TWWB - 12. kapitola

 Překlad: Lucianna

12 – Noah

 

Opouštět Poppy, je stále těžší a těžší. Stejně jako brát to pomalu a obávat se o nezdary a následky a co kdyby. Ale musí to tak být. Prostě musí.

Vídal jsem ji každý večer, poslední dva týdny a má trpělivost se ztenčuje. Vím, že i její, ale je to tak lepší. Ona to neví, ale je to tak.

Ona nezná nebezpečí.

Já ano.

Viděl jsem je osobně a zblízka. A, v jejím případě, já sám pro ni mohu být nebezpečím. Ona to nevidí, ale je to pravda. A to mě pronásleduje. Já byl příčinou zkázy pro všechny, které jsem miloval. Nechci ublížit Poppy, nebo jí přivést do života někoho jiného, kdo by mohl. To je důvod, proč to musím brát pomalu a držet se ve stínech.

Požádala mě, abych dneska po práci přišel. Nejspíš to není dobrý nápad, když se poslední dobou blížím na hranu. Je stále těžší se kontrolovat, ale i tak jdu, protože je také stále těžší se od ní držet dál.

Zaklepu na dveře. Stále to dělám, bez ohledu na to, kolikrát mi říká, abych šel dál, když se sem dostanu. Stejně tak často jí říkám, že by měla nechat dveře zamčené, dokud neví, že jsem to já. Ona trvá na tom, že ji ochráním před jakýmkoliv „loupežníkem“. Problém je, že nemá tušení, co dalšího je tam venku, lidi, vedle kterých by její „loupežníci“, vypadali jako ze školky.

Pokud by jen tihle drobní kriminálníci, byli druh lidí, se kterými je třeba si dělat starosti… Ale tohle není ten případ. Někdy dokonce i trénovaní agenti FBI, sotva přežijí.

Klika zarachotí těsně předtím, než se otevřou dveře. Úsměv mi zmrzne na rtech, když vidím místo Poppy Simone.

Její úsměv je samolibý. Vědoucí.

„Vyhýbal ses mi,“ prakticky zamňouká.

„Ne. Prostě nechodím vídat tebe. Chodím vídat Poppy. To je rozdíl.“

Pokrčí bezstarostně rameny.

„Pojď dál. Bude tu brzo.“

Kousnu se do jazyka, následuji Simone dovnitř a zavřu za sebou dveře. Má na sobě nějaký župan, černý, ale průsvitný, a pod ním, všechno, co vidím, je kůže a tanga.

Jde pomalu, schválně přede mnou, a zastaví, když se dostane do kuchyně. Tam, vyskočí na linku, nohy jí visí dolů přede mnou a zakloní se.

Světlo za ní, září kolem její hlavy a hrudi, jako svatozář, jasný paprsek nořící se do V výstřihu jejího županu, a dělá její zakrytí prakticky průhledné. Její prsa se rýsují, jako by na sobě neměla prakticky nic a její tvrdé bradavky, vystupují v ostrém úhlu.

Můj pohled netrvá ani jeden úder srdce, ale jakmile si uvědomím, že se dívám, rychle se jí podívám do očí.

Usmívá se. Kočka, která snědla kanárka. Nebo možná kočka, která si myslí, že jednoho chytla do pasti.

Všimnul jsem si. Udělal jsem přesně to, co chtěla, abych udělal a má z toho radost.

„Líbí se ti, co vidíš?“

Prohne záda, a její kypré tvary, se napnou proti látce, která ji tak neúčinně zakrývá.

Nadechnu se, pomalu. „Jsi krásná žena, Simone. Já jsem muž. Mám oči. Ale tohle,“ zvednu ruku a mávnu mezi námi, „my, to se nestane.“

Usměje se ještě více. „To uvidíme.“ Posadí se, její obočí se hezky nakrčí. „Vlastně, dokonce mám něco malého, jako důkaz.“

Rozhlédne se po lince. Za sebe, přes dřez, vedle ledničky. Cokoliv hledá, nenachází to.

Sklouzne dolů na nohy a protáhne se kolem mě k jídelnímu stolu, kde popadne něco z rohu. Telefon. Svým, rudě nalakovaným prstem, přejíždí přes displej, než najde to, co hledá.

Se svůdně těžkými víčky na očích, jde zpátky ke mně, strčí ke mně telefon a drží ho pár centimetrů od mé tváře. A tam, je obrovské, jako život, LED podsvícené video Simone na mě v posteli Poppy, jak mi kouří ptáka.

Natáhnu se pro telefon, ale ona už lehce tančí ode mě pryč, a její šťastný smích, trylkuje vzduchem. „Ach, ach, ach! Nesahat! Alespoň ještě ne. Ale uděláš to, krasavče Noahu. Uděláš to.“

Skousnu tu zuřivost, která mi víří vnitřnostmi. „Promiň, Simone, ale jestli si myslíš, že se to stane, budeš bolestně zklamaná.“

„Ne. Nebudu,“ odpoví sebevědomě. „Já vždycky dostanu své muže. Vždycky.“

S mrknutím, se obrátí směrem ke své ložnici a řekne přes rameno, „Poppy tu ještě chvíli nebude. Můžeš zůstat a počkat, jestli chceš.“

Stojím, přilepený na místě, a můj mozek zoufale prochází možnosti. Měl bych si vzít ten telefon násilím? Mohl bych, ale to by skončilo špatně. Měl bych ji nechat řídit? Předstírat, že mě to netrápí? I když ano?

Nejspíš.

Myslím, že nezájem je nejlepší způsob, jak zmařit někoho, jako je Simone.

Jak za ní zírám, nedovedu si představit, co se k čertu děje v její mysli.

Otevřeným dveřmi její ložnice, jí vidím přejít před zrcadlo. Tam se zastaví, její černě orámované oči, se setkají s mými a znovu se zasměje. Tentokrát je to zastřený zvuk.

Trvá mi pár vteřin, než si uvědomím proč.

Je naprosto nahá. Je krásná, nebezpečně krásná a neskrývaně sexy. Je to přesvědčivá kombinace a ona to zatraceně dobře ví.

Otočím se pryč.

„Řekni Poppy, že jsem se zastavil.“

Vyjdu ze dveří a chodbou mě provází její pronikavý cinkot smíchu.

Zpátky u sebe, s důvtipem mě vlastním, napíšu Poppy sms, že jsem se zastavil. Naštvaně hodím telefon na kožený gauč uprostřed místnosti. Nevím, proč mi prostě nezavolala, aby mi dala vědět, že se zpozdí.

Posadím se a projedu si rukama vlasy. Asi to bylo dobře, že to neudělala. Simone dnes večer ukázala své trumfy. Znám její hru, čeho je schopná. To mi dává výhodu.

Uvažuji, jestli je moudré říct Poppy, co se stalo, jak dnes večer, tak to ráno v její posteli. Rychle tuto myšlenku ale zavrhnu. Jen bych ji naštval, a to je poslední věc, co chci udělat.

Takže musím čekat. Čekat a vidět, co Simone udělá. Na základě typu osobnosti, který si myslím, že je, je šance, že se mě pokusí tím manipulovat. Já budu připravený. Nejsem tak snadný cíl, jak si myslí.

Ženy jako ona si myslí, že mají navrch nad všemi muži, protože jsou krásné a my, devadesát procent času, přemýšlíme svými malými hlavami. Co ale neplánovala, je muž, který má tolik dobrých důvodů, jí odolat.

A já odolám.

Kdyby se obtěžovala zeptat, mohl bych jí garantovat, že se ke mně nikdy nedostane. Ale to zjistí už brzy. Mezi tím, ji prostě ještě chvíli musím udržet od toho, aby věci pokazila.

Osm, devět a deset hodin uplyne a stále jsem neslyšel o Poppy. Psal jsem jí několikrát, vše bez odpovědi. Dokonce jsem volal do bistra a tam mi řekli, že odešla v šest třicet, dokonce celou půlhodinu předtím, než jsem se vůbec objevil u jejích dveří.

Chvíli jsem pracoval. Prohrabával se nechutnými stránkami. Udělal jsem jen velmi malý pokrok. Nevím, jestli to bylo proto, že to vypadá, že všechny cesty vedou k dalšímu, skrytějšímu portálu hlouběji v síti, kam se zatím nedostanu, nebo jestli to bylo proto, že moje mysl byla u něčeho jiného. Někoho jiného. Každopádně, jsem to vzdal před hodinou.

Přecházím po podlaze a připomínám si, že mám zůstat v klidu. To je nejlepší věc, jakou mohu pro nás dva udělat. Ačkoliv je mým zvykem, přemýšlet o nejhorších scénářích. Je to částečně nemoc z povolání a částečně proto, že jsem prožil dva z nejhorších scénářů, které může člověk utrpět.

Znovu zkontroluji hodiny. Jestli neodpoví do jedenácti, vrátím se do jejího bytu.

Nesnáším být „tím chlapem“, ale k čertu! Mám o ni strach. Může si z toho dělat, co chce.

Ve třičtvrtě na jedenáct, se ozve tiché zaklepání na dveře. Chloupky vzadu na krku se mi zježí. Poppy tu nikdy předtím nebyla a nikdy jsem jí neřekl, kde bydlím. A nikdo jiný to neví. Neudělal jsem si tu přátele. Nemám o to žádný zájem. Takže kdo mě poctil návštěvou v tuhle noční dobu? Nezvaný a neohlášený?

Jdu ke dveřím, pravou rukou sklouznu do místa za věšákem na kabáty a prsty obtočím kolem zbraně, kterou tam mám. Podívám se kukátkem. Prsty se mi uvolní. Nadechnu se směsicí iritace a úlevy a otevřu dveře.

Poppy stojí na druhé straně prahu, kabelku přitisknutou pevně mezi pažemi a bokem, jeden palec zaháknutý za popruh. Oči má velké, zlaté a omluvné.

Chci na ni vyštěknout otázky. Kde jsi byla? Proč jsi mi nezvedla telefon? Proč jsi mě k čertu nechala tímhle projít?

Ale neudělám to.

Neřeknu nic. Stojím a čekám, až promluví.

„Můžu jít dovnitř?“ Její tón je váhavý.

Přikývnu a ustoupím, aby mohla projít. Zavřu za ní dveře, opřu se o ně a zkřížím si ruce na hrudi.

Ano, jsem naštvaný. K čertu, ano, jsem naštvaný a je mi naprosto fuk, že to pozná.

Udělá pár kroků do mého bytu a pak se otočí tváří ke mně, skloní lehce hlavu a zastrčí si pár pramenů svých jemných vlasů za ucho. „Já, uhm, omlouvám se, že jsem tě dneska propásla. Nemohla jsem… byla jsem… nemyslela jsem si, že by sis dělal obavy.“

Nemyslela, že bych si dělal obavy?

Co to je za blbosti?

„Jsem jen rád, že jsi v pořádku,“ je moje jediná odpověď, i když stručná.

„Takže sis o mě dělal starosti?“

Projede mnou vztek.

„Jestli jsem si o tebe dělal starosti? Jestli jsem si dělal o tebe starosti? Ježíši Kriste, samozřejmě, že jsem si o tebe dělal starosti! Co za kreténa si myslíš, že jsem?“

„J-já si nemyslím, že jsi kretén. Takhle jsem to vůbec nemyslela. Já jen… já jen… jsem překvapená.“

„Proč by tě mělo překvapovat, že mi na tobě záleží natolik, že si dělám starosti, když mi řekneš, že se setkáme a pak zmizíš beze stopy na čtyři a půl hodiny?“

Pokrčí rameny, zjevně je jí konfrontace nepohodlná. „Já nevím, prostě…“ Konečně si nahlas povzdechne a vrátí se jí trocha kuráže. „Možná nevím, jak na tom s tebou jsem.“

„Proč bys nevěděla, jak na tom se mnou jsi?“

„Neulehčuješ to, víš? Jsi velmi uzavřený, nikdy nemluvíme o ničem důležitém, jako je tvoje práce, nebo tvá minulost, nebo věci na kterých ti záleží. Držíš mě na délku paže, i když přijde na… na… sexuální věci. Co si z toho mám vzít? Co? Jak mám vědět, jak se ohledně mě cítíš? Na rozdíl od tebe, já neumím číst myšlenky.“

Odstrčím se od stěny a nezastavím se, dokud nejsem u její tváře. „Pokaždé, když se tě dotknu, pokaždé, když tě políbím, pokaždé, když jsme spolu, ti ukazuji, jak se cítím.“

„Potom možná nejsem tak zkušená, abych uměla číst mezi řádky, protože pořád nevím, co se s tebou sakra děje!“

Oči jí planou medově-zlatým ohněm. Chci ji políbit a zabořit se do ní, a vyklepat z ní ty sračky jednou pro vždy.

Stočím prsty do pěstí a držím se vzteku tak dlouho, jak to jen jde.

„Když už mluvíme o té nesdílnosti, jak jsi věděla, kde mě najít? Jak jsi věděla, kde bydlím?“

Říkal jsem si, že při tomhle ustoupí, ale vypadá to, že jsem zatlačil na její citlivé místo, když jsem si držel všechna tajemství pro sebe a už toho měla dost. Vystrčí bradu, narovná ramena a odpoví směle, „Jednou večer jsem tě sledovala domů. Potom, co jsi opustil můj byt.“

Naprosto upřímně, jsem šokován. Buď jsou mé schopnosti otupělé, nebo změnila můj mozek na fašírku. Neměl jsem potuchy, že mě sledovala.

„Proč bys to proboha dělala? Proč se prostě nezeptat?“

„Protože se bojím pokládat otázky. Bojím se, že se stáhneš a zalezeš zpátky do té své ulity, ve které žiješ.“ Poppy narovná páteř, do své skutečné výšky a vystřelí na mě vším, co má. „Ale když už jsme u toho, kdo vlastně jsi? Kdo žije takhle?“

Otočí se dokola a prohlédne můj spoře vybavený byt, s jednoduchou, černou pohovkou uprostřed obýváku, malou televizí na bedně před ní a lampou na podlaze v rohu.

A můj věšák na kabáty. Aspoň mám věšák na kabáty.

„Všechno, co máš udělat, je zeptat se!“ zopakuji znovu, tyčím se nad ní a poslední zbytky mé trpělivost, mizí rychleji, než dýchám.

„Fajn! Zeptám,“ nabídne a vyzývavě na mě blýskne očima. „Možná tě budu grilovat ohledně tvé minulosti, tvé práce, čehokoliv, co jsi ztratil a nedostal se přes to. Možná se zeptám na tisíc otázek a možná mi na ně odpovíš. Nebo možná neodpovíš.“ Hlas jí klesne a zloba slábne. „Možná mi neodpovíš na žádnou z nich a já tě už nikdy neuvidím. A možná to je víc, než s čím můžu žít, protože možná, jen možná, se do tebe zamilovávám.“

Hruď se jí zvedá a padá tak rychle, jako mě buší tep. Skelné oči jí září emocí a brada se jí třese její hloubkou. Všímám si na ní všeho, od způsobu, jak její zuřivost voní, žhavě a živočišně, až ke skutečnosti, že má každou botu jinou. Vnímám to všechno, ale jen na jedné věci záleží.

Zamilovává se do mě.

To je všechno, co potřebuji slyšet.

„Podívej se na mě. Neznáš mě, když se na tebe dívám, necítíš to, když se podíváš na mě?“

Pootevře rty. Její oči vyhledají mé.

Vím, že v tu chvíli mě vidí, opravdu mě vidí.

V jednu chvíli stojíme těsně u sebe a pliveme na sebe jed. V příští chvíli jsou moje ruce v jejích vlasech a všechno, na co dokážu myslet, je, jak sladce chutnají její ústa, když jsem ji neviděl celý den.

A že ji taky miluji.

Víc, než jsem si myslel, že bych mohl.