebou trhnu. Zavřu oči a sklouznu dolů po zdi. S každým vzlykem se mé tělo otřásá, vše, co můžu udělat je obejmout ruce kolem kolen a myslet na to jakou měl pravdu.

Jak jsem to měla být já a ne ona.