PAtoZ - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Zach

ANGELO je během celé večeře podivně uzavřený do sebe. Mé pokusy si s ním promluvit byly stejně neúspěšné jako Jonovy u Colea. A s Jonem jsme se tak nějak ocitli ve vlastním malém světě. A mám takové podezření, že oba z něho chceme uniknout pryč. Matt na nás podezřívavě hledí. Nemůžu si pomoct a přeju si, aby místo toho zase žárlil na Colea. Je úleva konečně odejít od stolu.

Následuji Angela ven z jídelny, přes vstupní halu k výtahům. Každý krok pryč od Jona je jako by zmizel kilogram z tíhy z mé hrudi. Odejít od něj je jako bych se mohl poprvé za celý den znovu nadechnout. Nemiluju ho – už ne – a stejně tak vím, že ani on už mě nemiluje. Miluje Colea. Prakticky ho uctívá jako já Angela a cokoli se mezi námi během dnešního dne stalo, bylo výsledkem alkoholu a nostalgie. Nic víc.

Nechci s ním strávit další den. Nechci nic víc, než odjet z Paříže, vzít Angela, odletět do Colorada a vrátit se k našemu společnému životu.

S Angelem jsme ve výtahu sami. Jakmile se za námi zavřou dveře, přitáhnu si ho do náručí a zabořím tvář do jeho vlasů. Nadzvednu mu tričko a pohladím ho po snědé kůži na zádech. Mám radost ze známého pocitu jeho štíhlého těla proti mému.

„Tak moc tě miluju.“ Nesnáším, že vidět znovu Jona mě přimělo zapomenout, jak moc Angela miluju, i když to bylo jen na okamžik.

„Jsi v pořádku, Zachu?“ zeptá se hlasem, který tlumí můj hrudník. „Chováš se divně.“

Zasměju se a přitáhnu si ho blíž k sobě. „Stejně tak ty.“

Než stačí odpovědět, výtah oznámí, že jsme dojeli do našeho patra, tak ho pustím. Jdu za ním do našeho pokoje. Po celou dobu přemýšlím, jak moc ho chci držet, líbat ho, milovat se s ním. Chci se ztratit v jeho uctívání a zapomenout na všechno, co se od rána stalo, ale když dojdeme do našeho pokoje, odolává mým snahám si ho přitáhnout blíž.

„Ještě ne,“ řekne a vyhne se mi. Přejde přes pokoj a podívá se na mě s vystrašeným pohledem v očích. „Nejdřív si s tebou musím o něčem promluvit.“

Povzdechnu si a snažím se být hodný, než z něj strhám oblečení. „Chystáš se mi říct, ohledně čeho jste se s Jonem hádali?“

„Nehádali jsme se. Ve skutečnosti ne…“ Chvíli váhá. Můžu říct, že se snaží rozhodnout, co říct. „Musím ti něco říct.“

„Dobře.“

Zdá se, že další věta od něj vyžaduje velké úsilí. „Dnes se něco stalo. Něco důležitého.“

„S Colem?“ Uvažuju, jestli znovu nějakým způsobem neskončili spolu v posteli, ačkoli Jon vypadal jen zmateně a rozpačitě, když jsem ho viděl mluvit s Angelem, ne rozzuřeně, jako by byl, kdyby ho Cole podvedl.

„Ne, s Colem ne. Myslím v kostele.“

„Našel jsi Boha?“ zeptám se ho a usmívám se, ale on mi úsměv neoplatí.

„Nevím, jestli to byl Bůh, ale rozhodně jsem něco našel.“

Až do této chvíle jsem si neuvědomil, jak vážný je. Pro Angela není snadné se otevřít, dokonce i mně. Skutečnost, že se o to zjevně pokoušel, je důležitá. Potlačím všechny myšlenky na to, jak ho svléknout, a posadím se. „Poslouchám.“

„Sainte-Chapelle byla úžasná, Zachu.“

„Slyšel jsem o tom.“

„Říkají ji šperkovnice. Věděl jsi to?“

„Ne.“

Přikývne, jeho pohled je nesoustředěný, když vzpomíná. „Je to tak. Je to, jako být ve šperkovnici nebo v kouzelném zámku.“ Krátce na mě pohlédne, tváře mu začínají rudnout, čeká, jestli se mu vysměju. „Zvenku to nemůžeš říct, ale uvnitř je neuvěřitelná. Jako by tam téměř nebyly žádné stěny. Všude je jen barevné sklo. Vypadá, jako by bylo z krajky.“

„Cole říkal, že když to člověk vidí, uvažuje, jak může vůbec stát.“

Přikývne. „Měl pravdu. Nemůžu uvěřit, že to lidi vůbec postavili.“

„Tak co se stalo?“

„Byl jsem tam, koukal na všechna ta okna. Cole byl někde jinde a mluvil s naším průvodcem. Ještě tam nebylo tolik lidí. Cítil jsem, jako bych tam byl jen já.“ Krátce ztichne a podívá se na mě. V očích mu plane nadšení a úžas. „Jen já, Zachu.“

To je očividně důležitá část. Vím, že mi něco uniká. „Nerozumím ti.“

„Byl jsem jediný ve šperkovnici.“

Překvapilo mě, že slyším, jak se mu chvěje hlas. Ne proto, že by nikdy nebrečel. Naopak, přede mnou brečí a pokaždé se cítí trapně. Považuje to za slabost. Strávil celý život tím, že držel emoce v sobě, nikdy nedovolil, aby je lidi viděli. Jeho instinktem je na druhého zaútočit, zavtipkovat nebo dokonce odejít. Kdyby byl někdo jiný v pokoji, neměl by problém držet emoce pod kontrolou, ale se mnou nechává své ochranné zdi dole. Už je tomu tak dlouho a ať už je to dobře či špatně, nikdy nebyl schopný je znovu postavit. Jakmile jsme jen sami dva, nedokáže zabránit tomu, aby jeho emoce neunikly. Uvědomím si, že ať už se v Sainte-Chapelle stalo cokoli, velmi hluboce se ho to dotklo.

„Pokračuj.“

„Vím, že jsi to se mnou neměl lehké.“

Ta zdánlivá změna tématu mě zastihne nepřipraveného. „Co tím myslíš?“

„Nejsem pro tebe dost dobrý. Nikdy jsem nebyl.“

„Samozřejmě že jsi.“

„Nejsem a vždycky jsem to věděl. Od prvního dne. Jsem zkurvysyn, se kterým žiješ. A dlouho jsem si tě držel od těla.“

„Ale už ne. Vždycky jsem to chápal.“

„Není to k tobě fér, Zachu,“ pronese a dívá se do země. „A to musí skončit.“

Konec? Srdce mi začne zrychleně bít. „Co tím myslíš?“

„Je čas přestat předstírat.“

Jsem rád, že sedím, protože by mě nohy v tuto chvíli neudržely. Všechny pochybnosti, které jsem měl ohledně toho, co podnikal na počítači, mě zasáhnou, topím se v nich a je téměř nemožné se nadechnout. „Angelo,“ promluvím chraplavě. „Zasraně mě děsíš.“

„Musím to všechno skončit.“

Ruce se mi třesou a sotva se mi podaří přimět hlas fungovat. „Opouštíš mě?“ zeptám se nakonec, i když se bojím slyšet odpověď.

Hlava mu vystřelí vzhůru, oči má vytřeštěné a naplněné překvapením. „Ne!“

Mrknutím oka se můžu znovu nadechnout. Zhluboka lapám po dechu, zatímco se mé srdce zpomaluje.

„Proč by sis to vůbec myslel?“

„Říkal jsi, že to musí skončit,“ odpovím a prakticky se úlevně zasměju.

„Nemyslel jsem tím nás!“

„Ježíši Angi, málem jsi mi způsobil infarkt!“ Dívá se na mě se zjevným znepokojením. Mávnu na něj rukou. „Pokračuj. Jsem si jistý, že panika za chvíli zmizí.“ Snažím se vtipkovat, ale vyjde to ze mě tak nějak ploše. Pořád vypadá zmateně a chvilku mu trvá, než začne znovu mluvit.

„No, to, co říkám, je, že už od Vegas se bojím, že nejsem muž, kterého by sis zasloužil –“

„Angelo, jsi –“

„Zachu!“ vyštěkne. „Nech mě to dokončit!“

Stojí mě hodně úsilí neprotestovat, ale zhluboka se nadechnu a podaří se mi říct: „Promiň. Pokračuj.“

Jeho naštvání kvůli mému přerušení zmizí a znovu vypadá plaše a nejistě.

„Hádám, že se ti tu snažím říct, že teď vidím, že jediný způsob, jak přestat přemýšlet nad tím, kdy potkáš jiného muže, kterého si zasloužíš, je začít být mužem, kterého si zasloužíš.“

„Ale ty už jsi mužem, kterého si zasloužím.“

„Ne, Zachu,“ zavrtí hlavou. „Jsem jen mužem, kterého miluješ.“

Opravdu nechápu, na co naráží, ale je mi to jedno. Tak se mi ulevilo, že mě neopouští, že na zbytku nezáleží. Jdu k němu a vezmu jeho tvář do rukou. Odhrnu mu vlasy z očí, abych na ně viděl. „V tom posledním máš pravdu: jsi muž, kterého miluji.“

„Až se vrátíme domů, budu obojím.“

„Doufám, že víš, že se kvůli mně nemusíš měnit.“

Cítím, jak se chvěje a jeho hlas stejně tak. „Co když chci na sobě něco změnit kvůli sobě?“

„Tak to ti pak pomohu, jak jen budu moct.“

„Vím, že jsi přemýšlel, co jsem hledal na počítači.“

Když už si myslím, že začínám chápat jeho myšlenkové pochody, změní znova téma a překvapí mě tak stejně, jako vždy. „Byl jsem zvědavý.“

„Bojím se, že se mi budeš smát.“

„Budu se snažit nesmát.“

Dá si na čas, než se zhluboka nadechne, aby získal kuráž. „Chci se vrátit do školy.“

Téměř se rozesměju, ale ne z důvodu, který by pravděpodobně čekal. Po tom všem, co mi proběhlo myslí – všechen strach, že potkal někoho jiného nebo že hledá novou práci, nové místo, kde by mohl žít – zjistím, že se jedná o něco tak neškodného, jako že chce dokončit vzdělání, je to pro mě obrovskou úlevou.

„Proč jsi mi to neřekl, Angi?“

„Protože jakmile bych ti to řekl, musel bych začít, a kdybych nezačal, selhal bych.“

Bylo to jednoduché. A stejně, kolik lidí by tuto skutečnost přiznalo sobě, natož někomu jinému? Je působivé, jaké porozumění sám vůči sobě má, a znovu mě zasáhne, jak moc je inteligentní. Nevěří si kvůli své minulosti a zakrývá to chvástáním, ale pod tím vším je chytrý. Pravděpodobně chytřejší než většina z nás. „Neselžeš. Ne, když opravdu něco chceš.“

„Můžu jít do Front Range v Longmontu, chci si udělat GED (pozn.: srovnávací testy všeobecných znalostí, které dělají ti, co nechodí na střední, když je uděláte, získáte diplom srovnatelný s maturitou). Mají tam seminář, který mě na ně připraví, a můžu tam ty testy i složit. Můžu studovat i online.

„To zní dobře.“

„Ale pokud to vyjde, Zachu…“ znovu zaváhá a tváře mu začnou rudnout. „Chci jít do skutečné školy.“

„Jako na Coloradskou univerzitu?“

Trochu se schoulí do sebe. „Nic tak velkého. Myslel jsem spíš na Univerzitu v Greeley.“

„Chceš se přestěhovat do Greeley?“

Teď působí ještě nejistěji. „Možná.“

Nejsem si jistý, jak se ohledně toho cítit – nikdy mě to místo neoslovilo, ale nebyl jsem tam už víc jak deset let. Jako většina měst podél Front Range rostlo a měnilo se, jak čas plynul. A kromě toho, to, o čem Angelo mluví, bude tak za dva až tři roky. A cítím v kostech, že do té doby bude půjčovna v Codě stejně zavřená. Máme spoustu času vymyslet plán.

„Co chceš studovat?“

„Nevím,“ pokrčí rameny. „Není to tak, že bych chtěl být účetním, jako je Jon nebo tak. Já jen…“ Ztichne a znovu vypadá rozpačitě. „Jen se chci naučit víc.“

„Na tom není nic špatného,“ ujišťuji ho a on vypadá, že se mu ulevilo. „Pořád jsi mi ještě neřekl, co se stalo s Jonem.“

„Už nějakou dobu jsem přemýšlel, že bych se vrátil do školy, ale nebyl jsem si jistý, jestli to udělat, bál jsem se to vyzkoušet. Takže dnes, když jsme byli v kostele, Cole a já, a stál jsem uprostřed šperkovnice, bylo to jako… vnuknutí, hádám. Protože v tu chvíli jsem věděl, že to dokážu. Byl jsem tak nadšený a chtěl jsem ti to říct, ale ty jsi tam nebyl. Tak jsem to řekl Coleovi.“ Znovu se zastaví a vypadá ustaraně. „Jsi naštvaný?“

„Proč bych měl?“

„Protože jsem to řekl Coleovi dřív než tobě.“

„Nejsem,“ ujistím ho. Jo, řekl to Coleovi jako prvnímu, ale ne proto, že by mu víc věřil. Stalo se to jen proto, že Cole s ním byl, zatímco já ne. „Ale pořád jsem zmatený, co to má společného s Jonem.“

„No, když jsme se vrátili, Cole s ním musel mluvit. Jon je jeho účetní, víš.“ To jsem nevěděl, ale dává mi to smysl. „A Jon přišel ke mně a řekl mi, že mu Cole sdělil, že mi chce zaplatit školu. Řekl Jonovi, aby založil účet na mé jméno.“

„Kurva!“

„Odmítl jsem.“

„Kurva!“

„A Jon mi řekl, že chápe, proč nechci Coleovy peníze, i když mi řekl, že si Cole může dovolit poslat mě mrknutím oka na deset vysokých, ale nabídl mi, že bych to mohl brát jako půjčku, kterou bych Coleovi splácel. Řekl, že by mi dokonce napočítal i úroky, kdybych se pak cítil líp.“

„To je neuvěřitelné!“

„Pořád si nejsem jistý, jestli to chci, Zachu. Připadá mi špatné to vzít, dokonce i jako půjčku.“ Odmítnutí peněz vypadá jako čestné. Nevím, jestli bych se na jeho místě zachoval stejně. „Jon řekl, že existují i jiné půjčky a že by mi pomohl s jejich vyřízením. Ať si to promyslím a zavolám mu, až budu připravený.“

„To je skvělé.“

„Ještě si nejsem jistý, jestli to chci zkusit sám, nebo jestli je to prostě pitomost.“

„Jeden krok za druhým. Nejdřív místní vysoká škola. To nám dá několik let rozhodnout se ohledně toho zbytku.“ Přitáhnu si ho znovu k sobě a políbím ho do vlasů. „Vyřešíme to.“

To je to, co očividně potřeboval slyšet. Jeho oči jsou jasné a se zjevnou úlevou se na mě usmívá. „Miluju tě,“ řekne. „Zachu?“

„Jo?“

„Sklapni a polib mě.“

Nemusí mi říkat dvakrát.

 

NÁSLEDUJÍCÍ den jdeme do Louveru. Angelo je neuvěřitelně vzrušený. Má seznam míst, která chce vidět. Zjišťuji, že budu mít štěstí, když s ním budu držet krok.

To místo je úplně šílené. Je mnohem větší než jakékoli muzeum, ve kterém jsem kdy byl. První věc, o které jsme se museli ujistit, bylo, že každý bude mít telefonní číslo všech, protože neexistuje možnost, že bychom všichni zůstali pospolu. Pak jsme vybrali kavárnu, ve které se sejdeme. A pak jsme začali naši prohlídku.

Matt, Jared a George šli jedním směrem. Cole samozřejmě vedl Angela za ruku, aby mu něco ukázal (nevím co) a k mému úplnému zděšení jsem zjistil, že jsem zůstal s Jonathanem.

Oba v trapném tichu následujeme Angela s Colem. Rychle se pohybují a nikdy nezůstanou na jednom místě dlouho. Oba jsou nádherní, i když odlišným způsobem, a očividně si užívají být ve společnosti toho druhého. Angelo se na mě občas ohlédne a já vidím flirtující pohledy, které si vyměňují Cole s Jonem. Ale nemají pocit, že by kvůli nám měli zpomalovat. A stejně ani já, ani Jon nejsme z umění unešení.

„Jsou si hodně podobní, že?“ pronese nakonec Jon a přeruší ticho mezi námi.

Myslel jsem na totéž. „Jsou.“

„A přesto,“ řekne Jon zmateně. „Vůbec nejsou stejní.“ Samozřejmě vím, co tím myslí.

Angelo není vůbec okázalý a zženštilý jako Cole. A jsem si zatraceně jistý, že Cole nikdy ve svém životě nevlastnil kanady.

„Jared říkal, že Coleův otec je mrtvý a s mámou se nevídají?“

„Sotva ho bere na vědomí.“

„Protože je gay?“

Zavrtí hlavou. „Ne. Protože je to sobecká mrcha. Samozřejmě ji pozval na svatbu. Kdyby pořádal nějakou obrovskou veselku, kde by mohla být vidět, pravděpodobně by dorazila, ale ne, když je takhle komorní. Tvrdila, že je zaneprázdněná. Příliš zaneprázdněná na to, aby viděla svého syna se ženit.“ Podívá se na mě. „Ještě jsem se s ní ani nesetkal, ale nevím, jestli bych byl zrovna příjemný, kdyby ano.“

„Angelo nikdy svého otce nepoznal. Opustil ho předtím, než se narodil. Jeho máma, když byl malý, odešla také. Vyrostl v pěstounských domovech.“ Krátce popřemýšlím, jestli bych mu měl tyhle věci říkat, ale pomůže to vysvětlit, proč Angelo a Cole vypadají jako spřízněné duše, a pomůže mi to udržet mysl od jiných věcí. „Znovu se s ním před pár lety zkontaktovala. On se vážně snaží, ale ještě jí tak úplně neodpustil.“ Před rokem Lizzy pozvala Nettu na Vánoce, aniž by o tom Angelovi řekla. Pravděpodobně si představovala, že ráno se budou ronit slzy odpuštění, ale to se nestalo. Přesto se Angelo s tou situací vypořádal lépe, než jsem čekal. Bylo jasné, že nebyl připravený nechat dvacet let jen tak být. A ani to nevedlo k tomu, že by si tím u něj Lizzy získala oblibu.

Jon se podívá dopředu, kde stojí Angelo s Colem bok po boku, a jejich hlavy jsou nakloněné k sobě, jak diskutují o obrazu, před kterým stojí. „Nemyslíš, že je divné, že jsme skončili s muži, kteří jsou si tak moc podobní?“ zeptá se Jon a podívá se na mě. To je něco, co mě taky napadlo, ale jsem překvapený, že to vůbec vyslovil. Je to otázka, která se až nebezpečně blížila k prázdnému místu uvnitř nás obou – místu, kde jsme byli my. „Myslím,“ pokračuje roztřeseně. „že to hodně vysvětluje.“

Jeho pohled je nervózní a zdá se, že mě žádá o nějaké vysvětlení. Odvrátím se od něj, aniž bych mu odpověděl. Není to tak, že bych mu neměl co říct. Udělal jsem to prostě proto, že jsem příliš velký zbabělec.

 

PO pár hodinách v Louveru jsem ztracený a zcela přemožený. Všechno se mi pomíchalo, jeden obraz splýval s druhým. Dokonce i Mona Lisa byla zklamáním. Ulevilo se mi, když den byl konečně u konce.

Večeře byla hodně zábavná. Na rozdíl od restaurací u nás doma personál nespěchal s tím, aby nám přinesl pití nebo jídlo. Ve skutečnosti nespěchali s ničím. Nikomu ani nestrkali účet pod nos ve chvíli, kdy přinesli dezert. Zdálo se, že čekají, že tam strávíme ještě pár hodin, a to jsme taky udělali.

Zdá se, že pro Colea je prostě jednoduší objednat, až je stůl naplněný samými talíři. Taky jsme měli červené a bílé víno.

„Vybral jsem španělské Gran Reserva pro tebe, Zachu,“ řekne Cole. „Vím, že Jon má rád Chianti, ale jsem si jistý, že ho taky zvládne.“ Je zvláštní, že zná mé oblíbené víno, a když se podívám na Jona, vidím, že je v rozpacích, ale to mě nezastaví od jeho popíjení.

„To jídlo je úžasné,“ prohlásí Matt a všichni souhlasí. Všichni až na Jona.

„Tohle není nic,“ řekne a usměje se na Colea. „Měli bychom přinutit Colea, aby jeden večer uvařil. Jeho jídla jsou ještě lepší.“

Cole se na něj zakření. „Říkáš to pokaždé,“ prohodí, ale vidím na něm, že ho to potěšilo.

Matt mě překvapil tím, že je trochu opilejší než normálně. Obvykle je tak rezervovaný a kontroluje se, ale když se napije, je uvolněnější. Víc se směje. A víc se Jareda dotýká. V jednu chvíli mluví s Georgem o fotbalu, a v další má ruku v Jaredových vlasech a něco mu šeptá do ucha. George vedle něj vypadá úplně omráčeně. Překvapeně pohlédne na Jona.

„Strávil jsi s nimi celý den,“ řekne pobaveně Jon. „Nikdy tě to nenapadlo?“

„Myslel jsem, že jsou kamarádi,“ odpoví George.

„To jsme. Jsme jen kamarádi, co spolu tráví hodně času nazí.“ Matt se zasměje, i když má stále rty přitisknuté k jeho krku. Jednu ruku přesune na Jaredovo stehno. Zatahá víc za Jaredovy vlasy a něco dalšího mu pošeptá do ucha. Jared zavře oči a začne rudnout.

„Můj Bože, panáčku! Přinutil jsi ho zčervenat!“ ozve se Cole.

Matt se odtáhne od Jareda, a přestože jsou jeho tváře stále trochu zarudlé, setká se s Coleovým pohledem a na tváři má uštěpačný úsměv. „Mluvíš se mnou?“ pronese s dokonalým výrazem Roberta de Nira.

„S kým jiným bych mluvil?“

„S Angelem.“

Angelo překvapeně pozvedne jedno obočí stejně jako Cole. „Angelo není ten, kdo skoro vlezl Jaredovi do klína u jídelního stolu,“ podotkne Cole.

„Já vím, ale řekl jsi 'panáčku', což je Angelo.“ Zlověstně se na něj zašklebí. „Jsem pryskyřník, pamatuješ?“

Na okamžik je Cole úplně beze slov, což je něco, o čem se domnívám, že se nestává často. Má otevřenou pusu, ale zdá se, že netuší, co říct. A náhle se celá jeho tvář zdá otevřenější – jako by maska, kterou měl až doteď nasazenou, najednou zmizela a odhalila to, co bylo pod ní, čisté potěšení – rozesměje se. Jeho smích je lehký, melodický a zženštilý, ale stoprocentně pravý. „Dobrý Bože. Opravdu máš smysl pro humor! Po celou dobu jsem si myslel, že si Jared vymýšlí!“

„Říkal jsem ti to,“ řekne Jared. Tváře má stále trochu zčervenalé, ale můžu říct, podle způsobu, jakým se dívá na Matta, že si přeje, aby mu Matt stále šeptal do ucha.

„Matt je v pohodě,“ přidá se Angelo a mrkne na Matta. „Ty ho sereš jen víc než kdo jiný na téhle planetě, to je vše.“

„Předpokládal jsem, že jsi takhle mrzutý pořád a ke všem, pryskyřníku.“

„Ne, jen vůči tobě.“ Je divné tu sedět, zatímco o tom tak věcně diskutují. A ještě divnější je prohnaný úšklebek na Mattově tváři. Cole, zdá se, o tom chvilku přemýšlí, pak vstane od stolu a přejde k místu, kde sedí Matt. „Promiň, cukříku,“ řekne Jaredovi, zatímco ho vytahuje ze židle, odsune ji pryč a pak…

Sedne si Mattovi přímo do klína. Je vidět, jak je Matt překvapený, ale nechce, aby nad ním Cole získal výhodu, takže zůstane nehybný. Cole položí ruku kolem Mattova krku a nakloní se k němu blíž. Prakticky jsou tak blízko, že se skoro dotýkají nosy, a jsem si jistý, že se ho Cole chystá políbit.

„Och pryskyřníku, copak nevíš, že jsem tě celou dobu pokoušel schválně?“

Matt jen zcela nehnutě sedí a vypadá ohromeně, zatímco o jeho slovech přemýšlí, stejně jako to před chvílí dělal Cole. A najednou zvrátí hlavu a vybuchne smíchy. Na rozdíl od Coleova smíchu, jeho je hluboký a hlasitý, vychází hluboko z hrudi a přiměje všechny v restauraci pohlédnout naším směrem. To přiměje i Colea k úsměvu. Předkloní se, zašeptá Mattovi něco do ucha a políbí ho na tvář. Matt se pořád směje. A pak mrknutím oka je Cole zpět na nohách, poplácá Jareda po ruce a vrátí jeho židli zpět. Zavolá číšníka a znovu něco francouzsky objedná (předpokládám, že další víno).

„Věřil bys tomu?“ zeptá se mě Angelo dost potichu, abych to slyšel jen já.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bude Matt schopný nechat to být a stát se Coleovým přítelem.“

„To je překvapivé.“

„Překvapivé? Je to šílené! Je to jako by něco na Paříži přimělo lidi chtít druhým odpustit. A zamilovat se. A oženit!“

„Jsi opilý.“

Zasměje se. „Možná, ale ty stále nemáš smysl pro humor.“

Pak se ode mě odvrátí a zeptá se na něco George. Všichni znovu mluví a smějí se, ale já pořád sleduju Matta a Jareda. Vidím, jak Jared vklouzne rukou pod stůl a chytne tu Mattovu. Vidím ten pohled, který mu věnuje. Je plný úlevy a vděčnosti. A lásky.

A Matt se na něj dívá, jako by se musel hodně krotit, aby po Jaredovi neskočil přímo u stolu. A já s určitostí vím, že ani dnes večer se nebudou hádat a bojovat spolu.

Možná má Angelo pravdu a na Paříži opravdu něco je.

Ale pořád si myslím, že je to tím vínem.

 

NÁSLEDUJÍCÍ den je neděle. Den, kdy se hraje Super Bowl. Okolo osmé se znovu ozve klepání na dveře. Angelo je ve sprše, takže vylezu z postele, abych otevřel. Je to Jon, na sobě má kalhoty na běhání.

„Matt má trochu kocovinu. Nechceš si jít zaběhat?“

A tak jsem se ocitl při běhání se svým ex na březích Sieny brzy ráno v den jeho svatby. Je to prostě příliš divné.

Obloha je jasná, vzduch svěží a chladný. Úzký chodník tvořený kočičími hlavami je na jedné straně lemovaný stromy a na druhé vodou, která protéká pod klenutými, kamennými mosty. Na protějším břehu se klenou majestátní bílé budovy. Přemýšlím, co v nich je. Angelo by to věděl, Jon možná taky, ale nechci se ho ptát.

Dokonce i běh na cizím místě je mi tak známý. Tempo našich nohou, pleskajících o chodník, náš dech, srážející se v chladném vzduchu, linie jeho ramen a zad, když běží přede mnou. Byl vždy o krok či dva přede mnou.

„Jsi pomalejší,“ řekne asi po kilometru a půl.

„Vždycky jsem byl pomalý,“ připomenu mu. „Nikdy se ti nelíbilo na mě čekat.“

Okamžitě svých slov lituji, jakmile je vyslovím. A opět se mi zdá, jako bychom se příliš přiblížili k té naší části, které nemůžeme čelit, a zhruba další kilometr nepromluvíme.

Když už jsme téměř u hotelu, zastaví se v kavárně pro láhev vody. Nemůžu si pomoct a sleduji ho, jak pije. Pořád mi připadá atraktivní, i když ne čistě exotickým způsobem, jako je Angelo. Jon je víc jako kluk od vedle, vždycky s dobře ostříhanými vlasy a stále upraveným oblečením.

Dokonce i v chladném ranním vzduchu je zpocený z běhání a vlasy má přilepené ke kůži. Přemýšlím o všech těch ránech, kdy jsme se vrátili z běhu, padli jsme do postele, zahřátí, zpocení a tak lační jeden po druhém, že jsme sotva dost rychle ze sebe strhali oblečení. Potom jsme se vždycky spolu vysprchovali.

Pot mu stéká po krku, zatímco vypije polovinu vody, a já si pamatuju, jaký to byl pocit, přejíždět rty po jeho krku, a jak chutnal jeho ohryzek, když jsem přes něj přejížděl jazykem. Pamatuju si, jak chutnal, jak mi rukou vždycky stiskl stehno a jak do mě vždy přirazil. Cítím, jak mé tělo začíná reagovat, a okamžitě se cítím provinile.

„Zachu,“ přeruší tak mé myšlenky. Drží přede mnou láhev vody. Vezmu si ji a cítím, jak rudnu. Jeho pohled je neuvěřitelně intenzivní a mám takový nepříjemný pocit, že ví, na co jsem myslel. A ještě hůř, cítím jeho oči na sobě, zatímco piju. Nemůžu si pomoct a uvažuju, jaká vzpomínka naskočila v hlavě jemu. Způsob, jakým jsem ho líbal, nebo zvuk, který jsem vydával, zatímco jsme se milovali? Nebo jak jsem se od něj odvrátil, když se mě ptal, s kým jsem byl předchozí noc?

Tak moc jsem ho miloval.

Skoro se udusím vodou a musím hodně bojovat proti knedlíku, který se mi vytvořil v krku. „Jsi v pořádku?“ zeptá se. Zavřu oči a zhluboka, roztřeseně se nadechnu. Když na něj znovu pohlédnu, nevidím v jeho očích touhu. Nevidím v nich ani odsouzení. Jen pochopení.

„Zachu,“ přistoupí ke mně a vezme mě za ruku. „Nemusí to tak být.“

Bůh mi pomoz, v tuto chvíli nechci nic víc než ho políbit. Chci se vrátit do hotelu, ještě jednou ho svléknout a zapomenout na dvanáct let, o které jsme přišli. Ale vzápětí s tím přijde i vina.

Zavřu oči, odtáhnu se a ustoupím. Skoro zakopnu o nějakou starší ženu, která kolem nás prochází. Nenávidím se. To, co jsem mu způsobil, bylo dost špatné, ale jak můžu jen pomyslet, že bych se k němu teď vrátil? Bude se ženit s Colem. A já mám Angela. Angela, kterého bezpodmínečně miluju. Který bezpodmínečně miluje mě. Udělal bych pro něj cokoli. A přesto jsem na něj v tuto chvíli úplně zapomněl. Zradil jsem ho. A skutečnost, že se to nikdy nemusí dozvědět, nic nemění.

„Zachu?“ řekne Jon, ale já se otočím a odejdu od něj. Nechám ho tam samotného a uleví se mi, když mě nechá jít.

 

NEMŮŽU se vrátit do hotelu. Nemůžu čelit Angelovi. Jsem si jistý, že by mu stačil jediný pohled na mě a nějak by přišel na to, co jsem udělal. Podíval by se mi do očí a uviděl touhu, kterou jsem cítil k jinému muži. A ne jen tak ledajakému muži, ale k Jonathanovi, muži, na kterého vždycky žárlil.

Je to absurdní. Nechci Jona zpátky. Vážně ne. Je příliš pozdě, pokusit se získat zpět to, co jsme mohli mít, a nevzdal bych se Angela ani za nic. Ale nemůžu si pomoct a uvažuju, jak moc odlišný by můj život mohl být, kdybych radši čelil Jonathanovi místo toho, abych ho odehnal.

Bezcílně se procházím, dokud mi nezačne být zima. Mám na sobě jen oblečení na běhání, které stačí, aby mě udrželo v teple, zatímco běžím, ale ne, když jdu. To je pak nedostatečné. A taky začínám mít hlad. Zastavím se a rozhlédnu. Šel jsem zahleděný do minulosti a úplně jsem se ztratil.

Budovy kolem mě vůbec nepomáhají. Všechno vypadá stejně. Dojdu k další křižovatce a hledám nějaký orientační bod. Doufám, že najdu něco, co mi bude připadat povědomé. Vidím Tuilerieské zahrady, ty jsou jen blok či dva od hotelu. Z druhé strany svítí slunce, které ozařuje Sienu. To znamená, že hotel je za mnou, ale nejsem si jistý, jestli jít na západ, nebo na východ. Podívám se na pouliční cedule, i když netuším proč. To, že vím, na které ulici se nacházím, mi moc nepomůže. Zakleju sám pro sebe, že jsem nedával pozor, když jsme procházeli okolo. Slepě jsem následoval Colea a ani se neobtěžoval koukat na cestu.

Trvá mi další hodinu, než najdu hotel, v tu dobu už jsem naštvaný, zahořklý a zmrzlý na kost. A jako by to nestačilo, mám ještě hlad.

„Kde jsi sakra byl?“ zeptá se Angelo, jakmile se vrátím do pokoje. Nevypadá ani tak naštvaně jako zmateně, ale přesto mě to naštve.

„Ztratil jsem se!“ vyštěknu.

„Nebyl s tebou Jon?“

Kurva. Vím, jaká otázka přijde jako další, a nevím, jak odpovědět. Nechci Angelovi říct, co se stalo, ale nejsem dobrý ve lhaní za pochodu. Nedokážu vymyslet žádný jiný důvod, proč jsem nechal Jona stát na rohu, zatímco jsem se sám toulal po Paříži. Snažím se zakrýt své nepohodlí slovy: „Potřebuju sprchu.“ Otočím se a zamířím do ložnice, ale on jde za mnou.

„Co se stalo, Zachu?“

„Nic.“

„Vím, že lžeš.“

Jasně že jo. „Nechci o tom mluvit.“

„Pohádali jste se?“

„Ne.“ Kdyby to jen bylo tak jednoduché.

„Tak mi řekni, co se kurva stalo.“ Teď byl podezřívavý díky tomu, jak se vyhýbám odpovědi, a zraněný, že mu nedůvěřuju, a pravděpodobně i trochu nasraný.

„Řekl jsem, že se o tom nechci bavit.“

„Zachu,“ řekne, jeho hlas je nízký a naštvaný. A vím, že se mě chystá zeptat na další otázku, ale je přerušen zaklepáním na dveře. Doufám, že nemůže vidět, jak se mi ulevilo.

Angelo dojde ke dveřím, otevře je a za nimi je Jonathan. Jon vypadá rozpačitě. Sotva se na mě podívá, na Angela se nemůže podívat vůbec. Dívá se na zem, když říká: „Rád bych si promluvil se Zachem.“

Angelo se otočí a pozoruje mě. Pokud byl předtím podezřívavý, tak teď už je dvojnásobně. Na sekundu se zdá, že všechno zpomalilo, jak to Angelo zvažuje. Jednu ruku má na klice a nebyl bych překvapený, kdyby zavřel Jonovi dveře před nosem. Srdce mi buší. Část mě chce vědět, co mi Jon chce říct, ale druhá část se to bojí zjistit.

Angelo na mě stále hledí s obviněním v očích. „Zachu?“ zeptá se a očividně čeká, až se vyjádřím.

Nemůžu to vydržet. Nemám sílu se v tuto chvíli vypořádat ani s jedním z nich a teď na mě oba zírají a čekají, jak odpovím. Jeden s nadějí, druhý naštvaně. Jeden chce, abych řekl ano, druhý, abych odmítl.

Netuším, co mám dělat, nakonec vytáhnu stránku z Angelovy knihy a řeknu: „Jasně, cokoli do prdele.“

Angelovi se zablýskne v očích a zatne čelist, ale otevře Jonovi dveře. Ani se na mě nepodívá, jen se protlačí kolem mě do ložnice a já vím, že to budu muset urovnat, jakmile bude Jon pryč. Doufám, že to zvládnu.

Jon vejde a zavře oči, ani se na mě nepodívá. Sednu si na sedačku a čekám, až promluví. Zdá se, že sbírá odvahu, aby řekl, co má na mysli, a já čekám. Pomáhá to, protože mi to dává čas se trochu uklidnit. Zhluboka se nadechnu a přiměju se uklidnit. Srdce mi zpomalí do rozumného tempa a hněv, který jsem předtím cítil, zmizí. Je mi trochu špatně. Cítím se vyčerpaný a neuvěřitelně provinile. Nakonec jsem to já, kdo prolomí ticho.

„Jsem za tebe a Colea šťastný,“ prohlásím a jsem překvapený, že to myslím vážně. Také si všimnu, že při vyslovení Coleova jména se usměje.

„Díky. Já jsem za tebe taky šťastný. Předtím jsem nebyl, když jsme se viděli ve Vegas, ale teď už jsem.“

„Myslíš, že jsme oba konečně tam, kde bychom měli být?“

„Ano, myslím, že jsme přesně tam, kde bychom měli být.“ Má pravdu. Vím to od chvíle, kdy jsem pozoroval Angela umývat štětce v zadní místnosti půjčovny. Stal se celým mým životem. A vůbec toho nelituju. „Jsem rád, že jsi přijel. Věděl jsem, že jsi nebyl zrovna nadšený, že mě znovu uvidíš, ale nechci, aby vztahy mezi námi byly špatné.“

„Já vím.“

Otočí se a podívá se na mě. Vypadá zraněný a zmatený. Snažím se nemyslet, kolikrát jsem už tenhle výraz na jeho tváři viděl. A pokaždé to byla moje vina. „Doufal jsem, že budeme schopni nechat minulost za námi. Není to to, co chceš?“

„Ano,“ povzdechnu si. Víc než cokoli jiného to chci taky. Chci se na něj podívat a necítit se provinile.

„Chci, abychom byli přátelé.“ V jeho hlase zazní napětí, které mě překvapí. Bojuje proti slzám. Pořád ho znám dost dobře, abych to poznal. „Chtěl bych, abychom byli schopní se vídat bez tolika bolesti.“

„To bych taky rád. Zdá se, že s tím mám větší problémy než ty.“ Přikývne a na chvíli se mezi námi rozhostí ticho. Zaváhám, uvažuju, kolik toho říct. Bylo to těžké, ale zdá se, že tohle je moje šance konečně to mezi námi napravit. Vím, že když to nechám být, nakonec budu litovat. „Nevím, jak mě nemůžeš nenávidět,“ pronesu nakonec.

 „To se nikdy nestalo,“ zavrtí hlavou. „Možná by to bylo snadnější, kdybych mohl. Už dlouho si přeju, aby věci byly jiné.“

„Cítím se hrozně kvůli tomu, jak to skončilo, a kvůli věcem, které jsem udělal.“

Odmítavě mávne rukou, i když bolest v jeho očích protiřečila jeho gestu. „Stalo se to před dvanácti lety.“

„To to neomlouvá.“

Ztěžka si povzdychne. „Já vím a neřekl jsem, že ano, ale strávil jsem hodně času ohlížením se nazpět. Hodně.“

„Omlouvám se.“

„Neomlouvej se. Díky tomu jsem tam, kde jsem.“

„Nejsem si jistý, jestli je i tohle omluva.“

Chvíli o mých slovech přemýšlí a pak přistoupí blíž. Jsme skoro stejně vysocí, ale když sedím na gauči, musím vzhlédnout, abych se setkal s jeho očima. „Víš, co říká Robert Frost, 'nejlepší cesta ven je skrz'. A já konečně vím, co to znamená, Zachu. Pořád se ohlížet tě nikam nedostane. Poprvé za dvanáct let hledím dopředu a líbí se mi, co vidím.“

„Můžeš mi někdy odpustit?“

Vklouzne mi rukou za hlavu, prsty vjede do mých vlasů a palcem mi otře tvář. Po dvanácti letech, kdy jsme byli rozděleni, je toto gesto stále srdceryvně známé. „Už jsem to udělal.“ Ztichne, zaváhá stejně jako já. Jako by se snažil rozhodnout, kolik toho říct. A stejně jako já se očividně rozhodl, že lepší možnost mít nebudeme. „Tak moc jsme se milovali, Zachu,“ řekne tiše. „Někdy pořád nevím, jak to mohlo jít tak do háje.“

„Byla to má vina –“

„Nebyla,“ zavrtí hlavou. „Nejen tvoje.“

„Kdybych s tebou jen mluvil –“

„Kdybych tě jen nechal žít tvůj život, jak jsi ho chtěl žít, necítil bys potřebu mě odstrčit.“

Udeřil hřebík na hlavičku – ví, co udělal. Možná tehdy to nevěděl, ale teď už ano. Cítím knedlík v krku a hlas mám roztřesený. „Tak moc jsem chtěl být pro tebe dost dobrý.“

„Byl jsi,“ řekne tiše. „Omlouvám se, že jsem si to neuvědomoval.“

„Jonathane…“ Hlas mám stažený neprolitými slzami a je těžké zformulovat větu. Mám pocit, že kdybych si teď dovolil brečet, nikdy nepřestanu. „Tak moc se omlouvám –“

„Ššš.“ Palcem mi otře rty. „Žádné další omluvy. Už na nich nezáleží. Mám to, co chci, a ty máš, co chceš ty. Potřebuješ se přestat ohlížet nazpět za tím, co jsme ztratili. Konečně jsem se naučit nechat to být a myslím, že je čas, abys udělal to samé.“

Knedlík v mém krku hrozí, že mě udusí. Hlas mi úplně selže, takže můžu jen přikývnout.

„Postarej se o Angela a nech ho, ať se stará o tebe.“ Oči mu klesnou na má ústa a já si uvědomím, co se chystá udělat jen okamžik předtím, než se to stane. Zavřu oči a nezastavím ho.

Ten krátký polibek není romantický ani erotický – rukou si mě přidržuje za zadní část krku – jeho jemný dotek je stále důvěrně známý stejně jako roztřesený dech na mých rtech – a je jedním z nejsilnějších momentů v mém životě.

Je to uzavření.

Až do chvíle, kdy mi ho dal, jsem si neuvědomoval, jak moc ho potřebuju. Pustí mě. Já sedím na místě, oči zavřené, celé tělo se mi chvěje, dokud neuslyším, jak se dveře pokoje zavřou. Když oči znovu otevřu, uvidím Angela.

Nemůžu se na něj ani podívat. Věděl jsem, že bude rozrušený nebo žárlit. Část mě ví, že ho budu muset uklidnit, ale nemám sílu. Zabořím hlavu do dlaní a zeptám se: „Kolik jsi toho viděl?“ Dělám, co můžu, abych se dal dohromady.

„Dost,“ řekne, ale v jeho hlase není žádný hněv. Žádné obvinění. Slyším ho přejít přes pokoj a zastavit se přede mnou. Bojím se mu podívat do tváře. Bojím se, co bych tam mohl najít. Položí mi ruku na rameno. Ten drobný dotek, tak lehký, přesto chápavý. Pořád sedím na opěrce gauče. Pomalu se mu podívám do očí a vidím v nich jen soucit.

„Omlouvám se, Angi. Neměl jsem v úmyslu –“

„Sklapni, Zachu.“ Jeho slova jsou drsná, ale hlas něžný. Ovine ruce kolem mě, pevně mě drží a já cítím, jak se má kontrola zlomila. Emoce, proti kterým jsem bojoval od chvíle, kdy jsme dorazili do Paříže – možná ještě dýl – a které mi svazovaly hrudník, hrozí, že mě zadusí. Hanba, že jsem nebyl dost dobrý, abych učinil Jonathana šťastným, vina, že jsem mu tak moc ublížil, a bolest z jeho ztráty, když jsem ho tak dlouho miloval. Angelo mi tiše šeptá do ucha: „Vypusť to.“ A další věc, co vím, je, že mu vzlykám v náručí. Nemám sílu to zastavit. Popadnu do pěstí jeho tričko, zabořím mu tvář do hrudi a ztratím se v zármutku. Tělo se mi silně třese a on mě drží ještě pevněji.

Tolikrát jsem ho utěšoval a teď se naše role obrátily. Vůbec poprvé jsem to já, kdo je zlomený, a on vydává uklidňující zvuky, zatímco mě drží. „Vím, jak moc jsi ho miloval, Zachu,“ řekne tiše. „Vím, jak moc to bolí.“

A můj milý Angelo, který před dvěma roky nemohl slyšet ani Jonovo jméno, mě utěšuje, zatímco truchlím nad tím, co jsem ztratil před dvanácti lety.

 

JE dobře, že jsem měl pár hodin, abych se dal dohromady. Angelo mě nakonec odvede do postele. Nejdřív nevěřím, že bych mohl usnout po tom, co se stalo, ale usnul jsem. O hodinu později mě jemně probudí. „Běž se osprchovat, Zachu. Objednal jsem oběd. Bude tu za deset minut.“

„Sprcha a jídlo hodně pomohly. Poté, co jsem se najedl, si lehnu na pohovku a položím mu hlavu do klína. Pořád je těžké se mu podívat do očí. Ruku má lehce položenou na mé hlavě a prsty projíždí mé vlasy. Je to příjemné.

„Řekni mi, co se stalo.“

„Nic.“

„Nelži mi!“

„Angelo, já nemůžu –“

„Vážně jste šli běhat?“

„Jo.“

„Šel jsi k němu do pokoje?“

„Ne!“

„Políbil tě?“

„Ne,“ řeknu, ale vím, že jsem zaváhal příliš dlouho.

„A ty jsi ho políbil?“

„Ne,“ odpovím šeptem.

„Zachu?“ vyzývá mě.

Je to těžké, ale udělám to. Zhluboka se nadechnu a řeknu: „Ale chtěl jsem.“

Posbírám všechnu sílu a připravuju se, až začne křičet nebo mě odstrčí, ale neudělá to.

„Pořád ho miluješ?“

„Ne.“ A je to pravda.

„Chceš ho nazpátek, Zachu? Chceš jít do jeho pokoje a poprosit ho, aby kvůli tobě opustil Colea?“

„Ne!“

„Takže to bylo jen na okamžik či dva? Ne po celý výlet?“

„Ne po celý výlet.“

Na chvilku je ticho a pak se klidným hlasem zeptá: „Pořád mě miluješ, Zachu?“

„Víc než cokoli jiného.“

Jeho prsty se nadále probírají mými vlasy, lehké a uklidňující.

„Tak to jsme potom v pořádku,“ řekne tiše. „Naprosto perfektní.“

Jeho něžná slova způsobí, že se mi oči znovu naplní slzami, a já je naštvaně setřu. Sednu si a otočím se k němu. „Jak to, že na mě nejsi naštvaný?“

Pokrčí rameny. „Já nevím, Zachu. Nemám žádné ex-partnery, takže nevím, co je normální a co ne, ale teď se mi zdá, že si pamatuješ s Jonem jen ty špatné chvíle. A to jsi s ním byl tři roky. Vím, že jsi ho miloval. Museli jste zažít i dobré okamžiky. Je to jiné, když jsme doma a on v Arizoně. Můžeš předstírat, že se to nikdy nestalo, ale teď už jsme s ním tady pět dní. To je hodně času, který jsme s ním strávili. A skutečnost, že jste zažili chvíli či dvě, kdy jste si vzpomněli na něco dobrého? Nebo že jsi uvažoval, jaké to mohlo být? Nemůžu říct, že jsem tím zrovna nadšený, ale ani si nemyslím, že můžu být naštvaný. Myslím, že to z tebe prostě dělá člověka.“

Je to taková úleva. Cítím, jako se by veškerá tíha, kterou jsem na sobě nosil od té doby, co jsem se dozvěděl o této cestě, najednou zvedla z mých ramen. V tuto chvíli ho miluju víc než kdy předtím, i když bych nevěřil, že je to ještě možné. „Ohromuješ mě,“ řeknu mu. „Každičký jeden den.“

Zvedne mi hlavu a přinutí mě se na něj znovu podívat. A poprvé za velmi dlouhou dobu v jeho očích vidím náznak strachu. To je něco, co jsem vídával hodně krát během prvních měsíců našeho vztahu. Od Vegas ho vídávám stále méně a méně. Nevím, kdy jsem ho přestal vídávat úplně, ale už je to dlouho, takže mě to teď překvapí. Jedná se jen o střípek toho, jaké to bývalo, ale je to tam.

„Řekni mi to znovu, Zachu,“ požádá rozechvělým hlasem. „Řekni mi, že mě stále miluješ. Že jsem jediný, koho chceš.“

„Anděli,“ přitáhnu si ho do náručí. „Ty jsi můj život, můj sever, moje všechno. A já tě miluju víc než kdy dřív.“

„Řekni mi, že jsme v pohodě.“

„Jsme absolutně perfektní.“

Obejme mě kolem krku, já si ho přitáhnu blíž a políbím ho. Jeho tělo k mému perfektně zapadá. Jeho ústa patří k mým. Hladím ho po zádech a miluju, že ho stále dovedu přimět se chvět. Miluju, že jakmile dospěju až k jeho krku, povzdechne si a prohloubí polibek. A zatímco ho pomalu svlékám, prsty a ústy prozkoumávám každý centimetr jeho hebké, snědé kůže a přemýšlím nad všemi způsoby, jakými mě překvapil. To, co se stalo s Jonem, ho mělo zničit jako ve Vegas, ale teď a tady to zvládl lépe než já.

Je o tolik silnější, než byl dříve – mnohem silnější, než jsem si myslel. Je můj anděl, ačkoli uvízl na zemi, dovolil mi, abych se ho dotkl, držel ho a miloval. Udělal jsem z toho akt uctívání, jako bych přes něj mohl dosáhnout nebe. Nebyl bych překvapený, kdyby to byla pravda. Je to dlouhé, pomalé a úplně božské. Dělám to pro něj tak dobré, jak jen dokážu, a i když se nestalo, že by ztratil vědomí ze zadržování dechu, alespoň jsem způsobil, že mu chvíli trvalo, než ho popadl.

 

OBŘAD byl prostý. Jon měl na sobě jednoduchý, tmavý oblek, konzervativní stejně jako on. Jen jeho kravata je nečekaná. Je o něco jasnější, než jsem si představoval, že si kdy koupí. Coleova verze obleku je podstatně méně konzervativní a neobyčejně módní. Vypadá, jako by právě slezl z pařížských přehlídkových mol. Jejich sliby jsou osobní a velmi krátké.

Jon řekl jen: „Slibuji, že tě budu následovat, kamkoli mě povedeš.“ A Coleova tichá odpověď byla: „A já slibuji, že tě naučím létat.“ Jon se na to usměje a já uvažuji, co mohou tato slova pro ně znamenat.

Pak se něžně a dlouze políbí. Nedělá mi dobře se na to koukat, tak odvrátím pohled a dívám se do klína. Ucítím Angelovu ruku na své. Dlouhé, štíhlé prsty proplete s mými. Podívám se do jeho usměvavé tváře a stíny v mém srdci se rozplynou ve světle. „Miluju tě,“ zašeptám.

„Já vím.“

Místo recepce nás všechny vezme Cole na večeři. Jídlo je skvělé a víno drahé. George se nějak dohodl s obsluhou a přinesou nám delikátní dezerty se silnou vrstvou čokolády a ovocným likérem. Jon dostal kus něčeho hnědého na talíři. Cole se zmateně podívá na Jona, jehož tváře se pomalu zbarvují do červena.

„Velmi vtipné, otče.“

„Co to, pro všechno na světě, je?“ chce vědět Cole.

Matt byl očividně do toho vtipu zasvěcený, protože může umřít smíchy. George se jen usmívá. „To je ovocný koláč (pozn. v aj taky křehotinka – tak George říká Coleovi). Jonův oblíbený.“

Po večeři jedeme autobusem do baru, který je jen pár ulic od našeho hotelu. Jsem překvapený, když vstoupíme dovnitř – je to sportovně zaměřený bar, ne ten druh, ve kterém si dokážu Colea představit. Zjevně udělal rezervaci dopředu, protože na nás čeká stůl.

„Měl jsi to naplánované po celou dobu?“ zeptá se Matt Colea s jedním obočím pozvednutým.

„Samozřejmě že ano. Nejsem úplně sobecký, víš?“ Matt se šťastně zasměje a tvrdě ho poplácá po zádech, až se začnu bát, že ho chce shodit. Cole sebou trhne.

„Dobrý Bože,“ řekne tiše Angelovi, jakmile se Matt otočí. „Nemyslím, že mu budu dělat další laskavosti. Bolí to.“

„Povídej mi o tom,“ rozesměje se Angelo.

Takže se koukáme na Super Bowl. Matt, George a Angelo fandí Chiefs. Jared, zdá se, se nemůže rozhodnout, jestli fandit s Mattem, nebo proti němu. Jeho přirozeným instinktem je sázet proti němu, jako to dělá vždy, ale nemůže si pomoct a chce učinit svého partnera šťastným. Jon, Cole a já pijeme víno a smějeme se jim. Nakonci Chiefs prohrají, i když jen o chlup. Matt to bere dobře. Skutečnost, že je dost opilý, napomáhá.

Už je po třetí v noci, když zápas skončí a všichni jsme trochu víc vypili. Rozhodneme se vrátit zpět do hotelu pěšky, ne autobusem, přestože je pod nulou. Vzduch je chladný, vydechujeme obláčky a jsme zachumlaní v kabátech. Pouliční lampy se odráží od kluzkého chodníku. Chvílemi se sněhové vločky líně snáší na zem, což působí tak nějak tajemně. Chodníky jsou prázdné a domy vypadají, jako by byly natěsnané blíž k úzkým uličkám. Působí to intimně a nadčasově.

Za námi kráčí spolu Matt, Jared a George. Mluví a smějí se, jako by se znali celou věčnost. Jon a Cole jsou pár metrů před námi a vedou nás. Neslyším je, ale i z té dálky můžu říct, že Cole nepřetržitě mluví a Jon se mu směje.

Nebo s ním. Zdá se, že v jejich případě je to to samé. Zdá se, že Cole se snaží Jona vždycky trochu pozlobit, a Jon má potěšení z toho, když selže. Cole poletuje jako motýlek, bez obav o všední věci jako je nájem nebo splátky hypotéky. A Jon ho drží při zemi.

Zase mě zasáhne, že jsme s Angelem jako oni. Angelo je můj anděl a já jsem vždycky na zemi a vzhlížím k němu. Není divu, že jsou Cole a Angelo k sobě přitahováni, a přestože mají v noci složená křídla, ani jeden z nich se nedokáže zastavit od svého vzletu.

Angelo se posune blíž ke mně, jednu ruku mi položí kolem pasu a vklouzne jí do kapsy od kalhot, jako to často dělá. Položím mu ruku kolem ramen a on se ke mně přitiskne, zatímco jdeme. „Měli bychom to taky udělat, Zachu.“

Otočím se k němu a přitisknu rty k jeho hustým, tmavým vlasům. „Udělat co?“ Přeju si, aby si zas nechal ostříhat vlasy. Chybí mi jejich píchání na tváři. Uvažuju, jestli by se ostříhal, kdybych ho požádal.

„Vzít se.“

Ani jsem si neuvědomil, že jsem se okamžitě zastavil, zatímco Angelo pokračuje v chůzi, dokud do mě Matt zezadu nenarazí. Zasměje se – řekne něco o tom, že mě převálcujou - sotva ho slyším.

Můj mozek ta slova nedokáže zpracovat. On, Jared a George projdou kolem nás. Angelo na mě upřeně hledí, má pozvednutý jeden koutek v úsměvu a jedno obočí. „Jsi v pořádku, Zachu? Myslím, že jsem tě vyděsil.“

„Mluvíš vážně?“

„Ohledně čeho? Že vypadáš, jako bys vyšiloval? Jo, mluvím vážně.“

„Ne.“

„Ne co?“ zeptá se a zdá se, že si užívá skutečnosti, že jsme se vrátili zpět k našemu způsobu komunikace, kdy jeden z nás zaostává a nedostáváme se vpřed.

„Ne o tomhle! O svatbě.“

„Jo, proč ne?“ usměje se.

Přemýšlím o všech těch chvílích, kdy jsem uvažoval, jestli bude někdy připravený tento krok se mnou učinit. Ale nikdy jsem ani nesnil, že to bude tak brzy. „Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řeknu a on se zasměje. Přejde ke mně, obejme mě kolem pasu a podívá se na mě.

„Ten ptáček v mé hrudi je už dlouho pryč, Zachu.“

„Co tím myslíš?“

„Už se víc nebojím.“

Srdce se mi nafoukne jako nějaký šílený balónek uvnitř mé hrudi, nadnáší mě a jsem úplně bez sebe radostí. „Och Bože,“ je vše, co dokážu říct. Přitáhnu si ho těsně k sobě, ovinu kolem něj ruce a zabořím mu tvář do vlasů. „Tak moc tě miluju.“

„Nemám nic hodnotného, co bych ti dal. Jen sebe.“

„Stejně jsi všechno, co jsem kdy chtěl.“

Zasměje se, odtáhne se ode mě natolik, aby se na mě mohl podívat, ale než může odpovědět, jsme přerušeni Colem, který na nás volá: „Dobrý Bože, víte, že tady mrzne? Jdete, vy dvě hrdličky, nebo vás tady máme nechat a vy si najdete cestu zpět sami?“

„Nechte nás tady,“ řeknu, ale Angelo mě přehluší. „Už jdeme.“ Odtáhne se ode mě, otočí se, ale jednu ruku má stále kolem mě a popohání mě dopředu, když začne kráčet za našimi přáteli. „Počkej, dokud se nedostaneme domů, Zachu. Tenhle týden je jejich,“ řekne tiše.

Má pravdu. Mým instinktem je vykřičet to do nebes, ale to by ode mě bylo sobecké. Je mnohem chytřejší než já. Chci mu říct, jak šťastným mě učinil, ale jediná slova, co dám dohromady, jsou slabým odvarem toho, co chci říct. „Jsi mým severem.“ Je to naprosto nedostatečné vyjádření, ale úsměv, kterým mě obdaří, je jako světlo na obloze vedoucí mě domů.

On řekne jen: „Já vím.“

Konec

 

Tak holky moc děkujeme za všechny komentáře a podporu, a vrhneme se na další motorkáře. A pak nás čeká druhý díl o Jonovi a Colovi, kterého jste se nemohli dočkat, tak se máte na co těšit. To vám slibuju. Pac a Pusu Lusesita