DB#1 - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

Calisto vytáhl své prsty z Emminých úst. Mokrými prsty sjel přes její rty a bradu až na její krk a pevně ho stiskl. Proti tomu sevření tvrdě polkla, cítila, jak se jí díky jeho pevného stisku hrdlo zúžilo.

Pocity, které kolovaly jejím nervovým systémem, byly nezbedné a hříšné, doháněly její mysl k zatracenému šílenství. Calisto nepolevoval v tvrdých tazích prstů druhé ruky. Když jimi při každém vniknutí zakroužil, hledal a zkoumal, Emma se začala chvět.

Lapala po dechu.

Potřebovala

Chtěla.

Prsty zkroutila kolem lemu své košilky, pevně ho svírala a kousala se do jazyka, aby se pokusila umlčet své zvuky.

Nefungovalo to.

„Přestaň s tím bojovat,“ řekl Calisto temně.

Emma s tím chtěla bojovat; chtěla odtlačit touhu, která přicházela, která se chtěla uvolnit. Ne tady. Ne s lidmi, kteří je sledovali. I když to strašně moc milovala, její tělo ji zrazovalo a stejně tak byla vyděšena.

I tak se udělala.

V Calistově náručí se tvrdě a rychle svíjela a křičela.

Emmě se podařilo zabránit vykřiknout jeho jméno, aby z ní nevyšel spolu se zbytkem zakvílení, ale bylo to jen tak tak. Uvízlo jí v krku a snažilo se vydrat se ven, celé její tělo zatím v kombinaci studu a blaženosti dosáhlo své úlevy.

„Tady to je,“ zaslechla, jak jí Calisto zašeptal do ucha.

Emma se celá chvěla.

V dolní části zad pocítila, jak jí tam zatlačilo cosi tvrdého a dlouhého. Čím blíž si ji Calisto tiskl ke své hrudi, tím tvrději to cítila.

Jeho penis.

Byl tvrdý díky ní, díky tomuhle.

Emmě se to až moc líbilo.

Vytáhl své prsty z její jemné kočičky, vlhkost z její štěrbiny rozmazal po celém jejím zadečku a pak pocítila, jak se jeho ruka zastavila vzadu na oblině jejího zadečku. Stačil jen ten nejlehčí dotek jeho dlaně na její kůži, ale Emmu uklidňoval způsobem, který neočekávala.

„Už je to skoro hotovo,“ řekl tiše.

Emma nechápala, co dalšího bylo třeba udělat. Její mysl nedokázala zpomalit natolik, aby jí dovolila přemýšlet. Už tak chtěla víc. A přitom by od Calista neměla chtít vůbec nic.

Calistova ruka sklouzla přes její bok níž, dolů na její stehno, a pak sevřel lem její košilky do pěsti. Emma díky zavázaným očím stále nic neviděla. Cítila jen Calistův dotek a podle něho mohla tušit, co dělal, nebo co od ní mohl chtít.

Zvedl její košilku a znovu zajel prsty k jejímu žaludku a následně do jejích kalhotek. Na krku cítila, jak se zvedla křivka jeho úst do úsměvu.

Když se jeho prsty dotkly jejího horkého, citlivého klitorisu, Emma s sebou se zakňučením trhnula. Pak jeho ruka z jejích kalhotek zmizela a měla jen okamžik na přemýšlení. Následně jí byla z tváře stržena páska a ona mohla vidět kolem sebe.

Calisto Emmu na místě rychle otočil. V bílých střevíčkách při tom pohybu skoro zaklopýtala. Měla stěží čas na to, aby si prohlédla místnost, ve které byla, ale vypadala podobně jako ta, ve které předtím čekala na nabídky. Skleněná zrcadla, bílé zdi, spousta světel a vysoký strop. Emma s doširoka rozevřenýma očima hleděla na Calista. On na sobě měl černou masku, která zakrývala polovinu jeho tvář, ale byl to on. Pro ni byl zatraceně nezaměnitelný. Zvlášť se svýma jako duše černýma očima.

Co teď?

Výraz Calistových očí se změnil ze své obvyklé tvrdosti do jemnějšího záblesku. Celou si ji prohlížel. Zvedl jednu ruku a lehkým dotekem ji pohladil po tváři. Bylo to krátké, bylo to jen stěží, a pak to bylo pryč.

Ale cítila to.

Chlad byl zpět. Jeho měkký dotek se změnil v bodavé pálení, protože sevřel její vlasy do pěsti a trhl s ní dolů. Emma se zajíkavým zasyčením instinktivně klesla na kolena. Teď měla přímo před očima jeho rozkrok. Mohla vidět zcela přesně délku jeho jako kámen tvrdé erekce, která napínala zip jeho kalhot. Bylo to divné, ale prsty se jí zkroutily touhou natáhnout se a ucítit jeho penis.

Emma se téhle myšlenky musela zbavit. Okamžitě.

Přemýšlela, co se stalo s jeho sakem, protože teď měl na sobě jen tmavě červenou hedvábnou košili s rukávy vyhrnutými až k loktům. Emma přejela pohledem po celé délce Calistových paží, sledovala provazce svalů na jeho předloktí, které byly vystaveny na obdiv. Při tom pohledu se jí pootevřely rty, pomyslela na to, jak hluboko šukal její kočičku, zatímco jí prsty druhé ruky zacpával ústa.

Potřebovala se zaměřit na něco jiného, nemyslet na to, jak jí pulzovala kočička a jak měla kalhotky celé promočené vzrušením. Zaměřila se na rubínový prsten, který měl Calisto navlečený na své malíčku. Pod jasnými světly se leskl jeho zlatý kroužek. Tohle bylo poprvé, co si toho kousku všimla. Dokonale mu padl na ruku, nevypadal, že by na to místo nepatřil.

Odkud ho získal?

„Když jsi tam dole, měl bych tě donutit, abys mi posloužila,“ řekl Calisto.

Emma zamrkala, hlava jí rychle vyletěla nahoru. „C-cože?“

To by neudělal.

Nebo ano?

„Naneštěstí nemám nutkání dívat se na to, jak právě teď spolkneš nálož mého vyvrcholení,“ dodal s úšklebkem.

Bože.

Právě teď, řekl.

Emma neušlo to, jak svá slova formuloval.

„Teď buď hodná holčičkou a zůstaň zticha,“ řekl Calisto.

Dřív, než mohla byť jen souhlasit, Calisto vyndal ze své kapsy cosi, co vypadalo jako bílá, látková taška. Na okamžik pustil její vlasy a hned jí přes hlavu nasadil tu kapuci.

Emminou okamžitou reakcí bylo křičet, ale vyšel z ní jen osamělý výkřik. V panice zvedla ruce, aby něco našla a udržela se v klidu, nicméně neměla čeho se chytit. Přes jemnou látku kapuce, která jí zakrývala celou hlavu, mohla dýchat, ale nic neviděla.

„Postav se,“ zaslechla Calista.

Emma se nepohnula dostatečně rychle, protože kapuce se najednou pevně sevřela kolem jejího hrdla a sebrala jí přísun vzduchu.

„Nahoru, řekl jsem.“

Vyskočila na nohy, omámená a celá nejistá. Proč to udělal? Co tu kurva teď hrál za hru?

„Výborně,“ řekl nový hlas. „Ona je docela výhra. Jsem si jistý, že si při jejím řádném výcviku užijete spoustu zábavy.“

„V to doufám i já,“ odpověděl Calisto dutě. „Kde je moje sako?“

„Hned tady.“

Když Emmě cosi zakrylo ramena, nadskočila. Měla podezření, že se jednalo o Calistovo sako. V dolní části zad Emma pocítila ruku, která ji jemným tlakem posunula dopředu. Ten dotek byl natolik známý, že v něm poznala Calista, takže jeho mlčenlivé pokyny následovala.

Skoro hotovo, řekl už dřív.

Už byla skoro pryč.

„Udržujte ji se zakrytýma očima, ať je zmatená dost na to, až ji to vyděsí,“ řekl muž.

„Poddajnost je lepší,“ zamumlal Calisto.

„I to.“

Emma pokračovala v chůzi, přemýšlela, kam zatraceně jdou. Všude kolem se ozýval tichý šepot – minimálně tucet různých lidí. Vysoké tenory, ženské, i hlubší, mužské.

Také slyšela vzlyky.

Tiché, bezdeché vzlyky.

Emmu bolelo srdce.

Tohle bylo poprvé od doby, co na tohle místo byla přivedena - ať už bylo zatraceně kdekoli - kdy si uvědomila, že je velice dobrá možnost, že kromě ní existují i další ženy, které byly v dražbě.

Samozřejmě, že byly i další.

Zvedl se jí žaludek.

Ona měla pomoc.

Ony ne.

Co příšerného se jí stalo, že to jediné, co chtěla udělat, bylo jen odejít?

„Všechno je tedy vyřešeno?“ zeptal se Calisto za Emmou.

„Platba byla přijata. Můžete jít. Vaše auto…?“

„Zaparkováno podél zadní části skladu.“

„Dobře, dobře,“ řekl muž. „Během aukcí máme celou oblast pod kontrolu, takže je bezpečné dostat ji ven na čerstvý vzduch. Pokud si děláte obavy ohledně toho, že bude bojovat, máme -“

„O to se nebojím,“ přerušil ho Calisto rychle. „Nicméně už musím jít.“

„Doufáme, že vás uvidíme znovu.“

„Možná.“

Emma se při Calistově souhlasu zachvěla. Vážně se vrátí, aby tohle udělal znovu? Aby si koupil otroka?

Neměla moc času na to, aby o tom dlouze přemýšlela. Znovu byla popostrčena, a čím déle šla, tím víc mumlání sláblo, až se kolem ní rozléhaly jen zvuky kroků.

Pouze dvě sady kroků.

Její.

Calistovy.

Emma začala znovu dýchat.

„Jako peklo,“ zaslechla zamumlat Calista. „Vrátit se. Správně. Bože.“

Jeho ruka vyjela z dolní části jejích zad zpátky k jejímu zápěstí. Jemně ji držel, ani ne příliš těsně, ale ani ne moc volně. Stačilo to na to, aby ji udržel při zemi, aby ji přiměl cítit se... v bezpečí.

„Jsi v pořádku, Emmy?“ zeptal se.

Emma pod kapucí zavrtěla hlavou.

Ne, nebyla v pořádku.

Prostě se jednoduše držela pohromadě.

Calisto si povzdechl.

„Omlouvám se, ragazza.“

„Utekla jsem,“ zašeptala. „Byla to moje chyba.“

„Nebyla.“

„Nebyla?“

Cítila, jak Calistovy prsty přejížděly jemnými tahy po její kůži, skoro jako by ji ujišťoval, že všechno bude v pořádku.

„Už je skoro konec,“ řekl nakonec.

Emma nesouhlasila.

Cítila, jak se jí dotýkal, slyšela ozvěnu jeho hlasu a pak ucítila, jak se jeho rty lehkým dotekem dotkly strany její hlavy... srdce jí rozbolelo z úplně nového důvodu. Z toho samého důvodu, proč byla její mysl zmatená, proč její tělo bzučelo uspokojením i bolestí, a proč jí konečně začaly padat slzy z očí.

Ne, naprosto nesouhlasila.

Její peklo právě začalo.

********

„Okamžik počkej,“ řekl Calisto. „Zůstaň prostě v klidu. Musím s něčím pohnout.“

Emma se pokusila stáhnout si z hlavy kapuci, nicméně trhl jí paží zpět dolů.

„Ne.“

V Emmině krvi se okamžitě znovu rozlila úzkost.

„Chci vidět,“ řekla. „Mám pocit, jako bych pod tím zatraceně nemohla vůbec dýchat.“

„Můžeš. Jsou na to přizpůsobeny. Potřebuji, aby sis ji nechala nasazenou ještě o trochu déle. Alespoň do doby, než budu moci vyměnit auto.“

Emma se zamračila. „Calisto -“

„Emmo, ach můj bože. Jen pro jednou, můžeš mě zatraceně poslechnout? Jen pro tentokrát. Je to pro tvoje vlastní dobro.“

Neodpověděla.

Její podráždění narůstalo.

Emma uslyšela zvuk odemykání auta a otevření dveří. Calisto sám pro sebe něco zavrčel, pak následovalo zaklení. Následně se vrátil zpátky k jejímu boku a znovu ji sevřel za zápěstí.

Chtěla cítit jeho ruku níž.

Ve své dlani.

Prsty, které by ji pevně svíraly, byly propletené s jejími.

Emma ze sebe tu hloupou myšlenku setřásla, protože to bylo přesně tím, čím to bylo. Zatraceně hloupé. „Pomůžu ti nastoupit do SUV, ale musíš zůstat sedět v klidu, ničeho se nedotýkat a nechat si tu zasranou kapuci na hlavě. Prosím, nehádej se kvůli tomu, Emmo. Prostě jen poslechni.“

„Dobře,“ zamumlala.

Emma se řídila Calistovými pokyny, nastoupila tam, kam jí řekl, a pak, když byla zvednuta nahoru a posazena dozadu, zůstala v klidu. Plyšová měkkost koženého sedadla pod ní jí řekla, že byli v drahém autě.

„Za ten Mercedes se omlouvám,“ zamumlala Emma.

Calisto se zasmál, ale i ten zvuk zněl unaveně. „Kde je?“

Emma ze sebe vychrlila název parkoviště u obchodu, kde Mercedes zanechala. „Taky jsem v něm nechala klíčky, zasunuté pod kolem na straně u řidiče z boku, aby nebyly vidět.“

„To vše usnadňuje.“

„Ano?“

„Sì.“

„Moje věci jsou v hotelu. Zarezervovala jsem si ho na další noc.“

„Můžeme je vyzvednout,“ řekl Calisto.

Hned poté se dvířka auta zabouchly. Emma si povzdechla, a když zaslechla, jak se otevřely další dvířka auta, zavrtěla se. Cítila, jak se auto zhouplo, což jí řeklo, že na místo řidiče nastoupil Calisto.

„Můžu si už teď sundat kapuci?“

„Ne,“ řekl, aniž by jí poskytl jakékoli vysvětlení.

Emma se naježila. „Ale -“

„Musím si zavolat. Buď zticha.“

SUV se začalo pohybovat. Zatímco Emma poslouchala, jak Calisto volal, snažila se zůstat ve svém sedadle zticha.

„U telefonu Donati,“ řekl Calisto. Následovalo ticho a pak řekl: „Máte od Porsche náhradní sadu klíčků? Skvěle. Můžete ho vyzvednout.“

Mluvil o Porsche, uvedl jeho polohu a ať už byl na druhém konci linky kdokoli, řekl mu, aby ho co nejdříve vyzvedl a snažil se být přitom zůstat co nejméně povšimnutý. Jakmile Calisto hovor ukončil, zůstal zticha.

Emma si pohrávala se švem kapuce, který cítila kolem krku. Kapuce jí připadala těsnější, než jí bylo milé, takže trochu zatáhla, aby ji uvolnila.

„Zatraceně s tím přestaň,“ vyštěkl Calisto.

„Je to až moc těsné.“

„Má to tak být.“

Emma frustrovaně vydechla. „Nelíbí se mi.“

„Je to buď kapuce, Emmy, nebo pohled na dvě těla na zadním sedadle. Tak si zkurveně vyber.“

Ztuhla.

„Co jsi to právě řekl?“

Calisto se hořce zasmál. „Do prdele, vážně si myslíš, že se mi nějak podařilo najít, kam jsi zamířila, dostat se k tobě a cokoli dalšího, co jsem musel udělat, aniž bych po sobě cestou nezanechal pár obětí?“

Emma měla pocit, že jí jazyk otekl až tak, že nemohla promluvit.

„Ne,“ řekl Calisto ostře. „Za včerejšek a dnešek jsem nechal po celém Vegas cestu z mrtvých těl. Jsi mnohem větší šťastlivec, než dokážu vysvětlit, Emmo.“

Kvůli ní zabíjel.

A zachránil ji.

To jediné, co udělala ona, bylo to, že ho vyděsila.

Emma konečně našla svůj hlas.

„Myslíš, pitomec.“

„Zoufalec,“ zamumlal Calisto.

Emma na tváři přes kapuci pocítila dotek jeho prstů a na sedadle sebou trhla.

„Myslím, že jsi byl zoufalá,“ zopakoval Calisto tiše.

„Já jen...“ Emma nevěděla, co říct.

„Pokusila ses, když se na to tak dívám.“

„A selhala,“ řekla.

„Ale zkusila jsi to.“

„Nestálo to za to, Calisto.“

Calisto se zachechtal. „Záleží na tom, jak se na to podíváš.“

„Právě teď toho moc nevidím.“

Jeho prsty ji znovu pohladily po tváři.

„Já ano, Emmo.“

********

Když jí byla kapuce konečně stažena z hlavy, Emma rychle zamrkala a nasála obrovský doušek vzduchu. Trvalo jí vteřinu, než se dokázala soustředit na své okolí a uvědomit si, že seděla v důvěrně známém autě.

Calistův pronajatý Mercedes.

Podívala se na stranu a našla Calista, který ji s ostražitým pohledem v očích sledoval z vnějšku auta. Mírně se opíral o dvířka, jednou rukou se dotýkal auta, druhou držel na její neklidné noze.

„Hej,“ řekl.

Emma si jazykem navlhčila suché rty. „Ahoj.“

„Na opuštění auta sis vybrala dobré místo.“

„Proč?“

„Je to jedno z mála míst, které vypadá, že není otevřené dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, a navíc je v uličce, kterou můžu využít.“

„Na co?“ zeptala se.

Calisto se ušklíbl. „Mám SUV k zapálení.“

Aha.

Emma střelila pohledem přes Calistovo široké rameno a všimla si tmavého SUV, které bylo zaparkované v již zmiňované uličce.

„Zkontroloval jsem to a nejsou tu žádné kamery,“ řekl Calisto. „Nejjednodušší způsob, jak vyčistit nepořádek, je vypálit ho. Nebo alespoň to mi Affonso vždy říkal, když jsem byl mladší.“

Při samotné zmínce o svém budoucím manželovi s sebou cukla. Calistovi to neuniklo.

„Promiň,“ řekl rychle.

„Na tom nezáleží.“

„Lhářko. Záleží.“

Calisto nic dalšího neřekl. Místo toho zavřel dveře na Emmině straně a ona sledovala, jak přešel k zadní části Mercedesu a otevřel jeho kufr. Vytáhl z něj malou, červenou plechovku, následně přešel k SUV a zmizel do temné uličky. Ani ne o deset vteřin později byl zpátky v dohledu.

Bez plechovky s benzínem.

Calisto vytáhl ze své kapsy cosi lesklého a sklonil zrak ke svým rukám. Když se objevil oheň, Emmě došlo, že se jednalo o zapalovač. Jakmile ho odhodil, auto okamžitě vzplálo.

Emma odvrátila pohled. Až do okamžiku, než odjeli od uzavřeného obchodu se smíšeným zbožím a hořícího SUV, mlčela.

Calisto auto zpomalil a na červené zastavil. Sledoval auta, která jela na svou zelenou, ruce přitom svíral kolem volantu tak silně, až mu klouby prstů pod tím tlakem zbělaly.

„Děkuji, Calisto.“

„Neděkuj mi, Emmy.“

„Ale zachránil jsi mě.“

„Jo, ale jaký je to rozdíl, co?“

Emmě se sevřelo srdce. „Pro mě je v tom obrovský rozdíl.“

Calisto pokrčil rameny. „Stále tě teď musím odvézt. Tentokrát je jediný rozdíl v tom, že já to monstrum, kterému tě předám, znám.“

„To je v pořádku.“

Lhala.

Nebylo by to v pořádku.

„Není,“ řekl Calisto.

Sledovala ho zamženým pohledem, v očích cítila vodu. Na okamžik mu nerozuměla, ale chtěla to víc, než cokoli jiného.

Emma chtěla Calista znát.

Cokoli, co jí možná mohl dát.

Bylo až příliš pozdě.

Na jejích přáních už nezáleželo.

„Proč jsi mi to na tom místě udělal?“ odvážila se Emma zeptat.

„Neměl jsem na výběr. Mají svá pravidla, která je nutné dodržovat - věci, které dělají. Nemohl jsem je porušit jen proto, že jsem byl nově příchozí do skupiny. Díky tomu by mě mohli začít podezřívat.“

„Lháři.“

Calisto zaťal čelist. „Nelžu, Emmy. Prostě na to zapomeň. Vrátím tě zpátky do tvého apartmá. Máš pár hodin, než se budeš muset účastnit poslední večeře se svými rodiči a pak už bude poslední noc předtím, než odletíš do New Yorku.“

„Lháři,“ zopakovala a odmítla vzít na vědomí, co řekl.

„Emmo -“

„Udělal jsi to, protože jsi chtěl. Přemýšlíš, co jsem cítila. Přemýšlel jsi o tom, jak mi to dělat. To je to, co jsi řekl.“

Jakmile jim naskočila zelená, Calisto tvrdě sešlápl plyn. Akcelerace vtiskla Emmu do jejího sedadla. „Máš zkurvenou pravdu, Emmy.“

Zhluboka se nadechla.

Bylo to zatraceně dobré.

„Pokud bych tě o to požádala, udělal bys to znovu?“

„Emmo.“

„Dobře, udělal?“

Rukama znovu sevřel volant ještě pevněji, v pohledu mu jasně hořely všechny emoce, které u něj nikdy dřív neviděla: potřeba, touha a chtít. Calisto stále neodpověděl.

Emma odpověď ve skutečnosti nepotřebovala.