HTSAL - 12. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Počkej vteřinku…“ Veronica rozšíří oči. „Znám toho chlápka z Tinderu.“ Škubne bradou směrem k někomu na konci baru… chlápkovi s manželkou. Ano, určitě je to jeho žena. Očividně má snubní prsten.

„Je ženatý?“ Udělá obličej čirého zhnusení. „Chlapi jsou prasata.“

„Dneska máš dobrou náladu.“ Skryju své pobavení a usrknu si svého Dr. Peppera.

Nadechne se, „Toho chlapa znám taky,“ ukáže na někoho na druhé straně místnosti. „Zkurvys…“ To slovo nedořekne, když se jejím směrem podívá roztomilý barman a mrkne. Veronica ho okamžitě oblaží svým nejlepším úsměvem.

Slíbila jsem, že se setkáme na skleničku, až skončí v práci. Tohle místo byla její volba: Monkey Bar na padesáté čtvrté. Čas jsem určila já: až uložím Maisie do postele. Jordan teď bývá v práci velmi dlouho.

„Počkat, ty jsi na Tinderu?“

„Jen z výzkumných důvodů,“ řekne mi. „Jako průzkum, potřebuju vědět, co je na trhu.“ Zasměju se. „Tak co se stalo s tou pólo věcí?“

Ta pólo věc…

Jinak zvaná jako den, kdy jsem přišla na to, že měl Jordan rakovinu. Posledních pět dní nade mnou ten temný mrak visí a jsem si celkem jistá, že on už si toho všimnul.

„Jeho matka se stala. Bylo to jako ze španělské telenovely. Odchytila mě v koupelně a chovala se jako Cersei (postava ze Hry o trůny – pozn. překl.).“

„To se ti nikdy nestává.“

„Ona si myslí, že Jordan je žhavý balíček, něco mezi Thomasem Edisonem, Elonem Muskem a jednorožcem.“

„Tak aspoň ti nedala facku,“ poukáže a usrkne si svého cosma. „To se v telenovelách většinou stává.“

„Ale za něco jsem vděčná. Jsem si jistá, že si to příště ušetří… poznala jsem jeho bratra a otce. Žijí v Keys. Pravděpodobně za to částečně vděčím jeho matce.“

„Jaký je ten bratr?“

„Sexy – ne tvůj typ sexy. Je to úplný G.I. Joe mariňák nebo tak… Je opravdu milý.“

Nemůžu říct Veronice o tom, že byl Jordan nemocný. Z nějakého důvodu je to osobní. Od té doby se ohledně něj cítím hloupě ochranitelsky.

„Takže…,“ začne svým konspiračním tónem. Dopije své cosmo, postaví sklenici zpátky na bar. „Přímo do žíly. Co se stalo tento týden v Miliardáři a chůvě.“

Některé věci před ní neutajím. Zná mě příliš dobře. „Jsem v pytli.“

Svraští obličej. „Oh ne, ne, ne, ne, neeee. To jsem tě nic nenaučila?“ Naznačí rukama. „Nemůžeš se zamilovat dřív než tvoje polovička. Tohle je jako… pravidlo číslo jedna. Tohle je neomluvitelné chování. Jsi velmi špatná studentka. Za tenhle semestr máš čtyřku.“

„Co budu dělat? Jak to zastavím?“ Věnuje mi výraz, který říká ty chudáčku.

„Nezastavíš. Je příliš pozdě. Musíš se s tím srovnat.“

„Řekla bys mi, kdyby sis myslela, že je to beznadějný případ, že? Cersei říká, že pro něj nejsem dost dobrá.“

„Ser na Cersei.“ Moje nejlepší kamarádka – miluju tuhle holku. „A proč bys to vůbec říkala? Proč bys o tom přemýšlela? Není to žádný člen královské rodiny.“

„Protože…“ Dostihne mě touha. Můj hlas klesne. „Protože jsem sotva dodělala střední a on vynalézá věci… takové jako… ve prospěch lidstva. Jsem úplně mimo jeho ligu.“

„Víš, co říkala moje babička?“

„Co?“

„Povím ti to…“

„Tak už to řekni.“

„Lidé jsou všude jen lidé.“

„Miluju tvou babičku.“

„Jo, já taky.“

Telefon mi cinkne příchozí zprávou a já se na ni podívám.

Smrťák: Máme někde ibuprofen?

Pořád mám posttraumatickou stresovou poruchu po té události s buráky. Takže není překvapením, že jsem okamžitě bdělá, každý chlup na těle se mi postaví. Teď vím, proč je většina rodičů buď přespříliš nervózní, nebo už tak rezignovaná z let vyčerpání a nedostatku spánku, že mají motivaci slimáka.

Já: Ano, proč? Je něco s malou?

Smrťák: ne. Se mnou. Necítím se dobře.

To je přímý zásah do srdce. Seskočím z barové stoličky a přehodím si popruh své tašky přes hlavu.

„V, musím jít. Jordanovi není dobře.“

A protože je to moje nejlepší kamaráda a není tu nutné jakékoli vysvětlení, odmávne mě. „Běž. Rozumím.“

Dvacet bloků domů běžím.

***

Dlouhou dobu jsem si myslela, že každý umře. Byla jsem dítě a můj táta umřel po tom, co mi bylo opakovaně sděleno, že „to zvládne,“ a že to „přemůže.“ Tohle byla dvě nevyvratitelná fakta. A přesto umřel.

Tehdy mi to přišlo naprosto v pořádku. Proč by mi všichni ti lidé lhali? No, protože mi bylo dvanáct, proto. Takže jsem dlouhou dobu potom věřila dvěma věcem: Každý lže a všichni umřou.

Trvalo mi dlouho se přes to dostat. A jediný důvod, proč se to povedlo, nebyl ani tak pro mě, ale spíš proto, že jsem se nechtěla stát lidskou skořápkou jako moje matka.

Můžete to zkusit a ten pocit usměrnit. Můžete chodit roky na terapii. Ale jedna malá verze vždycky zůstane. Jako bradavice, která čeká, až se bude moct objevit a připomene vám, že dokud budete naživu, bude tady, abyste ji mohli vyloupnout. Že je tu vždycky práce, kterou je potřeba udělat.

Horečně doběhnu domů, bradavice je tady. Když se tam dostanu, najdu Jordana na gauči, na sobě má šedé tepláky, bílé termo tričko a přes sebe má přehozenou přikrývku. Vypadá unaveně a bledě. Okamžitě myslím na to nejhorší.

„Jak se cítíš? Měřil sis teplotu?“

„Mmm,“ je jeho odpověď.

Vběhnu do kuchyně a vytáhnu teploměr a lahev přípravku na zavodnění. Když se vrátím a dojdu k němu, zastaví mě. Zvedne ruku.

„Nechci, abys to chytla. Jeden z nás musí zůstat naživu, aby se postaral o Maisie.“

„Každý den beru zinek a vitamín D a ty bys měl taky.“

„Beru,“ sotva hlesne. Udělá obličej. „Asi budu zvracet.“

Víc říkat nemusí. Doběhnu do kuchyně a vrátím se právě včas s odpadkovým košem. Skloní se nad něj a divoce do něj vyprázdní obsah žaludku. Tohle není nic mírného. Teplota a chřipka neudělají tohle. Mé podezření roste.

„Byl jsi dneska na večeři?“

„Snědl jsem donášku v kanceláři.“ Znovu zvrací a já mu přejedu prsty po vlasech, pohladím ho po zádech. Cokoli, aby se teď cítil lépe. Cítím se kvůli němu špatně. Empatie je skutečná zátěž.

„Máš otravu z jídla. Jsem si skoro jistá.“

Zasténá nebo zavrčí nebo co to je.

Jsem tak zaměstnaná tou lítostivou párty, že mi skoro unikne dobré znamení. Jeho tělo rychle odmítlo kontaminované jídlo. To znamená, že pracuje správně a rychle se uzdraví, to mě naučila sestra, která k nám jezdila za tátou.

„Čím rychleji se vyzvracíš, tím rychleji se ti uleví.“

Jeho tělo reaguje. „Uhh, zmlkni.“

Skousnu si ret, abych se nezačala chichotat a sundám ruku. „Nepřestávej,“ žadoní nízkým, slabým hlasem. „Nepřestávej, prosím…“ Vrátím se k hlazení po vlasech a on drsně vydechne.

O hodinu později ho zvládneme dostat do ložnice. „Pomůžu ti převléct tričko.“

„Prádelník. Spodní šuplík nalevo,“ zamručí.

Leží na boku, nakloněný z postele nad několika teď prázdnými kyblíky pod ním. Jeho výraz je portrét utrpení.

Dojdu k posteli s čistým tričkem a on se posadí, pak se předkloní. Pomalu mu přes hlavu přetáhnu tričko nasáklé potem. Jordan je tak jedinečný, samostatná jednotka, že je až nepřirozené mít teď kontrolu. Nechá mě bez protestů udělat cokoli, co chci, a jsem si jistá, že je to pro muže s takovou hrdostí těžké.

Uhladím mu tričko, dlaně mi přejedou přes záhyby jeho zad a on povzdechne. Na nočním stolku je lahev vody a prostředek na zavodnění s elektrolyty. Taky balík vlhčených ubrousků. Je připravený na noc – vidím to – ale vypadá tak špatně, že se nemůžu přimět odejít. On sám mě taky zrovna nestrká ven ze dveří.

Znovu mě to nutí přemýšlet, jestli je Jordan osamělý. Už jsem zjistila, že nemá mnoho přátel. Vím, že je hodně vytížený prací, a má díky práci spoustu kontaktů. Ale ty se zakládají spíš na výměnném obchodu, něco za něco. Nikdy nezmínil žádnou ženu, se kterou by chodil. A co přátelství? Co láska?

Kdo by se o něj postaral, kdybych tu nebyla? Myšlenka na něj, jak je nemocný a sám, mě bodá do srdce.

Z místa u postele, kde stojím, mi oči zabloudí na černobílé fotky.

„Na té fotce… to je Lainey a Eli?“

Znovu se otočí na bok. Otevře oči. Rychle se podívá a přikývne. „Ten víkend, kdy se brali.“

„Ty jsi byl svědek?“

„Vedl jsem nevěstu k oltáři. Její otec zemřel.“

Další drobečky. Schovám si je v hlavě na pozdější přezkoumání, srovnám je se všemi, co jsem dosud sesbírala, kousek příběhu.

„Byli jste si velmi blízcí.“

Je to spíš konstatování než otázka. Raději bych se zeptala, jestli ji miloval, ale na to teď nemám žaludek.

Jednou přikývne a znovu zavře oči. Vylezu mu na postel, lehnu si za něj a přejedu mu rukou po zádech. Nepohne se a neřekne, abych odešla. Právě naopak, povzdechne, jako by mu někdo sundal z ramen váhu světa.

„Jordane?“

„Mmm.“

„Cítíš se líp?“

„Nepřestávej.“

Štěstí přeje připraveným, připomenu si. V klubu se ptal na lásku a já jsem mu odpověděla jako zbabělec. „Dneska tu zůstanu.“

„Mmm.“

„Kdybys něco potřeboval, řekni. Kdyby ti bylo hůř, vzbuď mě.“

„Pojď blíž,“ zamumlá tím svým hlubokým hlasem, který mi proniká až do nitra a značí potíže.

Zastavím ruku. Pak se pomalu, pomaličku pohnu blíž, dost blízko, abych mu mohla jezdit rukama ve vlasech a po zádech. Otřese se a povzdechne, a přitiskne se ke mně.

O dvacet minut později, chycená mezi sny o něm a realitou toho, že spím vedle svého šéfa, toho muže, do kterého se zamilovávám, uslyším zašeptat, „Díky, bejby.“

Ale je pozdě, a já jsem unavená a v polospánku. Musela jsem si to představovat, řeknu si. Jsem si celkem jistá, že ano.

***

Dny ubíhají, o slovo se hlásí léto a po Elim není ani stopy. Jordan už se opravdu začíná bát. Vidím to dnes a denně, když si hraje s Maisie. Jako by s námi byl Eli v místnosti – straší nás jeho přízrak.

„Eli?“ zeptám se, když vejde do kuchyně, tahá si za tmavou kravatu, která ladí s jeho černou košilí a kalhoty. Je něco po deváté večer a vypadá unaveně.

Unaveně, ale… dobře. Dovolím si říct, že vypadá šťastně? Určitě poslední dobou vypadá klidněji. Možná v tom vidím moc, ale ráda bych si myslela, že s tím máme co do činění já a Maisie. Že jsme pomohly uhladit všechna ta hrubá místa a obrousit ostré hrany v jeho životě.

„Nic,“ řekne mi. Vytáhne z lednice lahev piva, posadí se u ostrůvku a sleduje, jak vařím, jako by to byla ta nejlepší show na světě.

Přešli jsme k vědě, chováme se jako bychom byli x let svoji. Samozřejmě bez výhod manželství. Jako… sex.

Fantazie mě pořád neopustily. Spíš se ještě zhoršily. Většinu nocí zůstávám tady pod záminkou toho, že je to snazší pro naše rozvrhy a kvůli dojíždění. Na druhou stranu mít ho přes chodbu je čiré mučení. Tak blízko a přesto tak daleko. Vzbudím se uprostřed noci, zamotaná do přikrývek a neklidná. Jen tento týden jsem si díky audioknihám poslechla čtyři erotické romance. Jsem v úzkých a nevím, co s tím.

„Nemyslíš, že by mohl… víš…“

„Si něco udělat?“ Jordan promluví za nás oba. Zavrtí hlavou. „To si nemyslím. Na to má Mais až moc rád.“

„Tak moc, že ji opustil na tři měsíce?“

Nakloní hlavu a zkoumá zeleninu, kterou krájím na prkénku.

„Co to děláš?“

„Těstoviny se zeleninou.“

Zamrazím je v malých sáčcích na další týden. Už nechci vymýšlet nic na poslední chvíli. Pomalu ale jistě si tu rozvíjím plánovací schopnosti pětihvězdičkového generála a jídlo je moje bitevní pole.

Víte, jaké to je krmit dvouleté dítě třikrát denně plus svačiny? Dovolte mi odhalit to tajemství – je to zatraceně mučivý proces. Raději bych vylévala sama základy dvoupatrového domu. Kdokoli, kdo říká, že zůstat doma s dítětem není opravdová práce, by měl být zastřelen.

„Voní to dobře,“ zamumlá, svýma očima se ztěžklými víčky se zadívá do mých.

Zamknul mě do toho zeleného pohledu. Když jediné, co chci udělat, je dojít k němu, hodit mu ruce kolem krku a přitáhnout si ho k polibku. Tahle přitažlivost už z mé strany dosáhla maximální míry šílenosti. Jo, je to dost špatné.

Ztlumím oheň, odsunu plný hrnec blanšírované zeleniny na zadní hořák, aby vychladl. Taky potřebuju trochu zchladnout. „Můžeš ochutnat tu kaši ze sladkých brambor a říct mi, jestli je tam dost muškátového oříšku?“

Díky za YouTube. Ukážu na hrnec, který jsem dala chladit na kuchyňský ostrůvek.

„Muškátový oříšek?“ zopakuje Jordan a udělá obličej. Nejsem si jistá, jestli to je zvědavý obličej nebo znechucený.

„Nedělej ksichty. Prostě to zkus.“ Naberu trošku na lžičku a vydám se na druhou stranu, na tu, o kterou se on opírá.

„Ne, díky.“

„Je to dobré. Jen to ochutnej.“ Zvednu lžíci stejně jako to dělám, když krmím Maisie, ale Jordan mě chytí za zápěstí, než mu lžíce doputuje k puse.

Chyba. Velká chyba. Vymrští to obsah zmíněné lžíce – velký oranžový kydanec sladké bramborové kaše – do vzduchu a na jeho tvář, poblíž oka.

Ups.

Nejdřív jsme oba v šoku. Ale pak… nemůžu se přestat smát. Smrťák je naštvaný. Zúží oči a ústa zformuje do ďábelského úsměvu.

„Já za to nemůžu!“ pomalu couvám a směju se. „Nedívej se na mě tak. Já jsem to neudělala. Udělal sis to sám.“

Otře si tu oranžovou hmotu z tváře a rozmaže mi ji po tváři. Jsem v šoku. Ale pak… se nemůžu přestat smát. Jordan se zakření. Je to vlčí úsměv a… sexy. Tak sexy, až to není pěkné. Muž, pro kterého pracuju, by neměl být tak sexy. Oči mu naplní nová, lesklá záře. Sundám si kaši z tváře a olíznu prsty. On se mi podívá na ústa a čas… se prostě… zastaví.

Pak se to stane. Nukleární reakce subatomové šíře. Dva lidi, kteří se vyprovokovali do pobláznění.

Jednu chvíli zíráme jeden na druhého, a v další mě přitiskne ke kuchyňskému pultu, jehož mramorová hrana se mi tlačí do zadku, a on mě ochutnává, drží mou tvář a líbá mě, jako by to byl poslední polibek v jeho víc než spořádaném životě.

Mé chlípné sny nemají nic společného s realitou. Je to úžasný pocit, úžasně voní a úžasně chutná. Je tak tvrdý, že ho cítím, jak se mi tiskne k břichu. Je to tolik dobrých věcí, že jsou mé senzory přetížené. Nevím, kde je nahoře a kde dole, co je správné a co špatné. A to vzrušení zdaleka převyšuje náklady. Upřímně, je mi jedno, jestli mi tenhle polibek způsobí trvalé poškození mozku – a je tu dobrá šance, že ano.

Na podlahu přistanou příbory a ten zvuk nezůstane bez povšimnutí. Jordan mě natlačí na podlahu, kde nemůžeme nic rozbít, kde zvuk toho, co se konečně stane, neprobudí dítě. Natlačí svůj rozkrok k mému, tře se o mě. Je pod kalhoty tak tvrdý, že přes své pyžamo cítím úplně všechno. Pokud to bude ještě chvíli dělat, udělám se a nebude to tiché.

„Jsi skvělá,“ šeptá mi do úst. „Je to tak správné…“

Nemůžeme se k sobě dostat dost blízko. Zaháknu mu nohu kolem pasu a on se do mě zaboří hlouběji. Pohybujeme se jako jeden. Pomaleji, jemněji. Oždibuje mi koutek úst a já držím jeho tvář, líbám ho na tváři. Rty se mi rozdělí a on do nich vklouzne jazykem. Je to dráždivá hra pohybu vpřed a zpátky, zatímco mi rukama projíždí ve vlasech a pevně mě drží.

Nikdy mě nikdo takhle nepolíbil. S pohlcující vášní. Nikdy jsem nevěděla, že to vůbec může být takové. Neměla jsem moc zkušenosti s líbáním – jen několik mužů – ale jsem si jistá, že mezi námi je právě tolik energie, že bychom nakopli rozvodnou síť. Pak to oba uslyšíme, Maisie mluví v dětské chůvičce, a všechno, co se blížilo, se zastaví.

Jordan se odtáhne, lapá po dechu. S rukama zapletenýma v mých vlasech se jeho boky zaboří ještě hlouběji do mých. Je to to největší vzrušení na světě. Skoro se udělám.

„Omlouvám se,“ zaskřehotá, drsně vydechne. „Neměl jsem. Já--“

„To je v pořádku, Jordane.“

Vstane a já jsem nucená se na něj podívat, jeho erekce se mu tvrdě tlačí pod látkou kalhot. Musím si skousnout rty, abych se nezačala tomu stanu smát. Zavrtí hlavou. Ale pak mě zvedne, přitiskne si mě blíž, dá mi ruku kolem boků a jemně mě políbí na hypercitlivou kůži na krku.

Zamrká. Následuje další ticho. Mezi námi proběhne další nevyřčená zpráva, které nerozumím. Jeho pohled změkne, zatímco zbytek jeho těla je pořád tvrdý. Jemně mě políbí na rty a pohladí mě po tváři. Pak beze slova odejde, nechá mě tam s tolika otázkami, a ještě víc nevyřešenými pocity, které mám z toho, co se mezi námi právě stalo. Takže je to tu znovu, ta naše zvláštní věc.

Další den kolem poledne dostanu zprávu.

Smrťák: Našel jsem Eliho. Zabal si.