MTTG - 20. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Jared

Jared sestupoval, dokud se téměř nedostali na horu. Doufali, že zůstat nad mraky, jim pomohlo je skrýt před špióny, které by na zemi mohli mít draci ohně.

A když prorazili mraky, krajina pod nimi byla úplně opuštěná. Hustý les pokrýval úbočí podhůří, které se rozkládalo pod ním, a hora sama vypadala nepřístupně. Nebyly tam žádné autobusy přepravující turisty na okružní prohlídku, žádné hotely ubytující turisty a rodiny, jen malá klikatá silnice, která vypadala naprosto opuštěná.

Ten pohled naplnil Jareda novou nadějí.

Jaké lepší místo pro dračí skrýš, než na hoře, která vypadala tak pustě a nehostinně, že by mu do jeho doupěte ani náhodou nikdy nevklopýtal žádný člověk?

Jared změnil úhel a znovu se zvedl, když se přiblížili k místu, kde hora vyvyšovala okolní podhůří. Ostré útesy ujišťovaly, že se na vrchol nedostane nikdo kromě těch nejzkušenějších horolezců.

A samozřejmě, zkušení horolezci by nikdy neztráceli čas na takové hoře, když by místo toho mohli získat slávu na Mount Everestu. I když hora vypadala působivě, nebyla tak vysoká jako ty, na kterých odvážnější lidé usilovali o nové rekordy. Nebyla ani tak vysoká jako Sky Home.

Ale drakovi nezáleželo jen na výšce. Utajení bylo mnohem důležitější.

A něco na této hoře vydávalo atmosféru, která říkala: „Odejdi. Hned.“

Jaredův zobák se otevřel a bezhlesně se zasmál. Samotná atmosféra stačila, aby si byl jistý, že našli dračí úkryt.

Nebo griffinův…

Ne. Teď na to nemysli. Zaměř se na úkol, který vás čeká.

Chiara se ho držela za krk a on stoupal stále výš a výš a točil se kolem hory. Nebyl zde žádný otvor, který by viděl – ne, dokud se téměř nedostali na vrchol.

Tam, konečně, ve stínu balvanu vyčnívajícího dopředu v hrozivém úhlu, byl vidět stínový oblouk.

„Vstup,“ vydechla Chiara.  „A ten balvan – to je ten divný oválný kousek na naší mapě.“

Jared přistál a pozorně naslouchal všem známkám nebezpečí.

Nebyl však slyšet žádný zvuk, jen vítr. O chvíli později, jakmile Chiara slezla dolů, se proměnil zpět.

„Dokázali jsme to.“ Chiara vytáhla zlatý disk a znovu ho studovala. Potom se otočila a podívala se dolů na les šířící se dole.

Nedaleko odtud mohli zahlédnout řeku, na které byla velmi zřetelná zatáčka, ale pak se zase točila zpět. Při pohledu z výšky to vypadalo trochu jako had.

A na Chiařině disku měla řeka stejné charakteristické křivky.

„Jsme tady,“ řekl Jared.

Jeho hlas se děsivě ozýval. Na okamžik cítil, jak se v jeho nitru zvedají obavy.

Za chvíli se to už konečně dozví. Ale co když odpovědi, které dostane, nebudou takové, v jaké doufal?

Zhluboka se nadechl.

Vzduch byl svěží a chladný. Vítr jim vlál ve vlasech.

Podle jeho griffina byla hora cítit jako domov. Mohl se zde usadit nejenom drak – griffini milovali hory stejně.

Chiara ho chytila ​​za ruku. Usmál se na ni a cítil, jak síla a zvědavost prochází poutem.

To je jedno. Bez ohledu na to, jaké odpovědi dostanu, důležité je, že to konečně budu vědět. A pak si můžu svobodně vybudovat nový život.

„Jdeme na to,“ řekla se smíchem, když jí vítr vrhl vlasy mořské panny do obličeje.  „Uvidíme, jestli dnes dokážeme vyrušit draka.“

Jeskyně byla naprosto a zcela temná. Naštěstí mysleli dopředu a přinesli si baterky.

Na rozdíl od vchodu do síně Rady nevedl otvor ve skále do obrovské jeskyně. Místo toho našli úzký průchod, který je vedl do skály a mírně se svažoval dolů.

Cesta se každou chvíli zakřivila – vždy doprava, takže brzy měli pocit, jako by šli po spirále, která vedla dolů do hory.

A zdálo se, že to tak skutečně bylo.

Po uplynutí půl hodiny se chodba, ve které byli, rozšířila. Stále tu byla tma, ale k prozkoumání použili baterky.

Každý krok, který podnikli, se děsivě odrážel všude kolem nich. Neviděli dále než své světelné kužele a Jared pro jistotu zůstal blízko Chiařina boku.

„Tady!“ zvolala nakonec vítězoslavně.  „Pojď se na to podívat!“

Ve světle Chiařina kuželu světla bylo odhaleno, že skála napravo má tři malé otvory – dost velké na to, aby jimi mohl projít člověk.

„Který si vybereme?“ Zeptala se Chiara a posvítila dovnitř.

Stín spolkl jejich světlo. Za otvory nebylo nic jiného než tma. Neviděli ani to, jestli kolem kamenných dveří pokračuje cesta.

Jaredovi se nelíbil vzhled té temnoty. Přesto došli příliš daleko, aby se vzdali tváří v tvář jakémukoli obrannému mechanismu, který vlastník této hory použil.

A skutečnost, že bylo tak těžké ho najít, Jareda ještě více přesvědčilo, že jsou na správné cestě.

„Co říká tvůj disk?“ zeptal se.

Chiara ho vytáhla a otočila, mžourala na disk ve slabém světle. „Žádné dveře. Ne že bych to viděla. Myslím, že bychom mohli hodit minci? Ne, to by nefungovalo – potřebovali bychom třístrannou minci.“

„Ne,“ řekl Jared pomalu.  „Myslím…, myslím, že můžeš mít pravdu. Můžu?“

Natáhl ruku a Chiara s tázavým výrazem na tváři předala disk.

Jared ani nedokázal říct, odkud ten nápad přišel. Ale draky dobře znal – koneckonců s jedním vyrostl. A pokud existuje jedna věc, v které byli draci dobří, dokázali mít vazbu se svým pokladem.

Což znamenalo, že pokud tento zlatý disk původně pocházel z dračího pokladu, pokusil by se dostat zpět ke svému majiteli. Samozřejmě natolik, jak dokázal jednoduchý disk.

Jared na okamžik zaváhal.

Potom diskem hodil – ne ke třem různým vchodům, ale pryč od nich.

„Co –“ začala Chiara zmateně, pak najednou ztichla.

Když disk narazil na zem, odrazil se od malé skály a změnil směr. Převalil se dopředu, proletěl mezi Jaredovými nohami – přímo k temným otvorům.

Pak se to začalo vlnit. Na chvíli to vypadalo, že spadne.

Místo toho náhle znovu změnil směr. Jako by byl přitahován magnetem, valil se přímo k otvoru nalevo.

Pak se znovu zakymácel a nakonec spadl a odpočíval přímo před temným kamenným obloukem.

Chiara se na něj ohromeně podívala. „Chytrý. Jak jsi věděl, že to máš udělat?“

„Pokud hledáme draka, ten amulet musel být kdysi součástí jeho pokladu. A dračí zlato se vždy chce vrátit svému majiteli.“ Jared udělal krok vpřed a zvedl disk.

Skrze otvor nic neviděl. Nebylo tam nic jiného než další temnota.

Ale alespoň teď věděli, že jsou na správné cestě. Někde uvnitř této hory volal drak svůj poklad.

Možná, že disk byl součástí obranného mechanismu a měl oklamat všechny vetřelce. To bylo také možné.

Ale právě teď to byla ta nejlepší volba, kterou měli.

„Kéž bych to dokázala udělat se svými klíči,“ zamumlala Chiara, když ho následovala. „Myslíš si, že mě tvůj drak může naučit, jak to udělat?“

Jared se zasmál a pak ztichl, když se zvuk děsivě ozýval. „Zeptáme se ho, až tam dojdeme.“

Společně prošli otvorem.

V tlumeném osvětlení jejich baterek se ocitli v dalším tunelu. Tenhle byl trochu užší, ale následující minuty šli téměř stejně. Šli tunelem, který se svažoval dolů, každou chvíli zahnul za roh a postupovali stále hlouběji a hlouběji.

Tunel najednou bez varování skončil a ocitli se před hlubokou propastí.

„Do prdele.“ Chiara popadla Jareda za paži, sevřela kolem něj prsty a pevně se držela.

Ještě jeden krok a oba by do ní spadli.

„To je v pořádku,“ řekl Jared, i když mu srdce také bilo jak o závod.

Kdyby něco, tak by se v úderu srdce mohl proměnit a oba je zachránit, ale stále bylo znepokojující, když mu zem náhle zmizela pod nohama. „Nikdy bych tě nenechal spadnout.“

„Jsem ráda, že nejsi vlkodlak.“ Chiařiny prsty se mu stále zarývaly do kůže, když zírala na skálu, která těsně před nimi chyběla. „Opravdu jsem.“

Navzdory šoku, že téměř spadli, se Jared tiše zasmál.

„Taky jsem rád,“  řekl.  „Křídla mohou být docela užitečná. Prozkoumáme to?“

Chiara polkla, než rozhodně přikývla.

O chvíli později se Jared proměnil a čekal, až mu vyšplhá na záda, a poté vzlétl.

Chiara se mu snažila osvětlit cestu, ale po chvíli bylo lépe vidět a jeho ostré oči zachytily tlumený, kdesi ukrytý zdroj světla.

Možná to bylo denní světlo dopadající ze šachty daleko nad nimi. Nebo možná…

Jared zúžil oči a mávnul křídly a trochu se vznesl.

Nemohl rozeznat zdroj podivného světla, ale nepřipadalo mu to jako denní světlo.

Světlo slunce bylo teplé a zlaté. Toto světlo bylo chladné a uklidňující, místo zlaté, bylo stříbrné.

Nebylo kam jít, aby viděl. Na druhé straně srázu byla ostrá skalní stěna – žádné otvory ani dveře, které by je vedly hlouběji do hory.

Mohl letět dolů – ale dole byla jen tma.

A něco v něm toužilo po světle přicházejícím odněkud z dohledu. Někde výše.

Na okamžik zaváhal. Potom začal rychle stoupat, křídla jeho silného orla je vynášela stále výš a výš, zatímco Chiara kolem něj překvapeně svírala paže.

„Hej. Není to špatná cesta?“ zavolala. O chvíli později ztichla.

Světlo bylo nyní jasnější a muselo být viditelné i pro lidské oči.

Jared stále neviděl, odkud přichází, a stále to nevypadalo jako sluneční světlo – ale něco ho k tomu přitahovalo.

Teď to skoro slyšel. Byl to zvláštní pocit. Nikdy předtím nic takového nezažil.

Ale čím více se ke světlu blížil, tím bezpečněji se cítil.

Cítil všude kolem sebe teplo – teplo a bezpečí. Bylo to, jako byste byli drženi v náručí někoho, kdo vás miloval. A v hlavě zaslechl slabou vzpomínku, tichý bzukot beze slov, jako dávno zapomenutou melodii.

Zvedal se stále výš. Teď viděl zdroj světla. Nad ním byla římsa, dostatečně velká, aby na ni mohl přistát griffin. A za ním byl v kameni další otvor, ze kterého vycházelo světlo.

„Vidíš to?“ Zeptala se Chiara vzrušeně a pak se zasmála. „Hloupá otázka, samozřejmě, že ano!“

Uvolnila se na jeho zádech, když se přiblížil, a posvítila baterkou nahoru – ale nebylo třeba. Čím blíž byli, tím jasnější světlo bylo.

Když byl dost blízko na to, aby přistál, zhasla světlo a vydala zvuk úžasu, když opatrně přistál na římsu.

„Co je tohle?“ zeptala se tiše.  „Vypadá to tu jasné jako den.“

Jared se znovu proměnil. Chiara měla pravdu, dokonce i jeho lidské oči to viděly; podivné světlo naplnilo prostor leskem. Stále to nevypadalo jako sluneční světlo – ale ani to nepůsobilo nepřirozeně. Vůbec to nebylo jako umělé světlo ze zářivek, díky kterému všechno vypadalo mrtvé a chladné.

Toto světlo bylo jasné a silné.

Nebolelo ani nepálilo – ale bylo to zvláštní, jako by to mohlo zářit skrze maso a kosti a odhalit všechna tajemství a skryté touhy.

Chiařina ruka našla jeho a on jí v uklidňujícím gestu stisknul.

Koneckonců nebylo nic, co by museli skrývat. Nepřišli ukrást dračí poklad. Byli zde, aby pomohli ochránit svět před temnotou.

A to byla pravda, Jared byl rád, že tajemné světlo odhalil.

Společně vykročili dveřmi.

Ale pak oba ztuhli a překvapeně zalapali po dechu.

Svítící světlo znemožňovalo vidět, co je za ním. Přesto to nebylo to, co očekávali.

Byli v jiné jeskyni plné křišťálu. A teď si Jared konečně uvědomil, že toto světlo už viděl. Bylo to stejné světlo, které zářilo z krystalů v hoře ve Francii – jen tentokrát se světlo zdálo ještě čistší a jasnější.

Všude kolem se leskly stěny křišťálu zářivě bílou, která se měnila v jemné odstíny růžové, bledě modré a zelené, když kolem sebe těkali očima.

Byl to ohromující pocit. Jared nikdy nic takového předtím neviděl – jako by se samotné světlo zrodilo do existence právě tady, právě teď.

Chiara se přitiskla trochu blíž a on ji objal rukou, když se dívali.

„To je neuvěřitelné,“ zašeptala.

I když mluvila tiše, její hlas se nesl a odrážel se v křišťálové jeskyni.

V reakci na to světlo zapulzovalo bledě fialovou, poté modrou a poté zelenou, než se vrátilo do svého obvyklého rytmu.

„Promiň,“ řekla a připlácla si ruku na ústa, když světlo znovu reagovalo na její slova.

„To je v pořádku,“ řekl Jared – i když i on se cítil trochu neklidně, když se světlo změnilo, poté co to vyslovil.

Připadalo mu, jako by byli sledováni. Což dávalo smysl – nový elementární drak musel vědět, že jsou tady. Tato jeskyně byla určitě jeho domovem.

Stejně se mu nezdálo, že by je sledoval drak. Připadalo mu, jako by je sledovalo něco neuvěřitelně starého a mocného – a něco, co nebyl ani člověk, ani měnič.

Jared se zhluboka nadechl. Pak odhodlaně udělal krok vpřed.

Země pod jeho nohama byla také z křišťálu a tam, kde se jeho nohy dotýkaly země, se rozsvítila pulzujícími odstíny pastelových barev.

Ale nic jiného se nestalo. Nebylo slyšet žádný vzteklý dračí řev a jeskyně se nezhroutila.

Ať už toto místo bylo cokoli – zdálo se, že prozatím jsou tady vítáni.