HTSAL - 11. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

Provoz do Hamptons je brutální. Prakticky peklo na kolečkách. Čtyři hodiny a sotva jsme se pohnuli. Aspoň že si toho nevšimla Maisie. Pustila jsem jí hned na začátku výletu video a ona v polovině usnula.

Je to pět dní od příhody v koupelně a ani jeden z nás o tom neřekl ani slovo. Prostě to bereme, jako by se to nestalo, jako by se nikdy nic nestalo, ignorujeme tu rostoucí věc mezi námi. Tohle je pro Jordana naprosto charakteristické, takže mě to nepřekvapuje. A já? Už nevím, co dělám.

Říkám nám nerodina. Procházíme životem spolu už skoro dva měsíce, sdílíme byt, domácnost a rodičovskou odpovědnost, ale nejsme opravdoví. Jako třeba dneska, tady jsme, účastníme se nějaké události jako rodina, ačkoli jí ve skutečnost nejsme, ani zdaleka. Jsme taková nerodinná jednotka.

Řidič vedle mě už má nervy na pochodu, jednu ruku má na volantu, netrpělivě ťuká palcem, ústa našpulená. Pořád se dívá do zpětného zrcátka, jako by prchal před mafií.

„Dlužíš někomu prachy?“ zamumlám. Oba jsme si osvojili ten tichý hlas, aniž bychom o tom kdy mluvili. Naprosto nerodinná věc.

„Co?“

„Ale nic.“

Dneska je další volba oděvu bez inspirace. Má na sobě bílou plátěnou košili a džíny. Ačkoli na jeho obranu musím říct, že je to oproti té černé, kterou obvykle nosí, značné zlepšení.

„Jsi si jistý, že jsi v pohodě?“

„Proč bych nebyl?“ řekne.  Oči mu zakrývá stín, takže nemůžu posoudit, jakým množstvím hovadin mě tu krmí.

„Vypadáš,“ nemůžu říct nervózně. Smrťák by nesouhlasil. „…neklidně.“

Vydechne. Následuje chvíle ticha. „Je to obchod.“

„Řekni mi o tom víc,“ řeknu, otočím se na sedadle, abych ho mohla pozorovat. O své práci skoro nemluví – ne že bych jí stejně rozuměla – ale taky mám dojem, že by si občas přál trochu upustit páru.

Zvedne si brýle na vršek hlavy a vrhne na mě poloviční úsměv, krátký záblesk zřídkavé lehkosti.

Jsem mrtvá. Ten úsměv je jako šíp přímo do srdce. Jsem oficiálně mrtvá.

Poslední dobou se usmívá trochu víc, ale pořád je šokující tomu přihlížet. Je to jako reflektor, který zapnete, září z jeho nitra, úplně mu změní tvář.

„Někdo chce odkoupit můj podíl. Bude tam.“

„A to je špatně?“

„Nejsem si jistý,“ řekne se zamyšleným výrazem. „Myslel jsem, že chci prodat.“

„Prodat co?“

„Svůj podíl v technologii, kterou jsem pomohl vyvinout.“

To upoutá mou pozornost. „Jaký druh technologie?“

„Je to UI, umělá inteligence, která zaznamenává finanční pohyby vlády anebo soukromých institucí. Jako by každý dolar měl doslova svůj sledovací přístroj. Sanjay a já jsme to vyvinuli pro vývojové země, které bojují se ztrátou a podvody, ale její aplikace není limitována.“

Tohle mě rozpaluje – slyšet ho, jak zapáleně mluví. Nikdy jsem ho neviděla živějšího… jindy, než kdy tráví čas s Maisie. Z tohohle by holka mohla zažít neposkvrněné početí.

„To je ta věc s Winstarem, jak o tom mluvil ten blb Woodson?“ Jordan přikývne, čelist se mu napne při zmínce toho chlapa, kterého vyhodili z klubu.  Ukázalo se, že to nebylo poprvé, co to Woodson přehnal. „A teď už prodat nechceš?“

Pokrčí rameny, pohled stočí zpátky na dopravní zácpu před námi. „Nejsem si jistý.“

Jordan je ta nejsebejistější osoba, co jsem kdy poznala. Tenhle muž nekecá. A jestli má takové dilema, to už o něčem svědčí.

„Tak neříkej nic, dokud se nerozhodneš.“

Na tváři se mu pomalu rozleje úsměv a někde hluboko, hluboko v mé hrudi se vrátí ten nebezpečný vřelý pocit. Poslední dobou se to stává často – to podivné vzrušení, které začíná u srdce, a nikdy dřív jsem ho necítila.

Zazvoní telefon. Na dotekové obrazovce Audi se objeví Madam Prezidentová a on to zvedne.

„Mám tě na hlasitém odposlechu, takže mluv tiše.“ Žádný pozdrav, rovnou k věci. Tak to Westovic rodina dělá.

„Jak se má moje holčička?“ zeptá se Joan šeptem.

„Spí.“

„Dobře. Všichni jsme už připravení. Jste poblíž?“

„Ano.“

Podívám se na navigaci – nejsme ani zdaleka poblíž. Podívám se na Jordana a ten můj pohled ignoruje.

„Je tu Bill Leventhal. Potřebuju jeho podporu, takže buď prosím milý, když ho uvidíš.“

Ta žena miluje příkazy.

„Jak myslíš, matko.“ Podívá se na mě, zavrtí hlavou a já se musím kousnout do rtu, abych se nezačala smát.

Joan vydechne. „Nežádám po tobě tolik--“

„Malá se probouzí,“ přeruší ji. „Uvidíme se za chvilku.“

A prostě jen tak ukončí svůj hovor. Nevím, jestli by mě mělo ohromit nebo vyděsit, jak s ní mluvil.

„Tvá matka je opravdu něco.“

„Dělá politiku už dvacet let. Už jí říkali i hůř.“

„Tobě to vůbec nevadí? Že se tě snaží řídit?“

„Ne, protože ji nenechám. Jen jí dovolím, aby si to myslela.“

„To zní dost jako manipulace.“ Mám z toho špatný pocit. Vždycky jsem byla přímá osoba. Cokoli jiného zavánělo hrou a neupřímností.

„Nejrychlejší cesta k požadovanému výsledku není vždycky přímá,“ řekne a otočí se, aby se mi podíval do očí.

„Mám ráda přímé cesty,“ zamumlám.

„Proč?“

Vypadá, že se opravdu zajímá. Jako by ta odpověď pro něj byla důležitá. Ten pocit je zpátky, ten uprostřed mé hrudi. Je to jen zeměpis, řeknu sama sobě. Kdybys ten pocit měla v paži, bylo by ti to jedno. Snad mé srdce poslechne.

„Jasně vidím, kam směřuju.“

***

Když někdo řekne obleč se nenuceně, myslím si… nenuceně kruci. Víte – džíny, možná pěkné tričko nebo halenka. Nemyslím šaty a klobouky jako z Ascotu (pozn. překl. britské dostihové závodiště). Tohle místo vypadá jako z filmu.

Velký problém je, že nejsem vhodně oblečená. Zachraňuje mě jen to, že Jordan je na tom stejně. Pak si zase uvědomím, že bohatí lidé uniknou i smrti, zatímco my, ten zbytek, neunikneme ničemu.

Dojedeme právě včas na začátek zápasu v pólu. Maisie už je probuzená a připravená pustit se ven, plná energie, kterou je třeba vybít a mluví nonstop.

„Koník! Koník!“

Což zní spíš jako, „Kník! Kník!“ Koníci jsou tu všude a stejně tak zápach jejich koblížků.

Když mi Jordan pomůže připásat ji do sporťáku, snažím se co to jde uhladit záhyby na svém světle modrém tričku bez rukávů, které jsem si půjčila od Veronicy, aby ladilo s úzkými džíny, ale je to beznadějné. Vypadám, jako bych v tom tričku bojovala s medvědem a prohrála.

„Drahoušku!“ zakřičí Joan několik desítek metrů od nás, v ruce má sklenici bílého vína a usmívá se jako politička. Je obklopena davem vhodně oblečených lidí, nejčastěji muži určitého věku. „Podívejme, koho jsem našla.“ Naznačí ke staršímu muži s bílými vlasy a dětským obličejem. Ten muž zamává.

Podívám se stranou, abych zjistila, jak se tváří Jordan. Má nasazenou svou stoickou, ale rezignovanou masku. Rekordním tempem se učím všechny ty malé nuance jeho mikrovýrazů. Zvykni si nebo zemři, jako říká s oblibou Dom. Musela jsem. Jinak bych nikdy nevěděla, co se mu odehrává v hlavě a byla bych v permanentním stavu zmatení.

„Myslím, že myslela tebe,“ řeknu mu.

„Musím ji jít pozdravit,“ odpoví s grimasou.

Přes hřiště spatřím dlouhý námořnicky modrý stan s bílými pruhy, jsou v něm stoly a židle, kde se baví lidi. „Běž. Budeme tam, až skončíš.“ Kývnu hlavou směrem ke stanu.

Jelikož na mě praží slunce, vydáme se tam. Myslím, že se s Maisie schováme, než Jordan vyřídí vše potřebné, potřese si rukama a dá pusu dětem. Jako v Kmotrovi. Nebo v rodinách politiků, ať už je to která chce verze.

Někdy zapomínám, že je tak důležitý. Všichni tady si to myslí. Což je divné a zároveň zajímavé, protože moc přátel nemá. Nebo žádné, které bych potkala. Nikdo mu nikdy nevolá domů, nikdo se nestaví. Vím, že Jordan není zrovna vymetač večírků, ale nikdo?

Jdu po štěrkové cestičce podél travnaté plochy, vyšlu nahoru tichou modlitbu vděčnosti, že tenhle kočár je jeden z typů do terénu a má velká kolečka. Už tak je mi vedro a tlačit tu věc po kamenech a drnech v trávě dělá z kritické situace konečnou. V době, kdy dojdeme k místům na sezení, je moje roztomilé tričko jako použitá plena.

„Vidělas, kdo je tady?“ řekne atraktivní žena, něco kolem pětatřiceti, s dokonalým make-upem, oblečená jako by sestoupila z mola, své stejně atraktivní přítelkyni. Jedna z žen si mě divně prohlíží, když je míjím. Nepochybně proto, že vypadám, že se nepatřím. Veronica by tohle místo milovala. Já jsem už naopak viděla dost, abych začala odpočítávat minuty do odjezdu.

„Je dobře, že šel ven,“ řekne ta druhá. „Je smutné, co se stalo. A já ho ráda utěším.“

Divný pocit mi říká, že mluví o Jordanovi.

„Ne, pokud ho dostanu první. Proč si myslíš, že jsem přispěla na kampaň jeho matky?“

Bingo.

Najdu malý stůl s několika prázdnými rozkládacími židlemi a zaberu ho, vytáhnu všechny své potraviny na den venku. Vodu, džus, kostky melounu, které jsem osobně nakrájela, jogurt, banány a tak dál a tak dál. Maisie je v jídle náladová, takže jsem se naučila být připravená na každý scénář.

„Meloun nebo banán?“

„Melo,“ odpoví.

„Vítejte na pátém výročním zápasu v pólu pro výzkum rakoviny, lidi,“ řekne hlasatel z ampliónu.

Pozoruju lidi podél hřiště a spatřím Jordana, jak mluví s tím stejným mužem z dřívějška. Musel můj pohled cítit, protože se otočí. Ty zelené oči s těžkými řasami se zúží a těkají tam a sem, dokud mě nenajdou. Je to jeden z těch divných významných momentů, který jako by trval věčnost… nebo v něm vidíte až příliš. Přijde k němu nějaká zrzka s velkým úsměvem a odvede jeho pozornost pryč.

„Dneska je ale pařák, tak doufám, že všichni dostatečně zavodňujete. Za chvíli začneme s naší aukcí. Minulý rok jsme dosáhli cíle a vybrali sedmdesát pět tisíc dolarů. Tak to pojďme letos navýšit na devadesát…“

Dav zatleská a zapíská.

„Ale nejdřív jedno obrovské díky našim sponzorům…“ Vyjmenuje nějaké velké značky. „…a panu Jordanu Westovi.“

Cože?

Zatímco já jsem v hlubokém meditativním stavu, analyzuju tato neskutečná nová data, k mé židli přistoupí nějaký muž. Je vysoký a extrémně fit způsobem, jakým to mají triatleti, má krátké černé vlasy a krátce střižené vousy, opálenou pokožku, takže soudím, že tráví hodně času venku. Ty bledé jemné linie vedle smějících se hnědých očí jsou naprosto zdrcující. Pravděpodobně je tu jediným člověkem oblečeným hůř než já, má šortky, vybledlé tmavě modré polo tričko Lacoste a tenisky. Ten chlápek si dnes nedal záležet a já to chápu.

„Ahoj, jsem Beau,“ řekne, jako bych měla vědět, co to znamená.

„Umm, ahoj?“ je moje odpověď. Doufám, že Beau ví, že tu nejsem, abych si hledala přátele.

„Ahoj!“ řekne Maisie.

Ten muž se sehne ke kočárku a usměje se na Maisie a každý ochranný instinkt v mém těle – takový, o kterém jsem ani nevěděla – se aktivuje.

„Um, pane, prosím, odstupte pryč od toho dítěte, pane… Beau, nebo kdo jste.“

„Pič!“ zopakuje Maisie.

Ten velký chlap se zakření a vstane. „Ahoj. Jsem Jordanův bratr. Řekl mi, abych se přišel představit.“

Padesát odstínů rudé. Ten trapas mám všude ve tváři.

Udělám obličej. „Ahoj. Omlouvám se. Je mi to líto, já--“

„Riley,“ řekne a předběhne mě tak. „Jordan mi řekl, abych se zastavil a zkontroloval, jak se máte.“ Posadí se na židli vedle mě.

„Fajn. Jsem v pohodě. My jsme v pohodě.“ Dám Maisie do pusy další kostku melounu.

Jordan se nikdy nezmínil o své rodině. Ani bych nevěděla, že má matku, kdyby mu pořád nešlapala na krk. „Jordan neřekl, že tu bude jeho bratr.“

„Jordan neříká nic, pokud ho nechytnete pod krkem,“ odpoví Beau rychle. Tenhle chlap se mi líbí. Je uvolněný a má ostrý vtip a lehký úsměv.

„Jo, myslím, že u mě by to nefungovalo.“

Projdou kolem nás dvě ženy a udělají na Beaua oči, na muže, který sedí vedle mě jako bych neexistovala. Kašlu na to. Chci být neviditelná, takže hádám, že mám, co jsem chtěla.

„Nemáš tyhle věci ráda?“ řekne, usměje se, na každé tváři mu naskočí velký dolíček.

„Vůbec. Ty?“

„Nesnáším je. Účastním se jen zřídka, ale byl jsem ve městě.“

Nepřijde mi, že by byl typem se sadou stříbrných lžiček. Je spíš ten, koho bych viděla rybařit na malém člunu, který si sám opravil. Milovník přírody.

„Ty tu nežiješ?“

Beau se usměje, podívá se na hráče póla, kteří klušou po trávníku. „Ne. Florida Keys. Poblíž otce.“

Teď mi dává smysl, proč jsem ho nikdy neviděla. Další kousek informace k zapamatování jako veverka s ořechem. „Takže byl vždycky takový?“

„Většinou… než onemocněl, tak méně.“

Nemocný?

Znáte pocit, když najednou něco klesne? Ten pocit spadnu-a-bude-to-bolet? To se ve mně teď odehrává. Nemám v plicích kyslík.

„Než onemocněl?“

„Jordan měl rakovinu, když byl teenager.“ Beau zkoumá mou tvář. „To jsi nevěděla?“

„Ven!“ dožaduje se Maisie, která zrovna dojedla.

Beau skočí do akce, odepne ji v kočáru. Já jsem mezitím ve stavu paralýzy, jak se snažím pobrat to, co mi zrovna řekl. Kromě toho, že mi divoce buší srdce a do plic dostávám jen mělké nádechy, se nemůžu hnout.

Jordan měl rakovinu? Jordan měl rakovinu. Byl nemocný. Což vyústí v logický závěr. Jordan mohl umřít.

Už jsem to zažila. Už jsem to dělala. Vzpomínky na mého nemocného tátu se mi vrátí, zakalí mou náladu. Všechno zničí. Všechny ty strašné procedury, které přetrpěl jako šampion, když trpěl takovými bolestmi, že mohl sotva mluvit. Nemocnice. Ten zápach. Moje matka, jak brečí. Ten pláč. Spousta pláče. Kněz, který uděluje poslední pomazání.

Jordan je v pohodě, je v pořádku, je naživu, ospravedlňuje moje hlava. Jordan je zdravý. Ale nemůžu zklidnit tu paniku. Ta panika zůstává se mnou.

„Jsi v pořádku?“ Jeho otázka mě vytrhne z hlubokých myšlenek, pomalu mu vytáhne z mé vlastní mizérie. Vypadá, že má obavy.

„Jo, jen jsem… překvapená.“

„Ven!“

„Mám tě, prcku,“ řekne Beau a sladce se usměje.

Maisie k němu jde ochotně, malé ručičky má vysoko ve vzduchu. To je ale bezostyšná koketa.

„Ahoj, jsem John.“

Vzhlédnu k velkému urostlému muži, který se blíží. Vypadá spíš jako Beau než Jordan, ta podoba je neskutečná.

„Musíte být Jordanův otec.“ Vstanu a nabídnu svou ruku, sebevědomá při vší té pozornost na mě. Přesto jsem pořád v šoku z té novinky, že měl Jordan rakovinu.

„Rád tě poznávám, Riley,“ řekne a stiskne ji. „Jordan o tobě mluví moc hezky. Říká, že jsi ho zachránila před výpraskem. Je to pravda?“

„Oh, nezachránila jsem ho… dostal naloženo. Jen jsem mu pomohla dostat se domů.“

„Zachránila mě, tati,“ Jordanův hlas se ozve někde za mnou. „Jen je skromná.“

Mám obličej v jednom ohni. Mezi vší tou pozorností, a novinkami, a Jordanem, který se dnes chová tak neJordanovsky, jsem právě teď úplně zmatená. Jeho rodina je ke mně milá a já nevím, co si počít sama se sebou. Technicky já jsem tu ta pomoc. A oni se ke mně chovají, jako bych byla víc.

„Nevěř ani slovu, co řeknou,“ zašeptá mi Jordan do ucha, když mě míjí. Cítím ho, mýdlo, které používá. Cítím jeho dech blízko mé pokožky, přejede mi po ní, a mi naskočí husí kůže.

Je zdravý. Je živý. Je v pohodě… snažím se mírnit svůj srdeční rytmus.

Vezme Maisie z Beauova náručí a ona mu dá své malé buclaté ručičky kolem krku. Líbne ji na krk a ona vykřikne a chichotá se, moc se s ním baví.

Je v pohodě. Je zdravý. Je víc než zdravý, je v dokonalé formě, řeknu si. Tak proč se cítím, jako bych měla v krku zatracený šutr?

Naše pohledy se setkají a on se usměje. A myslím tím, že ukáže i zuby. Směje se s těmi dokonale bílými zuby a já jsem ztracená. To byl poslední hřebíček do mé rakve. Snažila jsem se udržet všechny tyhle nevhodné pocity na délku paže, ale propadla jsem. Tenhle muž, který málo mluví, ale hodně se stará, má oficiálně mé srdce.

Kruci. Co s těmi pocity teď budu dělat?

„Hned se vrátím,“ řeknu mu, než se tu přede všemi rozpadnu.

Jdu pryč a hledám toalety. Byli jsme dlouhé hodiny na cestě a se vším, co se stalo, si mé tělo pamatuje jen to, že má potřeby.

Jedna z číšnic mě pošle směrem k budově Pólo Klubu. Už chci vejít do kabinky, když z jiné vyjde Joan.

Samozřejmě. Takové štěstí mám jen já. Jakékoli příjemné pocity, co jsem měla ze setkání s Beauem a Jordanovým otcem vyblednou jako fotka z polaroidu.

„Riley.“

„Kongresmanko Westová.“

Nedělám si srandu, ona trvala na tom, abych jí tak říkala. Jednou mi volala na iPhone, hledala Jordana a já jsem jí řekla paní Westová a ona mě opravila. Takže tady to máme.

Joan se rozhlédne, otevře všechny dveře kabinek, aby se očividně ujistila, že nikdo nebude poslouchat. Pak mi věnuje svou plnou pozornost.

„Podívej, drahoušku,“ začne a spojí si ruce, „opravdu jsi velmi milá dívka a vypadá to, že máš hlavu na správném místě. Máš toho hodně…“

„Díky, Joan.“

Udělá obličej. Pravděpodobně bych ji neměla dráždit, ale právě teď si nemůžu pomoct.

„Ať už si myslíš, že k mému synovi cítíš cokoli – je to milé, ale…“ Povzdech. „…nikdy to nebude fungovat.“

„Netuším, o čem to mluvíte.“

„Taky jsem bývala mladá,“ pokračuje, jako by mě neslyšela. „Byla jsem beznadějná romantička. Vím, že něco cítíš… a pak se probudíš a zjistíš, že svět je bezcitné místo.“ Přistoupí blíž. „Chci dojít k tomu, že můj syn je brilantní muž. Bude tvořit historii. Změní kurz lidstva. Určitým způsobem už to udělal--“

Už si to helium neber, dámo, chci říct. Ale nemůžu. Musím ji nechat, aby se vymluvila a doufám, že tím to skončí.

„Myslím, že máte špatný dojem.“

Poslední věc, co potřebuju, aby řekla Jordanovi, že jsem do něj zabouchnutá. Nemyslím, že tenhle druh ponížení bych přežila.

Věnuje mi falešný sympatizující úsměv. „Vidím, jak se na něj díváš. Není pro tebe, Riley. Je zrozen k větším, lepším věcem. Jeho děti budou jednoho dne senátory – možná prezidenty Spojených Států.

Vládcové Galaxie!

„Madam, se vší úctou. Jsem jenom chůva. Nevím, odkud tohle všechno máte, ale musím se vrátit zpátky k Maisie. Už jsme skončily?“

Zúží oči; její temně rudé rty v úzké lince. „Já jsem skončila.“

Odejdu, aniž bych použila toaletu. Protože raději ať mi exploduje močový měchýř, než abych tam musela další vteřinu stát a poslouchat její tirádu.