DB#2 - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

O bolesti se dala říct jedna věc. Poskytovala silný nával adrenalinu. Ten projel celým krevním oběhem jako droga, některými místy rychle, jinými pomaleji.

Bolest byla připomínkou života.

Po smrti už nebylo cítit vůbec nic.

Možná proto si Calisto užíval brutalitu zápasů. Uspokojení kontaktu pěstí s kůží, po kterém následoval ostrý výdech bolesti od parchanta, jehož udeřil. Směs šrámů a jizev na kloubech, které se uzdravovaly jen na tak dlouho, aby se při dalším zápasu znovu otevřely. Bolest v ledvinách, která přetrvávala celé dny po zápase, žlutý nádech kůže v místech, kde modřiny postupně bledly.

Násilí.

Krev.

Útok, úder, krytí a bolest i tak přišla.

Bylo to skoro jako tanec, ale mnohem lepší.

Daleko lepší.

Úder, zásah, krytí, otevření, úder.

Rutina boje byla vždycky stejná. Dělat ty správné pohyby. Úder pravačkou. Zkurvené uhnutí z cesty.

Calistovým jediným zlozvykem při bojích bylo to, že si svou tvář chránil mnohem víc, než zbytek těla. Ke své vlastní škodě, když si chránil svou tvář před modřinami a zlomenými kostmi, zbytek jeho těla trpěl o to víc s každou další ránou.

Ozvalo se zazvonění zvonu. Calisto si z úst vyndal chránič zubů, vyhodil ho do koše, který stál v rohu klece, a ztěžka si vydechl.

„Co jsem ti kurva říkal?“ ozval se výkřik před klecí.

Calisto toho blázna ignoroval a popadl křídu, kterou mu podal jeden z členů tělocvičny. Přejížděl si jí po rukou a nechával ji, aby do sebe vsákla krev, která mu tekla z kloubů prstů a dál po propocených dlaních.

„Vždy je nutné nosit ochranné pomůcky,“ řekl majitel a divoce gestikuloval směrem ke Calistovi.

„Takže?“ zeptal se Calisto. „Nevadilo mu to.“

„Ne, nevadilo mi to.“

Calisto hodil po svém protivníkovi úšklebek a kývl palcem směrem k mladšímu muži. „Vidíš?“

„To není zkurveně k věci.“

„No tak, JD, jen jsme tu cvičili jako sparring partneři.“

„Gio má ústa plná krve,“ vyštěkl JD. „A tvoje klouby potřebují led. Vypadá to, že vy dva nechápete koncept tělocvičny či nerozumíte dodržování zkurvených pravidel.“

Calisto se nevzrušeně opřel o pletivo klece. „A co s nimi?“

„Já -“

„Víš, že vždycky bychom mohli přesunout naše věci jinam,“ řekl Gio a opřel se o klec stejně tak, jako Calisto. Tím, že promluvil tak znuděně a s prázdným výrazem ve tváři, přerušil JD uhlazený chystaný proslov. Gio si stiskl roztržený ret, ale krvácení nebylo tak špatné. „Vím, jak moc bys nenáviděl, kdybys přišel o sázky, které tu muži uzavírají, když tu spolu bojujeme, chlape.“

„Pravda,“ řekl Calisto a kývl hlavou směrem k Giovi.

JD zaťal zuby, s odpovědí očividně bojoval. „Mohli byste si alespoň přinejmenším pro příště zapáskovat ruce?“

Ne.

Gio se ušklíbl. „Budeme o tom přemýšlet.“

Majitel s odfrknutím odešel. Většina ostatních diváků již prostor kolem klece vyklidila. Calisto se s povzdechnutím odlepil od stěny klece a křídu odhodil do rohu, kde už ležela hromada použitých ručníků.

„Musíš si přestat tolik krýt obličej, když na tebe útočím,“ řekl Gio otevřeně. „Nechystám se ti vyrazit všechny zuby, pokud je to, s čím si děláš starosti. Možná jen pár.“

„Jsi zkurveně směšný. Opravdu.“ Calisto si přitiskl ruku k místu, kde měl pravou ledvinu, protože do boku mu vystřelila bolest, při které sebou trhl. „I tak, kdyby JD zápas neukončil, stále bych ti nakopal zadek.“

„Cazzo. Kecy, stolto.“

„Příští týden, ve stejnou dobu. Uvidíme, kdo je tu ten hlupák, co?“

Gio se uchechtl. „Stále si budeš chránit svou tvář, chlape. A zatímco to budeš dělat, pořádně tvé tělo nakopu.“

Calisto se zašklebil. „Hele, kdyby tvá tvář vypadala stejně tak dobře jako moje, tak by sis ji chránil taky.“

„Bastarde.“

„Řekni mi něco, co už nevím, Marcello.“

Přes stěny klece jim byly hozeny dva ručníky. Calisto je oba chytil a dřív, než se do svého otřel, jeden z nich hodil Giovi. Přitom ignoroval bodání v kloubech prstů a bolest ve spodní polovině těla, protože věděl, že si ji zasloužil. Byla jen další připomínkou toho, že stále dýchal.

„Slyšel jsem, že měl tvůj strýc problémy s Irem v Jersey,“ řekl Gio.

Calisto pokrčil rameny. „Nic vážného.“

„Spory o území?“

„V podstatě.“

Gio sám pro sebe zaklel. „Buďte s nimi opatrní. O'Neilové umí být suroví.“

Calisto neodpověděl, protože nemusel. Dohlížel na malou irskou rodinu, která se snažila ze svých území v New Jersey dostat až do New Yorku. Nejlepší bylo vyhýbat se jakýmkoli pouličním válkám, ale občas prostě tyhle sračky nešlo zvládnout jiným způsobem.

„Příští týden, říkal jsi?“ zeptal se Gio.

Calisto přikývl. „Jo. Potřebuji nějaký program na čtvrteční večery.“

Gio se zasmál. „Nejsou to dny, kdy Affonso pořádá rodinné večeře?“

„Sì. Přesně proto potřebuji na čtvrteční večery něco jiného.“

„Vždycky bys mohl usednout ke stolu Marcellos. My bychom tě od jídla neodradili, Donati.“

Calisto věděl, že to byla pravda. Giovanni Marcello pocházel z dlouho panující zločinecké rodiny Marcello. Cosa Nostra byla mužově krvi zakořeněna stejně tak moc, ne-li víc, jako v Calistově.

„Možná, že by to bylo příjemné, ale nemůžu si jen tak zajít na večeři s konkurenční rodinou,“ řekl Calisto a dělal si jen napůl srandu.

„Prostě s nimi ve čtvrtek bojuješ, jo?“

„O čem to mluvíš? Dneska večer nejsem nikde poblíž jiné rodiny. Jsem na Bleecker Street a dělám obchody.“

Gio zvedl obočí. „Vážně?“

„To co Affonso neví, mu neublíží.“

Calisto spolkl knedlík, který mu vyrostl v krku. Nemohl Giovi ani zdaleka vysvětlit, jak pravdivá ta slova ve skutečnosti byla.

„Jak se má nový člen rodiny?“ zeptal se Gio.

Calisto vyšel z klece a otočil se k muži zády. Pro Calista bylo těžké skrýt tu škálu emocí, které jím projely pokaždé, když byl nucený mluvit o nevěstě svého strýce, jako by se jednalo jen o jakoukoli jinou ženu, kterou znal.

Ona nebyla jako žádná jiná žena.

Ne pro Calista.

Emma Sorrento - nyní Donati - pro něj nikdy nemohla být „jen tak někdo“.

Calisto vyrval Emmu z jejího života v Las Vegas, bez sebemenší péče ji z něj vykořenil a doručil ji svému strýci jako dárek zabalený v krabici a ozdobený hezkou mašlí. Někde mezi těmi všemi nesmysly se Calistovi podařilo ocitnout se v Emmině posteli a ona se mu vloudila přímo do jeho mysli.

Nemohl ji dostat ven.

„Vede se jí... dobře,“ rozhodl se Calisto říct.

Podle toho, co věděl.

„Dobře.“ Gio se odlepil od Calista a šel směrem k závaží. Calisto zamířil do sprch a šatny. Mladší muž za ním ještě zavolal: „Příští týden si přestaň tak moc chránit svoji tvář.“

Calisto ukázal kamarádovi zvednutý prostředníček.

Jeho mysl teď však byla bohužel na jiném místě. Na místě, kam se snažil nechodit a kam od svatby, která se odehrála před čtyřmi měsíci, nezamířil. Poté, co svatební recepce skončila a Affonso nacpal svou novomanželku do přistaveného černého auta, Calisto sledoval únorový nadýchaný sníh, který padal na zem.

Celý týden se Calisto omlouval ze všeho a vyhýbal každému, komu jen mohl. Snažil se nemyslet na týdenní líbánky, které byla Emma nucena vydržet, ani na to, co se tam dělo. Opíjel svou hloupou mysl až do bodu, kdy už nedokázal souvisle myslet, a kdy už neexistovaly žádné emoce.

Bylo to tak snazší.

Ale pak Calisto vystřízlivěl.

Affonso a Emma se vrátili.

Život se posunul dál.

Trochu.

Calisto se držel co nejdále, jak jen to bylo možné. Znovu se vecpat do Emmina každodenního života mu přišlo jako krutý vtip, jak pro sebe, tak i pro ni. Jako připomínka věcí, které udělali, a lží, o kterých řekli, že je ponechají jako tajemství. Čím méně času spolu strávili, tím lépe.

Bůh věděl, že Calisto se už nemusel kolem Emmy pohybovat tak, jak se dřív pohyboval. Jednou bylo víc než dost.

Nebo by mělo být.

Dokud si Calisto udržoval odstup, nemohl se znovu zamilovat.

Jistě, to bylo víc než dost.

********

Každé druhé úterý v měsíci bylo vyhrazeno pro povinnost, které se Calisto žádným možným způsobem nemohl vyhnout. Vybírání poplatků v Cosa Nostra bylo právo dona, které bylo povinností. Při placení poplatků bossovi nepadaly žádné otázky. Muži svému donovi odevzdávali sedmdesát procent svých výdělků za předchozí dva týdny. Jednoduše je uložili do obálky, kterou pak doručovali přímo do čekající ruky.

Calistův rituál byl každé druhé úterý naprosto stejný. Vstal před osmou, oblékl si oblek, zastavil se v kavárně v bloku, kde byl i jeho byt, a pak nechal svého řidiče, aby ho těsně před polednem třicetiminutovou jízdou zavezl přes město do hotelu Hilton. Zpozdit se byť jen o jedinou minutu bylo nepřijatelné.

V životě existovalo pár věcí, které Affonso nenáviděl ze všeho nejvíc. Ztráta peněz. Lidi, kteří ho zpovídali. Nedokončené záležitosti a muži, kteří ho nechali čekat. Pokud dotyčný neměl víc moci a vyšší postavení než Affonso, na nikoho nečekal.

Ani to, že byl Affonsoův synovec, Calistovi neposkytovalo, co se la famiglia týče, příliš volného prostoru. Před muži svého strýce Calisto Affonsovi poskytoval respekt, který musel, ale nic jiného. V době, kdy byli o samotě, se proti Affonsovým požadavkům stavěl a své názory vyjadřoval mnohem hlasitěji, než by po něm jeho strýc chtěl.

Za zavřenými dveřmi nebyl žádný mafián, žádný synovec vůči bossovi a žádný poradce, který svému strýci předkládá nabídky.

Byl tam jen Calisto.

„Pět minut,“ řekl Tiny z předního sedadla.

Calisto přes horkou kávu zavrčel své díky. Jeho strážce v rytmu hudby, která vycházela z rádia, bubnoval prsty o volant.

„Dneska ráno jsi nějak bláznivě aktivní,“ poznamenal Calisto.

„Je dobrý den, bossi.“ Tiny po něm střelil širokým úsměvem a dodal: „A jak víš, včera jsem vzal ragazzu domů. Pak jsem ji dneska ráno s poplácáním po zadku a příslibem něčeho víc poslal zpátky svou cestou. Když muž stráví noc s nádhernou ženou, dělá mu to radost.“

Calisto se uchechtl. „Jednou najdeš jednu z těch žen, jak s dítětem v ruce buší na tvé dveře, Tiny. S těmi nesmysly jsi až příliš lehkovážný.“

„To nedopustím.“

„Jistě, jistě.“

Tiny působil jako jeho řidič a strážce od doby, kdy Calisto v zločinecké rodině Donati zaujal místo Affonsova poradce. Muž získal svou přezdívku (pozn. překladatele: Tiny = Drobeček) díky malému noži, který schovával v kapse kalhot a vytahoval ho pouze, když ho kvůli něčemu potřeboval. Tiny k ochraně Calista nepoužíval žádné zbraně. Stačily mu jen jeho pěsti a nůž.

To jméno se k muži příliš nehodilo. Tiny převyšoval Calista o dobrých deset centimetrů. Muž měřil skoro dva metry. A oproti Calistově štíhlé, pevné postavě měl o dobrých dvacet kilo svalů víc. Navzdory jeho velikosti a kreténskému chování byl Tiny velice rychlý a svýma ostře modrýma očima byl schopný identifikovat nebezpečí i v těch nejklidnějších situacích.

Calisto Tinymu věřil.

To byla ta nejdůležitější věc.

Ve světě, ve kterém byl Calisto díky svému příjmení a postavení v Cosa Nostra považován za vhodný cíl, věděl, že mu Tiny kryl záda. A to znamenalo hodně.

„Jsme tady,“ řekl Tiny, když auto zahnulo na kruhovou dlážděnou příjezdovou cestu do hotelu Hiltonu.

„Úžasné,“ zamumlal Calisto suše.

Tiny bez dalšího slova z Lexusu vystoupil a obešel ho, aby Calistovi otevřel dvířka na jeho straně. S rukama za zády pak čekal, až Calisto vystoupil, upravil si sako a od auta poodstoupil.

„Nechám auto připravené, Cale.“

„Díky.“

„A seženu ti další kávu s panákem něčeho extra,“ dodal Tiny. „To ti dá něco, na co se těšit, až dohraješ roli pravé ruky svého strýce.“

Tiny ho moc dobře znal.

„Zařiď dva panáky a tentokrát žádný rum,“ řekl Calisto. „Sežeň mi něco silnější. Mám pocit, že dnešek bude dlouhý.“

„Máš pro to nějaký konkrétní důvod?“

„Žádný důvod,“ zamumlal Calisto.

Do Calistova černého obleku pražilo slunce, i když byl teprve začátek června. Vypadalo to, že léto přišlo velice rychle. Calisto si stěží všiml jara a už bylo pryč. Horko začínalo být neúprosné a díky němu smrad výfukových plynů z aut se držel těsně nad městem, že ho bylo těžké ignorovat. Calisto obvykle miloval ruch a shon města, včetně jeho neustálého pohybu a všech jeho světel. Silný městský provoz, kdy auta jezdila doslova na dotek nárazníků, mu poskytoval v zadní části vozu čas na přemýšlení.

Teď ho však všechno dráždilo. Možná to bylo jeho bezútěšnou náladou, která zbarvovala všechen jeho svět a okolí do šedé barvy. Ale možná to tak nebylo.

Prostě měl takový pocit.

Bylo to zvláštní a nevysvětlitelné.

Jeho střeva se nikdy nemýlila.

*******

„Pane Donati.“ S tabletem v ruce mířila směrem ke Calistovi Terri, přitom svými boky extra pohupovala. „Jsi jeden z posledních, kdo dnes dorazí. Místnost nahoře je už připravena. Můžu ti přinést něco, díky čemuž se budeš cítit příjemněji?“

„Ne, děkuji.“

Calisto prošel kolem ženy v úzké pouzdrové sukni s krvavě červenou halenkou. Terri byla Affonsovou asistentkou v jeho osobních věcech, což občas znamenalo, že se Calisto s tou ženou musel sejít, jen aby se ujistil, že strýcovy nelegální aktivity nebudou zasahovat do jeho legálního podnikání.

Terri za ta léta dala Calistovi dost náznaků na to, aby poznal, že o něj měla zájem. On ho rozhodně neměl. Jednak ta dívka nebyla Italka. A za další, byla si až zatraceně blízká s jeho strýcem, tím přátelským způsobem, navíc byla jeho asistentkou a tak dále.

Calisto nepotřeboval potíže.

Ani kvůli nějakému rychlému zašukání si.

Calisto zahnul za roh, kde už byl otevřený výtah a čekal na Calista. Nastoupil do něho a stiskl tlačítko pro zavření dveří. V tom okamžiku na jeho místo dolehl hlas Terri.

„Právě dorazilo Affonsovo auto.“

Don přišel vybírat své peníze.

Nechť začnou obchody.

Zatímco výtah jel do nejvyššího patra hotelu, Calisto procházel svůj telefon. Měl před svým strýcem minimálně tříminutový náskok, takže se dlouhou a tichou chodbou vydal pomalými, neuspěchanými kroky. Neměl náladu na to, aby si hrál na Affonsova poradce, zatímco bude muž vybírat své podíly, ale bohužel nedalo se tomu vyhnout.

To byl život, který si vybral.

Když Calisto vstoupil do stylově vyzdobené místnosti, tiché mumlání hlasů ztichlo. Vzdálenou zeď tvořila široká okna, ze kterých byl výhled na rušnou část Harlemu. Rodina Marcello ovládala Hell´s Kitchen, zatímco rodina Donati měla své území v Harlemu a dál na druhé straně Manhattanu. Rodina Calabrese držela v téhle oblasti jen velice málo obchodů, nicméně samotné centrum Manhattanu bylo už dlouho třemi rodinami, které řídily stát New York, považováno za nenárokovou zónu.

Dokonce bezpečnou zónu.

Rozhodně by nikdy nebylo dobré, pokud by jedna rodina vstoupila na území jiné rodiny. Mít bezpečnou zónu, kde se mohly konat schůzky, setkání a cokoli jiného, co bylo nutné udělat, bylo neocenitelné. Vypadalo to, že Affonso pro své běžné obchody preferoval Harlem. Ostatní rodiny si na to nikdy nestěžovaly. Pro tři newyorské rodiny bylo lepší spolupracovat společně, protože jinak by mohly vypuknout krvavé pouliční války, které by vyrovnávaly skóre, přinášely mrtvé a stejně by byly zbytečné.

Ray Missotti - Affonsův underboss, se postavil, aby se svým obvyklým kluzkým úsměvem Calista pozdravil.

„Jdeš skoro pozdě.“

„Provoz,“ řekl Calisto a prošel kolem muže, aniž by si s ním potřásl rukou. Ray byl líný jako peklo, a Calisto už měl víc než dost mužova laxního přístupu, než aby se pro dobro toho, že se ostatní dívali, chovali jako dva kamarádi. „Posaď se, Rayi. Boss už je ve výtahu.“

Ray to udělal, ale současně se Calistovým směrem zlověstně zamračil.

Calisto si našel své oblíbené křeslo ve východním rohu místnosti, hned vedle mahagonové knihovničky plné klasické literatury. Bez ohledu na to, kolikrát na tomhle místě seděl, daleko od výhledu z oken a čelem k mužům v místnosti, kdy ho nikdo nemohl zasáhnout zezadu, se Calisto stále cítil trochu nesvůj.

V jeho životě nebylo nic zadarmo ani bezpečné. Zbavit se bossova poradce by možná prostě jen přineslo jednomu z capos Donati možnost, kterou potřeboval k tomu, aby se v la familiga dostal výš. Všiml si, že všech pět capos, kteří byli v místnosti a seděli na svých obvyklých místech.

Zatímco si muži povídali, o Raye se vůbec nezajímali, ale v Calistově přítomnosti to bylo jiné. Cítili, že byl bossovi až příliš blízko - že byl Affonsovýma očima, pokud tam on sám právě nebyl.

To ho nekonečně bavilo.

Neměli ani ponětí.

„Ach, všichni jsou tady.“

Při Affonsově hlase se všichni muži v místnosti ze svých sedadel postavili, aby svého bosse přikývnutím, následovaným slovem „bossi“ pozdravili. Calisto nebyl žádnou výjimkou, i když jeho pozdrav byl zkurveně mnohem tišší a jako první si i sedl.

„Doprava byla dneska ráno pekelná,“ řekl Affonso, zatímco se vydal na druhou stranu místnosti, aby popadl láhev vodky, která už na něj čekala. Nalil si drink, opřel se o stůl a srdečně si lokl. „Na Manhattanu to není nic nového. Žádné problémy, že?“

„Ne, bossi,“ ozvala se sborová odpověď.

Když přišlo na vybírání poplatků, Affonsova rutina se měnila jen zřídka. Zeptal se jich na pár stále stejných otázek, vágně se dotkl věcí, jako byly možné problémy - což obvykle znamenalo to, že je sledovaly úřady nebo došlo k problémům s jinými capos nebo rodinami. Pak by kývl směrem ke Calistovi a tón jeho hlasu by se změnil. Z kapes každého muže by byly vytaženy obálky, všechny silné a plné špinavé hotovosti.

To byla jediná součást Calistovy práce jako poradce, kterou měl rád. Nebylo nic lepšího než peníze, jejich vydělávání, vlastnění nebo utrácení. Špinavé peníze byly dokonce ještě lepší, protože na ně vláda nedokázala vztáhnout své pracky, aby si z nich vzala tolik, kolik jen mohla.

Calisto zvedl ruku a řekl: „Je tu problém.“

Affonso si povzdechl a přes rameno se podíval na svého synovce. „O co se jedná teď, Cale?“

„Irové. New Jersey. Stejné sračky. “

„Samé prázdné hrozby, kterými pokoušejí své štěstí. Něco dalšího?“

Calisto přikývl. „Sì, Don.“

„Madonn,“ zaklel Affonso sám pro sebe. Pak mávl rukou vysoko do vzduchu. „Doposud nikomu neublížili.“

„Jestli se pokusí prodávat své produkty i na dalších územích, Marcellové a Calabreseové nebudou tak milí.“

„Právě teď jsou na okraji našeho území. Nech to být, Cale.“

„Jak chceš,“ odpověděl Calisto nevzrušeně.

I když Calisto svým strýcem jako mužem pohrdal, nemohl si pomoci, ale musel si přiznat, že když na to přišlo, Affonso byl zatraceně dobrý boss. Na to, aby Affonso řídil svou Cosa Nostra, nemusel být člověkem s vysokou morálkou a nemusel být ani slušnou lidskou bytostí. Ne, Affonso musel být jen bossem.

„Dneska mám něco na práci, takže pokud není nic dalšího k probírání, zkrátíme to,“ řekl Affonso a své prohlášení směroval k osazenstvu celé místnosti. „Kdo pro mě má dárky?“

Dárky.

Calisto jen stěží potlačil úšklebek. I tak se ze svého místa postavil, z kapsy vytáhl svou vlastní obálku a hodil ji na strýcův stůl. Pak se vydal místností, s rukou nataženou a vybíral platbu po platbě od každého přítomného muže, až měl v ruce dalších šest obálek, které položil svému strýcovi na stůl.

„Grazie, Cale,“ řekl Affonso. „Dřív, než odejdou, se ujisti, že každý z nich zaplatil požadované minimum, ano?“

„Bez problémů,“ odpověděl Calisto.

Affonso jedním lokem dopil zbytek svého pití a prázdnou sklenku postavil na stůl. „A teď, ohledně věcí, co jsem se zmínil, že mám dneska na práci.“

„Ano, bossi?“ zeptal se Ray.

„Budu pořádat večeři.“

Calisto se napřímil, nicméně zůstal potichu.

„Není to brzy?“ zeptal se capo.

„Mám novinky,“ odpověděl Affonso.

Calisto v strýcově tónu hlasu doslova slyšel jeho úsměv.

„Jaké novinky, bossi?“

„Přijďte dnes večer na večeři a zjistíte to. Na sedmou. Moje krásná žena měla na dnešní odpoledne pár schůzek, takže dorazí až večer. Je na čase, aby Donati měli další důvod k oslavě.“

Bože, ne.

Calisto doufal, že jeho strýc neříkal to, co si myslel, že říkal.

Calistovi na rameni přistála ruka. Těžce.

„A ty,“ řekl Affonso.

Calisto se odmítl setkat s pohledem svého strýce, pokračoval dál v počítání hotovosti. „Ano?“

„Musíš tam být taky. Moc často nechodíš. Dneska večer tě tam chci.“

Lež – další kecy, aby se z večeře vymluvil – to je to, co měl Calisto přímo na špičce jazyka.

„Já -“

„Žádné omluvy, Calisto. Budeš tam. Chci tě tam.“

Calisto zvedl svůj pohled, aby se tentokrát Affonsovi podíval přímo do očí. Strýcův chladný, hnědý pohled byl zbarvený náznakem vzrušení a mladost.

Předchozí pocit byl zpět.

Ať se stalo cokoli, bude to příšerné.

Calisto to věděl.