TWWB - 27. kapitola

 Překlad: Lucianna

Tentokrát to bude asi na kapesníky, ale dozvíme se něco z minulosti. Tak hodně sil při čtení… 

27 – Noah

Před dvěma lety…

„Takže tohle ta brilantní Carly Williamsonová,“ řekne výkonný asistent ředitele, Simms, když se ke mně nakloní, aby mi potřásl rukou. Jsem si jistý, že mám na sobě ten posranej škleb chlapa, jehož žena je stejně inteligentní, jako krásná. A Carly je. A navrch toho všeho, je neuvěřitelná matka. Je prostě všechno. Zatraceně všechno.

„Velmi ráda vás poznávám, pane,“ odpoví a slušně pokývne hlavou. Je perfektní v každé situaci. Stále nemám tušení, jak jsem k ní k čertu přišel. Jsem prostě šťastný, že se to stalo.

„Slyšel jsem, že si prosekáváte cestu počítačovou divizí.“

Její úsměv je kontrolovaný, ale vidím v něm hrdost. Pravděpodobně proto, že ji znám líp než kdokoliv jiný. Někdy si myslím, že líp než sám sebe.

„Děkuji, pane. Byl to můj sen od vysoké.“

„To bylo kdy, před dvěma, třemi lety?“ zeptá se s mrknutím.

Je dost starý, aby byl jejím otcem, nebo hodně blízko tomu, ale Carly, jako vždycky zdvořilá, se usměje a hezky zčervená.

„Jste příliš laskavý, ale ne, je to trochu víc než to.“

„No, jsem rád, že jste si našla svou cestu do FBI. Svět se mění. S lidmi, jako je Carter Finch, stejně vychytralými, jako psychotickými, tady potřebujeme víc lidí, jako jste vy a Noah. Bojovat za dobro.“ Poplácá mě po rameni. „Váš manžel je jeden z nejlepších profilovačů, jaké jsem kdy viděl v oddělení kriminálního vyšetřování. Jsem zatraceně hrdý, že vás mám oba.“

„Děkujeme, pane,“ řekneme oba.

Přikývne, „Užijte si večer.“

Potom co odejde přes půl místnosti, otočím se ke Carly. „Nebylo to špatné, co?“

Usměje se a opře se o mě. „Vůbec to nebylo špatné. Vidím světovou nadvládu, ve vaší budoucnosti, agente Williamsone.“

„O tom nic nevím, ale rozhodně vidím nějakou ženskou nadvládu, ve velmi blízké budoucnosti. Připravená?“

Zvedne jedno své světle hnědé obočí, uhladí si blond vlasy, a tváře jí hezky zrůžoví. Znám ten pohled.

Na zlomek vteřiny přemýšlím, do jak velkého problému bych se dostal, kdyby mě chytili, jak buším do své ženy v šatně, na oficiálním večírku.

„Myslím, že s tím můžu pomoct,“ odpoví, její hlas je nízký a chraplavý. Miluji ten hlas. Je to její sexy hlas, její jsem-vzrušená hlas. Bože, to mě vždycky dostane.

„Jak brzy můžeme odejít?“

Položí mi ruku na paži. „Uklidni se, kovboji. Musíme zůstat aspoň na jeho proslov. Ale potom…“ Carly si stoupne na špičky a zašeptá mi do ucha, „Tě předhoním k autu.“

Prakticky slintám, když jí ta poslední slova sklouznou ze rtů.

Minuty utíkají spíš jako hodiny a já vypadám, že nedokážu sundat oči ze své ženy, ani během proslovu, kvůli kterému tu jsem, abych ho slyšel. Je to o tom, jak FBI, dělá tak velké pokroky při srážení zločineckých géniů, díky spolupráci mezi pobočkami a o hodnotě, kterou počítačové oddělení přináší do toho, co děláme. Bla, bla, bla.

Carlyna kůže, je jako hladká, měňavá perla. Třpytí se, když se pohybuje, až mě svrbí prsty, jak se jí chci dotknout. Kdekoliv. Ohbí její paže, křivka jejího krku, oblina jejího ramene. Vím, že když ji svléknu, najdu tu samou krásu, pokrývající každý centimetr jejího půvabného těla. Obává se, že je pro mě méně atraktivní, potom co porodila naši dceru Savannah, skoro před pěti lety. Jen doufám, že mi věří, když jí říkám, že ji chci víc a víc, každým dnem.

Každý. Den.

A je to pravda.

Dokonce i teď, se nemůžu dočkat, až se dostanu odtud a do ní.

Ve chvíli, kdy je po proslovu, postavíme se a tleskáme, spolu se zbytkem místnosti a pak vezmu svou ženu za loket a směruji ji ke dveřím.

Napůl se usmívá, když říká koutkem úst, „Mohl bys být trochu diskrétnější, Noahu.“

„Oni neví, proč s tebou spěchám pryč odtud.“

„Drahý Bože, to doufám, že ne.“

Ale neodolá mi. Ve skutečnosti, se mnou drží krok celou cestu do parkovací garáže, do tmavého rohu, kde parkujeme.

Zmáčknu dálkové ovládání a slyším cvaknout zámky. Otevřu zadní dveře, místo předních a když by se mě mohla zeptat proč, přitisknu svá ústa na její a své tělo k jejímu, aby dostala odpověď.

Neodolá mi ani teď. Setkáme se napůl cesty, polibek za polibkem, dotek za dotekem, vždy žár za žárem.

Když se odtáhnu na tak dlouho, abych ji nacpal na zadní sedadlo, velmi svůdně vyhrne šaty a pak ochotně vklouzne dovnitř a roztáhne pro mě ta hedvábná stehna.

Nemá kalhotky.

„Ježíši, ženská,“ vydechnu a pták se mi napne proti kalhotám od smokingu. „Kdy se tohle stalo?“

Carly se usměje a pokrčí nahým ramenem. „Změna plánů na poslední chvíli. Myslela jsem si, že by se ti líbilo mít o čem přemýšlet, během té nudné večeře. Jen jsem prostě nenašla správnou chvíli, abych ti to řekla. Až do teď.“

„To je dobře. Pokud bys to řekla, nejspíš bych byl touhle dobou vyhozený.“

„Noahu?“ zeptá se, její tón je jako černé hedvábí, a šeptaná slova jako sexy prokletí.

„Jo,“ zalapám po dechu a dřepnu si.

„Proč stále mluvíš?“

Nemusí mě žádat dvakrát. Narovnám se jen tak, abych mohl rozepnout zip, kleknout si mezi její nohy na zadním sedadle a zavřít za sebou dveře. Chytnu ji za lýtka a přehodím si její nohy přes ramena, a vklouznu do ní jedním hladkým, známým pohybem.

Nikdo z nás potom několik minut neřekne nic.

*****

Příští ráno se probudím a najdu Carly a Savannah, hihňat se na kraji postele. Zelené oči mé malé holčičky, stejné jako máminy, se třpytí štěstím.

„Vrrr,“ zabručím.

Znovu se zahihňá.

„Vrrrr,“ zabručím znovu a pomalu k ní zvednu jednu paži. 

Zahihňá se víc.

„Vrrrrr hrrráááá!“ zavrčím, natáhnu se a chytnu ji, abych ji přitáhl do postele k sobě. Její blonďaté vlásky, které voní po jahodách, se mi rozletí po obličeji a já přejedu lechtivě prsy nahoru a dolů po jejích stranách, dokud neječí smíchem.

„Dovolila sis probudit zvíře?“

„Ne, ne, ne, tati! To jsem nebyla já.“

„Tak kdooo?“

„Mamka to byla! Mamka to byla!“

Směje se a kroutí, ve snaze dostat se od mých prstů. Jako pro nás ostatní, je lechtání milovaně-nenáviděnou věcí, pro mou malou holčičku.

„Tak maminka musí zaplatit!“ zahromuji, natáhnu druhou paži, omotám ji Carly kolem pasu a přitáhnu ji na sebe taky. „Mám ji!“

Savannah se přetočí na bok a vyškrábe se na kolena, aby mi pomohla zlechtat svou matku. Carly řekne dramaticky. „Ne! Lechtací mučení ne. Cokoliv, jen tohle ne!“

„Řekni mi, až bude mít dost,“ navádím Savannah svým bručivým, rozespalým hlasem monstra.

„Dobře, dobře, to stačí, tati,“ lapá po dechu, a odhrnuje si své blonďaté rozlétané prameny ze zčervenalé tváře.

Uvolním ruce na Carlyně straně, když se nade mnou natáhne. Políbí mě na bradu a usměje se na mě. „Jdeme do parku. Ještě spi. Uděláme lívance, až se vrátíme.“

„Hmmm, lívance,“ zamumlám, stále v roli. „Dobré, pro zvíře.“

Savannah se zahihňá a já se natáhnu, abych jí chytil za její knoflík nosu. Odstrčí mou ruku pryč, skočí mi k hlavě, aby mi dala sladkou pusu na tvář a pak se hrne na konec postele a dolů na podlahu. „Pojď, mami.“

Je připravená na jiné hry, právě teď.

Carly se na mě usměje. Usměji se zpátky. „Uvidíme se za chvíli.“

„Ok. Miluji tě.“

„Miluji tě.“

Sleduji je, jak zmizí dveřmi, máma a její miniatura. Srdce se mi sevře v hrudi. Jsou celý můj svět.

Když se přední dveře otevřou a zavřou, zaklapnu znovu oči a v puse mám stále sliny, při pomyšlení na lívance.

Je to jedno z našich tradičních jídel. Měli jsme lívance k snídani to ráno potom, co jsme se poprvé milovali. Carly trvala na tom, že tu tradici budeme dodržovat. Samozřejmě, jsem naprosto pro.

Pizza je další. Měli jsme pizzu na našem prvním společném rande. Byli jsme na vysoké a jedli jsme z univerzitního rozpočtu. Byl jsem ochotný se vzdát obědů několik týdnů, abych ušetřil a vzal ji do hezké restaurace, ale ona trvala na tom, že pizza je její oblíbená. A nelhala.

Čínské jídlo je také. Když jsme spolu byli asi rok, Carly mě požádala, abych jí naučil, jak jíst hůlkami, protože chtěla jít jednou do čínské restaurace a podle ní, „Budu tam jako pěst na oko, když ani nebudu umět použít hůlky.“

Dávalo jí to smysl a znamenalo to, že s ní budu muset strávit víc času, tak jsem souhlasil. Bylo to snadné rozhodnutí, vzhledem k tomu, že to bylo vítězství i pro mě. 

Casablanca, je naše další tradice. Byl to Carlyin nejoblíbenější film od té doby, co ho poprvé sledovala se svou mámou, na své dvanácté narozeniny. Sledovaly ji spolu po snídani, o každých Carlyiných narozeninách, až dokud její máma před šesti lety nezemřela.

S myšlenkami na sladkou bohyni, tančící mi v hlavě a kručícím žaludkem, pomalu usnu. Není nic špatného na líném dni, sem tam.

Jsem překvapený, když se probudím a je čtvrt na dvanáct. Obvykle už znovu neusnu, když se jednou probudím, ale jsem vždycky šťastný, když se to povede. První věc, které si všimnu, je ticho. Je příliš ticho.

„Carly!“ zavolám, stále v teple pod dekou.

Žádná odpověď.

Drobná nejistota se propracuje pod přikrývky a dolů po mé páteři. „Carly!“

Stále žádná odpověď.

Možná jsou venku.

Vstanu a zamířím dolů. Nevidím žádné lívance. Ve dřezu nejsou ani talíře, žádná pánev na sporáku, žádná vůně másla ve vzduchu. Jen tichý dům.

Vezmu svůj telefon z nabíječky na ostrůvku. Žádné zmeškané hovory. Žádné zprávy. Nic. Žádná Carly.

Vytočím číslo své ženy.

Žádná odpověď.

Vytočím ho znovu.

Nic.

Vytočím ho ještě jednou. Po vteřině zvonění, to zvedne.

Hruď mi zkolabuje úlevou.

„Ježíši, vyděsila jsi mě k smrti.“

Na pár vteřin, slyším jen tichý, bzučivý tón. A pak uslyším šest nejděsivějších slov, jaká znám.

„Určitě nejsi tak vyděšený, jako jsou ony.“

V ústech mám popel – suchý a prašný. V žaludku je kyselina – silná a pálící. V mé duši je strach – ostrý a bodavý.

„K-kdo je to?“

Jsem agent kriminální vyšetřovací jednotky FBI. Udělal jsem si nepřátele. Spoustu nepřátel. Carly pracuje víc za scénou, v počítačové divizi, ale není nemožné ji identifikovat, pokud by byl někdo chytrý, prohnaný a ovlivněný. Je aspoň dvacet lidí, kteří mohou být na druhé straně linky, ale moje vnitřnosti, něco velmi hluboko v mém žaludku, mi říká, kdo přesně to je.

Carter Finch.

Brilantní. Psychotický. Ďábelský.

Je skvělý s počítači, žije mimo radar, vypadá jako Joe Kdokoliv. Jediný důvod, proč jsme ho našli, byl, když před pár měsíci udělal malý přešlap. Zachytil jsem to náhodou, spíš omylem než úmyslně. Rozervali jsme mu život, ale ne dřív, než dokázal zmizet. A je dost důvtipný na to, aby to udělal a udělal to pořádně.

Žaludek mi říká, že je to on. Sériový vrah. Násilník. Sadista. Číslo jedenáct na seznamu nejhledanějších osob FBI. Měli jsme ho, ale dostal se pryč.

Nikdy bych si nemyslel, že po nás půjde. Bylo by to tak lehkomyslné, tak hloupé. Ale také tak Carterovské.

Pokud tolik riskoval, aby vzal mou ženu a dítě…

Krev mi ztuhne v žilách.

Musí mít plán. Je příliš inteligentní na to, aby nepromyslel všechno do nejmenšího detailu. To je důvod, proč je tak zatraceně těžké ho chytit.

Dobrý Bože, prosím, ať to není on.

„Jestli mám co říct, nemáš šanci ji znovu vidět živou.“

Ji.

Koho myslí?

Má jen mou ženu, nebo mé dítě? Nebo má v plánu zabít jen jednu z nich?

Vnitřnosti se mi kroutí a svíjí.

„Řekni mi, co chceš. Dám ti cokoliv. Jen jim neubližuj.“

A myslím to vážně, každou buňkou celého svého bytí. Dám mu cokoliv zatraceně chce, legální nebo ne, etické nebo ne, chytré nebo ne, pokud mi prostě dá zpátky mou rodinu, nezraněnou.

Dal bych mu dokonce i svůj vlastní život.

„Jsem to já, co chceš, ne? Já jsem ten, kdo ti všechno zničil.“

„Ano, ty jsi udělal můj život mnohem složitější, ale jak sis bez pochyby všimnul, dokážu se přizpůsobit.“

„Tak co potom chceš? Prošla ti vražda. Dej mi zpátky mou rodinu a nikdy znovu tě nebudu hledat. Máš moje slovo.“

Nechám svou práci a půjdu klidně vytírat podlahu do fast foodu, pokud to znamená dostat Carly a Savannah bezpečně domů.

„Já nechci tvé slovo. Já chci tvůj život.“

„Řekni mi kde, a já tam budu. Mě za ně. Nech je jít a já půjdu bez otázek s tebou.“

Jeho smích mnou vyšle ledový výboj čiré paniky.

„To by bylo příliš snadné, agente Williamsone. Ne, já chci tvůj život, jak ho znáš. Chci ho zničit, zničit všechno, co miluješ. Chci ti vzít všechno, jako jsi vzal všechno ty mě.“

Dech se mi zkrátí, ostře zalapám po dechu, jak hrůza a strach, pracují v mých plicích, v mém srdci, v mých vnitřnostech. Každý sval mám zatnutý strachem. 

Pokud by Carter Finch předtím neudělal chybu, možná by mi trvalo o měsíce, nebo roky déle, než bych ho identifikoval, pokud vůbec. A nyní mám jen hodiny, nejvýš dny, najít ho dřív, než udělá něco mé ženě a dítěti.

„Prosím,“ prosím ho. Nebojím se prosit. Nejsem příliš hrdý, nebo příliš arogantní, abych prosil. Nemyslím na správné vyjednávací postupy ani psychologii tohoto muže. Myslím na svou ženu a svou dceru, vyděšené k smrti, vydané na milost šílenci. A já jsem jediný, kdo je může zachránit.

„Ach, líbí se mi tenhle zvuk. Bohužel, čas na prošení za jejich životy skončil. Tady nikdy nebylo nic k vyjednávání. Jediný důvod, proč jsem to zvednul, bylo, abys bez pochyb věděl, kdo tohle udělal. A proč.“

Nemůžu polknout. Nemůžu dýchat. Nemůžu ani myslet.

„Dám ti vědět, kde je najdeš, až skončím.“

V hrudi se mi formuje bublina, vzlyk bezmoci a vzteku.

„Ne!“ zařvu a ten zvuk se odráží kolem mě, v tichu mého domu.

Smích. „Ach, ano.“

Mezi bušením mého srdečního tepu, slyším cinkavý zvuk v pozadí. Železniční přejezd. O vteřinu později, Finch spěchá ukončit hovor.

„Uvidíme se.“

A pak je pryč.

Linka je mrtvá a já jsem zanechán s… ničím.

Roky trénování a učení, roky vyšetřování a stopování, roky rozebírání životů vrahů mě nakopne, abych přemohl paniku. I když si představuji park, kde si moje žena a dcera hrají, a kde se po této cestě protíná se železnicí, vytáčím své zvláštní agenty. Plánuji. Jednám. Protože dostanu svou rodinu zpátky. V pořádku. A pak Cartera Finche spálím na popel.

Během dvaceti minut, je tam tým nejschopnějších lidí v terénu, kteří pracují na tom, aby lokalizovali Carly a Savannah. Možné weby jsou triangulovány, získává se povolení přístupu k satelitním záznamům, záznamy o nákupech a pronájmech domů, jsou prohledávány některými z nejvýkonnějších počítačů, které existují.

O tři hodiny a devatenáct minut později, jsou prohledány čtyři potenciální domy. V žádném z nich není moje žena a dítě. Žádný z nich nedrží můj svět ve svých zdech.

Všechny orgány činné v trestním řízení v oblasti, byly informovány. Byla vyhlášena pátrání po každém Carteru Finchovi, kterého se nám podařilo identifikovat, stejně jako po Carly a Savannah.

To vše, dokud místní policejní okrsek nedostane volání z 911 od starší dámy, která nahlašuje nahou, zakrvácenou ženu, která jde po ulici před jejím domem a nedáme si pauzu. Adresa je dva bloky zpět od železničního přejezdu.

Příští hodiny, dny, týdny, měsíce, jsou zamlžené, něco, co člověk vídá jen ve filmech, nikdy v reálném životě. Je to věc, podle které se tvoří hororové příběhy.