HTSAL - 8. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Pro jednoho?“ teenagerka za pultem mi věnuje smrtící pohled. „Chcete si objednat dvanáct kousků s extra sýrem s sebou jako pro… jednu osobu?“

To je můj život. Až sem to došlo.

Zírám na tu holku, která přijímá mou objednávku v Johnnyho Pizzerii, jednu ulici od mého domu, který mi asi zabaví banka, pokud si rychle nenajdu nový příjem, s těžce skrývaným opovržením. Má až moc řasenky. Kdyby tu byla Veronica, už by vytáhla vlhčené ubrousky a utřela jí to. Pak by ji předělala. Já bych jí to nejraději sundala fackou. Protože… no, moje nálada.

„Koktám?“ zeptám se, předvádím tu zázraky, abych zůstala klidná.

„Uhhh… ne.“

Částečně zahanbená náctiletou stravovací nacistkou. Takhle to tenhle týden mám.

„Takže ano, plastový příbor, jeden Dr. Pepper, a velkou pizzu s sebou… a neříkej jako. Je to neprofesionální.“

Jako bych už tak neměla mizernou náladu, protože mě vyhodili z práce – docela dobré musím dodat – teď ještě musím obhajovat svůj výběr jídla před osobou, které teče mateřské mléko po bradě.

Potom, co se vypořádám s tou holkou, dotáhnu své lítostivé já k Veronice, kde se naučím, že v křehkém věku dvaceti šesti let existuje věc zvaná nouzové rande.

„Co je kruci nouzové rande?“ zeptám se, opřu se na posteli, zatímco si ona dodělává vlasy.

„Je sexy, je firemní právník, a já jsem nikoho neměla tak měsíc. Jestli tohle není nouze, pak už nevím, co.“

Zatřese svými naprosto rovnými hnědými vlasy, jednu část si strčí za ucho a prohlídne se v zrcadle, co má v pokoji.

„Podívej se,“ řekne, naznačí k odrazu v zrcadle. „To jsou mé nejlepší roky. Nemůžu je promarnit.“

Páni, to mám teda dost co dohánět.

Vstanu z postele, postavím se vedle ní, teď stojíme v zrcadle vedle sebe. Ve srovnání s ní vypadám jako bratranec Itt z Adamsovy rodiny. Vlasy mám chaoticky připnuté k hlavě, pod očima mám tmavé kruhy. Mám na sobě svou prastarou červenou mikinu s kapucí tak vybledlou, že je spíš růžová. Ani jsem se dneska nesprchovala. Nechci tu probírat stav mých nohou. Holení není priorita. Nechám to tak. Deprese mě popadla do spárů a nemůžu se jí zbavit. Chybí mi Maisie. Chybí mi má práce. Nechybí mi ten bastard, co mě vyhodil.

„Takže nemáš ani trošku chuť na mou velkou pizzu s extra sýrem navíc? Chci říct… je horká a budeš se pak cítit dobře.“

Věnuje mi typicky Vegovský pohled. Ten, co říká, že jsem beznadějná. Možná jsem. Kdo ví. Todd z muzea mi několikrát volal a já jsem mu to ani nezvedla, ani nezavolala zpátky. Rande není priorita. Navíc jsou mé možnosti při nejlepším chabé. Každý, s kým jsem vyrostla na Staten Islandu je buď v base, polda nebo hasič. Ke všem třem škatulkám říkám velké tlusté ne.

„Někteří z nás potřebují jednou za čas lidský dotek.“

To já taky. Jen asi nemůžu najít nikoho, koho bych se chtěla dotknout. Poslední osoba, které jsem se dotkla, byl Jimmy a to bylo tak před dvěma lety. Bylo to fajn, ale nic, co by mi zoufale chybělo.

„Co budeš dělat?“ bojí se o mě a to nejde. Nesmí se o mě pořád strachovat.

„Něco zítra vymyslím… něco, co nezahrnuje prodávání mého zboží za peníze, protože obě víme, že bych při nedostatku dovedností nic moc nedostala.“

Problém je, že nemám tušení. Uvízla jsem. Měla jsem plán, snažila se ho provést, a pak ten blb předvedl ten psycho výstup na veřejnosti. Horší je, že opravdu postrádám Maisie. Je to jen pět dní, sto dvacet hodin, co jsem ji viděla naposledy a už mi zoufale chybí. Myslí na mě a přemýšlí, jestli jsem ji opustila? Protože to by mě zabilo.

„Co se stalo Bradovi?“ zeptám se Vern po cestě ven.

„Mluvil o sobě ve třetí osobě,“ řekne, zatímco zamyká hlavní dveře. „‘Brad říká ano. Brad potřebuje znovu vidět Veronicu.‘ Eh. Extrémně divné.“ Na to jí nic neřeknu. „Chceš, abych to zrušila a vyjdeme si ven? Sestry napořád.“

„Sestry napořád,“ zopakuju a ťukneme si pěstmi.

Podívám se na chodník, u nějž parkuje černý mercedes třídy S, za volantem čeká trpělivě ten právník v obleku. „Ne, jen běž. Bav se. Svlečte se a zadovádějte. Já si promyslím, jak si podřežu žíly.“

„Jsi si jistá, že nechceš, abych ho nahlásila na sociálku?“

Nedělá si legraci. Ani trochu. Veronika je člověk, kterého s sebou chcete vzít do liščí nory, když se věci vymknou kontrole. Nemá skrupule, když přijde na obranu sebe a těch, které miluje. Dejte se s ní do křížku na vlastní nebezpečí.

„Ne, díky. Raději bych nás viděla jinde než v base. Ale je to od tebe opravdu milé.“

Pokrčí rameny. „Nabídka stále platí.“

Smrťák už napáchal dost škody. Ráda bych už hodila celé to martýrium za hlavu, ale pravda je, že na to nemůžu přestat myslet. Pořád mám zraněné city a je skoro nemožné toho dosáhnout.

Myslela jsem, že se někam dostáváme, něco jako kamarádi, a to, jak mě ponížil před zraky nemocničního personálu a lékařů bylo… devastující.

Pak je tu Maisie.

Asi mám děti ráda víc, než jsem si myslela, protože starost o ni byla spíš zábava než práce. Jediné, co jsem si z toho celého odnesla, je, že se těším, až jednoho dne budu mít vlastní dítě.

Ale s kým?

Extra velká pizza v ruce už vychladla bez ohledu na vlhkost a horko, když se ve svých botaskách vrátím domů. Budu je muset zítra vyhodit. Pokaždé, když se na ně podívám, připomenou mi vy-víte-koho a to nemůžu připustit.

Vyjdu schody, otevřu hlavní dveře – i když je to těžké – a odhodím na zem svou tašku.

„Jsem doma!“ zabručím hlasitě. Je to výkřik a hrozba. Přiblížení na vlastní riziko! Špatnou náladu mívám zřídka a tahle je opravdu zlá.

„Mám studenou pizzu, jestli chceš.“

Z obýváku se ozve smích, který patří mé matce. Jakože… cože? Ta bezstarostná radost je jako osobní trest. Někdo se směje v mém domě? Ne. Problém je, že moje matka se nesměje. Jakože vůbec. Ne od doby, co ji znám. Tahle anomálie potřebuje okamžitý průzkum, takže se nezastavím v kuchyni, abych odložila pizzu. Vejdu přímo do obýváku…

Tam najdu Bonnie Jamesovou sedět na koberci, který jsem koupila na Etsy, v tureckém sedu, jak si hraje s Maisie, obě mají na tváři veliký úsměv.

Jen osobní poznámka, nepamatuju si, že by si se mnou moje matka někdy hrála, když jsem byla malá. Ani jedna vzpomínka. A přesto je teď tady a učí Maisie, jak se hraje tleskaná.

Ucítím zápach síry, dovane ke mně z druhé strany místnosti. Řečeno metaforicky, co já vím.

V rohu sedí přízrak z pekla, Smrťák, který na mě zírá. Předkloněný, lokty na kolenou, okamžitě se narovná a pomalu vstane, ramena má skleslá. Košili má pokrčenou, rukávy vyhrnuté, vlasy rozcuchané a ne zrovna od kadeřníka. Vypadá jako sekaná, kterou někdo nechal týden na slunci. Dobře. Jeho soužení mě potěší. Ještě – jak by řekla Maisie.

„Kolik duší jsi dneska ukradl?“

„Cože?“ odpoví Smrtka se zmateným výrazem.

„O co tu jde?“ chci vědět.

„Rie!“ zaječí Maisie, všimne si, jak stojím v rohu místnosti. Zvedne své malé ručičky. „Vzít!“

Odložím krabici s pizzou na stolek po své levici, dojdu k ní a zvednu ji, dám jí velkou pusu na buclaté záhyby jejího krčku. Nic nevoní tak dobře jako batole… když zrovna nemá špinavou plínku.

Nejdůležitější je, že vypadá zdravě a šťastně. Ze srdce mi spadne kámen.

„Dolů,“ nařídí. Vrátím ji zpátky matce.

„Pan West řekl, že si s tebou nutně potřebuje promluvit, tak jsem mu řekla, aby počkal. Snažila jsem se ti dovolat.“

Myslí na můj osobní mobil, který jsem musela zrušit toho dne, kdy mě muž zírající na druhé straně místnosti vyhodil.

„Hmm,“ je moje odpověď. Moje důstojnost zrovna teď neunese další ránu.

„Můžu s tebou mluvit?“ řekne Smrtka tichým hlasem.

„Chladne mi pizza, takže ne.“

„Bude to jen minutka.“

„Čeká tu hodinu, Rie,“ řekne zrádkyně, která mě porodila. „Prostě si s ním promluv.“

Moje uražená pýcha mi asi exploduje v hlavě a udělá díru do střechy. „Mluv.“

Ten zakřiknutý pohled, způsob, jak si strčí ruce do kapes – nevím, proč, ale jeho nedostatek emocí, reálných emocí, mě ještě víc štve. Pak má ještě drzost něco chtít. „Můžeme někde v soukromí?“

Otočím se na podpatku a vyjdu ven, zpátky na přední verandu. Jestli vybuchnu, ať se to nestane před dítětem. Jordan mě následuje a zavře za sebou dveře. Vypadá přepadle. Něco hledá? Mé peníze závisí na samotném Satanovi.

Vydechne a znovu se na mě podívá. „Nemáš padáka.“

Mmmco? To nemůže myslet vážně. „Ještě jednou?“

„Nemáš padáka.“

Nemůže být tak natvrdlý.

„Byl bych rád, kdybys pro mě znovu pracovala.“

Ano, může. Nevím, jestli se smát nebo brečet. Nebo volat záchranku. Měli by mu prohlédnout hlavu. Arogance toho chlapa je na úrovni, které bych řekla klamná představa.

„Takže jsi jel celou tu cestu na Staten Island, abys mi řekl… tohle? Že nemám padáka. Žádná omluva. Žádné promiň, že jsem tě ponížil před dvěma tucty lidí. Nemám padáka?“

„Omlouvám se, že jsem tě ponížil,“ řekne tichým hlasem, čelist má klidnou tím svým arogantním způsobem.

„To je nejlepší, co umíš?“

Udělá bolestný obličej. Jo, kámo, cítíš tu bolest. Má štěstí, že mu tu odpověď nevytetuju na čelo.

„No?“ trvám na svém. Z toho se nedostane tak lehce.

„Co chceš, abych řekl?“

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Jsi dost chytrý, určitě máš odpověď.“ Vím, že toho budu později litovat, ale momentálně vidím rudě. „Chci, abys odešel.“

„Riley…,“ zamumlá opravdu lítostivě. Teď už se někam dostáváme. Teď, když je pozdě. Může mě nevyhodit, ale nemůže nezranit mé city.

„Musíš jít, Jordane. I když Maisie miluju a chybí mi. Nemůžu--“

„Podívej, mrzí mě to. Opravdu. Neměl jsem s tebou tak jednat, ale byl jsem…“ Odmlčí se, mrká na mě, jako by už nemohl říct víc.

„Bál ses. Chápu to. Ale ráda bych ti připomněla, že nikdo z nás nevěděl, že má potravinovou alergii. Obvinil jsi mě, prakticky cizinku, za to, že jsem nevěděla, že je alergická na arašídy, když jsi o tom ty sám, její kmotr, netušil.“

Skloní bradu. Nacpe si jednu ruku do kapsy a druhou prohrábne vzduch. „Máš pravdu… omlouvám se. Můžeš se teď prosím vrátit?“

Vypadá opravdu lítostivě. A ano, potřebuju zoufale peníze. Ale kdo mi zaručí, že se to nestane znovu?

„Nemůžeš se ke mně znovu tak chovat.“

Vzhlédne, v unavených zelených očích vyskočí jiskřička naděje. „Slibuju.“

„Myslím to vážně, Jordane.“ Založím si paže na hrudi, najednou se z nějakého důvodu cítím zranitelná. Umí se ke mně dostat, vplížit se dovnitř, když je milý, což mě upřímně děsí.

„Dokážu ti to…“ Postoupí dopředu, dělí nás jen několik centimetrů a udělá něco, co nikdy předtím neudělal… dotkne se mě. Natáhne ruku a strčí mi volný pramen vlasů za ucho. Dech se mi zasekne v krku.

Nemyslím, že je to vědomé rozhodnutí z jeho strany, protože se zarazí, dost dlouho na to, aby se rozhodl, jestli pokračovat. Jeho prst zůstává na mém uchu a pak mi sklouzne po krku a já zamrznu. Protože je to příjemné. Příjemné tím nejhorším způsobem. Jako něco, co jsem nikdy necítila, divná směsice vzrušení a strachu.

Maisie uvnitř se zasměje a kouzlo je zlomeno. Je to jako kýbl studené vody, šokem nás přenese zpátky do reality. Ruka mu klesne a odstoupí.

„Je to tvoje poslední šance,“ řeknu mu, protože i když mám Tommyho moc ráda, hodlám obětovat jen určité množství něčeho, a mé duševní zdraví to nebude. Nebudu snášet urážky.

„Dohodnuto,“ řekne tiše.

Vzhlédnu a ironicky ho najdu víc uvolněného než kdy dřív. Jako by mu někdo zvedl závaží z hrudi.

„Vrátíš se dnes večer do města? Dělá mi problémy ji uspat.“

Vidím důkaz všude na jeho tváři. Přikývnu a on zvedne koutek úst do zřídkavého úsměvu. Tedy na něj. Pro každého jiného by to byla kamenná tvář.

O dvacet minut později mám sbaleno, Jordan a Maisie čekají venku v autě, připravení na cestu zpátky. Moje matka vezme do dlaní mou tvář.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptám se, doufám a modlím se, aby neměla jednu ze svých epizod.

Bonnie mi zírá do očí, úsměv, který tam nasadila Maisie, už je dávno pryč. Už mi chybí.

„Nedělej si naděje, bejby,“ řekne tajemně.

Odfrknu si, někde mezi pobavením a hrůzou. „O čem to mluvíš?“

„Ten muž…“ Pustí mou tvář a ukáže na dveře, za kterými před chvílí zmizel Jordan s Maisie, „…ti nemá co dát.“

Uvnitř se mi usadí nepohodlný pocit. „Netuším, co myslíš.“ Částečně… taky částečně nechci vědět, co myslí.

„Už to všechno dal – před dávnou dobou.“

„Mami, je to můj šéf. Mezi námi se nic neděje.“

„Možná ne, ale znám svá kuřátka.“

„Tvé jediné kuře říká, že si něco jen představuješ.“

Opře se o stěnu, založí si ruce na hrudi a dívá se, jak beru z podlahy svou tašku. „Pamatuj na má slova, Riley, skončíš se zlomeným srdcem.“

Ta slova mě těžce zasáhnou, uvíznou v místech, které jsem ještě neposílila. Jako ty? Chci říct, ale neřeknu. Nemůžu ji ranit tak, jak to dělá občas ona mně. Vím, že to nedělá vědomě, ale bolí to stejně.

„Miluju tě. Uvidíme se.“

Políbím ji, odejdu a všechno nechám za sebou ve chvíli, kdy vyjdu z domu. Už jsem v tom dost dobrá. Protože jsem se už dávno naučila, že nikdy nevíte, co pro vás život chystá. Nebo kdy vyprší čas. Nikdy si nenechte proklouznout mezi prsty šanci říct někomu, že ho milujete. Slova jsou možná levná, ale lítost je drahá.