TWWB - 20. kapitola

 Překlad: Lucianna

20 – Poppy

Noah mi stále píše, a je stále těžší a těžší být silná a nechat ho být.

Hlavně proto, že nechci.

Opravdu ne.

Miluji ho.

Dokonce i když mě zranil.

Zeptala jsem se na to Simone, na něj, a ona se prostě smála. A smála se dál. Proč by mi tohle dělala?

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčená, že to bylo všechno od ní, přesně jak Noah říkal. A jak moc nerada to říkám o své nejlepší kamarádce, je zdeformovaná, pokud jde o muže. Opravdu nevím proč, ale horší se to. Je jimi posedlá, a zcela jistě dělá věci, které by mě děsily, kdybych o nich věděla. Neptám se ale, a naštěstí, ona nenabízí detaily.

Ale vím to.

Něco je s ní špatně.

Předpokládám, že to je důvod, proč když Noah znovu napíše, jsem nejen v pokušení mu odpovědět, ale skutečně to udělám.

Jsi vzhůru?

Musím se usmát. Myslí si, že jsem přes noc zestárla o čtyřicet let? Že jsem jednasedmdesátiletá žena, která nevydrží být vzhůru po deváté?

Je devět hodin. Proč bych nebyla?

Následuje jen krátká pauza.

Ach, dobře. Vypadá to, že čas není dobré téma. Další pauza, než vidím ty tři bubliny, znovu vyskočit. Poppy, nemůžu na tebe přestat myslet. Můžu přijít? Prosím. Jen s tebou chci mluvit.

Skoro okamžitě napíšu ano, ale řeknu si, že bych měla aspoň zahrát zvažování.

Je pozdě.

Ačkoliv mám stále zlomené srdce, neschopná vymazat ty fotky z mysli, už se usmívám, jako když věci mezi námi, byly v pořádku.

Vypadá to jako věčnost a ne, jen pár dní. Jsem si jistá, že takový pocit bych měla po zbytek života bez Noaha – dlouhý a nesnesitelný.

Dobře, tak co zítra? Řekni čas a místo a já tam budu. Kdekoliv chceš.

Ne, chci ho vidět dnes večer. Potřebuji ho vidět dnes večer, říct mu, že je to v pořádku a že mu věřím. A že jsem mu měla věřit od začátku.

Ne, dneska je to v pohodě.

Žaludek se mi už kroutí očekáváním. Prostě mu chci být už blízko, podívat se do jeho krásných očí.

Můžu přijít teď?

Ano, čas vzteku a rozhořčení vypršel.

Ano.

Čekám na odpověď, ale žádná nepřijde. Uvědomím si proč, když o méně než tři minuty později, zazvoní interkom. Srdce se mi rozbuší, když zmáčknu tlačítko, abych ho pustila dovnitř. Musel být blízko. Čekat.

A to mě dělá šťastnou.

Slyším zvuk dupání jeho kroků, jak bere schody po dvou. Snažím se zakrýt své potěšení, když mu otevřu dveře.

Když dojde na poslední schod a vidí mě, vidím, jak vydechne a vidím jeho úlevu, jak se mu uvolní tělo. Jde ke mně, jeho dlouhé nohy ukrajují vzdálenost během vteřin.

„Děkuji, že jsi mě nechala přijít,“ řekne, když se zastaví přede mnou.

Přikývnu a zírám na něj. Jen během těch pár dní, jsem zapomněla, jaký je to pocit, když jsou jeho oči soustředěné na mě, cítit tu intenzitu, prýštící z něj. Přeleje se to přese mě, jako těžké, téměř hmatatelné vlny.

Chybělo mi to. Bože, jak mi tohle chybělo. On, mi chyběl. Jak jsem si mohla myslet, že bych byla schopná odejít pryč? Jak jsem si mohla představovat, že bych bez něj přežila?

Jsem ztracená. Smetená.

Měla jsem pravdu. Noah Williamson je hurikán, a já jsem bezmocně uvězněná v jeho oku.

„Je něco špatně?“ zeptá se nakonec.

Zavrtím hlavou, neschopná promluvit přes chuchvalec v krku. Patřím k tomuto muži a všechno, na co dokážu myslet, je prosím, neubliž mi, prosím neubliž mi.

„Poppy, co se děje?“ Natáhne se a vezme mi tvář do své velké dlaně. Její teplo do mě pronikne a vyhání ten chlad, který mi dělal soustavnou společnost od té doby, co jsem uviděla ty fotky v jeho telefonu.

Cítím se zničená. Vyčerpaná. Zranitelná.

Nejsem schopná přetvářky, jen upřímnosti. Čas pro lži je pryč. Je to všechno, nebo nic.

„Jsem do tebe zamilovaná, Noahu, a to by měla být dobrá věc. Měla bych to cítit, jako dobrou věc, ale část mě je moc vyděšená. Nedokážu si představit svůj život bez tebe, takže co to pro mě znamená, když mi ublížíš? Budu zničená. A-a mám strach, dát ti takovou moc, ale nemyslím si, že mám na výběr.“

Zakryji si oči rukama, když začnu plakat. Nemůžu si pomoct. Cítím takovou úlevu a tolik lásky a absolutního strachu, že jediná věc, kterou dokážu cítit, je ohromení. Je to jako bych nevěděla, kudy vzhůru.

Cítím lehké zatáhnutí za mé zápěstí, když mi Noah odtahuje ruce pryč. Když se podívám za ně, na jeho krásnou tvář, klesne na kolena, jeho prsty se omotají kolem mých a pevně je drží.

„Nikdy ti neublížím. Přísahám Bohu vším, co je ve mně. Jsi se mnou v bezpečí, Poppy. Tvoje srdce, je u mě v bezpečí. Budu tě ochraňovat až do posledního dechu.“ Vidím, jak ztěžka polkne. „Můj život nestojí vůbec za nic, bez tebe. Nevěřila bys, jak v háji jsem byl. Ty jsi všechno, co na světě chci. Když tě nemám, nemám nic. Jsem dutý a prázdný a všechno je šedé. Ty přinášíš barvu. Přinášíš světlo. Přinášíš sluneční svit a květiny a všechny dobré věci. A když odejdeš, vezmeš si to všechno sebou. Takže prosím, nechoď. Nenechávej mě v šedi.“

Vím, jak se cítí. Já se cítím stejně, jen jsem nebyla schopná to vložit do slov.

Jak stojím nad ním, dívám se dolů na toho velkého, silného muže, který je přede mnou na kolenou, uvědomuji si, že mi i on dává své srdce. Dává mi schopnost ho rozbít, když se rozhodnu, zničit jeho svět. A stejně je tady, a prostě to dělá. Vystavuje se mé čepeli, kdybych se rozhodla ho odříznout, odstranit ho ze svého života.

V tomhle jednom směru, jsme stejní. Jsme stejně slabí, stejně bezbranní. Stejně bezmocní proti hurikánu.

Myslela jsem si, že to byl on, ale nebyl. Je to to, co je mezi námi. To je ten hurikán, který hrozí, že nás odnese pryč. Ale on je ochotný jít. Je ochotný postavit se bouři neznámého, kvůli mně. Bude, pokud i já budu.

Pomalu, se dostanu na svá kolena před něj, nakloním se dopředu, abych přejela svými rty po jeho. Nemám ta slova, jako on, jen tenhle nepopsatelný pocit, vířící uvnitř mě. Pocit správnosti. Pocit prozřetelnosti. Pocit nevyhnutelnosti.

„Následoval bych tě až na konec světa,“ zašeptá a přitiskne své čelo na mé. Jeho tón je zraněný, krvácející a slibující uzdravení. „Nikdy tě neopustím. Nikdy se tě nevzdám.“

„Miluji tě.“

Cítím jeho dech, jak líbá mé tváře, bradu, ústa.

A pak se postaví, zvedne mě do své silné náruče a nese mě do bezpečí a soukromí mého domova. A slibuje mi všechno, co jsem kdy chtěla slyšet.

Miluje mě tak, jak jsem chtěla být kdy milována.