AYCD - 19. kapitola

 Překlad: Marťa

Jako laskavost dal doktor McCormick Lucasovi a mě v pondělí volno, abychom se mohli vzpamatovat z karantény. Zdálo se, že panu Holderovi se v Houstonu dařilo dobře a já byla ráda, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, co se stalo v té místnosti. Žralo mě to.

Moje máma měla podezření, protože jsem v pondělí večer neprojevila dostatečné nadšení z kuřecího koláče. Ve skutečnosti jsem něco takového nejedla. Seděla jsem naproti ní u našeho jídelního stolu, když mi vypravovala o tom, jaký byl její víkend beze mě, a mně se zdálo, že při každém dalším jejím slovu mi umíraly mozkové buňky. Věděla, že se něco dělo a proto asi zavolala Madeleine. Byly, jako jednotka spojených sil.

Dorazila, když jsem byla zpátky nahoře, stála u okna ve své ložnici a zírala na Lucasův dětský pokoj naproti. Se zataženými závěsy na jeho straně jsem toho ale moc neviděla.

„Můžeme to udělat po dobrém nebo po zlém,“ prohlásila Madeleine a vešla do mého pokoje s taškou v ruce.

Uvnitř byla láhev vína, čokoláda a kyselí gumoví červi.

„Pane Bože. Vážně se něco stalo,“ řekla a roztřesenou rukou si zakryla ústa, jako kdybych jí právě oznámila, že mám rakovinu.

Hodila jsem tašku na postel a sáhla po dobrotě uvnitř.

„Sakra, to je zlé! Otevřela jsi červy! Co se sakra stalo?“

Víte, Madeleine znala moji řeč: víno bylo na každý den, čokoláda na průměrně špatný, ale gumoví červi – ti byli pro červenou výstrahu, kód černé situace.

Neviděla jsem smysl v chození kolem horké kaše. Ty myšlenky mi v hlavě kroužily celý den.

Její názor by mi mohl pomoci.

„Když jsme byli v karanténě, s Lucasem jsme skoro měli sex.“

Když moje věta dozněla, myslela jsem si, že dostala malou mrtvici, protože jí začalo cukat levé oko a koutky úst jí ochably. Zvedla jsem prst a řekla jí, aby sledovala jeho pohyb, ale ona ho odstrčila a popadla mě za ramena.

„Co jsi to právě řekla?“ Zeptala se a snažila se do mě vytřást rozum.

„Lucas a já jsme si udělali dobře. Ou. Dobře. Zpět. Vlastně dvakrát. Myslím, že bychom měli i sex, kdyby nebylo CDC tak přesné.“

„Fuj!“ Nakonec ustoupila a zatřásla se, když se jí ta představa prohnala hlavou. Rukama si zakryla uši. „Ne. Ne. Ne. Nechci myslet na to, že to můj bratr dělá.“

„A ty myslíš, že já ano?! Byli jsme k tomu prakticky donucení!“

„Jak to myslíš, že vás donutili? Co myslíš, že byla součástí infekčního protokolu CDC? Ošukat svého úhlavního nepřítele?“

„Nemohli jsme odejít. Bylo tam málo vzduchu, který zhoustl tak, že by se dal krájet skalpelem. Nechtěli jsme, aby to tak dopadlo – stejně tak to mohlo skončit vraždou.“

„Myslíš to teď vážně?“

„Ano. S ohledem na to si myslím, že jsme měli štěstí. Upřímně, Madeleine, vlastně vůbec nechápu, proč si za ty roky nebyl schopný udržet žádnou přítelkyni. Ten chlap to umí.“

„STOP.“

„Promiň, jsi moje jediná kamarádka. Musíš mě vyslechnout.“

„Ne. Není to zdravé.“

„Ale prosím tě. Ty jsi byla ta, kdo chtěl, abych k němu byla milá! A hádej co, byli jsme k sobě milí oba. Dělali jsme si milé věci po celé vyšetřovně!“

Madeleine padla na mou postel a zabořila tvář do mého polštáře, aby se snažila zablokovat zvuk mého hlasu. Přesto jsem pokračovala.

„Od té doby, co nás propustili, jsem o tom hodně přemýšlela a rozhodla se, že se tím nic nemění. Stále ho nenávidím.“

„Samozřejmě.“

„Po pravdě řečeno, skutečnost, že je v téhle oblasti tak zručný mě naštval ještě víc.“

„Tak co budeš dělat, až ho zítra uvidíš v práci?“

„Co myslíš, že budu dělat, Madeleine? Budu se chovat jako dospělá, kterou jsem. Protože se nic nezměnilo. Ještě jednou to řekni se mnou: nic se nezměnilo.“

„Nezníš moc sebejistě.“

„Do zítřka to bude lepší. Teď mi podej ty gumové červy.“

 

Když jsem následující den vcházela do kanceláře doktora McCormicka, byla jsem obrazem profesionality. Měla jsem na sobě své nejlepší černé přiléhavé kalhoty a krémovou hedvábnou blůzku. Podpatky mých bot měly několik centimetrů a můj bílý plášť byl čerstvě naškrobený. Podívala jsem se na karty dnešních pacientů a ujistila se, že ve všech mých perech byl inkoust.

Lucas udělala totéž. Jeho vlasy byli jaksi hustší, než obvykle. Byl čerstvě oholený a jeho brýle spočívaly na špičce jeho nosu s naprostou jistotou. Byl jako Ken maskující se za doktora a mě vadilo, že na mě takhle působil.

„Vyhýbáš se mi,“ řekl, když jsem kolem něj procházela v kuchyňce. Z hrnku se mi kouřilo od čerstvě nalité kávy.

Poplácala jsem ho po rameni. „Ne víc, než obvykle, doktore Thatchere. Při tvé velikosti, by se ti vyhýbat úplně, nešlo.“

Natáhl ruku a chytil mě za moji, než jsem mohla vyrazit zpátky do své kanceláře. „Líbí se mi ta halenka, kterou máš. Jak daleko myslíš, že by odletěly ty knoflíčky, kdybych ti ji trhnutím rozevřel?“

„Ano,“ odpověděla jsem zvýšeným hlasem. „Měla jsem dobrý víkend. Děkuji za optání.“

V kuchyni se objevil doktor McCormick. Slyšela jsem ho přicházet z haly dřív, než Lucas. Usmála jsem se a on ustoupil a ruku mi pustil. Doktor McCormick se vesele usmíval, když si naléval šálek kávy. Každý den byl veselejší. Pravděpodobně byl nadšený z vyhlídky na blížící se odchod do důchodu. „Rád vidím, že spolu dnes ráno vycházíte. Karanténa vám očividně prospěla.“

„Myslím, že doktorka Bellová si to užila víc, než já,“ odpověděl Lucas. „Přinejmenším byla hlasitější.“

Jeho dvojsmysl byl jemný, asi jako nákladní vlak, ale doktor McCormick na to nereagoval. Než jsem se odvrátila, dupla jsem mu podpatkem na nohu.

„Doktor Thatcher byl, jako voják. Choval se tak, jako by mu to vězení vyhovovalo. Myslím, že by se mu ve skutečné base dařilo.“

Doktor McCormick se rozesmál. „Myslím, že některé věci se nikdy nezmění.“

O patnáct minut později jsme s Lucasem stáli na chodbě a připravovali se na našeho prvního pacienta.

Bylo 7:55 a mě bylo horko. Dělalo mi to starosti. Můj obraz profesionality se měnil v porno fotku.

„Mohl bys přestat?“ Vyhrkla jsem rozzlobeně.

„Přestat s čím?“ Ptal se.

Z jeho ostrých rysů odkapávala nevinnost.

„Přestaň se na mě dívat, jako bys mě viděl nahou,“ zasyčela jsem.

Koutky úst se mu zvedly. „Nemyslím si, že by Pandořina skříňka takhle fungovala. Jak bys chtěla, abych se na tebe díval?“

„Jako předtím. S nenávistí. Opovržením.“

„A co takhle?“

„Horší.“

Jak stál přímo vedle mě, přitiskl se mi hrudníkem k ruce a já se zakymácela, jako nestabilní věž z kostek. Mohlo mě srazit na zadek i neohrabané batole.

„Podívej se na to z potom, ano? Pokouším se dočíst tu kartu.“

„Už jsem to prošel. Pan Nichols. 58 let. Pravidelná roční prohlídka. Můžu se na tebe znovu podívat?“

„Nezmínil žádné stížnosti ohledně přijímacího formuláře? A ne. Mezi námi se nic nemění. To, co se stalo v té místnosti, zůstane v té místnosti.“

„Žádné stížnosti. Je zdravý, jako řípa. Souhlasím, vyšetřovací místnost je malá, tak co kdybychom se místo toho setkali na oběd v mé kanceláři? Chtěl bych druhé kolo a podle toho, jak ses na mě celé ráno dívala, vím, že ty taky.“

Vykulila jsem nad jeho drzostí oči. Říká se, že oči jsou okna do duše, ale v této chvíli odhalovaly mé libido. Přála jsem si mít závěsy.

Zaklepala jsem na dveře pana Nicholse a vkročila dovnitř. Na řadě byl Lucas.

„Dobré ráno, pane Nicholsi. Jsem doktor Thatcher a toto je moje kolegyně, doktorka Bellová.“

„Proč jste dva?“

Ukázala jsem mu svoji zakrytou sádru, kterou jsem se pokusila skrýt Lucasovu ruční práci. Zakrytí hvězdných válek bylo jen dočasné. Potřebovala jsem jeho rukopis dostat jak z předloktí, jak ze srdce.

Posadila jsem se do rohu, zatímco Lucas začal s prohlídkou. Poslouchal srdce pana Nicholse, když jsem si uvědomila, že jsme se vrátili na místo činu. Tohle byla ta vyšetřovací místnost. Mariah vyměnila časopisy novými vydáními a moje čára z dřevěných dřívek zmizela. Zbytek byl stejně, jak jsme to nechali. Zeď, na kterou mě Lucas přitiskl, byla přímo naproti mně. Vysmívala se mi. Když jsem mrkla, viděla jsem nás tam. Lucas se přitiskl ke mně a otíral své boky o mé. Viděla jsem svou hlavu opírající se o zeď a jeho ruce, jak mě svlékají. Byla jsem nahá a jeho ústa byla na mě. Horko a mokro. Potlačila jsem zasténání.

Zvuk prásknutí rukavic mě vrátil do reality.

Lucas byl s roční prohlídkou hotový. Ujistil pana Nicholse, že jeho vzorky pošleme na zpracování do laboratoře. Vyvedl mě z vyšetřovny a já byla jen o něco málo víc při vědomí, než pokojová rostlina.

„Vypadáš bledě,“ řekl Lucas.

V jeho hlase bylo znepokojení – znepokojení!

Popadla jsem ho tedy za klopu pláště a táhla ho za sebou. Chodba byla prázdná a jeho kancelář také. Byla menší, než moje. Nikdy jsem uvnitř nebyla, protože jsem neměla důvod tam chodit, ale teď jsem důvod měla a ten byl mezi mýma nohama.

Ujistila jsem se, že nás nikdo neviděl vejít dovnitř, a pak jsem pevně zavřela dveře. Klap. Byli jsme sami. Také jsem zamkla. Opravdu jsme byli sami. Lucas byl v šoku.

Ale já si už svlékala svůj plášť.

„Poslouchej, Romeo, využívám tě,“ řekla jsem a plášť hodila na jeho židli.

„Chci se ti dostat do hlavy, otupit tvé hrany,“ pokračovala jsem.

Moji hedvábnou halenku jsem si přetáhla přes hlavu a hodila na podlahu.

„Potřebuji, abys mi propadl. Chci, abys mi ochotně předal své srdce, abych ti ho mohla zlomit. Pak odejdeš a praxi přenecháš mě.“

Rozepnula jsem si kalhoty a vystoupila z nich.

„Je to ten nejstarší trik v knize, Lucasi.“

Stála jsem před ním v ladící krajkové soupravě, kterou jsem si ráno oblékla bez jakéhokoliv důvodu. Jeho pohled mě v tom malém prostoru pohltil. Ruce se mu zatnuly v pěst. Povolily a znovu zatnuly. Pak se mu zkroutila ústa a začal si svlékat bílý plášť.

„Jaká náhoda, Daisy. Já tě také jen využívám,“ prohlásil.

Hodil plášť na opěradlo židle a mně se zhoupl žaludek.

„Chci s tebou šukat. Přimět tě, aby ses do mě zamilovala.“

Kráčel ke mně.

„Takže když ti zlomím srdce, odejdeš a necháš mi praxi.“

Srdce mi bušilo v uších. Kolena se mi třásla. Jeho ruce mě chytily za krk a naklonil mi hlavu dozadu, takže jeho další slova byla namířena přímo na má ústa.

„A věř mi, vážně s tebou chci šukat.“

Kolena se mi rozevřela přesně v okamžik, kdy mě Lucas otočil a přitáhl si mě k sobě. Byla jsem hračkou v jeho náruči. Poddajná. Ohebná. Jeho ruce se mi ovinuly kolem hrudi a přes podprsenku mě hladily po prsou. Byl drsný. Vlastnický. Natáhla jsem se a zabočila mu ruku do vlasů, když stáhl košíčky mé podprsenky dolů a chytil na nahá prsa do dlaní. V jeho dlaních ztěžkly a on zasténal spokojeně, tak potěšeně.

Políbil mě na rameno a kroužil dlaněmi, tahal mě za bradavky, takže když ruce spustil, dosud na nich byly důkazy o jeho dotecích.

Pokud on oceňoval velikost mých prsou, já si cenila velikosti jeho rukou. Chytil mě za pas, jako bych nic nevážila. Zatlačil na mě a uvěznil mě mezi ním a jeho stolem. Jeho levá ruka se přesunula zpátky na moje prso a pravá ruka se opírala o moje břicho. Pak pokračovala níž. Rovnoměrně. Jemně.

Krajkové kalhotky byly tenké, nic co by ho zastavilo. Jeho ruka klouzala kolem a cítila přes krajku mé teplo. Sevřelo se mi břicho. Nervová zakončení ve mně jen praskala.

Nevěděla jsem, že z mých úst vyšel zvuk, dokud jeho levá ruka nepustila mé prso a nezakryla mi ústa.

„Nesmíme dopustit, aby nás přistihli,“ varoval. „Pak by nevyhrál nikdo.“

Varování mě mělo vyděsit, ale opustila jsem realitu v okamžiku, kdy jsem vešla do jeho kanceláře. Možná to věděl, protože ruku nespustil, zatímco pravou klouzal sem a tam mezi mýma nohama. Spodní části dlaně mě hladil přímo přes můj střed, přímo přes můj poštěváček a já se proti němu vzpírala. Zašeptal mi do ucha.

„Mám to zkusit znovu?“

Jako smyslů zbavená jsem přikyvovala.

Usmál se mi do krku a pohyboval rukou sem a tam, sem a tam. Každá část jeho dlaně měla jinou strukturu. Tvrdou. Měkkou. Drsnou. Hladkou.

Myslela jsem, že mě chtěl udělat takhle, dokud se jeho prst nezahákl o látku mých kalhotek a nestáhl je na jednu stranu. Z jednoho prstu se staly dva a on mě jimi šukal proti stolu.

Snažila jsem se padnout dopředu, opřít se horní částí těla o studené dřevo, ale on mě držel přitisknutou k sobě. Zachvěla jsem se, když do mě zasunul dva prsty a znovu poté, co je vytáhl ven. Mé základní instinkty a intuice ovládala touha. Můj neolitický mozek byl omezený jen na základní impulzy.

Sténání. Lapání po dechu. Svírání.

„Udělám tě jen takhle, Daisy. Jen takhle.“

Znělo to, jako zasraný plán a mě se chtělo křičet.

Pak ale jeho prsty rychle zapumpovaly a moje odpověď zněla hodně, jako: Ano. Prosím. Bože, Lucasi.

Tělem mi, od krku až po samotný konec páteře, projela vlna rozkoše a on to cítil. Použil to jako záminku, aby byl tvrdší a rychlejší. Opřená o jeho hrudník jsem byla zpocená. Tahala jsem ho za vlasy, abych mu dávala najevo blížící se vrchol. Tiskla jsem se k němu a potřebovala, aby to věděl. Cítila jsem pár prvních bodnutí rozkoše, takový opojný příslib toho, co přijde za pár sekund. Kdyby jen pokračoval. Kdyby se jen dotkl toho správného místa. Kdyby jen jeho levá ruka sklouzla dolů, sevřela moji bradavku a katapultovala mě na vrchol.

Byla.

Jsem.

Tam.

Jeho ústa sevřela můj ušní lalůček a on mě jemně kousnul, když jsem boky kroužila naproti jeho dlani. Znovu a znovu jsem se chvěla a otřásala. Jedna vlna se přenesla do druhé a nakonec se mé jemné křivky proměnily v lapání po dechu, a pak se můj dech začal uklidňovat.

„Máme dalšího pacienta,“ připomněl mi pobaveně.

Otevřela jsem oči a vrátila se do pracovního režimu. Za dveřmi stál doktor McCormick, který v kuchyňce mluvil s Mariah. Ustoupila jsem z jeho dosahu, narazila do stolu a postavila se za něj, když jsem se chovala, jako robot. Ještě jsem musela získat zpátky své motorické dovednosti.

„Jasně, pacient.“

Předstírala jsem klid, když jsem v malých kruzích pobíhala a sbírala oblečení. Blůzu jsem měla zmačkanou, tak jsem ji zastrkala do kalhot a snažila se ji co nejvíc zakrýt pláštěm. Ani jsem se neodvažovala pomyslet na to, jak musely vypadat mé vlasy a líčení. A Lucas? Moje oči se mu vyhýbaly jakýmkoliv způsobem.

„Jsem rád, že jsme na stejné vlně,“ řekl Lucas, natáhl se pro bílý plášť a potom si několik pramenů delších vlasů strčil za uši.

„Ano.“ Řekla jsem roztřeseně. „Přesně moje řeč.“

Když jsme nenápadně vyklouzli zpátky na chodbu, uvědomila jsem si, že nemám ponětí, na jaké straně a v jaké knize bych mohla něco takového najít.

Sedm návyků vysoce nefunkčních nepřátel?

Kuřecí polévka pro nadrženou duši?