DB#1 - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Kostel byl cítit zapáleným kadidlem. Calisto tu vůni nenáviděl víc než cokoli jiného. Přetrvávala ve všem, čeho se dotkla, včetně jeho zkurveného obleku.

„Dobrý den, Otče Dayi,“ řekl Calisto, když kotníky dvou prstů zaklepal na pootevřené dveře kanceláře.

„Cale?“

Calisto se při hlase starého kněze usmál. Vzpomněl si na to, jak v době, kdy byl mladší, každou neděli v tomto kostele, schovával se pod lavicemi a ignoroval každičkou vteřinu kázání. Když pak byl Calisto dost starý na to, aby věděl, že je to nepřijatelné chování, zaujal své místo mezi matkou a strýcem.

„Jo, to jsem já. Máte minutku?“ zeptal se Calisto.

„Pro tebe, můj synu, samozřejmě.“

Calisto otevřel dveře a vešel do malé kanceláře. Otec Day seděl za svým stolem, na sobě měl své černé roucho s bílým límcem. Ve svých vrásčitých prstech držel kněz malý zlatý křížek, který byl připevněný k dlouhé šňůrce skládající se z černých korálků růžence.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vám přerušit modlitbu,“ řekl Calisto tiše.

Otec Day zavrtěl hlavou. „Nesmysl, Calisto. Pomodlit se můžu kdykoli. On poslouchá vždy. Moc dobře to víš.“

„To říkáte vy.“

„Protože to vím,“ střelil po něm kněz zpátky.

Calisto se uchechtl. „Máte dneska patent na pravdu, co?“

„To mám vždycky. Máš problémy.“

Před tímto mužem nebylo žádného úniku.

Calisto si povzdechl, spolkl svou nervozitu, ruce zaťaté v pěsti zastrčil do kapes. V posledních pár dnech se stal právě tento pohyb jeho opakovaným zvykem. Když se cítil zmateně, neklidně nebo mimo svou obvyklou sebekontrolu; když byl až příliš blízko Emmě a bloudil ve svých myšlenkách, zaťal ruce v pěsti, nehty zarýval do vlastní kůže a roztřesené ruce schovával do svých kapes.

Tak bylo snazší lhát nebo něco skrývat.

„Je to tak očividné?“ zeptal se Calisto.

Otec Day pokrčil rameny. „Znám tě už od doby, co jsi byl stěží dost vysoký na to, abys mi dosáhl ke kolenům. Neexistuje nic, co bys přede mnou mohl skrýt, Calisto. Jak dlouho jsem tvým zpovědníkem nebo poradcem v tvých osobních záležitostech, pokud potřebuješ?“

„Ke zpovědi jsem začal chodit v patnácti.“

Kněz se mírně ušklíbl a kývl prstem ke Calistovi. „Myslím, že to bylo tehdy, co jsi byl poprvé s dívkou. Svých činů jsi vůbec nelitoval, ale věděl jsi, že bylo správné přiznat to. Nicméně nedokázal jsi mi zcela říct, že už bys to znovu neudělal.“

Calisto se zašklebil. „To je prostě ten katolík ve mně, otče.“

„Mmhmm. Sedni si, Cale.“

Udělal to, o co ho kněz požádal.

„Tento měsíc jsem tě neviděl,“ řekl Otec Day.

„Kvůli nějakým obchodům jsem byl na nějakou dobu venku v Las Vegas.“

„Myslíš tím přivést zpět koupenou nevěstu tvého strýce. Vím, odkud ta dívka pochází.“

Och.

Calisto se hlasitě nadechl. „Víte o tom, že?“

„Ke zpovědi chodí i Affonso. Pokud lidé chtějí, aby se věci staly v tomto kostele podle jejich požadavku, v jistých věcech přesto trvám na jejich upřímnosti. Vědí to moc dobře, než aby si dovolili překročit hranice muže, který jim nabízí pokání, po kterém ve svých temnějších chvílích touží.“

„Jo, dobře, to je tam, kde jsem byl.“

„Škoda,“ zamumlal Otec Day a přejel si rukou po tváři. „Ona je tak hezká, mladá a on je…“

„Ne,“ dokončil Calisto za muže.

„Hmm. To jsi řekl ty, můj chlapče, ne já. Není na mně soudit.“

„Mohl byste trochu odsuzovat.“

„Nemůžu,“ zamumlal Otec Day. „Řekni mi o svých problémech, Cale. Vyčisti si svou mysl dřív, než tě začne vina sžírat zaživa. Vzpomínáš si na loňský rok, krátce před tím, než tvá matka zemřela? To pro tebe byla příšerná doba. Všechen ten hněv, který jsi nechal hnisat dovnitř, a když zemřela, svou vinou a zármutkem jsi skoro explodoval. Nedělej si to znovu. Na to jsi až moc dobrý a ty to víš.“

Calisto si přál, aby to bylo tak snadné.

„Není to to samé,“ ujistil ho Calisto.

„Jak to?“

„Za to, co jsem udělal tentokrát, nebo pokud na tom záleží za to, co jsem vůbec neudělal, cítím jen velice málo viny. To je možná to, co mi vadí - že jsem se nesnažil sám sebe zastavit a že necítím výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem si vzal něco vzácného, něco co mi nepatřilo.“

Otec Day při odpovědi zvedl jedno obočí vysoko: „A tuhle věc, která není tvoje, jak říkáš, si přeješ ponechat pro sebe?“

Calisto se snažil zůstat tiše, nicméně tak jako tak mu přiznání vyklouzlo ven. „Sì.“

„Proč?“

„Nevím.“

„To není dobrá odpověď.“

„Existuje spousta důvodů,“ řekl Calisto prostě. „Nejsem si jistý, že by některý z nich stál za to nebo byl dobrý, abys s ním mohl pohnout dál. Jeden je prostě ublížit někomu jinému, druhý nakrmit své vlastní sobectví a další by mohl být vybudovaný na tom komplexu, který mám v hlavě, že musím něco zachránit, abych to nezničil stejně tak, jako mají být zničeny ostatní věci. Nevím, Otče, protože na ničem z toho nezáleží.“

„Protože není tvoje,“ řekl Otec Day.

„Přesně.“

„Víš, Calisto, ty překážky, které se v našich životech objevují v těch nejhorších dobách a na těch nejnepravděpodobnějších místech, mají své důvody.“

Calisto se ušklíbl. „Opravdu? A jaký je důvod pro tohle? Protože věřte mi, že to nemůže být horší, než to je.“

„Mohlo by,“ ujistil ho otec Day. „Ale Bůh ti nedá to, o čem neví, že to dokážeš zvládnout.“

„Tohle nepomáhá.“

„Protože neposloucháš.“

Calisto frustrovaně vydechl. „Za měsíc se mi podařilo porušit každé pravidlo, kterým jsem se kdy řídil. Porušil jsem přísahu své famiglia a zradil jsem svého strýce. Moje činy poskvrnily kostel, sliby, ve které věřím, a mou víru. Opravdu by mi postavil do cesty takovou překážku, jen aby viděl, jak selhávám, Otče?“

Otec Day se jemně usmál. „Samozřejmě, že ne, Calisto.“

Tak proč to tak bylo?

„A,“ dodal kněz tišeji, „nemůžeš za to vinit Boha. On ti umožňuje dělat svá vlastní rozhodnutí, s vědomím, že jsi dostatečně silný na to, abys zvládl jejich důsledky.“

„I když mě zabijí,“ zamumlal Calisto.

Tohle nebyla ani otázka.

Otec Day sklonil zrak k růženci ve svých rukou. „Pokud ano, pak on tě přivítá. Vydej se svou vlastní cestou, Calisto, a on tě skrz ni provede.“

„Už ani nevím, jaká je moje cesta, Otče.“

„Jsem si jistý, že se na ni vrátíš zpátky.“

******

O dva dny později začaly zvonit kostelní zvony.

Úplně vpředu v kostele seděl na kraji lavice Calisto. Levý kotník měl opřený přes pravé koleno, bradu opřenou o ruku. Pohled ani na okamžik nespouštěl z oltáře, kde ve stoje čekali strýc a kněz, nicméně v duchu byl někde úplně jinde.

Tichý pokoj ve Vegas.

Mramorové podlahy.

Bezdeché šeptání.

Bílé přikrývky.

Hebká kůže.

Ranní světlo.

„Myslím, že bych tě udržel...“

Ale ona nebyla jeho.

Calisto připomněl sám sobě, že byl posedlý něčím - co nemohl mít. Dovolil svým zmateným myšlenkám nabourat se do svých emocí. Tohle byl přesně ten důvod, proč se nepoutal k žádným lidem. Vždy to nakonec skončilo něčí zkázou.

Zhluboka se nadechl, potřeboval okamžik k tomu, aby uklidnil těžký neklid, který cítil v celém těle. V srdci, mysli i na hrudi – jako by se mu najednou usadila tíha, která ho stahovala pod neviditelnou vodu.

Očividně stále ještě nenalezl svou cestu.

Stále se snažil zabránit tomu, aby se utopil.

„Nádherný den na svatbu,“ řekl Ray po Calistově boku.

Calisto přejel po svém strýci pohrdavým pohledem. „Mmm.“

„Víš, mohl bys o to všechno projevit trochu větší zájem. Trochu se narovnat, zkurveně se usmívat a tak podobně.“

„Jsem v pohodě,“ zamumlal Calisto tiše.

Ray si hlasitě povzdechl, ale zůstal zticha.

Calisto nemohl při téhle napodobenině svatby projevit větší zájem, než který už projevil. Uvnitř něho zuřila válka, kdy se musel donutit k tomu, aby včas vstal, oblékl si svůj zkurvený oblek a ukázal se v kostele, kde si sedl na své místo.

Dnes se vdávala žena.

Nechtěla se vdávat.

On pravdu znal.

Bolelo ho to.

Calisto na koleni zaťal ruku v pěst. Krátce poté začal hrát svatební pochod.

Dveře vzadu se otevřely.

Calistův hrudník se stáhl ještě víc, než kdy dřív.

Nějak se mu podařilo postavit se přesně tak, jak měl. Mírně se pootočil a pohledem okamžitě našel Emmu a jejího otce. Koneckonců, ona byla tou jedinou, kdo byl v bílém.

Závoj, který měla na sobě, zakrýval obličej a její rysy. Jemná látka byla dost dlouhá na to, aby vzadu dosahovala až na zem a zakrývala celou délku šatů. Krajka objímala její křivky, připomínala mu, jaký to byl pocit držet je ve svých rukou, a vlastnit všechny obliny i prohlubně. Calistovi v krku vyrostl knedlík.

Emma se neusmívala.

Jak by mohla?

Byl to příšerný den.

Když se otec s nevěstou pomalu vydali saténem vyzdobenou uličkou, Calisto pohled svěsil dolů. Mezi všemi kostelními lavicemi byl tyl, který je navzájem spojoval, a na každé opěrce na konci byla zavěšena kytice bílých růží.

Čím víc se Emma blížila dopředu a stejně tak i k místu, kde stál Calisto, tím hůř se cítil.

Pro tenhle den ji doručil. To bylo jeho pokání za to, že jí to udělal, když si to nezasloužila. Součástí jeho trestu za všechny ty špatnosti, které jí pomohl udělat, byla bolest v hrudi a olověný pocit v nohou, které teď musel vydržet.

Emma Donati byla součástí jeho trestu.

Po dnešku už nebude tak sladká.

Nikdy už nebude tak šťastná jako kdysi byla.

Nikdy nebude volná.

Calisto to bude muset sledovat ze všech stínů, a přitom vědět, že on byl tím, kdo jí do toho přivedl.

Takže když Emma procházela kolem něho, zavěšená do otcovy paže, setkal se s jejím pohledem a nepustil ho až do okamžiku, kdy už neměl na výběr. Po celou dobu, kdy byla předána do rukou ženicha, byla pronesena ta známá slova a ženě, která o to nikdy nežádala, byla dána nová budoucnost, zůstal zticha.

Calisto nedělal jedinou věc.

Nemohl udělat. Ne, aniž by Emmě ublížil naprosto novým způsobem. Ne, aniž by ji vystavil nebezpečí, nebo ještě hůř, díky jejich lžím ji zostudil.

Neublížil jí už dost?

******

„Další,“ požádal Calisto a mávl prstem směrem k prázdné sklenici.

Barman, který byl na svatební hostině, střelil po sklenici ošklivým pohledem.

„Tohle už je vaše třetí sklenice za patnáct minut, pane.“

Mělo na tom Calistovi záležet?

Ne.

„Další.“

„To samé?“

„Jo.“

Barman mu nalil dalšího panáka whisky a řekl: „Tentokrát to vypijte trochu pomaleji, jinak vás odsud dnes večer bude muset někdo odnést.“

Možná, že to bylo právě to, co Calisto hledal.

„Jistě,“ řekl Calisto, aniž by své vnitřní myšlenky pronesl nahlas. Zvedl sklenici, přiložil si ji ke rtům, a jedním rychlým douškem do sebe nalil čtyři unce pálící whisky. Potom poslal sklenici přes desku baru zpátky k barmanovi. „Bylo to pro tebe dost pomalé?“

„Další vám nenaliju.“

Calisto se ušklíbl. „Nechci další.“

Calisto se otočil tváří směrem davu, zády se opřel o bar a prsty poklepával na jeho desku. Očima skenoval dav lidí, kteří v baru tančili. Jako místo pro recepci se Affonso rozhodl použít jeden ze svých luxusních barů. To místo bylo plné, díky čemuž se Calisto cítil, že se dusí ještě víc, než kdy jindy.

Tohle byli jeho lidé.

Jeho famiglia.

I tak se pořád cítil neuvěřitelně sám.

Calisto znovu projel dav pohledem a zaměřil se na pár, který tančil uprostřed. Affonso měl nasazený svůj obvyklý potěšený, lstivý úsměv, jednou rukou držel Emmu za ruku, druhou měl dole, skoro na jejím zadečku. Emma konečně vyměnila svou masku nicoty za chabě zastřený úsměv, ačkoliv kdokoli s alespoň dvěma mozkovými buňkami mohl vidět, že byl falešný.

Nicméně odvedla svou práci. Dort byl rozkrojen. Proběhly tance. Dovolila Affonsovi, aby ji předvedl, a pokaždé, když někdo zmínil její nové příjmení, sladce se usmála.

Calista znovu začalo bolet na hrudi. Otočil se k baru, natáhl se přes něj, a když byl barman otočený zády, popadl láhev whisky. Nalil si dalšího plného panáka a hodil ho do sebe ještě rychleji, než toho posledního.

Tekutina si jeho tělem propalovala svou hořící cestu.

Připadalo mu to zatraceně úžasné.

Vytváření vlastního utrpení bylo mnohem lepší než ten pocit tupé bolesti, kterou prostě nedokázal přestat cítit.

Bylo snazší soustředit se na to pálení v krku než na vinu, která ho pomalu sžírala zaživa.

„Cale?“

Calisto se otočil na patě a za sebou našel stát svou šestnáctiletou sestřenici.

Cynthia měla ruce založené na hrudi, stříbrnými lodičkami v rychlém tempu podupávala o podlahu. Pohled v hnědých očích - těch, které odpovídaly jeho – byl tvrdý a podrážděný, a říkal mu, že dívka byla naštvaná a každou minutou se to zhoršovalo.

Bůh věděl, že jeho sestřenice byly rozmazlené až do morku kostí. Affonso se k nim choval jako k malým královnám, ale nikdy jim nevěnoval tu správnou pozornost. Takovou, která by je naučila, jak měl muž se ženou ve svém životě správně zacházet.

Tahle práce byla ponechána na Calistovi.

„Ahoj, Cee,“ řekl Calisto.

„Donutil mě, abych si oblékla šaty,“ řekla Cynthia s odfrknutím.

Calisto si nemohl pomoct, ale musel se usmát. „Vypadáš hezky.“

„Nesnáším šaty.“

„Teď zníš jako spratek.“

„Ty vypadáš jako...“ Cynthia větu nedokončila, místo toho se zamračila. „Drž hubu.“

„Vím, že nejsi šťastná, ale nezapomeň, že Emma tady není pro to, aby se pokusila zaujmout místo vaší mámy. To víš, že?“

Cynthia pokrčila rameny. „Tuším.“

„Pak v čem je problém?“

Ohlédla se přes rameno. Calisto sledoval její pohled, jen aby zjistil, že Affonso v otočce poslal svou novomanželku o kousek dál a pak si ji za potlesku přihlížejících s okouzlujícím úsměvem znovu přitáhl ke svému boku.

Calisto věděl naprosto přesně, co měla Cynthia za problém.

„Dneska večer s tebou tancoval?“ zeptal se Calisto tiše.

Cynthia zavrtěla hlavou.

„Požádal tě o to?“

„Ne,“ zamumlala teenagerka.

„Pak to udělám,“ řekl Calisto a odlepil se od baru.

Natáhl ruku, aby ji Cynthia mohla přijmout, a jeho sestřenice se setkala s jeho dlaní. Přitom po něm blýskla plachým, šťastným úsměvem.

„Díky, Cale.“

„Žádný problém. Hezké dívky by měly tancovat. Pojďme.“

Calisto zavedl svou sestřenici na taneční parket, jen pár metrů od Affonsa a Emmy. Mírně rychlejší rytmus nové písně odpovídal spíše Cynthiině vkusu, takže ji Calisto nechal, aby ho vedla jakýmkoli tancem, ve kterém se chtěla pohybovat. Úsměv sestřenice se změnil do zářivého, a on zapomněl na všechny tyhle lidi a na ne-tak-šťastný zkurvený pár.

Rodina byla důležitá.

To ho jeho máma učila jako první věc.

Calisto napravoval laxní přístup ve věcech, kde jeho strýc se svými dcerami selhával. Pokud chtěla Cynthia tančit, pokud chtěla trochu pozornosti od mužů, aby se dnešní večer cítila zvláštně, Calisto jí to dá.

Raději on, než aby prázdnotu naplnil nějaký náhodný muž.

Když se píseň znovu změnila do pomalého rytmu, Calisto si při waltzu přitáhl svou sestřenici k sobě blíž. Cynthia svou růžovou tváří, která celá zářila, opřela o Calistovu hruď.

„Měl bys tančit i s Michelle.“

„Zatančím si s ní,“ slíbil. „Prokaž mi laskavost, jo?“

„Cokoli, Cale.“

Calisto si povzdechl. „Neobviňuj Emmu za nedostatek pozornosti svého otce, Cee. Já vím, že pro vaše rozhořčení je snadným terčem a obě si myslíte, že ona je pro něj další věc, které věnuje svou náklonnost, zatímco zapomíná na tebe i tvoji sestru, ale není tomu tak. Ona není v ani o trochu lepší situaci než vy dvě.“

„Je jí jen dvacet. Slyšela jsem, jak to lidé říkají.“

„Jo.“

„Tátovi je skoro padesát.“

Calisto zakašlal. Pro Cynthii a Michelle bylo lepší ohledně toho, jak došlo k manželství Affonsa s Emmou, vyvodit si své vlastní závěry. „Jo.“

„Ona vypadá docela mile.“

„To je,“ řekl Calisto tiše. „A jsem si jistý, že pokud byste se trochu snažily, ráda by měla kamarádky.“

Cynthia našplulila rty, stále se přitom pohybovala ve standardních čtyřech krocích valčíku. „Pokusím se.“

„Děkuji.“

O pár vteřin později Calistovi někdo poklepal na rameno, čímž zastavil jeho tanec s Cynthií.

Za ním stál Affonso, s kamenným výrazem ve tváři a Emmou po svém boku.

„Mohl bys mě na chvíli vystřídat?“ zeptal se Affonso.

Calisto se podíval na Cynthii, chtěl se ujistit, že s tím byla v pořádku. Dívka jen pokrčila rameny.

„Mohl jsi ji o to požádat už dříve, zio,“ řekl Calisto, odstoupil od své sestřenice a natáhl ruku k Emmě. „Otcové jsou muži, kteří své dcery učí ty nejdůležitější lekce o lásce. Nezapomínej na to.“

Dřív, než mohl Affonso odpovědět, Calisto vzal Emmu za ruku a odešel s ní od zachmuřeného otce a dcery, kteří se na sebe pár stop od sebe mračili. Calisto se s Emmou přesunul doprostřed parketu a když ji otočil k sobě čelem a ruku položil na spodní část jejích zad, ignoroval jemnost její kůže.

„To bylo od tebe milé,“ řekla Emma, když se začali pohybovat do rytmu. „Myslela jsem to, že jsi s ní tancoval.“

„Ona je dobré dítě. Stejně tak i Michelle.“

„Já vím. I když obě umírají touhou po troše náklonnosti. Vidím to.“

Calisto přikývl. „To ano.“

„Děkuji, že sis udělal čas na to, abys jim ji trochu věnoval. Jsem si jistá, že až budou starší, budou si pamatovat, že ty jsi byl tím, kdo se o ně postaral, když na tom záleželo.“

Tohle bylo pro Calista až příliš osobní. Chtěl změnit téma a to rychle.

„Můžeme, ehm, tančit a nemluvit?“

Emma se zamračila. „Jistě.“

Calisto se zřejmě nedokázal řídit svou vlastní radou.

„Dneska jsi vypadala nádherně.“

Neodpověděla.

Potom se Emma velice tiše zeptala: „Bylo to pro tebe dneska těžké?“

Calistova paže, kterou držel Emmu, se instinktivně napjala. Nechtěl jí odpovědět. Chtěl předstírat, že se uvnitř něho nic neděje - že se mezi nimi nic nestalo.

„Bylo to těžké, Calisto?“

„Neuvěřitelně těžké.“

Emma se suše zasmála. „Představ si, jaké to bylo z místa, kde jsem stála já.“

„To jsem si představoval a málem mě to zabilo.“

„Hmm.“

Nezněla, jako by mu věřila.

Calisto ji za to nevinil.

„A myslel jsem si,“ pokračoval Calisto, „na pár okamžiků, že poté, co jsem tě zachránil, jsem tě možná měl nechat utéct.“

„Ale neudělal jsi to.“

„Ne.“

„Takže teď jsem tady,“ řekla.

„Takže jsme tady.“

A bylo to zkurvené místo.

„Můžeme to udělat, že?“ zeptala se Emma. „Předstírat, že se nic nestalo.“

„Nic jsme neudělali, Emmy.“

„Správně. Nic.“

Calistova mysl křičela pravdu mnohem hlasitěji než jeho slova.

Něco se stalo.

Dobré a špatné.

Něco.

Calisto měl pocit, že ať už se stalo mezi ním a Emmou cokoli, rozhodně to ještě neskončilo.

 

Díky všem, kdo jste s námi vydrželi až do konce, užili si ho a třeba nám i zanechali nějaké komentář či svůj like. Ano, těmito slovy příběh Emmy a Calista ani zdaleka nekončí, a to i přesto, že z Emmy se tu stala manželka ne Calista, ale Affonsa Donatiho. A pokud někoho z vás zajímá, jak budou jejich osudy pokračovat dál, mohu už teď slíbit, že se velice brzy dočkáte pokračování...   

                        Sinnel + Jitka