SC - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Claire

I po Jaxonově odchodu cítím teplo a rozechvění. Nemůžu přestat myslet na jeho něžný dotek, který mi vysílá potěšení skrze oběh a způsobuje pulzování klitorisu. Pokud jsem cítila nejistotu ohledně toho, jak jsem se na něj včera vrhla, teď už je pryč. 

Protože mě líbal a hltal, jako bych byla pramenem uprostřed vyprahlé pouště. Byla jeho spásou. Jako bych byla prostě… jeho.

Přejíždím si prsty přes rty, stále nemůžu uvěřit, že mě doopravdy chce. Mě.

A pak ta jeho slova, která se mi stále přemítají v hlavě.

„Nic od tebe neočekávám… jsem tu pro tebe. Chci se o tebe postarat. Prosím, prosím, dovol mi to.“

Bože, takhle bych se mohla do toho chlapa zamilovat.

Sakra. Na tohle právě teď nepotřebuji myslet. Pokaždé, když je v mé blízkosti nemyslí mi to jasně, mé plány ohledně odchodu prostě vyletí z okna a já se v něm ztratím.

Zaklepání na dveře přeruší mé myšlenkové pochody.

„Vstupte!“

„Čau holka!“ Strčí Mia hlavu do dveří. „Se Stacy míříme do města na mani/pedi. Chceš se k nám přidat?“

„Och… ehm, nemyslím si, že bych měla odtud odcházet. Nevím, jestli je to právě teď pro mě nejbezpečnější.“ Cítím, že čím víc času tu trávím, tím více lidem to budu muset říct.

Nebo bych prostě mohla odejít, jak jsem to plánovala po celou dobu.

Podívám se na Miu a pokouším se přečíst její výraz. „Omlouvám se, ale bylo od tebe opravdu milé mě pozvat!“

„Uh, jestli nejdeš ty, tak nejdeme ani my.“

Nerozumím. „Co? Proč ne?“

„Chtěli jsme trávit čas s tebou. Můžeme si nalakovat nehty tady. Bůh ví, že laků na nehty mám dost.“

„Nemusíte to dělat, vážně. Budu tu v pohodě.“

„Neh-eh, jsi tu s námi zaseknutá. Smiř se s tím.“ Usměje se na mě, sehne se a popadne dvě obrovské cestovní tašky.

„Co to všechno je?“

„Oblečení, boty, spodní prádlo, podprsenky, pyžama. Nějaké tělové mléko, kartáček na zuby a pasta. Kvalitní šampón, kondicionér, ne ty sračky cestovní velikosti, kterými jsou vybaveny pokoje v klubu. Umm… kartáč na vlasy, gumičky, vlásenky, nějaké knihy a iPod…“

Předtím, než může pokračovat, vrhnu se jí kolem krku a snažím se skrýt slzy.

„Jsi v pořádku? Nechtěla jsem tě rozbrečet!“ Obejme mě nazpět.

„Jo, jsem v pohodě, já jen… děkuji ti.“ Popotáhnu.

Odtáhnu se a podívám se na tašky plné věcí. „Mio, to je příliš. Ani nevím, jak dlouho tu zůstanu.“

Na tváři má vážný výraz, dá si jednu ruku v bok a druhou na mě ukáže. „Navždy. Zůstaneš tu napořád. Nenecháme tě odejít.“

Přelije se přese mě záplava emocí a já začnu vzlykat jako šílená.

Bože, proč jsem takový exot?

Mia mě znovu obejme a stiskne trochu silněji na žebrech. Vykřiknu, držím se za bok a připomínám si, proč musím odejít. Nemůžu dovolit, aby mě našli. Nejen kvůli mé vlastní bezpečnosti, ale také jejich. Jen po pár dnech jsem si našla rodinu a teď je musím chránit. I když bude bolet jako prase nechat je za sebou.

„Kruci! Claire, omlouvám se. Jsi v pořádku?“ Mia položí svoji ruku na moji.

„Jo, jsem v pohodě, jen trochu mimo. Obvykle tak moc nebrečím. Spíš vůbec.“ Sednu si na postel a snažím se dát dohromady.

„Nemáš se za co omlouvat! Já brečím pořád, většinou kvůli pitomostem. Myslím, že máš právo na několik výbuchů.“ Sedne si vedle mě a chvíli obě mlčíme.

„Nemusíš mi říkat, co se ti stalo. Vůbec nechci, abys to znovu prožívala. Ale, já jen… záleží mi na tobě, jasný? Můžeš se mnou mluvit. O čemkoli, nebo o ničem.“ Položím jí hlavu na rameno a ona se opře o mojí.

„Děkuji ti, Mio. Nevíš, co to pro mě znamená.“

„Jasně, holka.“ Zhluboka se nadechne. „Mám pocit, že jsi připravena každou chvíli zdrhnout, a to by mě rozesmutnilo. Nemluvě o tom, že by to zničilo Jaxe. Je do tebe blázen.“

Sednu si a podívám se na ni.

„Och… já, um… o tom jsem nevěděla.“ Hoří mi tváře a vím, že tak prozrazují mé vlastní pocity.

„Jasně, holka. Vím, že víš, že je to pravda.“ Zahejbe obočím a já vybuchnu smíchy.

„Jo! Vítěz! Musíš se víc smát. No, myslím, že se potřebuješ taky vybrečet, obzvláště pokud normálně nebrečíš. Musíš to všechno dostat ze sebe ven, víš?“

Přikývnu, jsem jí tak vděčná.

„Dobře, tak už dost,“ mávne rukou. „Nalakujeme si nehty a sníme až nehorázné množství zmrzliny, zatímco budeme slintat nad panem Vysněným.“

„To zní, jako nejlepší den vůbec.“

***

O tři díly chirurgů a dvě vaničky zmrzliny později je Mia stočená na pohovce a podřimuje. Stacy musí jít na směnu do baru, takže zůstanu sama se svými myšlenkami, které jsou zaměřené na tohle zatracené místo. Jedna moje část se tu vážně cítí v bezpečí. Přilnula jsem k těmto lidem – Mie, Stacy, Jaxovi… dokonce i River má své ochranářské, trochu drsnější, otcovské kouzlo. Všichni se tak rychle stali mojí rodinou. Ale ta druhá, větší část mě ví, že je to jen dočasné. Nemůžu se tu skrývat po zbytek života. Opravdu je to lepší, než být uvízlá v komunitě?

Dobře, jo, jasně, že je, ale chci jít ven. Chci mít práci a nějaký cíl. Rozhodovat se sama, mít vlastní místo, kde můžu žít. Chci svobodu. Navíc, čím déle tu zůstávám, tím jsou ostatní ve větším nebezpečí. Vím, že starší Davis mě hledá a jestli mě najde, nebude váhat zranit nebo dokonce zabít kohokoli, jen aby mě dostal nazpět.

Nemůžu být sobecká vůči mé nové rodině. Musím odejít.

Do prdele, dokonce i myšlenka, že už nikdy Jaxe neuvidím je pro mě jako dýka vražená do srdce. Jak jsem se k němu mohla připoutat, tak rychle? Ještě více matoucí je, že i on ke mně tak rychle přilnul. Teda, ne, že by to bylo to samé. Používá hezká slovíčka a líbá jako posedlý muž, ale pravděpodobně to pro něj neznamená tolik, jako pro mě. Byl ten, který mě jako první políbil. První osoba, u které jsem chtěla, aby se mě dotýkala.

Jax na druhé straně má pravděpodobně dost zkušeností. Jsem si jistá, že nemá potíže získat kohokoli si zamane.

Na tom nezáleží. Není tvůj. Odcházíš. Je to tak lepší.

Hrozí, že mi slzy uniknou z očí. Opět. Co mám sakra za problém? Vážně tu šílím kvůli chlapovi, kterého znám jen pár dní?

Stulím se na gauči a rozhodnu se trošku zdřímnout. Možná bude má hlava jasnější, až se vzbudím. Jasně, až se vzbudím, budu mít plán.

***

„Claire, zlato, probuď se. Všechno je v pořádku.“

Vzpřímeně se posadím, potím se a třesu. Noční můry pomalu ustupují do zákoutí mé mysli, kde zůstanou, dokud znovu nezavřu oči.

„Hej, jsi v pořádku. Tady, napij se vody.“

Uvidím Stacy klečet před gaučem se sklenkou vody v ruce.

Přikývnu, pořád se cítím dezorientovaně.

„Chceš si o tom promluvit? Na chvilku jsi odpadla, chtěli jsme, aby sis odpočinula. Mám pauzu, tak jsem tě přišla zkontrolovat a ty jsi sebou házela a křičela.“

„Sakra, omlouvám se, Stacy.“

„Zlato, není třeba se omlouvat. Jen jsem se o tebe bála.“

„Jsem v pořádku. Opravdu. Kolik je?“

„Je dost pozdě, je skoro půlnoc. Chceš, abych ti přinesla čaj?“

Vše, co chci je Jax. Probudila jsem se vyděšená, a i když je Stacy tak laskavá a báječná, dokonce ještě víc, než má vlastní matka, doopravdy chci jen Jaxe, který okolo mě omotá paže a řekne mi, že jsem v bezpečí.

Ugh. Jsem v prdeli.

Doufám, že už je zpátky a uvažuji, jestli je v pořádku. Strach, že ho ztratím, do mě udeří jako zasraná lopata do žeber, což znám, ale takhle bolest je mnohem horší.

Dej se dohromady. Není tvůj. Bezdůvodně vyšiluješ.

Stacy stále klečí vedle mě s obavou vepsanou ve tváři.

„Je mi dobře. Myslím, že si ten čaj udělám sama. Potřebuji prostor k přemýšlení, abych se uklidnila.“

Nevypadá přesvědčeně a myslím, že by mě mohla i sledovat, dokud nepůjdu do postele. Ale nakonec mě jen obejme. „Dobře, zlato. Já tě tedy opustím. Ještě mi zbývá pár hodin, než mi skončí šichta, pak přijdu a zkontroluji tě, jo?“

„Jistě, to bude skvělé, Stacy. Moc ti děkuji.“

Stoupnu si a zamířím do kuchyně a naliju vodu do konvice.

V hlavě se stále vracím k Jaxovi a bojím se o něj. Jakou práci dělá pro klub? Mluvil o úkolu, je nebezpečný? Nezákonný? Vážně nevím nic o něm ani o klubu samotném. Byla jsem tak soustředěná na své sračky, že jsem se ani neobtěžovala ho poznat.

A přesto ho znám. Cítím, že je dobrý. Je něžný, laskavý a urputný. Je ochranářský a loajální. Flirtuje, je zábavný a vášnivý. A hrozně moc mi chybí. Chybí mi víc, než by měl. Nedokážu si představit, jaké to bude, ho opustit. Odejít od všech.

Sakra! Jak jsem se do toho dostala?