HY - 12. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 12 – Easton

Otevřu pusu, jak zírám na Stellu, schoulenou na podlaze jako zraněné zvíře. Co to sakra? Nic nezničí perfektní kuřbu, jako pláč. A tohle nebyla jen dobrá kuřba, tohle bylo nebe. Nikdy jsem necítil nic takového. Byla to čistá blaženost, perfektní v každém směru, a teď… ona zkurveně brečí.

„Stello?“ zašeptá Cam a natáhne se pro ni, jako by mohla zmizet v podlaze. Ucukne od něj pryč a já poprvé ve svém životě nevím, co mám dělat. Většina by řekla, že nemám srdce a měli by pravdu napůl, protože srdce mám, jen jsem se naučil vypnout pocity, které s ním přichází. Jsem mistr vypnutí toho, co cítím, ale vidět Stellu brečet na podlaze u mých nohou, vytahuje něco zevnitř mě.

Nakloním se dopředu, strčím ptáka zpátky do kalhot a pohnu se ke kraji gauče. Dívajíc se dolů na Stellu, jediné, co dokážu vnímat, jsou její vzlyky. Zní naprosto poraženě, a všechno, co chci v tuhle chvíli, je, aby se cítila dobře. Jsem zvrácený kretén, ale mám slabost pro tuhle holku, takovou, která mě nejspíš v určité chvíli kousne do zadku.

„Posaď se, Stello,“ nařídím, trochu hruběji, než je potřeba. Nepohne se a místo toho začne brečet víc. Zkouším jinou taktiku, takže se předkloním, vklouznu rukama pod její tělo a zvednu ji. Zaznamenám skutečnost, že neváží skoro nic a majetnická potřeba jí nakrmit, mi rozkvete v hrudi.

S její bradou, přitisknutou k mé hrudi, jí nemůžu vidět do tváře, ale nemusím ji vidět, abych věděl, že je zlomená. Jako ptáče se zlomeným křídlem, nemůže utéct nám, ani tomu, co se jí stalo.

Vezmu ji za bradu, a naznačím Camovi, aby ji podržel. Jeho paže nahradí ty mé, a já ji přinutím se na mě podívat. Její velké oči, zamlžené slzami, se setkají s mými, a já se cítím, jako by mě někdo kopnul přímo do koulí. Odráží se z nich na mě čistá porážka a já zatnu čelist, abych skryl emoce, které cítím.

„Co je špatně? Proč brečíš? Udělala ses, ne? Neublížil jsem ti.“ Přinutím se držet hlas vyrovnaný a tichý, jako bych mluvil s dítětem.

„Udělala a neublížil jsi mi.“ Spodní ret se jí chvěje a zkouší se vytáhnout z mého sevření, ale stisknu jí bradu silněji a můj pohled ztvrdne. Už by měla vědět, že to nemá zkoušet a odtahovat se.

„Dobře, co je teda za problém?“

„Kromě zjevné skutečnosti, že shořel váš dům,“ dodá Cam a já po něm střelím pohledem, který odbude úšklebkem.

„Já… já… Je to všechno moje chyba. Měla jsem být doma. Měla jsem být s ní.“

„Tvoje babička je nemocná, není to tvoje chyba a nemůžeš s ní být vždycky, takže se přestaň obviňovat,“ řeknu jí pravdu, ale ona dál brečí, a nejspíš ani neslyší většinu toho, co říkám.

„Doktor v nemocnici řekl, že babička musí jít do domova. Do takového toho nóbl, kde jsou doktoři a sestry celý den.“ Stella se mrkáním zbaví nějakých slz a roztřeseně se nadechne. „Začala jsem tady pracovat, protože je to jediná práce, kterou seženu a kde budu schopná dovolit pro ni něco takového.“

Přikývnu, rozumím její potřebě ochránit svou babičku. Ona je všechno, co má, ale odmítám ji tady nechat pracovat, nechat ji ukazovat své tělo každému blbcovi, který sem přijde. Ani kurva náhodou. Ona je naše.

„Víš, že tě tady nenecháme pracovat, že?“ odpovím a její smutek v očích, se vrátí desetinásobně. Přikývne hlavou, jak jen může a znovu se jí začnou chvět rty.

„Ne proto, že bychom ti nechtěli dát možnost vydělat peníze a postarat se o babičku, ale proto, že nám patříš,“ řekne jí Cam a jeho hlas spadne do jeho kalhotky-rozpouštějícího tónu, „a ani náhodou nenecháme nikoho se na tebe dívat, natož se tě dotýkat.“

Jako protržená přehrada, se Stella rozpadá a veliké, těžké slzy, se jí začnou znovu kutálet po tvářích. Nikdy předtím mi nebylo tak jasné, jak jsou ženy komplikované. Jen je šukám a odejdu. Co mám sakra teď dělat?

„Nemám kam jít… zatím jsem v motelu, který si sotva můžu dovolit.“

Její přiznání spustí alfu uvnitř mě.

„V motelu? Kde?“

„Nedaleko odtud,“ odpoví přes vzlykání.

Než stačím víc přemýšlet o tom, co říkám, slova ze mě prostě vytrysknou, „Nevrátíš se tam zpátky. Zůstaneš s námi.“ To způsobí, že vykulí oči a pootevře své oteklé rty. Vím, že Stella pro nás není jen tak někdo a že dokud jí nebudeme mít dost, bude naše, abychom si s ní dělali, co chceme.

„Z-zůstat s vámi? Ani nevím, kde žijete? Navíc, nemůžu. Nemám žádné peníze. Nemůžu si to dovolit.“ Panika jí viditelně sevře krk, a já nesnáším, ji takhle vidět. Přeruším oční kontakt se Stellou a setkám se, se starostlivým Camovým pohledem. Vím, co jí chce udělat, je obejmout ji a říct, že všechno bude v pořádku. Ale tak to není. Krutá pravda světa je, že všechno není vždycky v pořádku. Někdy je to na hovno a může to tak nějakou dobu být. Tak prostě svět funguje.

V mnoha směrech chápu, jaký Cam je, je mým opakem, jemný, charismatický a něžný, když potřebuje být, spolu jsme prototypem toho, jaký by měl muž být. Ale tohle všechno, není to, co Stella od nás potřebuje. Ona potřebuje naši sílu, vášeň, trochu něžné lásky. Ale především, potřebuje, abychom ji ovládali.

„Co kdybychom ti nabídli zaplatit ty samé peníze, co by ti platili tady. Všechno, co bys musela dělat, je tančit pro nás. Exkluzivně.“

„Tančit pro vás?“ Vypadá zmateně.

„To je to, děláš tady, ne? Můžeš to dělat dál, ale místo toho pro nás.“

„Já nevím… Nemyslím si, to můžu dělat. Nechci jít s vámi…“ Její slova mnou projedou a zažehnou vztek, který hoří žhavěji než zatracené slunce. Než si uvědomím, co dělám, tak moje ruka pustí její bradu a přesune se kolem zadní části jejího krku. Ve vteřině, proplují mé prsty skrz její jemné vlasy a omotám je zlatými prameny, jak jich hrst chytnu. Vyjekne, když ji přinutím zaklonit hlavu za vlasy, a odhalím tak její jemný krk.

„Nechápu, že si pořád myslíš, že do toho máš co mluvit. Snažím se a jsem k tobě jemný, ale nic mi to nepřináší. Vypadá to, jako bys chtěla, abychom tě ovládali a říkali ti, co máš dělat. Naštěstí pro tebe, tohle můžu zařídit.“ Nakloním se jí do tváře a zaznamenám její cuknutí. „Je mi jedno, co chceš. Půjdeš s námi a měla bys být šťastná, že ti vůbec zaplatíme, protože kdybychom chtěli, mohli bychom si to od tebe prostě vzít, a brát, dokud by nezbylo vůbec nic.“

„Ubližuješ mi,“ zašeptá, ale já ji nepustím. Vlastně, chci utáhnout své sevření, ale stáhnu se, s obavou, že kdybych ztratil kontrolu, možná bych jí opravdu ublížil. Je křehká jako sklo a sebemenší prasklina by ji roztříštila.

„Stella nemá ráda bolest,“ vysvětlí Cameron, se zamračením na rtech. „Řekla mi tuhle, že nechce, abychom jí ublížili.“

„Je to tak?“ Odvrátím se od Camerona zpátky k ní, „neslyšel jsem, že by sis stěžovala, když jsem tě plácal přes kundičku. Pokud si pamatuji, tekla jsi po mých zatracených prstech. Nikdy v životě jsem neviděl ženu takhle mokrou.“

„Prosím, přestaň,“ prosí a já cítím její slova ve svém ptákovi, který v tuhle chvíli vstává do pozoru. „Já… já půjdu s vámi. Jen už mi prosím neubližuj.“

„Ubližovat ti?“ zavrčím a pustím jí vlasy, „ještě nevíš, co to znamená být ublížená, ale předpokládám, že je čas ti to ukázat. Možná bychom ti měli poskytnout trochu víc bolesti, abys viděla, jaké to je.“

Stella začne vrtět hlavou a velké, těžké slzy se jí kutálejí po tvářích, a já cítím povinnost jí je olízat z tváře. Chci ochutnat její strach, ochutnat její bolest.

Cameron ji vytáhne na nohy, ale jakmile ji pustí, vypadá, že zkolabuje. Oba jsme bleskově u ní a ujistíme se, že nespadne.

„Nedělej to těžší, než to musí být. Nech nás se o tebe postarat. Všechno, co musíš udělat na oplátku, je držet tu svou pěknou pusu potichu, trochu roztáhnout nohy a zavrtět pro nás prdelkou. Můžeš to udělat, zlatíčko? Umíš být hodná holka?“ Camův hlas se změní ve svůdný, a já se skoro usměji při té schopnosti, kterou používá. Nemusíme ji svádět; tak jako tak, udělá cokoliv, co chceme.

„Ano,“ odpoví nakonec a z toho jednoduchého slova, vyloženě kape porážka. Sáhnu do zadní kapsy, vytáhnu pět stodolarových bankovek a strčím jí je do ruky. Zvedne pohled z podlahy ke své ruce, než vystřelí svůj pěkný pohled k mé tváři.

„Tam odkud přišly, je toho mnohem víc,“ usměji se. Neřekne nic, ale sevře ruku kolem peněz. Je možná paličatá, ale není hloupá. Potřebuje ty peníze tak zoufale moc, že si nedělá starost o svou hrdost.

Společně s Camem, pomůžeme Stelle, aby byla trochu víc upravená, když jí zakryjeme, jak nejlíp dovedeme. Cam jí obejme pažemi a přitiskne si ji k sobě. Ušklíbnu se, když vidím, jak se instinktivně nakloní k němu, hledajíc pohodlí. Možná z nás může být vyděšená, ale jedna její část ví, že ji ochráníme.

Jakmile vyjdeme z místnosti, najdu Martieho. Stále ho chci praštit pěstí do ksichtu za to, jak strčil předtím Stellu do místnosti, ale vím, že tady má tři vyhazovače, kteří by se na mě vrhli, jako útočící psi, kterými jsou. 

„Odchází s námi a nevrátí se zpátky. Pokud bys ji tady viděl, zavolej mě, nebo Camovi,“ promluvím k Martiemu, ale mé oči nejsou na něm, jsou na Stelle. V místnosti plné napůl nahých žen, je ona jediná, koho právě teď vidím. Kdybych se někdy zamiloval do holky, byla by to ona.

„Chápu,“ zamumlá Martie pod vousy a odejde pryč.

Spatřím Valorii, sledovat nás, jako bychom přišli o rozum, tak na ni mávnu. Když je v doslechu, řeknu jí, „Běž zabalit Stelliny sračky ze šatny.“

Zamračí se, ale udělá, co jsem nařídil. O pár chvil později, se vrátí s igelitkou, kde, jak předpokládám, je oblečení. Vezmu ji od ní beze slova a pak my tři, vyjdeme ven.

Cítím, jak na nás všichni zírají, a nejspíš se snaží přijít na to, co je na Stelle tak jiného, od zbytku holek tady. Přestal jsem počítat, kolik holek tady, nás prosilo, abychom je vzali domů. A první večer, co je Stella tady, ji vezmeme. Po pravdě, nevím, co to na ní je, ale co vím je, že je naše a nic ji od nás nevezme. 

Nic.

Když se vrátíme k domu, který sdílíme s Warrenem, Stella spí na zadním sedadle. Pomalu zajedu na příjezdovou cestu a vypnu motor. Nikdy jsme sem nepřivedli holku kvůli něčemu jinému než šukání. Stellu přivádíme, aby zůstala. Ta myšlenka vypadá směšně, ale taky naprosto správně. Je to jiné, protože ji nepřimějeme sdílet jen postel, přimějeme ji sdílet naše životy, takže to pak vypadá mnohem víc osobně.

Cam se pohne, zvedne Stellu do náruče a jeho pohled se setká s mým, ve zpětném zrcátku. Vím, že se k ní upíná, utahuje se mu kolem srdce to pouto, co je pojí. Copak si nevšimnul, jak záludná a podělaná, může láska být? Navíc si musíme udržet chladné hlavy, stále je tu možnost, že by mohla někomu říct, co jsme udělali a pokud bychom ji museli ublížit, jen by to zkomplikovalo věci.

Jako by chápal, co říkám jen svýma očima, přikývne a otevře jednou rukou zadní dveře. Vyklouzne z auta na cestu a já se dostanu ven a oběhnu auto, na jeho stranu. Stella se zavrtí v jeho náruči; její velké oči se otevřou a prohlíží okolí.

„Kde to jsme?“ zeptá se chraplavě.

„Naše místo, které sdílíme s kamarádem, ale tomu bude fuk, jestli tam jsi, nebo ne.“

Stella nevypadá, že by nám věřila, ale mě opravdu nezajímá, čemu věří nebo ne. Všechno, s čím si má dělat starosti, jsme my. Její jediná pozornost a obava, máme být my. Cam ji pustí a postaví ji na nohy. Zapotácí se, jako by měla upadnout, ale udrží se a drží bradu vysoko.

Tady je Stella, o které vím, že se skrývá pod povrchem. Vyjdeme po předních schodech a do domu. Pozdraví nás ticho, když vstoupíme dovnitř a zavřou se za námi dveře. Rukou obejmu její zápěstí a táhnu ji k ložnici. Část mě si přeje, abych k ní byl milejší, něžnější, ale nemám to v sobě.

„Kam mě berete?“ Zní vyčerpaně a pro jednou, s ní nechci bojovat.

„Půjdeš se osprchovat, řekneš nám, co se stalo s babičkou a pak půjdeme všichni spát,“ vysvětlím jí, zatímco jdeme chodbou. Když dojdeme k mému pokoji, otevřu dveře a zavedu nás dovnitř. Pustím ji a přejdu k prádelníku, vytáhnu tričko a boxerky. Oboje jí bude velké, ale bude to muset stačit, dokud jí neseženeme nějaké oblečení.

„Koupelna je přímo támhle.“ Ukážu ke druhým dveřím na pravé straně pokoje. Když nic neřekne, zkrátím vzdálenost mezi námi a dám jí oblečení. Cam šel do své ložnice, nejspíš se taky osprchovat a převléknout, takže jsem to jen já a ona.

„Nic se ti nestane. Neublížíme ti,“ řeknu jí.

„Možná ne dnes v noci, ale nakonec ano. Aspoň to pořád říkáte.“

„Řekli jsme ti, že ti ublížíme, jen když nebudeš poslouchat.“

„A jak dlouho to má trvat? Nemůžu tady s vámi prostě zůstat navždy. Mám svůj vlastní život,“ zašeptá ten zbytek, a rukama smrtelně svírá oblečení. Vstřebávám, co právě řekla, a jediná odpověď na kterou přijdu, je taková, která ji ještě více zmate.

„Patříš nám. To je všechno, co pro teď potřebuješ vědět.“ Nechápu to poblouznění, a možná nikdy nebudu, ale přitahuje mě to k ní. Cama i mě, oba. Nakloním se jí do tváře, chci jí políbit na rty, vytvarované do smutného zamračení. Nezáleží na tom, jestli je šťastná, nebo smutná, stále mi z ní ocelově tvrdne pták. „Běž se osprchovat a až se vrátíš, dokončíme rozhovor,“ nařídím.

Váhavě se na mě podívá, jako by nevěřila, že ji nechám jí osprchovat samotnou, ale pak se otočí na patě a skoro uteče do koupelny. O vteřinu déle se za ní zavřou dveře a slyším ji pustit sprchu.

S povzdechem sebou plácnu na královsky velkou postel a snažím se vymyslet, co sakra budeme dělat. Ležím tam pár minut, než uslyším Cama, vejít do ložnice.

„Zabil jsi ji?“ zeptá se pobaveně. Zírám na něj, jako by byl stupidní.

„Ne, sprchuje se. Pak nám řekne, co se stalo s babičkou a kdo zemřel v tom ohni.“

„Dobře…“ následuje dlouhá tichá pauza a já nechám pohled spadnout k podlaze. „Kdy tohle skončí? Nikdo z nás nedělá vztahy. Nejspíš si ji nemůžeme nechat.“

Jeho otázka mě irituje. Hlavně proto, že neznám řešení, nevím, jak tohle skončí.

Spolknu vztek a řeknu si, že jen uvažuje racionálně, „Nemám odpověď, a nevím, co se stane. Prostě to budu brát den po dni.“ Sdílíme tajemství a nechat ji teď jít, by bylo jako useknout si vlastní ruku. Bolelo by to a věděl bych, že tam něco chybí. Neumřel bych a mohl snadno žít, ale proč sekat naprosto zdravou ruku?

„Já to chápu, ale není to k ní fér. Chci říct, co je…“ Převalí se přese mě vztek, a přetočím se na posteli, abych k němu byl tváří a přeruším ho.

„Život není fér, Came. Nenech své city, aby ti zastřely úsudek. Mysli svou velkou hlavou, ne tou malou.“

Cam mi věnuje zlý pohled a otevře pusu, než ji zavře a zadrží svou odpověď, když se otevřou dveře od koupelny a vykoukne Stellina hlava, zabalená v ručníku. Přejde po špičkách z koupelny a já vnímám její štíhlé tělo. Něco přitáhne můj pohled k jejímu krku; tehdy uvidím modřiny na jejím krku. Musela je mít předtím zakryté make-upem, protože rozhodně nebyly předtím viditelné.

Čistý vztek mi pumpuje žilami a napůl jsem v pokušení se vrátit do auta a jet najít Paula, abych se ujistil, že ji už nikdy nezkusí ublížit.

„Pojď si sednout,“ poplácám místo na posteli vedle mě a odstrčím svou zlost na Paula stranou. Stella se podívám mezi námi dvěma, než se pohne. Nechám svůj pohled prodlévat na jejích nohou a středu, který je nyní spolknutý mým tričkem.

Kurva, vypadá dobře v mém oblečení. Majetnická potřeba ji hodit na postel a vyplenit ji, se tlačí k povrchu, ale zatlačím ji zpátky dolů, s vědomím, že už tak měla dost drsný den.

„Co se stane dál?“ zamumlá tiše.

„Pro teď, nám prostě řekni, co se stalo, a pokud máš hlad, můžeme sehnat nějaké jídlo. Potom, půjdeme do postele.“

„Nemusím s vámi spát?“

„No, budeš spát se mnou v mé posteli, ale to bude pro dnešek všechno. Žádné šukání, dnes v noci. Ale přijde to brzo,“ usměje se na ni Cam a já přísahám, že jí zmizí krev z tváře. Položím jí ruku na koleno a sevřu ho, abych přitáhl její pozornost zpátky ke mně.

„Dnes večer, se nic nestane. Prostě mi řekni, co se stalo v domě. Babička je v nemocnici a ty jsi naživu, takže kdo byl ten člověk, co zemřel?“

Stella popotáhne a já uvažuji, jestli začne znovu brečet. Bože, nejsem si jistý, jestli zvládnu dneska večer víc slz. „Naše sousedka tam šla a zachránila babičku, a věříme, že si myslela, že jsem taky uvnitř, a proto se tam vrátila. Nedokázali ji dostat ven včas.“

„Jak začalo hořet?“ zeptám se.

„Babička zase vařila a zapomněla vypnout sporák.“ Do jejích šedých očí se navalí slzy. „Policie mi volala, když jsem hledala práci, přijeli mě vyzvednout a vzali mě do nemocnice. Když jsem se tam dostala, řekli mi…“ Emoce jí stáhnou krk a ona se nadechne pro uklidnění, aby silou dostala nějaký vzduch do plic. „Řekli, že babička je nebezpečná sobě, mě i ostatním. Musí být v domově, kde na ni mohou dohlédnout a postarat se o ni celý den.“

„Všechno, na čem záleží je, že je v pořádku. Jak jsme řekli, zaplatíme si dost, aby ses mohla o ni postarat. Jsme kreténi, ale ne bezcitní,“ usměje se Cam, ale ani Stella, ani já, se nezasmějeme.

„Nemám ani oblečení. Všechno, co mám je v té tašce, což je to, co jsem měla ten den na sobě.“ Podívá se na své nahé nohy, aby se vyhnula mému pohledu.

„S tím si nedělej starosti. Seženeme ti nějaké oblečení a cokoliv dalšího, co potřebuješ taky. Staráme se o to, co je naše,“ řeknu jí, ale ona nevypadá, že by v mých slovech našla pohodlí.

„Pojď, dostaneme tě do postele,“ řekne Cameron a naznačí jí, aby vstala. Postaví se a vyrazí za ním z mého pokoje, ale než se dostane ke dveřím, zastaví se a otočí se ještě jedno ke mně. Neřekne nic, jen se na mě dívá. Za žádnou cenu nedokážu přijít na to, co si právě teď myslí. Pak se otočí zpátky ke Camovi a zmizí mi z pokoje, jako by tam vůbec nebyla.