TWWB - 24. kapitola

 Překlad: Lucianna

24 – Poppy

Noah je přesný. Řekl v osm a zvoní na zvonek tři minuty předtím. Skoro tančím z jedné nohy na druhou, zatímco čekám, až vyjde schody. Část mě doufá, že mě políbí a mrskne se mnou do ložnice a prostě strávíme noc milováním, místo toho. Vypadá to, že všechno je lepší, když se milujeme.

Ale ve chvíli, kdy ho uvidím, vím, že to tak nebude. Není to nic, na co bych mohla sáhnout, nic zjevného, jako zamračení, nebo grimasa, nebo dokonce absence úsměvu. Vlastně, Noah se usmívá, ale něco je jinak. Vím to tak jistě, jako to, že se moje prsty zkroutí, když sevřou bavlnu svých šatů.

Jde přímo ke mně a vtáhne mě do náruče, a políbí mě tak, jak jsem doufala, že by mohl. A jeho polibek je úžasný a vyplňuje každou štěrbinu a mezeru v mém srdci vším opojným a radostným, jako vždycky.

Ale.

Je tam ale.

Nevím, co v tom ale je, ale je tam ale a je to živé, kroutí se to a vzkvétá a sedí to mezi námi, jako dýchající věc.

Něco je špatně. Něco je jinak. Nevím, jak to vím, ale vím to. Je to tak.

„Co se děje?“ zeptá se, když odtrhne svá ústa od mých na tak dlouho, aby se nadechl.

„Nic. Nic na světě. Všechno je prostě správně, teď, když jsi tady.“

Noahovi oči změknou, a něco z toho muže, kterého miluji, se vrátí zpátky do nich. Možná všechno bude v pořádku.

Možná.

„To jsem chtěl slyšet.“

„Co dalšího bys rád slyšel?“ zeptám se, ovinu mu paže kolem krku a spojím své prsty na jeho zátylku.

Jeho ústa se na jedné straně stočí nahoru. „Uf, to je pěkně nabitá otázka.“

„Je?“

„To je.“

„Jak to?“

„No, je to dlouhý seznam. Dlooooouhý seznam.“

„Začínající čím?“

„´Tvrdě, Noahu!´ a ´Jsi tak neuvěřitelný, Noahu!´a ´Strč ho přímo tam, Noahu!´“

Zatímco se směji, mé srdce se cítí trochu zklamané. „O to všechno bych se mohla postarat. To je všechno? Nebo máš ještě další požadavky?“

„Vyměnil bych to všechno za jedno.“

Žaludek se mi stáhne do uzlu a pulz mi začne bušit v krku. „A co byl to bylo?“

„Miluji tě, Noahu.“

Vím, že můj úsměv září jako paprsek z mého obličeje, do tmy tam, kde stojíme, schovaní ve dveřích. Není nic, co bych od něj slyšela raději. Vůbec nic.

Snížím hlas. „Miluji tě, Noahu. Víc než cokoliv na celém světě.“

Noah zaboří svou tvář mezi můj krk a rameno, a drží mě tak blízko, až mi to skoro znemožňuje dýchat. Ale nepožádám ho, aby své držení uvolnil. Nepožádám ho, aby mě pustil. To se radši udusím.

„Taky tě miluji,“ zašeptá a jeho hřejivá slova mi naježí jemné vlasy, které mi unikly z volného drdolu.

„Kam jedeme?“ zeptám se nakonec bez dechu a začínám mít lehkou a omámenou hlavu.

„To je překvapení.“ Usměje se při své odpovědi, když se odtáhne pryč. Pustí mě, vezme za ruku otočí se a vede nás oba ven do chodby. „Uvidíš.“

Otočím klikou a zabouchnu za sebou dveře, a říkám si v duchu, že bych ho následovala i do samotného pekla, kdyby požádal.

Jen asi o hodinu později, parkujeme vedle něčeho, co vypadá jako polní cesta, ležíme na dece, která je rozprostřená na korbě auta, které Noah půjčil. Vedle mě leží muž, kterého miluji, silný a tichý. Nade mnou je nebe, plné barev, třpytu a krásy. Uvnitř sebe cítím sounáležitost, jako kdyby ze všech míst na světě, kde bych mohla být, tohle bylo to, kam patřím – s Noahem, pod hvězdami.

Ukazuje různá souhvězdí, a mě se krk stahuje s každým z nich. Jsem až po okraj plná ohromujícím štěstím, ale také ohromujícím smutkem, který nemůžu vůbec pochopit. Stále mám pocit, že něco není v pořádku; jen to prostě nedokážu uchopit.

Když Noah otočí hlavu ke mně a zeptá se, „Jsi v pořádku?“, dělám, co můžu, abych nepropukla v nesmyslný pláč.

„Já nevím.“

Zvedne se na loket a nakloní své tělo ke mně. Jeho krásný obličej, výraz odrážející obavu, se vznáší nade mnou, smíchaný s jasnou oblohou.

„Co se děje? Myslel jsem si, že si to užíváš. Mělo by to být jedno z nejlepších míst v Chicagu, s výhledem na hvězdy.“

„Je to neuvěřitelné,“ zaskřehotám a z koutků očí mi vyklouznou slzy, stékající v cestičkách po tvářích. „Tak to není. Já… já nevím, co to je. Prostě se cítím tak… tak… smutná, z nějakého důvodu.“

Noah použije bříško palce, aby mi otřel slzy z tváře a oči má plné tichého porozumění. „Neplač. Jsem tady.“

Něžně, mě přitáhne do své náruče, přitiskne mi tvář na svou hruď, kde pouštím jednu bezdůvodnou slzu za druhou. Když začnou slábnout, popotáhnu a přiznám. „Měla jsem poslední dobou hodně bolestí hlavy. A jsem hodně unavená. Myslím, že jsem prostě dneska večer trochu moc emocionální. Omlouvám se.“

„Nemáš se za co omlouvat,“ zavrká a hladí mi vlasy. „Nechtěl jsem tě naštvat.“

„Nenaštval,“ ujistím ho a odtlačím se tak, abych se mu mohla podívat do tváře. „Ty jsi ta nejlepší část každého dne.“

Vidím to potěšení, které mu moje slova přinesla, těsně předtím, než Noah skloní hlavu a nárokuje si mé rty. Je to obyčejný dotek, váhavý, neškodný, ale mění hru. Každý dotek, každý polibek, každý zamilovaný pohled, který vyšle mým směrem, mě tlačí blíž a blíž k něčemu, co mohu identifikovat jedině jako domov. Je to jako bych celý život čekala na něj, až přijde a vysvobodí mě, zachrání mě, a teď je konečně tady.

Jako vždycky, celé mé bytí se natahuje k němu. Je to jako bych se dokázala opravdu cítit sama sebou, jen když jsem v jeho náruči, jím milovaná. Nedává to smysl, já vím, ale nějak mě uzemňuje. A zároveň mi dává křídla. Mám pocit, že můžu být čímkoliv, dělat cokoliv, dokud je tento muž po mém boku.

Přitisknu se k němu, má ústa se změní na hladová, ruce najednou domáhající se. Potřebuji ho cítit, aby se mě dotýkal celým svým tělem.

Zatahám za jeho tričko, stahuji mu džíny, dokud není vedle mě nahý. Teprve pak se zpod něj vykroutím, přehodím přes něj nohu, abych na něj obkročmo nasedla, bez ohledu na to, že mě tvrdý kov korby auta, tlačí do kolenou.

Potřebuji to.

Potřebuji jeho.

Pohybuji se na něm, něžně a pak horečně, pomalu a pak divoce, hlavu zakloněnou dozadu, abych se mohla dívat na noční oblohu, a cítit se blíž tomu, kým skutečně jsem, víc než kdy jindy.

S jeho rukama pod mými šaty, kde hněte má prsa, stoupám ve spirále výš, výš a výš, dotýkám se hvězd, líbám měsíc, hladím stříbrné mraky, zatímco se mé tělo tříští kolem Noahova, a rozpouštím se nad ním, jako lžíce smetany. Mlhavě se vznáším, kroužím kolem Kasiopey a odpočívám na Orionově pásu, až mě Noahovo uvolnění prudce vyvede z mého rozpuštěného stavu.

„Carly,“ zasténá tiše a vrazí své tělo do mého.

A já zmrznu.