HTSAL - 18. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

Zlomená a zoufalá si posbírám své osobní věci tak rychle, jak to jde, cpu je do cestovní tašky. Ten proces mi trvá mnohem déle, než bych chtěla, protože se mi ruce třesou tak vehementně, že mi z nich věci vypadávají. Jsem velmi opatrná, abych náhodou nevzala něco, co patří jemu, ani zubní pastu, pro jistotu.

iPhone a kreditku, kterou mi dal Jordan k dispozici, položím na kuchyňský pult. Vezmu si ty dva tisíce dolarů, které jsem chtěla dát Tommymu než se rozhodl ukrást deset tisíc a nechám je u kreditky. To by mělo trochu vykoupit ty ukradené peníze.

Pak se přinutím rozloučit se s místem, které bylo poslední tři měsíce mým domovem. Místem, kde jsem si vytvořila tolik úžasných vzpomínek. Kde jsem se poprvé zamilovala. Kde jsem zjistila, že chci mít jednoho dne vlastní děti. Tím samým domovem, kde jsem si myslela, že jsem našla svou spřízněnou duši… tu jen pro mě.

Na Staten Island si vezmu Uber. Nemůžu si to dovolit, ale je pozdě v noci a nebudu riskovat, že mě nějaká smažka strčí pod projíždějící vlak. Poslední dobou se to děje čím dál častěji. V době, kdy odemykám svůj dům, je pět ráno a začíná se rozednívat akorát včas, abych viděla, že můj nový život, ten, který jsem milovala, skončil.

Všechno upustím u dveří a soukám se do schodů. Unavená. Bez života. Bez naděje. Všechny ty strašné pocity, které se stanou, když ztratíte někoho, koho milujete, na mě v tuhle chvíli dolehnou a já bojuju, abych se dostala nahoru.

Je jedno, že tohle byla rána, kterou jsem si způsobila sama, protože výsledek je stejný. Jordan je jeden z nejtvrdohlavějších lidí, co znám. Nikdy už mi nebude věřit. A bez důvěry není kam jít. Před několika hodinami jsem zažívala nejintenzivnější sexuální zkušenosti v životě a teď jsem zase sama. Ale nejen sama – sama se zlomeným srdcem.

Zalezu pod přikrývku, přehrada se spustí a veškeré slzy, co jsem zadržovala, dostanou volnou cestu. Brečím tak moc, že skoro nemůžu dýchat. Brečím kvůli sobě. Brečím kvůli Tommymu, protože je zpátky na temné cestě, která ho dovede jen na jediné místo: vězení. A jeho život pak bude už jen horší. Brečím kvůli Jordanovi – krásnému, komplikovanému, citlivému muži, jehož city jsou tak hluboké, že někdy nevidí pravdu i když stojí přímo před ním.

Nikdo z nás z tohohle nevyjde jako vítěz. Prohrajeme všichni.

„Rie?“ na mou postel sedne matka a zezadu mě obejme.

„Neříkej to.“ Jestli se jen slovem zmíní…

„Ne, ne. Omlouvám se. Dostaň to ze sebe.“ Drží mě, dokud už nemám co brečet. Dokud slzy neuschnou.

***

„Kudrnatá holka!“ Je Domova přezdívka pro mě. Miluje ten film. Říká mi tak od té doby, co mě před lety zabásl za tu krádež v obchodě.

Otočí se od brusky, zvedne své ochranné brýle a hodí je na lavičku. Udělal si před pěti lety z garáže krámek se dřevem, tehdy, když odešel od policie. Roky jsem ho neviděla jinak než s otisky brýlí na buclaté tváři. Miluje práci se dřevem stejně jako já, a my pracovníci se dřevem považujeme tenhle otisk za čestný odznak.

„Dome, víš, že to jméno nesnáším.“ Zeširoka ho obejmu a políbím ho na širokou tvář. Jeho pas vypadá, jako by nabral, protože i když jsme stejně vysocí, sotva ho kolem zaoblených ramen obejmu.

„Rád tě vidím, dítě. Jak to jde?“

„Nic moc. Tohle je pěkný kousek.“ Několik jídelních židlí. Přejedu rukou po dřevěném kousku, což mi připomene, že mi zoufale chybí má práce.

„Francouzská starožitnost. Mám tolik práce, že nevím, kam dřív skočit. Potřebuješ práci?“

Dělá si srandu. Dom si pořád myslím, že mám svou firmu. Sotva může vědět o destrukci v mém životě. Kterou způsobili dva muži, kteří tvrdili, že mě milují.

„Možná ji budu potřebovat.“

Jeho úsměv opadne. Muž, který mi byl nejbližší osobou k otci, se zamračí. „Vážně?“

„Jo.“

Jo je neprofesionální… vyskočí mi v hlavě. I můj mozek pracuje proti mně. Nenechá mě na pokoji, neustále mi připomíná, že muž, kterého miluju, věří, že jsem zlodějka. Že si myslí, že jsem vůbec schopná něco ukrást, mě zabíjí.

Potom, co vyprchal původní osten bolesti, nastoupil hněv. Chtěla jsem od něj jen trochu důvěry. Potřebovala jsem čas, abych získala jeho peníze zpátky, abych si promyslela, co udělat s Tommym, ale on mi nedal tu výhodu pochybnosti. Dožadoval se důvěry, když mi na oplátku žádnou nedal.

„Mluv se mnou. Jak ti můžu pomoct?“

Odkládala jsem to už dost dlouho, ale je na čase udělat si jasno o Tommym a Ivanovi. Jestli může někdo pomoct, je to Dom.

V očích mě pálí slzy. Miluju toho muže. Nevím, kde bych byla nebýt Vegasových. „Jde o Tommyho, má pletky s Ivanem DeloRussem.“

„Tím ruským karbanátkem?“ řekne zmateně.

„Tím sázkařem.“

„Jo, tak jsme mu říkali na okrsku. To bylo předtím, než se dostal ke gamblerství. Několikrát jsme ho zabásli za velké automobilové krádeže. Jel v tom s oběma partami, Rusy i Italy. Jak se do toho Tommy zapletl?“

„Přišel o prachy v pokeru. Já jsem ten dluh zaplatila--“

„Ach, dítě, proč jsi za mnou nepřišla dřív? Když se Ivan dozví, že se na tebe může spolehnout, nepřestane s tím. Nepřestane drtit tu husu, která snáší zlatá vejce. Tak tihle chlápci pracují. Bude Tommyho vydírat o další peníze. Věř mi.“

Nohy se mi třesou, takže se posadím na jednu z jeho židlí.

„Myslím, že už to udělal. Tommy za mnou před pár dny přišel, mluvil o opuštění města. Že po něm jdou… nevím, co dělat. Bojím se, že mu ublíží.“

Dom mi věnuje pohled, který nic moc neříká. Vím, že je Tommy dospělý, ale pro jeho dobro a své potřebuju vyčerpat všechny možnosti, abych pak sama se sebou dokázala žít.

„Když se hrají hloupé hry, jsou hloupé i výhry. Ivan je horká hlava. Nemusíme hádat, co udělá, takže se od toho drž dál. Nevídej se s Tommym. A nepouštěj ho k sobě.“

Během odmlky Dominicův výraz změkne.

„Vzpomeň si, co jsem tě učil. Zvykni si nebo zemři, zlatíčko. Potopíš se s tou lodí a nikoho na palubě nezachráníš. Nenech Tommyho, aby tě vzal s sebou.“

Někde uvnitř jsem to věděla už od toho večera, kdy za mnou přišel po práci. A přesně to se stalo. Chránila jsem Tommyho a ztratila Jordana a přitom všem ublížila. Tommy není o nic víc v bezpečí, než byl před třemi měsíci.

Vstanu, dojdu k němu a mocně ho obejmu. „Možná později přijmu tu tvou nabídku práce. Prakticky jsem zastavila svou firmu, abych vyplatila Ivana.“

V podstatě je to pravda. Dala jsem v sázku svou firmu se stejným efektem. Už žádná další firma. Žádné další budovy. Začnu od píky.

„Oh, Riley…“ Dom vypadá tak rozhozeně, že skoro lituju, že jsem mu to řekla.

„Dej mi vědět, co se děje.“

„To udělám.“

***

„Kretén.“

Veronica začala mít tik. Každých deset minut nebo tak vykřikne nějakou obscénnost. A vždycky namířenou na jednoho muže.

„Prostě mi to dodělej,“ prosím. Ve snaze vypadat a cítit se lépe než ovesné vločky nechané na dešti, jsem ji přiměla udělat mi make-up a vlasy.

„Debil.“

„Pauza.“ Přestane mi zaplétat vlasy a já vstanu z gauče. V kuchyňce si z lednice vezmu Dr. Peppera.

„Neztrácej čas. Nikdy se nedozví, jak moc ho nesnášíš.“

„Dozví, pokud mu v poště pošlu prasečí hlavu.“

Skoro svou limonádu vyplivnu. „Jsem si celkem jistá, že to je trestný čin. Musím se na to podívat.“

„Jsem pořád naštvaná i na tebe. Měla jsi mi o tom říct. Pomohla bych.“

„Proto jsem ti to neřekla. Pak bychom byly švorc obě.“

„Ne, já bych ho zabila. Pak bychom byly obě v pohodě.“

Skoro tři týdny jsem Jordana neviděla. Ani o něm neslyšela. Ani malý náznak naděje, že by přišel k rozumu. Ani nemám sílu být naštvaná.

Původní záblesk odmítnutí je vždycky ta nejtěžší část, přes kterou se musíte dostat, ale nakonec zvítězí houževnatost lidského srdce, pýcha vám řekne, že život musí jít dál. Navíc mám větší problémy než zlomené srdce. Potřebuju dát k prodeji svůj majetek nebo riskuju, že mi ho banka zabaví.

Veroničin mobil se rozsvítí. Je to neznámé číslo, takže to pošle přímo do hlasovky. „Podívám se, kdo to je. Už třikrát jsem se snažila zablokovat Brandona.“

Okamžitě vím, že je něco špatně, protože Veronica zbledne, její výraz je zamrzlý, když si zprávu poslechne.

„Co je?“ řeknu, srdce mám v krku.

„To je Tommy. Nemohl se ti dovolat, tak volal tvé matce a ona mu dala tohle číslo.“

„Co se stalo!“ Už mám skoro infarkt.

„Někdo ho přejel. Je v nemocnici.“

***

Jordan

Moje matka mě okamžitě sjede pohledem od hlavy k patě, jakmile otevřu hlavní dveře. „Proč jsi oblečený takhle?“

Podívám se na své kraťasy a tričko, nevím, na co poukazuje.

„Zrovna jsem posiloval,“ řeknu jí hořce, otřu si tvář ručníkem, co mám kolem krku. Hořce, protože jsem naštvaný, že teď musím odpovídat na jakékoli otázky. „Lepší otázka je, co ty tu děláš?“ Ustoupím stranou a ona vejde do bytu.

Pravdou je, že jsem změnil všechny přístupové kódy. Už žádné další překvapivé návštěvy z rodiny. Jediný kód, který jsem nechal, byl ten od Riley… nevím, co mě zastavilo – ten její jsem měl změnit jako první – ale nemohl jsem to udělat.

Riley…

Každý den vstávám naštvaný. Každý den po ní šmátrám, očekávám, že ji ucítím vedle sebe, a každý den mi to připomíná, co se stalo. Znovu jsem byl oklamán. Obelhán.

Pořád mám problém věřit, že holka, která si na můj účet nechtěla koupit ani plavky, by ukradla deset tisíc dolarů v hotovosti, peníze, které v šuplíku ležely nedotčené celé měsíce.

V tom šuplíku jsou ještě pořád účtenky. Pokaždé, když si odtamtud vzala peníze na potraviny nebo donášku, nechala tam účtenku. Účtenku… něco mi tu nesedí. Vzít ty peníze je úplně mimo její charakter – vždycky jsem si to myslel. Ale proč ta lež? Proč nic nepřiznala. Proč mi neřekla, proč to vzala, kdyby to nebylo něco nelegálního nebo něco, co bych neschvaloval.

Lainey mi lhala, aby mě ušetřila zlomeného srdce a ještě tím situaci zhoršila. Riley lhala z neznámých důvodů – a i kdyby nelhala, nic neřekla, což je to samé.

Takže proč se cítím jako ten špatný? Proč se cítím jako bezcenný kus hovna? Proč mám noční můry s její uplakanou tváří a každou druhou noc se budím zbrocený potem?

Nesu tenhle pocit tíživé viny už tři týdny s žádnou úlevou v dohledu. Nemůžu spát, nemůžu pracovat, nemůžu fungovat.

Nejhorší je, že mi chybí. Chybí mi tak, že jsem z toho úplně ochromený. Je to jako by mi usekli končetiny. A žiju ve stavu skoro paralyzujícího strachu, že je něco vážně špatně. Že je něco špatně a já se k ní nedostanu včas, abych ji zachránil… nebo sebe.

„Sanjay říkal, že jsi nebyl celý týden v práci.“

Jsem na vlásku a ona mě provokuje. Moje matka si asi myslí, že nátlak v podobě obchodního partnera pomůže. Neví, že Sanjay mi postoupil právo vyjednávat. „Neměla bys být v DC a obtěžovat jiné volené úředníky?“ Nikdy jsem nepochopil, proč chce někdo dělat kariéru v politice.

Nechám ji stát u vchodu a jdu zpátky na gauč, ztiším hlasitost zápasu.

„Dneska odpoledne letím zpátky.“

„Jdi do toho… ať je to cokoli.“

Ramena jí klesnou. Vypadá rozhozeně. Takhle to dělá, když po mně něco chce – vypadá kajícně. Předstírá, že je. Ale to jí nežeru. Joan Westová nikdy ničeho nelitovala, ani dne ve svém životě a jde to vidět.

„Co se děje s Winstarem? Leventhal říkal, že už jsi za ním nepřišel s protinabídkou a je nervózní z uzavření smlouvy.“

Ironií je, že když začne mluvit, všechno začíná dokonale pasovat. „Hodlám jeho nabídku odmítnout. Neprodáme výhradní práva – a určitě ne armádnímu dodavateli.“

„Jordane, víš, co pro mě ta smlouva znamená.“

„Jo, vím. Leventhal to hrozně chce. Ve špatných rukou může dojít k manipulaci a vyzbrojení. Řekni mu, že odpověď je ne. Konec debat.“

Znovu zvýším hlasitost zápasu Giants.

Chvíli mě sleduje, bez pochyby zvažuje další krok. „Co se ti stalo? To je kvůli té směšné holce, že?“

Chladný hněv. To právě teď cítím. Odsouvá to všechno ostatní stranou.

„Nebudu se obtěžovat s odpovědí, protože by to nebylo pěkné a ty jsi moje matka. Ale ta holka se živí sama od šestnácti. Vybudovala svou vlastní firmu z ničeho, bez ničí pomoci. Nazývat ji směšnou mě jen nasere, takže opatrně.“

„Drahoušku…“ Povzdechne, její výraz změkne. „Neuvažuješ rozumně. Tam venku je milion žen, lepších než ta oslavovaná hlídačka… neber si to tak osobně.“

Tak přesně to je důkaz, jak málo mě opravdu zná. Lepších žen… něco z toho ve mně zůstane. A pak si uvědomím proč. Musel jsem uvidět světlo až díky matčině šílené posedlosti kontrolou.

Tam venku jsou miliony žen. Už jsem jich dost poznal. A ani jedna z nich se jí zdaleka nemohla rovnat.

Zrovna jsem poslal pryč jedinou ženu, která mě milovala kvůli mně samému – protože já vím, že ano. Cítil jsem to v každém slově, v každém doteku, pohledu… v každém jejím činu – a já jsem ji poslal pryč kvůli penězům. Protože jsem jí nevěřil. Ženu dost krásnou na to, aby mě kdykoli pustila k vodě a ona to nikdy neudělala. Chtěla jenom mě… Musím ji najít a poprosit o odpuštění.

Moje matka vypadá zmateně. „Proč se usmíváš?“

Vstanu a obejmu ji, přitisknu si ji pevně. Přepadne mě pocit úlevy, který jsem nezažil od chvíle, co Riley odešla. A teď, když vím, co musím udělat, nebudu ztrácet čas.

Neobjal jsem svou matku od svých čtrnácti, ode dne, kdy mi diagnostikovali leukémii, a i tehdy to bylo krátké a povrchní. Ale dneska si to zaslouží.

„Díky,“ řeknu jí a ona se konečně v mém objetí uvolní a váhavě mi položí ruce na záda. „Díky, že jsi mi pomohla přijít k rozumu. Že jsi mě přiměla si uvědomit, že tu směšnou holku miluju a nemůžu bez ní žít. Chci, abys věděla, že budeš první, komu zavolám, jestli řekne ano.“

Ona se pobouřeně odtáhne. „Jordane… ty si ji nevezmeš.“

„Dobře doleť do DC.“

Nechám ji tam, abych se mohl obléknout. Mám plán a jen velmi málo času. Jen doufám, že už nebude příliš pozdě.

***

Riley

Všechny zvuky a pachy jsou stejné. Pípání život zachraňujících přístrojů. Smrad čpavku s jemným náznakem moči. Ticho JIPu přerušené jen příležitostnou aktivitou, když někdo zkolabuje… na hranici smrti.

Museli vzít Tommymu slezinu. Má čtyři zlomená žebra, frakturu lebky, ale mohlo to být horší.

Jsem tu s ním na JIPu už dva dny, dohlížím a něj. Jeho oči jsou nateklé, takže je sotva otevře, ani nemůžu sledovat televizi, takže ve vzácných příležitostech, kdy se probudí, mu čtu.

Jak skončil tady?

Nic, co jsem udělala pro jeho záchranu, nebylo k ničemu. Ve skutečnosti to mělo opačný efekt – situace se ještě zhoršila. Přemýšlím o svém otci, o všem, co obětoval pro svou práci. Všechny ty dny prohledávání a zachraňování jen aby nakonec přišel o život… stálo to za to?

„Čau…“ Tommy mi stiskne ruku.

Musí nosit nákrčník a hlavu má komplet zavázanou, takže s ní sotva pohne. Přitáhnu si židli blíž ke straně postele, aby na mě mohl vidět.

„Jak se cítíš?“

„Skvěle,“ zaskřehotá. „Jak vypadám?“

„Myslím, že teď bys na Tinderu randit neměl.“

Lehce zvedne koutky úst. Doktor nás varoval, že to teď bude hodně bolet, takže mu dali prozatím nějaké léky.

S třepotáním zavře na chvíli oči a když je otevře, jsou plné slz. Moje taky. Jsme přáteli – rodinou – většinu mého života. Nemůžu ho opustit, ale taky se nemůžu potopit i s lodí.

„Mrzí mě to, Rie. Mrzí mě, že jsem nikdy neposlouchal. Mrzí mě, že jsem tě do toho dostal.“

Vezmu rožek prostěradla na jeho posteli a setřu mu slzy z tváře.

„Kdo ti to udělal?“

Trvá celé dvě minuty, než odpoví, jeho hlas je sotva slyšitelný.

„Poslední dvě splátky, které jsi mi dala, jsem Ivanovi nezaplatil. Šel jsem do herny a prohrál je v kostkách.“

Kolena se mi třesou. Je dobře, že sedím, protože by mě neudržela. „A peníze, co jsi ukradl Jordanovi?“ zeptám se, snažím se nehyperventilovat.

Když nedopoví, zkusím hádat, „Prohrál jsi v hazardu.“

„Mizím odtud. Až se dostanu z nemocnice, odjedu. Začnu někde nanovo.“

Chápu. Vím, že to je jako sen nechat problémy za sebou. Věc se má tak, že si je vezmete s sebou.

„Musíš přestat hrát. Dostat se do programu.“

„Já vím.“

Vypadá tak poraženě, nejen fyzicky, že se nemůžu přimět na něj teď tlačit. Až se uzdraví, sama ho tam vezmu, jestli budu muset.

„Myslíš, že to udělaly Ivanovy gorily?“

„Na tom nezáleží… dostal jsem, co jsem si zasloužil.“

„Ne, nedostal. Ty si tohle nezasloužíš stejně jako jsem si já nezasloužila, co mi udělal Stills.“ Je to poprvé, co jsem před Tommym jeho jméno vyslovila. Už uběhlo spoustu času. „Vzpomínáš?“

„Jo… jo, vzpomínám.“

„Jak jsi to věděl? Jak jsi věděl, že mě máš zachránit?“

„Sledoval jsem tě, protože jsem věděl o tvém otci… že zemřel. Měl jsem tvého tátu rád. Byl na mě hodný. Než onemocněl, viděl mého tátu, jak mě bije – přímo na trávníku před domem. Ten zkurvysyn měl odvahu. Tvůj táta to viděl, vzal ho za tričko a třásl s ním a řekl ‚Přestaň mlátit své dítě, ty zasraný zbabělče.‘ Pak mu jednu vrazil… to stačilo, aby stařík spadnul se zlomeným nosem. To byl nejlepší den mého života.“

Po tváři mi nekontrolovatelně tečou slzy, pálí mě v očích. To byl můj táta, snažil se sám zachránit svět.

„Měl jsem ze Stillse divný pocit. Věnoval pozornost dalším dětem ze čtvrti, klukovi za rohem, Jimmymu Nunesovi.“

Vzpomenu si na malého Jimmyho. Stydlivé dítě, drobné.

„… toho dne jsem byl zrovna na verandě a kouřil.“

„Co se stalo Stillsovi?“

Sklopí oči a vydechne. „Řekl jsem mu, že má vypadnout z města nebo se vrátím a uřežu mu koule.“

„Tommy?“

„Jo?“

„Díky. Nikdy jsem ti to neměla šanci říct.“

„Nemusíš mi děkovat. Jsi rodina a my se o sebe staráme.“

„Je čas na mytí, pane Marsdene.“ Do místnosti vejde buclatá sestra středního věku a nese ručník a bažanta.

„Nejlepší část dne, Delores,“ je jeho kousavá odpověď.

Jsi v pořádku, že? Vybavím si Tommyho slova před těmi mnoha lety.

On bude v pořádku. My budeme v pořádku.

***

Jordan

Stálo mě to dva telefonáty a osobní návštěvu u ní doma, aby mi paní Jamesová řekla, kde ji najdu.

Netřeba říkat, že teď nejsem zrovna jejím oblíbencem, ale ujistil jsem ji, že to napravím – to, co jsem pokazil. Že udělám, co budu moct, abych napravil škody, které jsem spáchal.

Posledních dvacet minut sedím v Bentley před nemocnicí a čekám na šanci začít znovu… udělat to tentokrát správně. Potřebuju jen, aby mi dala šanci, abych jí ukázal, že jí věřím. A že ona mi může věřit taky.

Riley vyjde ze dveří, objímá se proti studenému větru. Má tenký riflový kabát a kolem krku omotaný pletený červený šátek, ze kterého jí vidím jen velké modré oči. Mohla by v tomhle počasí a takovém oblečení onemocnět.

Vyskočím z auta a běžím za ní. „Riley!“ ječím, přeběhnu přes cestu.

Otočí se, škubne s sebou, když slyší své jméno. Šok v její překrásné tváři se okamžitě změní ve lhostejnost, mrazivý odstup, který jí naprosto není podobný. To jsem udělal já. To já jsem odpovědný za tu bolest viditelnou pod tou maskou. Stud, který mě přepadne, na mě tvrdě dolehne.

„Ahoj,“ řeknu, pomalu k ní dojdu, jsem vyděšený, že jestli přijdu moc vehementně, uteče.

„Ahoj,“ řekne tiše.

„Můžu s tebou mluvit?“

Zavrtí hlavou a podívá se jinam. „Teď není vhodná doba, Jordane.“

Začnu panikařit. Nemůžu setřást ten pocit. Proklouzává mi mezi prsty. Cítím to. „Potřebuju jen minutku tvého času. Můžeme si dát kávu? Je tu Starbucks--“

„Jak jsi věděl, že jsem tady?“

„Tvoje matka… obtěžoval jsem ji, dokud mi neřekla, že tvůj kamarád… že ten Tommy je tady.“ Přikývne a vrátíme se k trapnému ticho. „Co se mu stalo?“

„Srazilo ho auto.“

„Je v pořádku?“

„Bude…“ Unaveně vydechne. Opravdu vypadá unaveně. Okamžitě se mě zmocní nutkání vzít ji a postarat se o ni. Držet ji a líbat, dokud ten smutný pohled z její tváře nezmizí.

„Právě teď má frakturu lebky a přišel o slezinu.“

Je velmi rozrušená, ale nechápu, proč. Jedině… jedině že by to byl expřítel nebo nějaký nový.

„Chytili člověka, co mu to udělal?“

„Ne.“

Není příliš sdílná a mě to frustruje. Ani se na mě nepodívá, vyhýbá se očnímu kontaktu. V břiše se mi otevře díra. Co když jsem přišel pozdě? Co když ten chlap viděl svou možnost a využil jí? Co když jsem ji jako naprostý kretén strčil přímo jemu do náručí?

„Vy dva jste… chodíte spolu?“

Prudce zvedne hlavu, v očích jí zableskne hněv. Vidím to i přes tu lhostejnost.

„To není tvoje starost.“

A panika narůstá. Nevím, co s ní dělat. „Chodíte?“

Vypadá šokovaně. „Jak se mě vůbec můžeš ptát? Ukázal ses tu po týdnech, co jsi mě uprostřed noci vyhodil z domu--“

„A je mi to moc líto,“ vstoupím do toho.

„Obvinil jsi mě ze strašných věcí--“

„Nemyslel jsem je vážně. Proto jsem tady, co jsem ti přišel říct.“

Do očí jí vhrknou slzy a moje hruď se otevře. Nemůžu zvládnout ty slzy. Ne její.

„Je mi jedno, co jsi mi přišel říct. Ranil jsi mě. Sotva se držím a můj kamarád je v nemocnici a potřebuje mě. Nemůžu… nemám energii na to, aby ses cítil líp kvůli tomu, co se stalo, Jordane.“

Přistoupím blíž a ona udělá krok dozadu. „Nech mě to vysvětlit--“

„Jestli sis přišel pro odpuštění, odpouštím ti. To málo energie, které ještě mám, si musím schovat pro Tommyho.“

Něco uvnitř mě vyskočí, žárlivost tak temná a ošklivá, že se ani nepoznávám. Je to jako ten den, kdy jsem ztratil Lainey. Ten samý pocit. Stejný pocit ztráty. Vždycky ten druhý. Nikdy vítěz.

„Co je sakra ten chlap zač? Co pro tebe znamená?“

Cukne sebou a odstoupí, po tvářích se jí kutálí slzy. Okamžitě lituju toho, co jsem řekl a jak to vyznělo. Chci ji vzít za ruku, ale ona mi ji vytrhne, znovu couvne, dlaněmi si otře slzy.

„On je jediný člověk, který mě zachránil před znásilněním, když mi bylo dvanáct. Je rodina – to pro mě znamená. A moje loajalita je hluboká, Jordane. Až do morku kostí. To už bys o mě mohl vědět… nikdy bych ho neopustila tak, jako jsi mi to udělal ty.“

Otočí se a odejde po chodníku, zatímco já stojím ještě deset minut na stejném místě a zpracovávám, jak jsem to zase posral.

Znásilněná. Byla skoro znásilněná…

Neustále zraňuju jedinou osobu, kterou tak miluju. Jsem svůj vlastní nejhorší nepřítel. Eli měl pravdu. Chytrý nic neznamená, když životem procházíte jako slepý blázen.