TWWB - 18. kapitola

 Překlad: Lucianna

Dneska se těšte na překvapení a malé odhalení… Jsem zvědavá, co na to řeknete :-D

18 – Noah 

Stojím uprostřed svého obýváku, jen v ručníku a sleduji, jak se můj život hroutí.

Znovu.

Jak jsem tohle mohl dopustit? Jak jsem mohl být, tak hloupý?

Varoval mě. Doktor Cane mě varoval, co se může stát, když se dostanu do situace, jako je tato, ale já neposlouchal. Myslel jsem si, že to můžu zvládnout. Myslel jsem si, že to můžu udržet pod kontrolou.

Mýlil jsem se.

Mozek mám v jednom ohni, víří možnostmi, scénáři, způsoby, jak to napravit, než bude příliš pozdě. Nemůžu ji vyděsit. Ježíši Kriste, nemůžu.

Projedu si prsty vlasy a klopýtnu. Cinkne mi telefon a já se po něm vrhnu skrz dveře. Musel jsem ho nechat v ložnici na podlaze.

Doufám, že je to Poppy. Pochybuji, že je, ale stále mohu doufat.

Ale není. Je to Winston. Posílá mi detaily o blogu, který Simone provozuje. Hodím na sebe nějaké oblečení a vezmi si notebook ze šuplíku, přihlásím se na bezpečný server FBI a vrátím se na odkaz odtud.

Když kliknu na link, to, co se mi otevře, je zajímavé. Velmi zajímavé.

Blog je zástěrkou pro operaci na dark webu, jak jsem předpokládal jednoduše na základě úrovně bezpečnosti, kterou používá. Většina světové populace působí na povrchu webu, na místech, kde existuje Google, Wikipedie a WebMD. Tento typ zabezpečení nepotřebují. Ne normální lidi, kteří dělají normální věci.

Ale povrchová síť je jen špičkou propracovaného, kybernetického ledovce.

Pod touto úrovní, je hlubší síť, která ukrývá vládní operace, stejně jako důvěrné materiály jako lékařské záznamy a právní dokumenty. Kde je to bezpečnější než v povrchové síti, ale stále je to prohledatelné. Obě vrstvy jsou prohledatelné.

Ale pak je tam vrstva, která není.

Hlubší, temnější vrstva.

Dark web je velmi příhodné jméno. Je to vrstva internetu, která je tak hluboká, tak důmyslně ukrytá a fungující, že ji nebyly schopné vypnout ani ty největší mozky světa. Obsahuje dveře do nejstrašnějších stránek lidské přirozenosti, některé jsou tak dobře zašifrované, že se dovnitř nedostane ani FBI. Jediné dvě jistoty, které o dark webu víme, jsou, že anonymita je neoddiskutovatelná a vysoce pokročilá bezpečnost je nutností. Podařilo se nám infiltrovat a zavřít několik stránek, ale stále se objevují další.

Více a lepší.

Obchod s lidmi, prodej zbraní, distribuce drog, nájemné vraždy – tohle všechno a prakticky jakákoliv další neřest, nebo ilegální činnost, kterou může zločinecká mysl vyčarovat, je na dark webu k nalezení. Jen musíš vědět, jak ho použít.

A Simone Allenová ví, jak ho používat.

Ačkoliv šikovně vytvořená, Simonina stránka není tak neprolomitelná, jak si nejspíš myslí. Samozřejmě, ona nejspíš nemá ani důvod si myslet, že by se na ni dívala FBI. Pokud by to zjistila, je tu možnost, že by ji vylepšila. Šla hlouběji. Dostala se na místo, kde by její obchody nebyly k nalezení, nebo vystopovatelné zpátky k ní, nikým.

Ale právě teď, není tak hluboko.

Ale rozhodně je tak temná.

Sedím hodiny a pracuji na způsobu, jak se dostat vrstvami cibule, kde je její stránka umístěna. Vypadá to, že nabízí prostitutky kupcům s velmi specifickými – a ilegálními – chutěmi. Lidem s nezdravou chutí ubližovat a ponižovat ženy.

Všichni lidé, s nimiž se vypořádává, stejně jako Simone sama, zůstávají anonymní, takže tu pro mě není způsob, jak zjistit cokoliv použitelného od nich. Všechno, co mohu vidět, je informace, kterou byla ona schopná shromáždit od svých zákazníků. To je jeden z benefitů dark webu – musí být použitý anonymizér, aby sem vůbec dostal přístup. Proto je to tak těžké, to zastavit. Každý není vůbec nikdo.

Naprostá anonymita.

Ale, možná se mi podaří získat něco užitečného z toho, co uložila, takže si udělám v duchu poznámku, znovu projít později její mini databázi.

Když jsem prohlédl všechno, co jsem mohl najít, a stále měl jen o maličko víc, než když jsem s tím začal, odhlásím se a zaklapnu notebook.

Pošlu rychle Winstonovi zprávu a řekl mu, že všechno, co o tom ví, je nutné vědět, a že právě nyní, nikdo kromě mě, to nemusí vědět. Dokonce ani Gregory. Ano, je můj parťák, ale nemusí vědět všechno o každém případu, na kterém jsem kdy pracoval, a tak to Winstonovi vysvětlím – je to potřeba vědět a Gregory to vědět nemusí.

Nemůžu mít nikoho dalšího, kdo by do toho viděl. Pokud zjistím, že Simone dělá něco ilegálního, víc než to, na co to vypadá z toho velmi povrchního pohledu, který jsem právě získal… musím se s tím vypořádat sám. Nemůžu riskovat, co by se mohlo stát, kdyby ji chytili a předvedli. To by byla katastrofa. Nikdy bych nedostal Poppy zpátky.

Mou jedinou možností, je prohledat ji sám, přijít na to a vyřešit to sám, bez zapojení Úřadu. Je to etické? Ne. Je to legální? Právě nyní, nebyl žádný zákon porušen, takže… i tak je to diskutabilní. Je to něco, co by udělal každý jiný v mé situaci? Na to neznám odpověď. Jen vím, že to je to, co udělám já.

*****

Hned ráno, jdu do bistra, abych se podíval, jestli Poppy pracuje. Myslel jsem si, že pracuje dneska ranní směnu, ale nevidím ji uvnitř, tak jsem se evidentně mýlil. Psal jsem jí tucetkrát. Samozřejmě, jsem nedostal žádnou odpověď.

Pokračuj v tom. Dej jí čas. Ona se vzpamatuje. Miluje tě, chlape. Miluje tě.

Říkám si to častěji, než jsem ochotný přiznat, ale je to lepší než druhá možnost – vědomí, že jsem to možná podělal tak moc, že jsem ji ztratil. Naprosto ji ztratil.

Jdu do bistra znovu večer. Stále žádná Poppy. Tak jdu zpátky do svého bytu a čekám. To je všechno, co můžu dělat.

Čekat a psát.

Příští ráno, jdu znovu brzy do bistra.

Žádná Poppy.

Jdu zpátky brzy odpoledne, s myšlenkou, že se vrátila ke svým normálním večerním směnám a právě musí přijet.

Stále žádná Poppy.

Jdu zpátky do svého bytu a čekám.

Znovu.

Příští den, zopakuji stejný proces. Když tam stále není ani na další noční směnu, přinutím se jít dovnitř, ačkoliv nesnáším, tam teď jít. Nemám rád pozornost. Ale udělám to pro ni. Udělal bych pro ni prostě asi všechno.

Spatřím Tilly, které pokynu, když se podívá mým směrem. Můj box v zadním rohu je prázdný, tak tam zamířím.

Tilly přijde, když dokončí objednávku u jiného stolu a její výraz je trochu mrazivější, než jsem zvyklý.

„Co ti můžu přinést, Noahu?“

„Hledám Poppy. Víš, jestli zítra pracuje?“

„Proč se nezeptáš na Poppy?“

Povzdechnu si nosem. „Opravdu to nemůžu udělat, když se mnou nemluví.“

Sleduji, jak se Tillyny rty zkroutí do odfrknutí. „Říkala jsem jí to. Říkala jsem jí, že jsi příliš perfektní, že musíš mít vadu. A máš. Páni, to máš! Ale proč to musí být zrovna tahle, ty kreténe? Proč musíš podvádět? Proč nemůžeš mít prostě křivého ptáka?“

S tím se otočí a jde pryč, naprosto mě odmítajíc. Hádám, že od ní informace o Poppy nezískám.

Odejdu. Není důvod tady zůstávat.

Pár minut stojím na obrubníku. Je pozdě. Měl bych jít zpátky domů, zkusit to zítra, ale…

Nechci. Nechci čekat. Nechci, aby to trvalo další vteřinu, natož další den. Proto se otočím a vyjdu po chodníku, směrem k bytu Poppy, než abych šel znovu zpátky domů.

Jak jdu, vítr mi prolétne vlasy a připomene mi tak, že další roční období končí, od té doby, co jsem ztratil Carly. Nedokážu říct, jestli čas letí, nebo se vleče.

Odstrčím ty myšlenky a plahočím se dál. Když se dostanu k hlavním dveřím, zastavím, dívám se na zvonek s číslem 203. Pokud zazvoním, mohla by odpovědět Simone. Stojí to za to? Stojí to za ten risk?

Po dobrých pěti minutách uvažování, se rozhodnu, že nestojí, takže si zastavím taxi a jedu stejně domů. Možná můžu provést další průzkum o Simone a dostat na chvíli Poppy ze své mysli.

Právě otvírám dveře svého taxi, když mi zacinká telefon. Pulz se mi zvýší, když vidím číslo Poppy. Buď je právě teď připravená mi odpovědět, nebo ji volala Tilly a řekla jí, že jsem ji hledal.

Hlasuji pro Tilly.

Zavřu dveře taxíku a naznačím řidiči, aby pokračoval, což udělá a naštvaně vyrazí po ulici.

Kliknu na zprávu.

Co chceš, Noahu?

Ta věta… ten tón… je tak nepodobný hřejivé a milující Poppy, kterou jsem poznal. Zasáhne mě to přímo do hrudi, když si uvědomím, co jsem možná udělal, co jsem možná ztratil. Co možná nebudu schopný získat zpátky.

Ale samotná otázka – má podtext! Naštěstí, odpověď lze shrnou do jednoho slova. Jen doufám, že pochopí jeho hloubku, jeho pravdu.

Tebe.

A to je pravda. Ona je všechno, co chci.

Řekla jsem ti, abys mě nechal být. Na tohle je příliš pozdě.

Zatnu zuby, nutkání odmítnout, byť jen uznat její slova, je silné.

Mačkám svou odpověď.

To neříkej. Aspoň mi dej šanci. Řeknu ti cokoliv, co chceš vědět. 100% upřímnost. Přísahám. Prosím, Poppy. Dej mi další šanci.

Ticho.

Žádné bubliny. Žádná odpověď.

Oživuji zprávu znovu a znovu a znovu.

Nic.

Už si myslím, že mi vůbec neodpoví, když vidím objevit se bubliny. A pak zmizí.

Přemýšlí.

A dokud to stále zvažuje, zvažuje mě, je tam naděje.

Čekám. Chladný noční vzduch je sotva schopný se dostat do mých ztuhlých plic. Hruď mě bolí – svaly, kosti, všechno pod tím. Stále čekám, že začne znova psát, a nakonec to udělá.

Fajn. Můžeš přijít na pár minut, ale pokud tě požádám, abys odešel, musíš odejít.

Doufám, že se s ní domluvím dřív, než se to stane, ale budu souhlasit s čímkoliv, abych se tam dostal a viděl ji.

Dobře. Cokoliv chceš, to udělám. Jsem hned venku.

Jdu zpátky ke dveřím a zmáčknu interkom, tentokrát bez zaváhání. Během vteřiny, dveře zabzučí a odemknou se. Odstrčím je a beru schody po dvou. Když se dostanu nahoru, dveře jsou pootevřené, ale žádná Poppy.

Vstoupím dovnitř, zavřu za sebou a jdu váhavě směrem k obýváku, kde předpokládá, že bude. A je.

Poppy má na sobě chlupaté, růžové pyžamo s ledními medvědy. Nikdy předtím jsem ji v něm neviděl. Jediná věc, co dokážu vymyslet je, že se snaží být tak málo sexuální, jak to jen jde. Co si neuvědomuje je, že je mi to jedno.

Miluji ji.

Celou.

Každý aspekt. Dokonce i tu část, která kupuje a evidentně nosí chlupaté, růžové pyžamo s ledními medvědy.

Sotva se na mě podívá, když přejdu k pohovce a sednu si vedle ní. Je tak pevně schoulená v rohu, že bych musel přeletět, abych se dostal někam blíž a mohl se jí dotknout. Udržuji si odstup, protože to je zjevně to, co chce a já na ni nechci tlačit.

Čekám, že něco řekne, ale nic. Prostě tiše sedí a dívá se na vypnutou televizi. Nakonec, po pár napjatých minutách, prolomím ticho.

„Hledal jsem tě v bistru.“

„Skončila jsem tam.“

„Cože?“

„Skončila jsem.“

Ach, do prdele.

„Kvůli mně?“

Teď se cítím ještě hůř.

Neodpoví, jen pokrčí rameny. „Mám toho místa dost.“

Stáhnu obočí. Tohle nezní jako Poppy. Ale tak, možná toho má dost, protože ji to připomíná mě. A myslí si, že jsem ji zradil.

„Poppy,“ začnu, ale zastavím se frustrovaným povzdechem. „Nevím, co říct. Nevím, jak tě přesvědčit, že se nic nestalo, že pro ně ona nic neznamená, že ty jsi ta, kterou chci. Miluji tě.“

Otočí hlavu a zamkne svůj pohled v mém. Část mě je prostě vděčná, že jsem získal nějaký oční kontakt. Je zvláštní, jak moc to znamená, když je to odpíráno.

Neřekne nic. Jednoduše mě sleduje, jako by se mi snažila vidět do hlavy, vidět na vlastní oči, jestli říkám pravdu.

Držím svůj výraz tak otevřený a upřímný, jak jen můžu.

Když se odvrátí, musím se zeptat, „Našla jsi to, co jsi hledala?“

„Jak víš, že jsem něco hledala?“

„Protože tě znám, a vím, že mi chceš věřit, ale máš pocit, že nemůžeš, kvůli Simone, ale Poppy.“ Natáhnu se přes prostor mezi námi a vezmu ji za ruku, a doufám, že dostanu její oči zpátky k mým. Funguje to. Připíchne mě očima, které bývaly zářivé, ale nyní jsou netečné a bez života. Ublížil jsem jí. A cítím se kvůli tomu mizerně.

Když mám její plnou pozornost, pokračuji. „Nikdy bych tě nežádal, aby sis vybrala. Nikdy bych nechtěl vstoupit mezi vás dvě. To je důvod, proč jsem ti to hned neřekl. Je to tvoje nejlepší kamarádka. Znala jsi ji většinu svého života a milovala ji stejně tak dlouho. Mě miluješ jen chvíli. Nikdy bych nechtěl, aby ses toho vzdala kvůli mně.“ Zhluboka se nadechnu. „Vím, že tě taky miluje. Nemyslím si, že ti chtěla ublížit schválně. Upřímně nevím, co sakra zkoušela dělat, ale co vím je, že tě miluji. Kéž bych to řekl dříve. Předtím. Ale je to pravda. Byla to pravda tehdy a je to pravda teď. Byla to pravda už nějakou chvíli, jen jsem byl prostě… měl jsem strach. Věci byly… poslední roky těžké. Ale Poppy, přísahám Bohu, všechno, co chci, jsi ty. Abys byla šťastná. Udělám cokoliv, aby to tak bylo. Jen mi řekni jak. Řekni, jak to mám udělat. Řekni, jak tě mám učinit šťastnou.“

Znovu, neřekne nic, jen se dívá.

Zkusím jiný útok.

„Podívej se na mě. Opravdu se podívej. Nevidíš, jak upřímný jsem? Po celé té době, jsem si myslel, že mě znáš. Že mě můžeš vidět a cítit. A já myslím, že můžeš. Myslím si, že to teď vidíš, ale máš strach. A já to chápu. Já znám strach. Vím, co je zlomené srdce, zklamání a zmatení. Znám to všechno. Ale nezahazuj nás, kvůli strachu. Alespoň mi dej ještě jednu šanci. Alespoň to zkus.“

Něco v jejím pohledu změkne. Je to jen malá věc, mohl bych to lehce propásnout, kdybych neměl všechny smysly a všechnu koncentraci, soustředěnou přímo na ni.

Ale mám. A nepropásl jsem to.

Viděl jsem to. Bylo to tam.

Možná pro ně není nakonec ztracená.

„Prosím. Poppy. Ježíši,“ řeknu a přivedu si její prsty k ústům a pak ke svým zavřeným očím. „Budu prosit, když budu muset.“

Sklouznu na podlahu, na kolena.

„Prosím. Udělám cokoliv.“

Sedíme takhle spoustu táhnoucích se vteřin, během nichž nemám tušení, jakým směrem to povede, ale pak cítím její prsty, jak se cuknou v mých a zatáhne, aby si uvolnila ruku. Vzhlédnu a vidím, jak se vytáhne z gauče. Její oči jsou na mých, ale jsou neproniknutelné a nečitelné.

Sleduji, jak přejde přede mě a postaví se naprosto rovně, s prsty přímo u mých kolen.

Pomalu, jako by si stále nebyla jistá, se natáhne po lemu svého chlupatého, růžového trika s ledními medvědy a přetáhne si ho přes hlavu, odhalujíc tak tu krémovou pokožku, bujné poprsí a štíhlý pas, kterého se, jak se zdá, nemůžu nabažit.

Dech se mi zadrhne v krku a prsty stočím do pěstí. Nemůžu se jí dotknout. Musím ji nechat tohle udělat, udělat to jejím způsobem a její rychlostí. Jsem prostě šťastný, jako zatracený blázen, že to vůbec dělá.

Nechá triko spadnout z konečků prstů, půvabným pohybem, který bych mohl z nějakého důvodu sledovat znovu a znovu a znovu. Pak se natáhne k pružnému pasu ladících kalhot, zahákne palce za pas a stahuje je dolů po svých dlouhých, štíhlých nohou, centimetr po mučivém centimetru.

Když stojí přede mnou v ničem jiném, než ve sponě vlasů a s rozporuplným pohledem, promluvím. „Bože, jsi krásná. Tak krásná, až to bolí.“

Udělá krok ke mně, vezme mě za ruku a táhne, dokud si nestoupnu. Beze slova, mě vede do ložnice a pak se otočí a začne mě svlékat.

Nechávám ji. Držím se pod kontrolou a nechávám ji dělat věci jejím vlastním tempem, dokud nejsem i já, nahý u nohou postele.

Poppyiny oči spadnou k mé erekci. Nasaji vzduch, když se natáhne jednou svou malou rukou. Vím, že mně ten pocit otřese.

A je to tak.

Když kolem mě obtočí prsty, dělám, co můžu, abych nezavrčel jako divoké zvíře a nehodil ji na postel. A uchvátil ji. Vzít si, co je moje, bez ohledu na následky.

Zůstanu bez pohybu, když mě pustí a otočí se, aby se vydala k posteli. Sleduji, jak na ni vyleze a otočí se tváří ke mně, znovu na kolenou. S pohledem uzamknutým v mém, zvedne jednu ruku ke svému ňadru a začne si po něm jemně přejíždět nehty. Tam a zpět, tam a zpět. Pak začne být trochu agresivnější, hněte si ho a přestane, když si zatáhne za bradavku. V době, kdy přibere do hry druhou ruku, jsem tvrdý jako žula. Mohu jen bezmocně stát a sledovat ji. A toužit.

Pak vytáhne další překvapení, když se otočí zády ke mně a ohne se v pase, takže mi strčí svůj delikátní zadek přímo do tváře a nakoukne přes rameno, aby zašeptala.

„Vezmi si mě zezadu. Chci to drsně.“

Zastavím se.

A díky Bohu, že ano.

Tehdy uvidím ten záblesk v jejích očích. Všimnu si narůžovělého odstínů jejích rtů, jako by si právě smyla rtěnku. Nevěnoval jsem tomu předtím pozornost, ale věnuji tomu pozornost nyní. A také vidím, jak má rovné vlasy, jako by je měla celý den nahoře.

Nebo nacpané pod švestkově barevnou parukou.

Mé váhání je o vteřinu delší. Vidím tu změnu, vidím ten způsob, jak se její boky kývají, vidím, jak se jí rty zkroutí do jiného typu úsměvu.

Tohle je Simone.

„No tak, Noahu. Na co čekáš? Není tohle to, co chceš?“

Jsem zaražený. Nevím, co dělat. Hlavou se mi valí scénáře.

Je tohle Poppy? Je tohle prostě strana, kterou jsem u ní ještě neviděl?

Nebo je to skutečně Simone? Předstírající, že je Poppy? Je to vůbec možné s disociativní poruchou osobnosti?

Je možné, že jsem byl svědkem přeměny, kdy se přepnula z jedné osobnosti do druhé?

Nebo hůř, je tohle další osobnost, ta, které si nejsem vědom? Náhodou vím, že tohle je možnost.

Věděl jsem o Poppy už nějakou chvíli. Věděl jsem po prvních pár měsících, že ona a Simone nebyly jen spolubydlící, nebyly jen přítelkyně, ale byly dvě odlišné strany jedné a té samé ženy. Věděl jsem, že bych se neměl zapojovat, bez ohledu na to, jak moc jsem chtěl, bez ohledu na to, jak moc zněla jako moje Carly, bez ohledu na to, jak dobře mi dělalo, ji poslouchat. Znal jsem rizika. Doktor Cane mě varoval, abych zůstal zatraceně daleko od Poppy. Varoval mě, ale já neposlouchal.

Zjevně, měl pravdu.

Řekl mi, že zasahování do osobností, může mít za následek katastrofu, ale já neposlouchal. Pak, jakmile jsem byl zapleten, snažil jsem se držet dál od Simone, snažil se nerozhoupat loď, myslel jsem si, že tak to bude v pořádku.

Snažil jsem se.

Opravdu jsem se snažil.

Ale ona se nedržela ode mě. Což tak trochu dává smysl, hádám, že ji budu přitahovat, stejně jako její druhou osobnost.

Poppy, Simone.

Simone, Poppy.

Co mám dělat, když smaže hranice? Co mám dělat, když je nedokážu rozeznat? Bez určitých podnětů, nemůžu. Nikdo by nemohl. No, ne bez chytrého prostudování.

Zazvoní mi telefon a vytrhne mě z mých chaotických myšlenek a zachraňuje mě od nutnosti udělat jedno ze dvou velmi špatných rozhodnutí.

„Do prdele! Vsadím se, že je to práce! Naprosto jsem na ně zapomněl.“

Nemusím předstírat iritaci. Jsem iritovaný. Velmi iritovaný – sebou a situací.

Ohnu se, abych prohledal kapsu džínsů a našel telefon. Je to, vskutku, práce, což mě rychle přivádí zpátky do přítomnosti. Gregory, můj parťák, má pro mě něco ohledně našeho případu.

Myslí si, že má podezření.

Přemýšlím, jestli mám taky nějaké.

„Musím jít. Je mi to líto, zlato,“ řeknu, a nemám problém vydobýt upřímnost, protože mi to je líto. Na několika úrovních.

„Zavolám ti zítra a tohle dokončíme.“ Rychle ji políbím, než na sebe naházím oblečení a zdrhnu dveřmi.