TWWB - 26. kapitola

 Překlad: Lucianna

Tak nás čeká největší zvrat celé knihy. Někteří z vás již jistě tuší o co jde, ale pokud jste došli až sem a stále nevíte… budete hodně překvapení. Tak přeji příjemné čtení a užijte si to!

Lucianna

26 – Noah

Jsem hotový. Je skoro poledne a já jsem se teprve teď dostal domů. Ani bych se neobtěžoval sprchou, kdybych se necítil tak špinavý. Všechno tohle… vypadá to, že mi to zanechává pachuť v ústech a film na kůži. Za ty měsíce, co jsem opustil Maryland, jsem nezapomněl, jaká je práce v terénu. Jen jsem nepředpokládal, že se bude týkat někoho, koho miluji. To propůjčuje mé práci, úplně nový pocit na hovno.

Pustím vodu tak horkou, jak vydržím, opřu se o stěny sprchy a nechám proud, aby mi bušil přes krk a ramena. Nejsem jen unavený; jsem vyčerpaný. Tahle věc se Simone… Nikdy bych tohle nečekal. Nikdy bych nečekal to, co jsem objevil včera v noci v kanceláři.

Podařilo se mi poskládat některé nedílné části skládačky, jakmile jsem měl identitu toho chlapa ve vaně. Jeho trestní rejstřík, jeho zvláštní druh deviace, nemoci, o tom vypovídal. Teď bych si skoro přál, abych to nevěděl. Kéž bych nic z toho nevěděl.

Ale vím.

A co jsem objevil potom? Svatá matko Boží, je to velké. A přijde to brzy, pokud neudělám něco, co to zastaví.

Od té doby, co jsem to zjistil, nemyslím na nic jiného. V hlavě si přehrávám scénář za scénářem, jak hledám cestu z toho ven. A na konci každého, přijdu k poznání, že to rozhodnutí není na mě. A to je možná to, co mě nejvíc přivádí k šílenství.

Otočím se, zavřu oči před štípající vodou a nechám ji pálit mě do tváře. Během pár dní, se všechno zhroutí. To je jediná věc, kterou jsem si jistý. Možná budu potom vědět, co zatraceně dělat, protože právě teď, to nevím.

*****

Je neděle. Prostě stará, obyčejná neděle. Slunce v tenhle brzce podzimní den září, lidé jsou aktivní, děti si hrají, svět se otáčí a všechno vypadá, jako by to byl prostě jen další den v životě.

Ale pod drobnohledem, v mém životě, v životě Poppy, se všechno chystá změnit.

Včera pozdě v noci, dokončila Simone plány. Neuvědomuje si ještě, že udělala tenhle plán, ale je to tak. Dneska se to ukončí. V neděli. V pondělí ráno už nic nebude stejné.

Psal jsem si předtím s Poppy, a ptal se, jestli můžeme strávit den spolu, v posteli. Její úsměv byl tak perfektní, tak šťastný, že se mi udělalo fyzicky nevolno. Protože já vím.

Já. Vím.

Já vím, co přijde.

Neztrácím čas, abych se k ní dostal. Když otevře dveře, neztrácím čas a přitáhnu ji do náruče, líbám ji do bezvědomí, stáhnu jí kalhoty a olížu každý hladký centimetr jejích stehen.

Znovu a znovu, se nořím do jejího těla, uctívám ho, užívám si ho. Dělám ji svou a sebe víc jejím. Zarývám si každý zvuk, každou vůni, každý pohled, do paměti. Věci se změní. Už nikdy nebudeme takhle.

Milujeme se, tulíme se. Jíme, sprchujeme se. Milujeme se a tulíme se znovu. A pak padne noc a s tím, začnou ve mně tiše, vědomě, zvonit zvonky.

„Miluji tě víc než cokoliv,“ zašeptám Poppy, když se uvelebí na mé hrudi, tulíc se k mému teplu, jako to dělá, těsně před tím, než zdřímne.

„Stejně jako já tebe,“ zamumlá ospale.

Držím ji pevněji. Miluji ji líp, i když to ona nevím. Protože zítra…

Zklidním svůj dech, což je dnes večer mnohem těžší než kdy předtím. Cítím tu změnu, čekám na potvrzení a pak počítám minuty, když Simone vyleze z postele, aby se připravila.

Je to tady.

Stejně jako předtím, obléknu se, zatímco se sprchuje a pak vlezu zpátky do postele. Čekám, dokud nemá náskok, než zamířím do svého auta. Následuji ji celou její šíleně-brilantní cestu, dokud nevyzvedne muže a nedovede ho k tomu, co by bylo jeho smrtí, kteroukoliv jinou noc.

Ale dneska ne.

A tenhle muž je jiný.

Dlaně se mi potí, když vezmu za kličku auta a vystoupím, abych ji následoval. Právě zmizeli za dveřmi pokoje číslo 211. Pravděpodobně mu dává směs, co nosí v té své velké kabelce.

Vystoupám po schodech. Přitisknu ucho ke dveřím. Slyším tiché, svůdné mumlání Simoniným hlasem, ale nejsem schopný zjistit, co říká. Nejspíš mluví sprostě, možná ukazuje trochu kůže, cokoliv, co by ho udrželo mimo, než začnou působit drogy. Ví, co má čekat, zná náznaky, že jde dolů. Bezpochyby nabídne sprchu, naláká ho do koupelny, možná to ještě trochu protáhne, když by byl stále příliš bdělý. Pak, když je správný čas, dostane ho vedle vany, strčí do něj a nechá ho do ní pozadu spadnout. Možná se kouzelně zasměje, usměje se tím svým sexy úsměvem, a padne vedle vany na kolena, jako by mu chtěla dát kuřbu. Jenže místo toho vytáhne nůž a rozřízne mu kalhoty.

Nemohl jsem přijít na to, proč to dělá, dokud jsem na jeho profilu neviděl něco známého. Jednu malou poznámku, ale stačilo mi to – uškrcení nezletilého. Pak ty kousky začaly do sebe zapadat. 

A teď je tady. Dostala ho.

Když už neslyším hlasy, když jsem si velmi jistý, že jsou v koupelně, odemknu a pustím se dovnitř. Ložnice je prázdná, ale světlo v koupelně je rozsvícené.

Slyším Simone se smát, tak sametově, a slyším špatně srozumitelné mumlání její společnosti. Zlehka, v naprostém utajení, jdu ke dveřím. Na rohu se nakloním jen tolik, abych mohl vidět mužovu hlavu, přes levou stranu Simonina těla, jak tam před ním klečí.

Ta tvář… Poznal bych ji kdekoliv. Změnil na svém vzhledu pár věcí, ale ne dost, aby se skryl přede mnou.

Nebo před Simone.

Slyším trhání látky, jak roztahuje díru víc. Slyším její zalapání po dechu, když najde to, co hledala – zvláštní druh jizvy, vysoko na vnitřní straně pravého stehna.

Zná ho.

Stejně jako já.

Pak neslyším nic. Nevidím nic. Simone naprosto ztuhne.

A pak uslyším její tiché vzlykání.

Obejdu roh, srdce mi buší v krku a dotknu se Simone na rameni. Prudce se otočí a její skelné oči jsou vykulené a zmatené. 

„Nedělej to,“ prosím ji něžně, můj hlas je jako zkáza, v té malé místnosti.

Hruď mám tak staženou vztekem a agonií, že je pro mě těžké dýchat. Nemilosrdně odstrčím tyhle emoce stranou. Na tohle potřebuji čistou hlavu.

„Já musím,“ zašeptá.

Začne se třást.

„Ne, nemusíš.“

„Ty to nechápeš. Ty nevíš, co udělal, co udělal jí.“

Ruce a ramena se jí třesou skoro děsivě, skoro jako by byla v začínající fázi záchvatu. Ale není. Je při vědomí a soustředěná.

Což je část problému. Ví přesně, kdo to je, co udělal a co chce udělat ona jemu.

„Řekni mi. Řekni mi, co udělal.“

Zajíkne se, a její pohled v rostoucím zmatku, pátrá po mém. „On… on… vzal ji. A on… on… On musí zemřít. Nemůže žít.“

„Já vím, zlato. Já vím, ale nemůžeš to být ty.“

„Musím to být já.“

„Ne, nemusíš. Slibuji, nemusíš.“

Její rty jsou napjaté a oči jí zaplanou náhlým vztekem. „Jak to zatraceně víš? Co tady vůbec děláš? Zatraceně odtud vypadni, Noahu!“

Simone sevře nůž oběma rukama a zvedne ho nad hlavu, připravená s ním švihnout a zabodnout ho muži do břicha. Nezabije ho to, ale to, co se stane potom, je to, co ona chce.

Vyskočím dopředu, chytnu jí za paže, a obrátím jí tváří ke mně.

„Ne! Prosím. Prosím nedělej nám to. Prosím, zlato.“

„Proč? Ty nevíš. Ty nevíš!“

„Vím. Slibuji. Vím.“

„Jak? Jak bys mohl?“

Mám tak sucho v ústech. Můj pulz je zběsilý. Je čas. Je to teď, nebo nikdy. Tohle může jít dvěma směry. Ani jeden není dobrý, ale jeden je mnohem horší.

„Protože znám tebe. Znám tě půlku svého života. Miluji tě půlku svého života.“ Vidím, jak stáhne obočí. Vidím, jak se vrátí zmatení. „Jsi moje žena. Moje Carly. A tohle je ten muž, kterého jsi viděla zabít naši dceru.“

Podívá se na mě, její výraz je prázdný, než napočítám do tří, a pak zavře oči a z plných plic zakřičí. Zběsile vrtí hlavou, pustí nůž a tahá se za vlasy. Drápe se do spánků, do krku a zanechává tenkou stopu krve na jedné straně.

Chytnu ji za zápěstí, držím ji, ale začne sebou mlátit. „Ne! Neéééééé!“ Vyrazí rukama a nehty, a kope nohama, když spadne na bok.

„Carly, poslouchej mě. Poslouchej mě. Tohle to nevyřeší. Tohle ji nepřivede zpátky. Jen to zničí tvůj život. Náš život. A za to on nestojí. Nenech ho vzít i tohle. Nenech ho ukrást ti něco dalšího. Nám.“

Můj hlas se chvěje, vzpomínky, emoce, realita, všechno mi naráží do mysli, v jedné kruté vlně za druhou. Tak dlouho jsem se soustředil na nalezení Carly a pak na to, abych jí pomohl se vrátit zpátky k sobě, zpátky ke mně, že jsem zatlačil pravdy o našem životě a našem vztahu, do nejzazší částí své mysli.

Ale nyní, se všechno vrací zpátky…