DI - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Galeran

Probudil jsem se a můj druh mi spokojeně spal v náručí. Přitáhl jsem si ho k sobě, abych ho přitiskl, a třel mu rukou stále rostoucí bříško. Od našeho návratu z chaty uplynuly čtyři měsíce a on se každým dnem zvětšoval. Těhotenství si na něm vybíralo svou daň; hodně spal, ale ranní nevolnosti naštěstí po prvním měsíci ustoupily. Zavřel jsem oči a doufal, že stihnu ještě pár minut spánku, když zazvonil budík. Chodbami se rozlehlo pronikavé zvonění a já vyletěl z postele.

Co nejrychleji jsem si natáhl džíny.

„Zůstaň tady,“ řekl jsem Frostovi, když se zmateně rozhlédl. „Jdu se podívat, co se děje.“

Vyšel jsem z pokoje, seběhl dolů a v prostoru hlavního vchodu se setkal s Armantem, Merekem a Leonidasem.

„Co se to sakra děje?“ Zeptal jsem se.

Merek držel v ruce nějaké zařízení. „Po příjezdové cestě přijíždí auto, které nepoznávám.“

Přešel jsem do ochranného režimu a štěkal rozkazy. „Leonidasi, ty zůstaň s Flintem a Frostem. Merek a já půjdeme ven. Armant nás může krýt.“ Ohlédl jsem se ke schodům a zjistil, že nahoře stojí Flint s Keeganem a Frostem. Oči měli vytřeštěné, ale stáli pevně.

„Vraťte se do svých pokojů,“ řekl jsem. „Tam je to bezpečnější.“

„Víme, jestli nám hrozí skutečná hrozba?“ zeptal se Frost.

„Co jiného by to mohlo být?“

Pokrčil rameny. „Návštěva?“

„K nám moc návštěvníků nechodí,“ řekl Armant.

„Jo, ale stejně je nepravděpodobné, že by Molpe přijela v náhodném autě a zaútočila. Myslím, že by byla trochu nenápadnější,“ řekl Flint.

Měl pravdu, ale já to nehodlal riskovat.

„Právě zaparkovali a vystupují z auta,“ řekl Merek. „Jsou to dva muži. Jeden velký, v kožené bundě, druhý docela malý.“

„To je odvážná strategie útoku proti čtyřem drakům,“ řekl Frost.

„Prosím, zůstaň tady, zlatíčko,“ prosil jsem.

Vyšli jsme s Merekem ven a šli k našim návštěvníkům. Větší muž měl na sobě koženou bundu a džíny. Oči měl zakryté tmavými slunečními brýlemi. Menší muž kráčel mírně za ním, oči sklopené.

„Řekněte, o co vám jde,“ řekl Merek.

Větší muž zvedl ruce. „Jmenuji se Jericho. Já jsem…“

Frost se protlačil kolem mě. „Masone, jsi to ty?“

„Jacku?“ Menší muž poplašeně vzhlédl.

K mému zděšení a naprosté hrůze se Frost vrhl menšímu muži do náruče a objal ho.

„Masone, co tady děláš? Jak jsi mě našel? A jak jsi našel tohle místo?“

„Froste, zlatíčko,“ řekl jsem a zakousl řev, v plné pohotovosti pro případ, že by větší muž zaútočil. „Prosím, vrať se sem.“

Jericho vykročil vpřed a já zavrčel, připravený se kdykoli proměnit a bojovat. Strach o bezpečí mého druha se stupňoval s každou uplynulou milisekundou.

„Klid, draku,“ řekl Jericho. „Přicházíme v míru.“

„Jak tomu mám věřit?“ Zeptal jsem se.

„No, zaprvé jsme přijeli úplně neozbrojení, připravení zaklepat na vstupní dveře. Nepřiplížili jsme se k vám ve skrytém režimu.“

„Vidíš, to jsem říkal,“ řekl Frost a vymanil se z objetí menšího muže.

„Jak jste věděli, kde nás najít?“ zeptal se Merek.

„Moje matka je ve Valeriině covenu,“ řekl Jericho s rukama stále ve vzduchu. „Já a moje smečka bydlíme na západě. Když mi Mason oznámil, že jeho bratr pracuje v Molpe klubu a že je ve srubu s mužem jménem Gale, bylo v tom příliš mnoho náhod. Rozhodl jsem se, že je čas oslovit vás, draky, ohledně Molpe. Tak jsme to riskli.“

Armant a Leonidas se vydali ven, Flint a Keegan je následovali.

„Co víte o Molpe?“ zeptal se Leonidas.

Jerichův výraz posmutněl. „Ti muži, které unesla, byli vlčí měniči. Omegy. Myslíme si, že se snažila měniče vyšlechtit, jenže jí to nevyšlo. Takže se teď zaměřila na dračí druhy a jejich vejce.“

Všichni jsme se zastavili. Spekulovali jsme mezi sebou, že jejím cílem je získat naše potomky, ale doufal jsem, že se mýlíme. Když jsem uslyšel, jak se naše teorie ozývá z druhé strany, bylo to nepravděpodobné.

„Myslím, že byste měli jít dovnitř,“ řekl Armant.

„Jak můžeme vědět, že ti můžeme věřit?“ Zeptal jsem se, když jsme se všichni posadili do jednoho z mnoha obývacích pokojů.

V této místnosti byla sektorová pohovka, která obepínala celou místnost, a dvě křesla. Seděl jsem na jednom rohu pohovky, Frost po mém boku. Armant a Merek se opírali o zeď, zatímco Leo a Flint seděli v jednom z křesel. Mason a Jericho seděli naproti mně a Frostovi.

Jericho se na mě podíval.  „No, počítal jsem s tím, že se budeš ptát a povedeme otevřený dialog. Valerie říkala, že dokud tu nebude ten velký surovec, nebudeš nejdřív střílet a pak se ptát. A vzhledem k tomu, že vás vidím jenom čtyři, předpokládám, že tady ten velký surovec není.“

Armant se uchechtl. „To zní jako Valerie,“ řekl. „Proč nám nedala vědět, že přijdeš?“

„Neřekl jsem jí to. Nikomu jsme neřekli, kam jedeme, nemůžu vědět, kam až sahají Molpeiny konexe,“ řekl Jericho. „Chápu tvou neochotu. Chránil bych svou smečku se stejnými obavami. Ale prosím, vyslechni mě.“

„Ano, vyslechni je,“ objevila se ve dveřích Valerie.

„Dobrá bohyně, Valerie! Odkud jsi přišla?“ zeptal se Merek.

„Byla jsem zrovna na cestě sem, když Armant začal nepřetržitě volat.“

„Volal jsem jednou,“ řekl.

„Napadlo mě, že Jericho a Mason sem jedou na návštěvu, tak jsem si řekla, že se zastavím. Vidím ale, že dorazili dřív než já.“

„Takže je znáš?“ Zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla. „A měl bys víc poslouchat svého druha, Gale. Vážně. Mason je přece jeho bratr.“

„To jsem říkal,“ ozval se Frost hned vedle mě.

„Snažil jsem se být opatrný. Fyzicky jsi ho neviděl celé roky, zlato. Lidé se mění.“

Jericho zavrčel. „Nebudeš o Masonovi říkat nic negativního.“

Mason vykulil oči. „Uklidni se, Jericho.“

„Nejdřív to nejdůležitější,“ řekl Frost. „Masone, ty žiješ s vlčí smečkou? Jsi…“

Mason rychle zavrtěl hlavou. „Ne, adoptovali mě, ale nejsem vlčí měnič. Jerichova máma…“ Podíval se na Jericha a ten jen lehce přikývl. „Měla vizi, že jednoho dne udělám něco, co změní svět, jak ho známe.“ Jericho se usmál. Pokrčil při tom rameny, jako by tomu tak úplně nevěřil. „A rozhodli se, že mě do té doby budou chránit, řekl bych. Takže od té doby žiju s nimi.“ Mason se posunul, když si sedl vedle Jericha, zjevně mu nebylo příjemné být středem pozornosti.

„Proto jsem tě nikdy nemohl přijít navštívit?“

„Jo,“ řekl Mason. „Tam, kde žijeme, by bylo těžké utajit, že všichni kromě mě jsou vlčí měniči. Takže…“

Frost se usmál tak zeširoka, že jsem ho málem nepoznal. „Jsem rád, že tě teď můžu vidět.“

„Já taky,“ řekl Mason. „Jaká je pravděpodobnost, že bys byl spárován s drakem? Ani jsem nevěděl, že draci existují, dokud mi to Jericho neřekl po tom, co se stalo v klubu.“

Armant ho přerušil. „Počkej, takže kolik je venku informací o Molpe a klubu a o tom, co se tam stalo?“

„Moc ne,“ řekl Jericho. „Posledních pár let jsme měli ohledně Molpe uši nastražené. Unášela vlky omega. Nejdřív jsme si to neuvědomovali, protože první dva Omegové utekli sami. Ale pak z nich nedokázala dostat, co chtěla, a tak byli vráceni do svých smeček.“

„Vráceni?“ zeptal se Frost opatrně.

„V pytlích na mrtvoly.“

„A kurva.“ Řekl jsem.

„Čtyři z pěti omeg byli nalezeni. Poslední ne. Byl unesen přímo z našeho komplexu. Nebyl ani ve městě.“

„Ale v policejní zprávě stojí, že byli všichni uneseni z klubu,“ řekl Merek.

„Většina z nich byla,“ řekl Jericho. „Až na toho posledního. Tu informaci jsme podstrčili policii a nechali ji zveřejnit ve zprávách, abychom Molpe donutili klub opustit. Měla kolem sebe příliš mnoho ochranky. S někým spolupracuje.“

„Jo,“ řekl jsem. „Viděli jsme ho. Nevíme, co je zač.“

„Upír. Se schopnostmi černé magie,“ řekl Jericho. „Myslíme si, že nám vzala omegy, protože chce vyšlechtit armádu měničů. Jenže si neuvědomila, že omega vlky mohou oplodnit jen jejich druhové. Žádný z Omegů, které se jí podařilo získat, si ještě ani druha nenašel.“

„Ježíši. Tohle je čím dál šílenější,“ řekl Merek.

„To mi povídej,“ řekl jsem a přitáhl si svého druha blíž k sobě.

„Je mi moc líto ztráty vaší smečky,“ řekl Frost.

„Děkuju,“ řekl Jericho. „Nebyli všichni z naší smečky. Ale byli to všechno vlci a pro všechny měniče to bylo přinejmenším náročné.“

„Jak jste se dozvěděli o našem zapojení?“ Armant se zeptal. „Nechápejte mě špatně, jsme rádi, že můžeme pomoct a že máme tyto informace. Všichni chceme Molpe zničit, zvlášť když víme, že se zaměřuje na naše druhy, ale jak jste přišli na to, že jsme do toho zapleteni?“

„Navštívil jsem klub poté, co Molpe zmizela. Pořád to tam bylo cítit draky.“

„Tahle diskuse je dobrá, chlapci,“ řekla Valerie. „Ale já mám teď jako vaše léčitelka čarodějka nějaké povinnosti, kterým se musím věnovat.“

Všichni jsme se po ní šlehli pohledem a přemýšleli, co by mohlo být naléhavější než zjistit, kdo k čertu unášel omegy.

Valerie přistoupila k Frostovi. Vytáhla ho na nohy a vzala jeho ruce do svých.

„Ahoj,“ řekla. „Je hezké, že tě konečně poznávám osobně. Vím, že je to všechno velmi zdrcující. Jak se cítíš?“

„Myslím, že dobře.“ Frost si povzdechl. „Piju čaj, který jsi mi doporučila, ale stejně nedokážu vydržet celý den, aniž bych si zdříml. Připadám si tak zbytečný, když jsem pořád unavený.“

„Nevolnost zmizela?“

Frost přikývl. „Většinou ano. Pořád se snažím držet dietu docela nenáročnou.“

„To je v pořádku, pokud dostáváš všechny vitamíny a minerály. Chtěl bys slyšet tlukot srdce dítěte? Přinesla jsem s sebou doppler a můžu tě naučit, jak se používá.“

Frost se rozzářil. „Jo, to by bylo úžasné!“ Lehl si na pohovku a vyhrnul si košili, zatímco Valerie popadla z tašky ruční přístroj.

Usadil jsem se vedle Frosta a zatajil dech, když Valerie přístrojem lokalizovala srdeční tep našeho dítěte.

Pak jsme to uslyšeli. Jemné bušení našeho dítěte.

„Panebože. To je úžasné.“ Frost se usmál a stiskl mi ruku.

Políbil jsem ho, dlouze a silně, a bylo mi jedno, kdo to vidí.

„Potřebuje odpočinek a relaxaci,“ řekla Valerie, když jsme se od sebe odtrhli. „Tohle těhotenství pro něj bude náročné. Tak to prostě někdy bývá. Všechno je v naprostém pořádku a normální.“

Zavrčel jsem. „Ta únava mi nepřipadá v pořádku a normální.“

V tu chvíli Frost zívl a připomněl mi, že jeho spánek byl přerušen ranním rozruchem. „Promiň, jsem jen opravdu unavený.“

„Těhotenská únava,“ řekla Valerie. „Bude to intenzivní.“

„To se někdy stává,“ řekl Jericho. „Viděli jsme to u lidských omeg, které se proměnily, protože si našly druhy ve smečce. Mají tendenci mít trochu těžší období těhotenství kvůli extrémním změnám, kterými jejich těla procházejí, když jsou proměněny.“

„Vlci mohou být proměněni?“ Zeptal jsem se. Neměl jsem tušení.

Jericho zavrtěl hlavou. „Jen pokud je jejich osudový druh vlk. Na nikoho jiného to nefunguje.“

„Proto mě ještě neproměnili,“ řekl Mason smutně.

Jericho ho objal kolem ramen a bratrsky ho přitiskl k sobě. „To z tebe nedělá o nic menší rodinu, prcku.“

Stál jsem s Frostem v náručí. „Vezmu ho nahoru, aby si odpočinul.“ Podíval jsem se na Jericha. „Za chvíli se vrátím dolů a můžeme vymyslet plán, jak se vypořádat s Molpe. Rád bych se jí zbavil co nejdříve.“

Jericho přikývl. „Souhlasím.“

Odnesl jsem svého druha do našeho apartmá. Ležel mi téměř bezvládně v náručí, sotva se probral.

„Nemůžu uvěřit, jak jsem unavený,“ řekl.

„No, měl jsi toho hodně,“ řekl jsem.

„A navíc to dítě.“ Slyšel jsem v jeho hlase úsměv.

„Ano,“ řekl jsem. „A navíc to dítě.“

Položil jsem ho do postele, on se posadil k čelu postele a rozhlédl se po pokoji.

„Můžeme to tady předělat, jak budeš chtít, víš?“ řekl jsem a pokrčil rameny. „Nejsem na nic přehnaně vázaný.“

„To je v pořádku,“ řekl. „Mně se to líbí. Připomíná mi to tebe.“

Stěny byly vymalované světle modrou barvou a většina mého nábytku měla světlejší barvu. Přikrývka byla krémově bílá.

„Leonidas mi říkal, že je to tu chladné.“

„Kdepak,“ řekl Frost. „Ledové.“

„Já vím, že jo? Vždyť jsem to říkal.“ Políbil jsem svého druha na čelo. „Proč si trochu neodpočineš? Já si ještě promluvím s Jerichem. Víš, přemýšlel jsem, že by bylo na čase, abych se vydal do města a vyklidil tvůj byt.“

„Mohl bych jít s tebou. Mohli bychom vyklidit můj byt a sbalit všechny mé věci. Předpokládám, že se tam už nevrátím bydlet.“

„V žádném případě,“ řekl jsem. „Molpe má tvou adresu. Kdyby to záleželo na mně, změnili bychom ti i telefonní číslo, protože to má taky.“

Frost zívl. „To mi nevadí. Pokud budu moct dát nové číslo Masonovi.“

„Samozřejmě,“ řekl jsem. „A protože on samozřejmě ví o dracích a tak, nemusíme se bát, že bychom před ním něco tajili.“

„Jo,“ Frost zavřel oči.

„Dobře,“ řekl jsem. „Nechám tě být. Zítra se vydám do města.“

Frost mě držel za ruku. „Nechci, abys odjel,“ zakňučel.

„Já vím,“ řekl jsem. „Já tě taky nechci opustit. Ale když to udělám teď, nebudu tě už muset nikdy opustit a nebudeme se muset nikdy vracet do města.“

„Mmm hmmm. To zní dobře.“